Socialismus prosáklý alkoholem. Pro první flašku se šlo v deset dopoledne
V práci, na oslavě MDŽ, na schůzi. V době normalizace se alkohol stal všudypřítomným. Léčba alkoholismu se ale často stávala doménou lékařů s kádrovými škraloupy, protože nikdo jiný to nechtěl dělat. Počet alkoholiků se u nás od 60. do 80. let ztrojnásobil.
„V době deziluze po roce 1968 se prokazatelně zvýšila spotřeba alkoholu. V zaměstnáních se strašným způsobem chlastalo,“ říká Vladimír Řehan, někdejší ředitel protialkoholní léčebny ve Šternberku, a pokračuje:
„‚Akce deset‘ znamenala, že každý hodil nějakou kačku a nejmladší letěl pro flašku. Pilo se běžně, na stavbách úplně děsně.“
„Ve skupinovém sezení mi jeden dělník vyprávěl, že když chlapi v pondělí přijedou na stavbu a není úplně ideální počasí, sednou a začnou pít. A někdy pijí celý týden. Vedoucí jim pak musel vykazovat fiktivní výkony.“
Vladimír Řehan s pacienty. Foto: se souhlasem Paměti národa
Všeobecná skepse a nemožnost realizovat různé ambice často vedly k tomu, že opilost se stávala vítaným a společensky poměrně akceptovaným únikem z šedivé reality. Snadno to lze pozorovat ve zvyšující se spotřebě: zatímco v roce 1948 průměrný Čech vypil 2,4 čistého alkoholu ročně, v roce 1981 to už bylo 9,4 litru. A v tomto objemu ještě není započítána doma načerno pálená kořalka.
Počet registrovaných alkoholiků se od šedesátých do osmdesátých let ztrojnásobil. To sice můžeme částečně přičíst na vrub narůstajícímu počtu protialkoholních poraden, na druhou stranu alkoholismus jako neřešený problém často prosákl i jinde, třeba v manželských poradnách: „Byl to jeden ze způsobů, jak lidé řešili vnitřní tenzi,“ říká psycholožka Helena Klímová.
Místo rumu Ostravský kahan
Komunistický režim považoval alkoholismus za velký problém, který byl zpočátku samozřejmě vydáván za „dědictví kapitalismu“. V padesátých letech se kampaně proti alkoholismu vedly zejména na Slovensku.
Božena Beňová vzpomíná, že v době jejího dětství na východním Slovensku bylo popíjení kořalky tak zažitou společenskou nutností, že její rodiče se stali členy metodistické církve, jež zapovídá pití alkoholu: „Na Zemplíně se strašně chlastalo, z kostela se šlo vždy rovnou o hospody a kdo nepil jako ostatní, neměl šanci. Členství v naší církvi bylo určité řešení, jak se tomu tlaku vyhnout.“
Helena Škopková (vlevo) v psychiatrické léčebně Dobřany, 1960. Foto: se souhlasem Paměti národa
Jenže spotřeba alkoholu stoupala i v Čechách a zavádění nepopulárních razantních opatření bylo ošemetné. Komunisté se jim snažili čelit zvyšováním ceny lihovin, zejména těch luxusních. Například láhev francouzského koňaku Martell stála začátkem šedesátých let 250 korun, gruzínský koňak 76 korun (průměrný plat v té době byl 1300 Kčs).
Zdražování piva ovšem nepřipadalo v úvahu. Stanislav Měřínský, znalec tehdejšího vinařství, vzpomíná, že jedním ze způsobů, jak se režim snažil snížit spotřebu lihovin, byla propagace vína: „Na Ostravsku chtěli brojit proti tomu, aby horníci chlastali destiláty – vodku, rum. Tak tam postavili vinařský závod a dělal se tam Ostravský kahan. Víno má třeba 12-13 % alkoholu a rum 40 %, takže se jim trošku snažili zachraňovat zdraví.“ Kvalita tehdejšího tuzemského vína byla podle jeho slov ovšem pochybná: „Lidé netoužili po suchých vínech. Dělaly se takové sladké limonády. Dneska bych to vůbec nedokázal polknout.“
Nepít bylo nenormální
Zásadní osobností protialkoholního hnutí v Československu se stal docent MUDr. Jaroslav Skála, který již před únorem 1948 založil Klub lidí usilujících o střízlivost, inspirovaný myšlenkami Anonymních alkoholiků. Jenže jejich program, obsahující také spirituální prvky, byl pro komunisty nepřijatelný, a po nástupu totality klub nemohl pokračovat.
