Před udržovaným domem s bílou fasádou na okraji australského Sydney stojí plastika. Její autorkou je dáma, která nám otevírá dveře: Olga Horak (Horáková), která sice nezapře svůj věk, ale stále vypadá svěže a elegantně. Když jí bylo osmnáct let, vážila pouhých 29 kilogramů. Přežila Osvětim i pochod smrti do Bergen-Belsenu. V domě žije už déle než sedmdesát let; do Austrálie přijela s manželem v roce 1949. Po nacistické perzekuci už nechtěla zažívat druhou, komunistickou.

„Chtěli jsme prostě žít ve svobodě. Mne navíc v Československu nic nedrželo. Nikdo z mojí rodiny holocaust nepřežil, neměla jsem ani kam chodit na hrob,“ vypráví Olga Horak, rozená Rosenbergerová. Dnes je jedním z mála svědků hrůz holocaustu, kteří v Austrálii ještě žijí. O své zkušenosti napsala knihu „Z Osvětimi do Austrálie“, i přes svůj ročník narození 1926 je stále aktivní v místním Sydney Jewish Museum, kde příležitostně provází návštěvníky.

„Mladé generaci bych vzkázala, aby se dokázali bavit s ostatními lidmi, aby se vzájemně poznávali a ne, aby se nenáviděli. Právě nenávist přinesla tu hroznou tragédii, která by se nikdy neměla znovu opakovat. Musíme se naučit respektovat jeden druhého. I proto jsem sama pořád ještě aktivní,“ říká a zdůrazňuje: „Jsem židovka svou vírou, ale nechci, aby mne někdo nazýval židem, židovkou. V tom vždycky slyším nadávky, které jsme slýchali: Špinavý žide.“

Když sestře bylo šestnáct

Na období první republiky má Olga Horak dobré vzpomínky. Rodinný statek kousek za Bratislavou prosperoval, rodině se dobře dařilo a budoucnost vypadala aspoň chvíli skvěle. „Byli jsme velice loajální občané Československa, ale i když moji rodiče nikdy neřešili, kdo se hlásí k jaké víře a jak se modlí, antisemitismus vždy existoval. Měli jsme dobré známé a dobré sousedy, bohužel po vzniku Slovenského štátu se všechno změnilo,“ konstatuje Olga Horak.

„I lidé, co byli dobří kamarádi, se najednou změnili. Vlastní sousedé nás později dokonce udali. Kvůli tomu nás nakonec sebrali a poslali do koncentračního tábora. To byl pro mne strašný šok.“

Olga Horak s obrazem svého mladšího já. Foto: Robert Břešťan, HlídacíPes.org

Jako první byla do vyhlazovacího tábora odvlečena její sestra Judith. „Prezident Tiso ihned přejal nacistické zákony a hned je i aplikoval. Museli jsme nosit Davidovy hvězdy, na ulicích na nás plivali, bili nás, to byly hrozné časy. Já dospívala a vůbec jsem nechápala, jak je možné, že ze dne na den se člověk tak strašně změní. Z těch, které jsme považovali za kamarády, najednou čišela nenávist.“

V roce 1942 začaly první transporty. V březnu toho roku sebrali i dívky od šestnácti let věku, které šly do transportu do Osvětimi. „A tam byla i moje sestra. Bylo jí právě 16 let. Přišli gardisti, měli seznam jmen a ona musela jít. Já byla o rok mladší a na listině jsem ještě nebyla. Sestru už jsme nikdy neviděli. Tyhle dívky svýma rukama budovaly tábor Birkenau,“ vypráví Horak.

I když se otec přes své známé z úřadu slovenské vlády snažil starší dceru z transportu vyreklamovat, nepodařilo se. Rodiče se pak báli, že brzy přijdou i o mladší dceru a rozhodli se utéct přes hranice do Maďarska. „Otec najal převaděče, dobře mu zaplatil a on nás skutečně v noci přes lesy a řeku přes hranice převedl. Neměli jsme nic, jen to, co jsme mohli unést. V Budapešti jsme se pak více než rok skrývali. Měli jsme nějaké peníze, ale neměli jsme potřebné dokumenty, takže jsme byli pořád v ohrožení, protože na ulicích byly neustále razie.“

Rodina musela být pořád v pohybu, pronajímala si místnosti vždy jen na několik dní, aby se nemuseli hlásit úřadům. „Byly to hrozné časy. Všude byly štěnice, byla to špinavá místa. A takhle jsme cestovali celý rok. Nakonec jsme se rozhodli, že se musíme vrátit do Bratislavy. Věřili jsme, že bude snazší skrývat se tam.“ Stejný převaděč je dostal zpět na Slovensko, svůj dům už ale našli obsazený cizími lidmi.

