Československá věda byla v některých oborech na světové úrovni, a to i díky tomu, že dokázala přeskakovat klacky, které jí komunisté házeli pod nohy. Tedy kádrování, umístěnky, následování směrnic ze Sovětského svazu, izolaci za železnou oponou, vyhazovy z politických důvodů a také emigraci vědců po roce 1968.

Komunistický režim se po celou dobu své existence zaštiťoval proklamacemi, že vědecký výzkum – jeho slovníkem „vědeckotechnická revoluce“ – je naprostou prioritou. Ve skutečnosti se vědecké bádání často odehrávalo spíše režimu navzdory.

Virolog a biochemik Karel Raška popisuje ve svých vzpomínkách pro Paměť národa, jak vlivní vedoucí pracovníci ve výzkumných ústavech kličkovali koncem padesátých let mezi kádrovými mantinely, aby do svých týmů získali kvalitní odborníky:

„Profesor František Šorm, vedoucí Ústavu organické chemie a biochemie, si dokázal ‚vyreklamovat‘ lidi z umístěnkového systému. Často si vyžádal i lidi z pronásledovaných nebo ,velkoburžoazních‘ rodin. Například se mnou pracoval jeden kolega, jehož otec byl politický vězeň. Těmto vedoucím pracovníkům šlo o vlastnosti a schopnosti svých pracovníků, a ne o to, z jaké rodiny pocházejí.“

Okno do světa

Podobně jako v ostatních oblastech života i ve vědě ve druhé polovině šedesátých let nastalo určité oživení. ÚV KSČ si uvědomoval zaostávání československé ekonomiky, a částečné uvolnění dosavadních ideologických limitů ve vědě proto mělo být jednou z cest, jak narůstající zpoždění dohnat. I do té doby zakázané vědní obory jako sociologie či genetika dostaly určitý prostor a některým vědcům se tehdy navíc otevřela možnost studovat v „kapitalistické“ cizině. Vyžadovalo to ovšem obrovské osobní nasazení:

„Tehdy pro nás Amerika byla něco jako Mars, něco šíleně vzdáleného, nedostupného, vlastně neexistujícího,“ popisuje své pocity Ivan M. Havel. Ten při zaměstnání vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT a poté obeslal sedmadvacet amerických univerzit se žádostí o doktorandské stipendium. Nakonec dostal kladnou odpověď z kalifornského Berkeley, kde pracoval na dizertační práci na téma „metateorie programovacích jazyků“. Odjížděl na jaře 1969, půl roku předtím, než se československé hranice znovu uzavřely.

Na americké univerzitě v Yale v 60. letech díky stipendiu Commonwealth Fund studoval i Karel Raška: „Akademická svoboda, jakou jsem tam zažil, mi byla do té doby v Praze neznámá. I jako začínající vědecký pracovník jsem si mohl volit vlastní program. Pokud jsem si dokázal vymyslet, na čem chci dělat, bylo mi to umožněno.“

„Byla jsem na odvrácené straně“

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 udělala za tímto vývojem tlustou čáru a v následujícím období ztratila československá věda velkou část svého potenciálu. Mnozí vědci, kteří v minulých letech navázali kontakty na Západě, odešli do emigrace. Patřil k nim i Karel Raška, který již v říjnu 1968 nastoupil do nového působiště na univerzitě v New Jersey.

O emigraci přemýšlel i odborník na kvantovou optiku Jan Peřina. V srpnu 1968 pobýval na univerzitě ve Florencii a vážně uvažoval, že zde zůstane. Nakonec se odhodlal k návratu jen proto, že se k jeho ženě nedostal jeho dopis včas, a ona za ním proto přicestovala bez jejich malé dcerky. Zpětně svého rozhodnutí nelituje:

Doktorská promoce Lydie Roskovcové, 1970. Foto: archiv pamětníka Vladimíra Roskovce. Se souhlasem Paměti národa

„Byl to tady jiný život. Samozřejmě v zahraničí, za normálních podmínek, by má vědecká práce vypadala jinak, ale myslím, že bylo správné řešení vrátit se, než se potulovat světem.“

Ztrátu mnoha dalších talentů si ovšem Československá akademie věd způsobila sama, když na začátku normalizace prosívala své pracovníky sítem prověrek. Například při stranických prověrkách v Sociologickém ústavu bylo 33,2 % pracovníků ze strany vyloučeno a 44,4 % vyškrtnuto – obojí takřka automaticky znamenalo rozvázání pracovního poměru.

Nestraníci se mohli obávané otázce „souhlasíte s bratrskou pomocí?“ vyhnout o něco snadněji, ale současně to znamenalo, že ve vědeckých ústavech budou natrvalo hrát druhé housle. Lydie Roskovcová, která pracovala ve Fyzikálním ústavu ČSAV, byla jedním z takových případů: „Nikdo se mě na nic nedotazoval. Nikdo mě nevyslýchal. Věděla jsem, že jsem na té ,odvrácené straně‘, takže mě žádná velká vědecká kariéra nečeká, na druhou stranu mě z ústavu nikdo nevyhazoval.“

Na matfyz i s kádrovým škraloupem

Humanitní a společenskovědní obory doplatily na normalizaci obecně více než obory přírodovědné. Vladimír Roskovec, který stejně jako jeho žena Lydie studoval na matematicko-fyzikální fakultě, k tomu říká: „Oni si troufli mluvit do historie, sociologie, společenských věd, ale do fyziky se moc nepouštěli.“

Lydie a Vladimír Roskovcovi Foto: archiv pamětníka Vladimíra Roskovce. Se souhlasem Paměti národa

Humanitní a společenské vědy byly po roce 1968 vystaveny ostré kritice za „revizionismus“ a „pravicové postoje“ a pro režim byly snadným terčem. Naproti tomu do fyzikálních zákonů si komunisté přece jen tolik mluvit netroufali. Právě matematicko-fyzikální fakulty se tak – také díky své náročnosti – často stávaly místem, kde mohli studovat i lidé, kteří by jinde z kádrových důvodů neměli šanci.