V září 1948 nicméně Jaroslav Skála založil první specializované pracoviště pro léčbu alkoholismu v Praze u Apolináře. „Docentu Skálovi se podařilo prokázat, že to, co bylo považováno za obyčejnou lidskou neřest, do roku 1961 byl alkohol při nehodě dokonce polehčující okolností, se dostalo do ranku nemocí,“ říká Vladimír Řehan.
Vladimír Řehan ve Šternberku. Foto: se souhlasem Paměti národa
„Alkoholismus jako nemoc spousta lidí nebyla ochotna přijmout. Pití bylo normální a nepití bylo nenormální.“
Nutno podotknout, že práce s alkoholiky v té době rozhodně nebyla prestižní lékařskou specializací. Často se jí ujímali lidé, kteří kvůli kádrovým škraloupům neměli šanci uplatnit se v jiných oborech. Když Petr Riesel, který pracoval jako závodní lékař, projevil zájem vést ve volném čase protialkoholní ambulanci v Chomutově, ředitel mu řekl: „Ve tvém případě by to prošlo i politicky, to nikdo jiný nechce dělat.“
Podobnou zkušenost má i Helena Škopková, která byla v dobřanské psychiatrické léčebně zprvu proti své vůli přidělena na protialkoholní oddělení: „Ředitel mi řekl: ‚Nikoho jiného na to nemám, musíš tam nastoupit.‘“
Nadšení nedotčené politikou
Právě díky inspirativní osobnosti docenta Skály však Helena Škopková postupně našla pro tento obor nadšení a účastnila se psychoterapeutických výcviků, které u Apolináře pořádal. Postupně se kolem Jaroslava Skály soustředil okruh zapálených osobností, mnohdy i z řad disidentů, pro které se tato práce – z pohledu komunistického režimu zcela neatraktivní – stala životní náplní. Jednou z nich byla i Jitka Vodňanská: „Byl to takový ostrůvek pozitivní deviace,“ říká o prostředí u Apolináře.
„Docent Skála byl neuvěřitelně zářivá bytost a byl nějakým způsobem rezistentní vůči tomu, co se dělo okolo. Udržoval si proud svého nadšení a myšlení, které bylo politikou nedotčené.“
Jitka Vodňanská s Jaroslavem Skálou (vlevo) a Kamilem Kalinou, 1984. Foto: se souhlasem Paměti národa
„Myslím, že kdyby nebylo Skály, tak nejsem psychoterapeutka, nevedu výcviky, jeho důvěra pro mě byla nejvíc, co jsem pro svou profesi dostala,“ dodává Jitka Vodňanská.
V prostředí psychoterapií a terapeutických výcviků, kde se lidé zpovídali z nejintimnějších problémů, však Státní bezpečnost pochopitelně chtěla mít své lidi. Jeden z nich se v 70. letech objevil také na psychoterapeutickém výcviku SUR, jehož se účastnila:
„Bylo to pro mě obrovsky objevné a úplně přetvářející. Zpočátku jsem já byla ta, co tam přináší hodně svých osobních problémů. O těch mluvili samozřejmě všichni, ale já jsem byla takové naivní trdlo, takže jsem toho pravděpodobně říkala víc. Byl tam ale i psychiatr, který neřekl skoro nikdy nic, a jak se později ukázalo, byl to fízl. Později, když jsem byla u výslechu, dozvídala jsem se od estébáků věci, které jsem o sobě běžně neříkala. Jak se to dozvěděli, jsem zjistila až po letech,“ vypráví Jitka Vodňanská.