Myslela jsem, že lidé jsou dobří

„Obrátili jsme se na naši známou, na sousedku, byla to lékárnice, měla dva byty a jeden nám poskytla. Dva týdny jsme tam byli – a pak nás udala. Jednoho dne ráno přišla, otevřela dveře a stála tam s členem Hlinkovy gardy, což byl ještě navíc náš bývalý nájemník z bytu v Bratislavě, ve Špitálské ulici, který nám patřil. Sebrali nás, někdy koncem srpna 1944, naložili nás na náklaďák a odvezli do sběrného tábora, do města Sereď. A když pak byl tábor po pár týdnech plný, nahnali nás do dobytčáků a odvezli do Osvětimi.“

Jak říká, její budoucí manžel Jan Horák měl za války více štěstí. „Když jednou utíkal před razií, zaklepal na náhodné dveře a v nich stál chlap v uniformě. On mu řekl, že je žid, že je razie a že když ho chytí, tak ho zastřelí. Ten muž ho pustil dovnitř a pak mu pomáhal se až do konce války skrývat. Nejprve u něj doma tři měsíce a pak na venkově u jeho sestry. Takže i v těch časech byli dobří lidé, ale nebylo jich dost,“ vypráví.

„Já osobně jsem na dobré lidi za války příliš nenarazila. Před válkou jsem jako dítě a mladá holka ani nevěřila, že jsou nějací zlí lidé, věřila jsme, že je každý dobrý. A pak přišla ta příšerná zkušenost.“

Už sama cesta do Osvětimi byla strašlivá. Nacisté lidi převáželi v dobytčích vagonech, tělo na tělo, s nedostatkem vzduchu, s kýblem vody na pití pro stovku lidí a dalším kýblem pro tělesnou potřebu.

„Nemohli jsme se ani posadit. Nevím, jak dlouho jsme jeli, nevěděla jsem, zda je den, nebo noc, ale bylo to asi jeden a půl dne jízdy. Lidé se tam modlili, křičeli, plakali, někteří se tam udusili. Pak vlak zastavil, otevřely se dveře a my viděli světlo, ihned nás vyhnali ven a rozdělili zvlášť muže a ženy. To byl poslední moment, kdy jsem viděla otce. Šel rovnou do plynu.“

Olga i její matka byly vybrané na práci. „Kdo byl trochu starší nebo vypadal zuboženě, šel doleva. Stejně jako všechny mladé ženy s dětmi, ty hned zabili. Nikdo nevěděl, co je čeká. Když se ty ženy ptaly ostatních vězňů, kam jdou, říkali jim, že na Himmelstrasse – ulice do nebe. Ale znělo to jako: ničeho se nebojte.“

Na rozdíl od dřívějších vězňů přivezených do Osvětimi, Olga Horak na ruce nemá vytetované číslo. „Nás už netetovali. Bylo nás hodně a neměli čas. Možná, že počítali s tím, že stejně brzy skončíme v plynové komoře. Všude nás ale oholili, to byl hrozný pocit. Vlastní mámu jsem málem nepoznala. Pak jsme dostali staré hadry, vpředu a vzadu s namalovaným číslem a místo bot dřeváky.“

Kouř visel pod sluncem

Byl podzim 1944, v dubnu toho roku z Osvětimi utekli Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler, kteří se o osudu evropských židů snažili informovat svět. „Také lidé, co žili v Osvětimi, moc dobře věděli, co se tam děje, viděli to, cítili to, přicházeli i dovnitř a ven. Ten zápach spálených těl byl všude, kouř visel pod sluncem celý den. Těžko se mi o tom pořád mluví, člověk stále nemůže pochopit, že něco tak nelidského připravili lidé, kteří o sobě říkali, že jsou kultivovaný a nejmoudřejší národ. Moc jich sice nebude, ale někteří z nich stále žijí,“ podotýká Olga Horak.