To byl případ i Lydie Roskovcové, která se nedostala na pedagogickou fakultu, protože v přihlášce uvedla, že její otec je evangelický teolog. Na „matfyz“ ji ale přijali bez přijímacích zkoušek. Na matematicko-fyzikální fakultě v Olomouci mohl nakonec vystudovat i Jan Peřina, kterému jako synovi soukromého zemědělce vězněného za neplnění dodávek všude říkali, že nemá šanci.

Útočiště mimo hlavní proud

Někteří vědci, kteří se za normalizace dostali do politických problémů, našli uplatnění ve výzkumných ústavech, které nebyly tolik na očích, ale režim jejich práci nutně potřeboval. Jedním z nich byl Výzkumný ústav matematických strojů, kde se vyvíjely první československé počítače. Hana Mahlerová, která ve VÚMS pracovala jako fotografka, k tomu poznamenává:

„Vývoj počítačů byl velmi nutný, takže oni chytré lidi potřebovali. Všichni, kteří tam dělali, kdo patřili k výzkumu, byli poznamenaní lidé.“

Václav Trojan. Foto: se souhlasem Paměti národa

„V období, kdy začala ta pitomá normalizace, jsem se dostal do prostředí, kde jsem měl to štěstí být dvacet let v kontaktu s některými z největších vzdělanců své generace,“ konstatuje Václav Trojan a stejně jako Hana Mahlerová vzpomíná na liberální a intelektuálně bohatou atmosféru ve VÚMS. K jeho kolegům patřil například filozof Jan Sokol či matematik Václav Benda. S výjimkou uvězněného Václava Bendy si zaměstnání udrželi i poté, co podepsali Chartu 77.

Podobným pracovištěm stranou hlavního proudu politických čistek se stal Výzkumný ústav strojírenské technologie a ekonomiky, kde našel útočiště Ivan Fišera vyhozený ze Sociologického ústavu. V osmdesátých letech v rámci své práce pořádal – dnešní terminologií řečeno – workshopy a teambuildingy pro vedení továren, jako například pro Kovosvit Sezimovo Ústí. Ivan Fišera na tyto akce zval například i bývalé manažery z Baťových továren a další odborníky.

Při setkávání s lidmi z výrobních podniků vnímal, že československý průmysl vinou plánovaného hospodářství, zastaralých metod a kádrování zaměstnanců čím dál více zaostává. „V takové situaci bylo důležité, aby v oficiálních strukturách zůstali lidé, kteří samostatně, víceméně partyzánsky pracovali na návratu zdravého rozumu. Něco jako byrokratická guerilla,“ komentuje to Ivan Fišera.

Pod hlavičkou Svazu invalidů

Někteří „politicky nespolehliví“ vědci různého zaměření pracovali za normalizace pro podnik Meta, který spadal pod Svaz invalidů. Velkou výhodou bylo, že mohli pracovat z domova, a měli tedy naprosto volnou pracovní dobu. Jedinou podmínkou byla změněná pracovní schopnost. Uplatnění tu našel Ivan M. Havel, filozof Zdeněk Neubauer nebo pozdější diplomat Martin Palouš.

„Domácí dělníci“ podniku Meta se věnovali nejrůznějším činnostem od rukodělné výroby přes programování až po vysoce intelektuální projekty. Filozof Zdeněk Pinc vzpomíná, jak coby zaměstnanci Mety dostali takřka nesplnitelný úkol: „S Karlem Kynclem a Luďkem Pacovským jsme na objednávku státní firmy dělali pětijazyčný technický tezaurus. Měla to být kompletní pokladnice termínů ze všech oborů techniky.“

„Na americkém tezauru pracovalo pět let sto lidí. My jsme to měli ve třech lidech stihnout za dva roky, a to ještě Karel Kyncl pracoval na půl úvazku.“

Karel Kyncl si podle jeho slov různé termíny často vymýšlel, ale nikomu to nevadilo, protože to nikdo nekontroloval. Ostatně celý projekt podle něj skončil v „paměťové jámě“: „Opravdu se to hodilo takovým okýnkem do sklepa.“

Vědci z oficiální sféry i ti, kteří skončili v kotelnách, se paralelně potkávali na bytových seminářích, jež svým způsobem nahrazovaly svobodnou akademickou půdu: „Chodili tam lidé z nejrůznějších prostředí, disidenti, lidi z šedé zóny, lidé, kteří běžně přednášeli na univerzitě nebo pracovali v Akademii věd. Lišili se spíš tím, jak byli, nebo nebyli při těchto schůzkách opatrní,“ říká Ivan M. Havel. „Za účast na semináři ale nikoho nevyhodili z práce. Pokud se něco takového stalo, mělo to obvykle i jiné důvody.“

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.