Kontroverzní terapie nenávistí
Metody léčby se v jednotlivých zařízeních velmi lišily. „To záviselo čistě na odborné kompetenci příslušného týmu. Znal jsem oddělení, kde pracovali s pacienty čistě na bázi psychoanalýzy, což nebylo moc účinné,“ říká Vladimír Řehan. Na jiných odděleních se pracovalo výhradně s drastickou averzivní terapií: „Dvakrát denně pacientovi píchnete injekci emetinu nebo apomorfinu, dávidlo, a pak ho necháte napít se piva nebo si k němu jen čuchnout. Spolehlivě se vyzvrací. Po týdnu je zralý žaludek si vytáhnout a vyprat si ho v neckách.“
„Po třech měsících získáte jeho nehynoucí nenávist a strach, co by se stalo, kdyby se do léčebny vrátil. Já jsem to považoval za zrůdné a odporné.“
O kontroverzní averzivní terapii mluví také Helena Škopková: „Očekávalo se, že na základě dávivého reflexu vznikne i trvalý podmíněný reflex, odpor k alkoholu. Ale vůbec to nefungovalo, ukončili jsme to velmi rychle.“
Terapeuti se shodují, že v tom, jestli pacient nad svým alkoholismem dokáže zvítězit, hraje největší roli vlastní motivace, k níž se ne každý dokáže propracovat: „Skála vždycky říkal: ,Jestliže ze třiceti lidí, které mám na oddělení, bude jeden abstinovat, tak to stojí za to, aby se tenhle člověk do života vrátil,‘“ říká Helena Škopková.
Vladimír Řehan dodává: „Kdo nechtěl, u toho to nemělo smysl. Šlo nám o změnu pohledu člověka na sebe samého. Ne o to dát mu řešení, ale pomoci mu najít smysl života. To nemusí být žádná fanglička. Tím smyslem života pro někoho může být fotbal nebo prachy. Když někomu chcete něco vzít, musí mít v zásobě něco silnějšího, co ho táhne dál.“
Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
„Underground pro mě znamená žít mimo struktury,“ říká fotograf Jan Ságl
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
56 komentářů
normalizace se dala přebít chlastem
na MDŽ všichni muži namol a ženy budovaly v potu tváře pětiletku
zažila jsem to na vlastní kůži
a nejen ve svátek
No však jsme zažili , jak některé ty hrdinky Soc. práce tu pětiletku v potu tváře budovaly . Dokonce za dva a půl roku , splnily svůj pětiletý plán . Mohl bych jmenovat a napsat , jak se to takové hrdince podařilo .A s tím chlastáním v Socialismu to zas tak horké nebylo . To zas jenom se někdo snaží aby si ty své peníze zasloužil .
Jen bych ještě dodal , že vždy na MDŽ se po ulicích a silnicích pohybovaly a povalovaly zchlastané dámy . Mockrát jsem musel je objíždět a kolikrát i zastavit abych je nepřejel . Párkrát mi i auto poblily .To jen k tomu Vašemu oslavování MDŽ muži , zatímco ženy usilovně pracovaly . Prostě další lež .
Zajímavé je, že v mém okruhu známých (a věřte, že jich bylo a je opravdu hodně), se nic takového nedělo. Oslavovalo se až po pracovní době , tak 2 hod, a šlo se domů za rodinou.
problém je, že dnes se hodí jen bajky o neschopném a zlém socialismu, o ožralých a neschopných občanech… zajímavé je jen to, že právě v té tobě se nejvíce budovalo a to jak na společném tak doma, rostly nové domy n vsích i ve městech nová sídliště, silnice, přehrady… copak roste dnes?