Jak říká, po válce se nikdo nepřiznal k tomu, co dělal. „Esesáci se z jednoho dne na druhý převlékli a k ničemu se nehlásili, podobně na Slovensku členové Hlinkovy gardy – ti taky přece nic nedělali. Ale to, co si tehdy nakradli, s tím dodnes oni nebo jejich rodiny žijí – židovské domy, majetek. Moje rodiče také měli nábytek, koberce a obrazy. Někdo to má a někdo s tím žije.“

V Osvětimi byly Olga a její matka jen krátce: ještě v říjnu 1944 Němci převedli zhruba tisícovku vězeňkyň do tábora Kurzbach (šlo o jednu z poboček koncentračního tábora Gross Rosen), kde musely tvrdě pracovat na stavbě pozemních opevnění podél předválečné německo-polské hranice, Olga do zmrzlé země kopala vojenské zákopy – o hladu, v třeskutém mrazu, s vidinou brzké smrti. „Jednou jsme třeba loupali řepu, asi pro koně, ale samy jsme si nesměly vzít ani kousek. Já to nevydržela, kousek si odloupla, viděl mě esesák a vrazil mi do ruky nůž, dodnes tam mám tu ránu vidět.“

Jedinou morální vzpruhou pro tehdy sedmnáctiletou Olgu byla její maminka. „Ta se mnou byla až do dne osvobození v Bergen-Belsenu – zemřela právě v ten den. Ještě ji Angličané stihli zaregistrovat, ale byla na tom tak špatně, že krátce nato zemřela. Bylo to tři týdny před koncem války v Evropě. Kde přesně je pohřbena, nevím, skončila tam v masovém hrobě, beze jména.“

Do Bergen-Belsenu musely vězeňkyně jít z Kurzbachu pěšky stovky kilometrů. „Blížila se sovětská armáda, ale my nevěděly, proč nás evakuují. Musely jsme stále pochodovat, kdo nemohl dál, toho zastřelili. Byla strašlivá zima, nejstudenější za dlouhé roky.“ Byl konec prosince 1944, což vězeňkyně poznaly podle toho, že za okny vesnic, jimiž je dozorci hnali, viděli vánoční stromky.

„Došli jsme do koncentračního tábora Gross-Rosen, ale ten byl plný, neměli pro nás místo, tak nás nechali tři dny a tři noci stát venku. Němci jedli, pili, spali ve vytopené místnosti a my byli na mraze a o hladu. Vybavuji si i každý okamžik.“

Vezměte mne zpátky do tábora

V lednu 1945 pochod smrti dorazil do Drážďan. „Tam nás nahnali na nádraží do vagónů a do Bergen-Belsenu jsme dojeli. Byly to ale otevřené vagóny, někteří lidé cestou zmrzli, přimrzli jeden k druhému.“

Bergen-Belsen si Olga Horak vybavuje jako ještě strašlivější místo, než byla Osvětim. „Přelidněný, s horami mrtvol ležícími volně na hromadách, ten smrad byl nepopsatelný. Vši nás požíraly za živa. Nevím, kde se ve mně brala ta vůle k životu. Asi je to přirozené, že se člověk nechce vzdát.“

Okamžik osvobození, 15. dubna 1945, vnímá jako překvapení. „Ráno v pět nás nahnali jako vždy na počítání, ale esesáci nepřišli. Netroufali jsme si odejít, nevěděli jsme, co se děje, pak jsme ale uslyšeli střelbu i výbuchy. A dovnitř přišli angličtí a kanadští vojáci, mladí, zdraví chlapci, a úplně se zhroutili, zvraceli, nevěřili tomu, co vidí a cítí.“

Olga byla chodící mrtvola. V tu dobu vážila pouhých 29 kilogramů, měla tyfus i další nemoci. Převezli ji do nemocnice, kde byl ale německý personál a nedostala téměř žádnou péči. „Jednou tam přišel kněz z anglické armády a když mne viděl, chtěl mi dát poslední pomazání. Byla jsem jen kostra, neměla jsem vlasy, zapadlé oči. Anglicky mi říká: „Děvče, dám ti poslední pomazání.“

Já mu rozuměla a řekla mu, že ne, že nemůže. Jednak, že já jsem židovka a jednak proto, že já neumřu. Kněz byl překvapený a ptal se, co pro mne může udělat. Já věděla, že v armádě bude i vojenský rabín, chtěla jsem, aby ho přivedl a aby mne z nemocnice odvezli, protože s Němci tu být nechci.“

Po chvíli se kněz skutečně vrátil i s rabínem, Olgu naložili na nosítka a vojenským džípem odvezli zpět do Bergen-Belsenu, kde byla improvizovaná nemocnice. Tam dívka zůstala až do konce srpna 1945, kdy byl tábor zlikvidován.

