Data a statistiky potvrzují, že zejména v západní Evropě je antisemitismus na vzestupu. Významně se na tom podílejí sociální sítě, přibývá ale i fyzických útoků. Imunní vůči antisemitismu není ani Česko. 

„Většinou je to tak, že pokud se změní politické a společenské poměry natolik, že nízkost, násilí a nenávist mohou vyjít na povrch, tak se tak stane. Podle mě žádná společnost proti tomu není imunní,” říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org ředitel pražského Židovského muzea Leo Pavlát.

Je to skutečně tak, že je i nyní antisemitismus v Evropě na vzestupu?

Podle dostupných informací jednoznačně ano. Ve Francii, v Belgii, v Holandsku, Velké Británii, Švédsku, nově v Německu… V první polovině roku 2018 bylo v Německu zaznamenáno o deset procent více antisemitských incidentů ve srovnání s rokem 2017, kdy šlo o 1453 případů, v průměru tedy čtyři denně. Nárůst je nyní daleko větší. Je to dáváno i do souvislosti s imigrační vlnou.

Je to podle vás pravda? Že antisemitismus v Evropě roste kvůli imigraci z muslimského světa?

Z údajů uvedené německé analýzy to nelze vyvodit, ale k dispozici jsou třeba data z Velké Británie. Tam si židovské organizace zřídily CST – Community Security Trust – službu k ostraze židovských komunit a monitorování antisemitských incidentů. A tento zdroj uvádí, že protižidovských útoků se účastní disproporční množství muslimů.

V roce 2017 ze 420 pachatelů bylo dle etnického určení 238 označeno za bílé Evropany, 77 za černé pleti, 75 za Asiaty a 30 za Araby či Severoafričany. Muslimové však podle odhadů představují jen čtyři procenta britské populace. Nedá se tedy sice říct, že by pachatelé byli primárně muslimové, ale v poměru k zastoupení v populaci je to nadprůměr. Obecně pak platí, že imigrace přichází především ze zemí s virulentně antisemitským postojem.

Každý pátý Čech…

Když člověk přichází do Židovského muzea, nadstandardní bezpečnostní opatření jsou zjevná. Museli jste i tady v Praze posílit ostrahu židovských objektů?

Ano. Ostatně spolu s Federací židovských obcí v ČR, Židovskou obcí v Praze a Chabadem (ortodoxní chasidské společenství, pozn.red.) jsme signatářem memoranda uzavřeného s Ministerstvem vnitra, které se týká ochrany židovských objektů coby měkkých cílů. Spolupráce byla ale navázána už dříve. A naše muzejní ostraha samozřejmě nedává jen pozor na to, aby návštěvníci třeba nepoškozovali muzejní exponáty.

HlídacíPes.org chystá další exkluzivní publikaci, po Babišovi a Zemanovi je na řadě

TOMIO OKAMURA – nekorunovaný král českých populistů. Podpořte nás!

Psalo se třeba o případu, kdy letos v dubnu v Berlíně devatenáctiletý syrský uprchlík napadl Izraelce, který měl na hlavě jarmulku…Zvyšuje i v Praze jarmulka na hlavě nebezpečí napadení?

Do Prahy jezdí velké množství Izraelců i Američanů, kteří tu běžně chodí s kipou na hlavě, a nevím o tom, že by byly zaznamenány nějaké útoky.

Nakolik se vám jeví pravdě odpovídající průzkum společnosti Pew Research z března 2018, podle nějž by si 19 % Čechů, tedy zhruba každý pátý člověk, nepřálo, aby v Česku žili Židé?

Nevím, jak reprezentativní vzorek ten průzkum zachytil a nakolik je tedy vypovídající. Faktem ale je, že i první republika se zdála být místem, kde Židé mohou žít bez problémů, a i oni sami to tak cítili třeba ve srovnání s Polskem, Maďarskem nebo Rumunskem. Ostatně mnozí se až od nacistů dozvěděli, že jsou Židé, protože sami se považovali za plně integrované do společnosti.

Stačila mnichovská dohoda a za druhé republiky se najednou vyvalila špína, kterou by předtím nikdo nečekal. V té době, ještě před příchodem nacistů, byli Židé vyloučeni z komory advokátů a z lékařské komory. Od války se hovoří o šoa, o tom, že něco tak hrůzného už nelze dopustit. A aniž bych srovnával – koho by napadlo, že v 90. letech dojde v Jugoslávii k strašnému etnickému vraždění.

Tím chci říct, že vyloučit se nedá nic. Lidem do hlavy nikdo nevidí; většinou je to tak, že pokud se změní politické a společenské poměry natolik, že nízkost, násilí a nenávist mohou vyjít na povrch, tak se tak stane. Podle mě žádná společnost proti tomu není imunní.

Antisemité v politice

Vidíte v současné české politice nějaké zjevné antisemity?

Byl tady případ někdejšího tajemníka SPD Jaroslava Staníka („Židi, homosexuálové i Cikáni by měli jít do plynu,“ hlásal vloni ve sněmovně a letos v srpnu jej soud potrestal za nenávistné a rasistické výroky dvouletou podmínkou a pokutou ve výši 70 tisíc korun, pozn.red.), proběhly soudy vinící z antisemitismu Adama B. Bartoše.

Na nejvyšší politické úrovni to u nás ale není. Jinde však ano. Aktuálně mám na mysli Velkou Británii a diskusi o směřování Labouristické strany – v tamní společnosti rezonuje, že významná politická strana má antisemitského vůdce (předseda labouristů Jeremy Corbyn, pozn.red.), který by se dokonce mohl stát ministerským předsedou.