Myslíš ty „vybudované domy“ ve starém Mostě, v Karviné, nebo v česko-německém pohraničí? Nebo ty domy v centrech měst, které byly nejdřív znárodněny (rozumněj ukradeny právoplatným majitelům) a pak desetiletí na ně nikdo ani nešáhnul, takže se pak roky opíraly o lešení, jinak by spadly soudruhům na hlavu. Ty stovky miliardy, které demokratická společnost musela následně nalít nejen do rekonstrukcí těchto domů ale i nových panelových sídlišť pár let po dokončení, aby byly vůbec obyvatelné asi není bývalým soudruhům dost.
Pavle. stačí se projet po vesnicích, abyste viděl, kolik se tam v letech 1950 – 1990 postavilo, nebo z gruntu přestavělo domů. Ještě v 90. letech to trošku pokračovalo, ale od našeho vstupu do EU je stavebnictví ve stále větším útlumu.
Dnes nový dům v podstatě postavit nelze (dostavují se ty, které se podařilo rozestavět před 1. 1. 2023), protože se musejí stavět „nízkoenergetické“ domy, které se nevyplatí dokonce ani při současných cenách energie. O zdravotních problémech spojených se zadušenými haluznami ani nemluvě.
No tak napiš. Co ti v tom brání? Určitě to bude zajímavější než to momentální promítání tvých delirických stavů do jiných.
Takhle bych to neformuloval. Tehdy pracoval na směny v podniku, kde se makat muselo aby se produkce nezastavila, tak ani v ten slavný den ani muži ani ženy v té směně nezastavili a nešli někam pařit. Ono se to ani v kancelářích během dnes nedělo, ta pravá odborářská družná oslava /a jen pro ty mimo směny) byla až večer po práci.
A vůbec, obecně v produkci se chlast v práci hlídal, když nějakej navíněnej strčil ruku do stroje a ten mu jí urazil, tak z toho byl vždycky průšvih, kterej se dal těžko zakecat. Tohle si už tehdy – a možná víc než dneska, bezpečáci hlídali…
Já jsem od roku 1968 do roku 1978 chlastal jako zvíře! Prochlastal jsem několik automobilů i náš dům! Moje žena mě živila a nenechala padnout na dno! Já jsem se jen válel po zemi pochcaný a posraný i během dne! Dnes jsem z toho venku, dům i auta máme a společně si užíváme důchodu. Jsem abstinující alkoholik a chlast mi vůbec nechybí!
To je samozřejmě lež a nesmysl. To vyplodili ti, kteří v socialismu nežili, s cílem dokázat, jak to všechno bylo špatné. Dnes jsou plné léčebny psychicky narušených lidí, lidí na drogách a alkoholiků. To dříve nebylo.
Ale pamětníci vědí své. Žilo se krásně, pohodově a se sociálními vymoženostmi, které už kapitalismus není schopen zajistit. Byt 3+1 stál 15 měsíčních platů. Nájem včetně energií a všech poplatků byl ve výši 13% příjmu. Do důchodu se chodilo v 60 letech a dříve. Až to dokáže kapitalismus, tak ať něco Post Bellum napíše. Teď ať drží hubu, stejně jen lžou.
Ano, tvoje bláboly jsou samozřejmě nesmysl. To, že ti ubohá socialistická realita plná nejen alkoholiků a feťáků nejde pod alkoholem zduřelý nos na té ubohé socialistické realitě nic nemění. Nedodělaný byt 3+1 nestál 15 měsíců ale 150 měsíců … čekání v pořadníku a mezitím ubytovna nebo byt 2+1 kde na hromadě žili rodiče, a syn a snacha s malým dítětem. Nebo taky mnohaletá dřina o vikendech na baráku na který bylo nutno nakrást materiál, protože poctivě se sehnat nedal.
Pane Pavle , Je pravda co napsal Jan . Dnes je to horší a horší s alkoholem a drogama . Nechlastalo se tak jako dnes . Byly večírky ke dni MDŽ pomalu v každé fabrice či podniku . Byl vděk ženám za jejich práci , obětavost v rodině. To už dnes není veřejné , ale každý správný chlap by měl koupit kytičku a poděkovat . Jsem pamětník a vím jak to bylo . Dnes se zkreslí roky před 1989 a zkreslují to ti kteří se narodili po roce 1989.Pan Jan nevyjádřil blábol , ale holou pravdu . Dnes se nepije , ale chlastá .