„Málo se ví, že v Bergen-Belsenu zůstala část židovských vězňů ještě celé dva roky, nechtěli se vrátit domů, byli to převážně Poláci, a obávali se antisemitismu. Udělali si tam svou obec, školu, nemocnici a synagogu. Narodily se jim tam i děti. Odjeli až později, když se po roce 1948 utvořil stát Izrael,“ upozorňuje Olga Horak. (Detaily k táboru, který byl v Bergen-Belsenu až do roku 1950, například zde, pozn. red.)

Dává tu na mne pozor

Vojenským vlakem se v srpnu 1945 Olga dostala do Plzně a do tamní nemocnice. „Tam mne ošetřovaly jeptišky, to byla nejlepší péče, jakou jsem dostala.“ Neměla nic, jen dřeváky a deku spředenou z vlasů zavražděných lidí. Ta je dnes jedním z artefaktů sydneyského Židovského muzea.

„Trvalo dva roky, než jsem se zotavila, ale táhlo mne to přirozeně domů. Tam ale nebyl nikdo a nic. I když moji rodiče nechali u známých nějaký majetek v domnění, že u nich bude v bezpečí, nedostala jsem zpět téměř nic. Tvrdili, že nic nemají, že jim všechno sebrali Rusové. A na statku hospodařil už někdo jiný. Ujala se mne jedna rodina, co se vrátila z Terezína, starší manželský pár, bratranec mojí babičky. A u nich jsem zůstala, dokud jsem se nevdala. To byli dobří lidé.“

S budoucím manželem Janem Horákem je seznámila společná kamarádka. „Začal se mi dvořit a nakonec jsme se v roce 1947 vzali. Oba jsme byli rozhodnutí, že po komunistickém puči tady nezůstaneme, chtěli jsme žít ve svobodě. Nestáli jsme o to, aby nás zase někdo pronásledoval, jen za jiných okolností.“ Na Západ se snažili dostat legálně. Pomocí úplatku si sehnali pasy i turistická víza do Švýcarska, zbývalo ale pořád to hlavní – dostat se bezpečně přes hranice.

„Hledali jsme cestu tak, abychom nemuseli přes ruskou zónu. Rozhodli jsme se pro jízdu do Budapešti a odtamtud do Vídně. Pomohl nám pohraničník, který sloužil v mezinárodním vlaku a chodil do školy s bratrem mého muže. Řekl nám, kdy má službu, a my jsme tím vlakem z Bratislavy jednoho dne odjeli. On ostatním vojákům řekl, ať jdou do další části vlaku a že on to zkontroluje u nás. Objal nás a popřál nám šťastnou cestu. Měla jsme na sobě dva kožichy a jeden malý kufr. Ty kožichy mám dodnes.“

Ve Švýcarsku strávili Horákovi nakonec jedenáct měsíců. Pokoušeli se získat povolení k vystěhování do Spojených států či do Kanady. Tím, kdo se jim nakonec uvolil otevřít pomyslné dveře, byla v roce 1949 daleká Austrálie. „Tady jsme začali úplně od nuly. A dodnes jsem velice pyšná na to, že jsme tu uspěli.“ Manžel byl textilní inženýr, vystudoval univerzitu v Brně, v Ružomberku zakládal první textilní školu, a tak se rozhodli zkusit to v tomto oboru. Olga ušila první vzorky halenek, obchodníkům se líbily a začaly přicházet zakázky.

„A tak jsme si pronajali dům, koupili z druhé ruky šicí stroje a rozjeli jsme fabriku. A měli jsme úspěch. Zaměstnávali jsme hlavně emigranty, protože místní nechtěli pro cizince pracovat. Dlouhé roky se nám dařilo a nakonec jsme podnik prodali. Bohužel jsme pak špatně investovali, narazili jsme na špatného partnera a o mnoho jsme přišli. Měli jsme pak ještě butik, elegantní malý obchod a byli jsme spokojeni. Dodnes si pro sebe šiju.“

Olga Horák v Austrálii vychovala své děti, dům jí zdobí obrazy i sochy, které sama vytvořila. V předsíni, kam hosty vyprovází, je i jí vyrobená věrná busta jejího již zesnulého manžela Jana: „Dává tu na mne pozor.“

Text vznikl ve spolupráci s reportérem Lukášem Landou, který je i autorem v textu vložených videí. Další krátké nahrávky s Olgou Horak jsou k zhlédnutí ZDE.