V Česku je ale zase možné prodávat hrnky a trička s portrétem Hitlera a Heydricha a policie to odloží s tím, že to není protiprávní. Zákon je ale obecný, nemluví o tom, zda propagace nacismu je slovem, obrazem, nebo na hrnku. Je to jen způsob, jak se vylhat z problému. Plus existují česky psané weby s otevřeně antisemitským obsahem, s nabídkou antisemitské literatury, která se ostatně coby pramen historie i prodává. Patrný je i nárůst antisemitských vyjádření na sociálních sítích. Připomněl bych slova známého historika antisemitismu Simona Dubnowa: Potoky inkoustu předcházely potokům krve.

Rozhovor děláme u vás v muzeu, v místě, kde se to jen hemží dokumenty, filmy, fotografiemi, fakty a důkazy o holokaustu. Má smysl vůbec diskutovat s popírači holokaustu?

Nemá. Občas se s někým takovým setkám třeba v diskusích pro školy, kde je ale motivací spíše provokovat, otestovat, co to udělá. Diskutovat o tom ale není proč, vždyť argumenty popíračů byly jednoznačně vyvráceny a nic na tom nemění, že historický výzkum má svůj vývoj. Dějinami holokaustu, dějinami šoa, se vážně zabývají seriózní  historici, na základě výzkumu revidují a nově doplňují některé skutečnosti.

Těsně po válce se třeba odhadovalo, že v Osvětimi zahynulo dva a půl milionu lidí, dnes se ví, že více než milion. To ale nic nemění na rámcovém počtu 6 miliónů zavražděných Židů během šoa, protože byly doloženy další skutečnosti z jiných míst okupované Evropy, které tento celkový počet dosvědčují. V Osvětimi se nevydávaly úmrtní listy, nacisté své zločiny kryli.

Diskutovat však třeba jen o tom, a tak vlastně popírače šoa legitimizovat, podle mě nejde. Vždyť ti lidé se nezajímají o historii, jejich záměr je politický. Tvrdí, že na „lži holokaustu“, na neoprávněném soucítění lidí se Židy, vyrostl, jak říkají, „zločinný stát Izrael“. A ten prý ovládá svět, diktuje Spojeným státům a všem ostatním. Nejde tak o nic jiného než o oprášenou, dávnou antisemitskou ideu židovského spiknutí.

To je přeci ona doba postfaktická, kdy se má za to, že každý názor je stejně hodnotný…

To jsou, žel, všechno známky úpadku a rozkladu liberální společnosti, která rezignuje na základní prvky své existence. Doba postfaktická je spojená s nástupem elektronických médií a sociálních sítí. To je rozhodující prvek rozpadu kritického myšlení demokratické společnosti. Nastala doba deformace historické paměti, opouštění pravidel výchovy, morálky i práva.

Pochvala i za pogromy

Publikovali jsme u nás na webu nedávno texty o udavačských dopisech, které psali v protektorátu Češi na Židy. Bylo to chmurné čtení. Ale dá se nějak historicky, fakticky doložit, zda tu byla podobná udání ve srovnání s Evropou třeba častější, nadprůměrná?

Neexistuje a ani nemohla existovat žádná metodika sledování udavačských dopisů v jednotlivých zemích. Možná by se něco dalo vyvozovat z množství dopisů v poměru k počtu obyvatel, ale ani to by nemělo průkaznou hodnotu, protože je otázka, kolik se takových dopisů dochovalo. Obecně to spíše svědčí o tom, že v každé společnosti jsou lidé, kteří využijí příležitosti k tomu, aby si osobně pomohli, aby vyjádřili svou nenávist vůči někomu jinému, pomstili se, nebo dali najevo podlézavost.

Jiná věc je – a tím nechci udání, která mohla vést i k smrti zlehčovat – aktivní účast na násilí a vraždění. Třeba v Pobaltí, v Rumunsku, Chorvatsku, na Ukrajině či Maďarsku se našli místní občané, kteří se pod nacistickou kuratelou přímo podíleli na týrání a vraždění svých židovských spoluobčanů.

To tady nebylo?

To tady nebylo. I když třeba terezínské ghetto bylo hlídáno českými četníky a je zdokumentováno, že tam byli lidé různého druhu. Ti, kteří byli přátelští a kteří i pomáhali, ti neutrální i ti, kteří byli vyloženě protižidovští. Ale pogromistické projevy, týrání, vraždění Židů českými obyvateli, k tomu na území protektorátu nedocházelo.

Dá se tedy naopak říct, kde to bylo horší, či nejhorší? To zmíněné Pobaltí nebo Polsko?

V Polsku antisemitismus ve společnosti byl, částečně pořád i je. Docházelo tam prokazatelně k násilí domácího obyvatelstva vůči Židům. Současně je třeba říct, že Polsko má nejvíce Spravedlivých mezi národy (čestné označení Izraele pro lidi nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holokaustem, pozn. red.).

Zato se příliš nemluví o Litvě, kde došlo ke strašným pogromům. Nacisty a jejich domácími pomahači  bylo vyvražděno  přes 90 % litevských Židů. Existují snímky stovek ubitých lidí ležících na náměstí. Dodnes jsou přitom v Litvě oceňováni příslušníci někdejších jednotek, kteří bojovali na straně nacistů. Je to země Evropské unie, občas se na to upozorňuje, ale silná kritika chybí.