To, že zaměňuješ svoje delirické dojmy s realitou na té realitě nic nemění, ty holá pravdo. Byli to čeští feťáci, kteří začali podomácku vyrábět pervitin a bylo to v 70. letech, nikoli „dnes“. Fet a levný nekvalitní chlast hlavně aby ho bylo dost – to byl jediný plán, který se komoušům podařilo splnit.
Jenže jsme těch narkomanů měli daleko méně, než jich je dnes a než jich v té době bylo v západních státech. A nebylo to jen nějakým výkaznictvím, ale bylo to v reálu.
Problém je, že mezi lidmi je určité procento takových, kteří k narkomanii mají větší či menší sklony, a případně jí „řeší“ i osobní a sociální problémy. A pak je otázka, kde na oné škále sklonu k narkomanii se podaří toto chování zablokovat. Paradoxně tohle minulý režim zvládal o něco lépe.
Když už jsi začal o tom „výkaznictví“ tak jistě dokážeš, lžirgile uvést odkaz na nějaké ty výkazy o spotřebě perníku a tvrdého chlastu za bolševika. Nebo si zase všechno odkudsi cucáš?
Tvrdý chlast tu uvedl jiný diskutující. U toho „perníku“ je výkaznictví problém, protože to byl velmi ceněný vývozní artikl (byť nelegální), takže z odhadů výroby, pokud existují, se nedá odvodit spotřeba u nás. Vařil se „braun“ z kodeinu (jako substituent heroinu, po roce 1989 jeho konzumenti přešli na heroin).
Nicméně počet narkomanů jednoznačně po roce 1989 vzrostl na několikanásobek. Jako člen městské protidrogové komise jsem to prostě viděl.
Možná v jednom jsme vedli, nebo ještě vedeme, a to jsou malé modrající houbičky s obsahem psilocybinu a psilocinu (cca 10 druhů). Což je dáno tím, že u Slovanů jsou houby akceptovatelnější pro konzumaci než u Germánů nebo Románů.
Takhle jste to zřejmě měl vy, ale tehdy byly noviny plny inzerátů s nabídkou zaměstnání s bytem po celém Československu. Většina naší rodiny toho využila a byt dostali hned. A po letech se do Prahy vrátil pouze jeden. Kromě toho se stavěly i podnikové a družstevní byty. Platilo se pouze za družstevní byty a pán nad vámi má pravdu, bylo to podle velikosti bytu kolem 50-60 tis. Kč. Státní byty byly zadarmo a podniky požadovaly pouze to, aby uživatel u nich 10 let zůstal pracovat.
Bláboly o „inzerátech“ jsou pro smích. Zřejmě proto se muselo v pořadníku čekat roky na státní byt a na družstevní zrovna tak. Realita je taková, že „podnikový byt“ se dal sehnat leda v extrémně nepopulárních profesích jako horník. Nemluvě samozřejmě o tom, že paneláky byly v takovém stavu, že hned na začátku 90. se musely rekonstruovat.
Rok 1984. Závazek odpracovat u firmy 10 let. Dostali jsme družstevní byt 3+1, museli odpracovat 100 hodin při dokončovacích pracech a doplatit 20 000 Kčs. Čistou mzdu jsem měl kolem 2500 Kčs, nebyl jsem ani v SSM – s tím byly později trochu problémy.
Takže „družstevní byt od podniku“? Co kdybys uvedl trochu logiky do toho lhaní.
Podniky prostě organizovaly a financovaly družstva pro své zaměstnance.
Jakým způsobem „podniky organizovaly a financovaly družstva“? Jsi schopen odpovědět nebo zase fantazíruješ, lžirgile. Tušíš vůbec, že bolševické podniky byly svým rozpočtem navázány na státní rozpočet, kam odváděly většinu zisku a když chtěly do něčeho investovat, tak jim nejdřív musela státní plánovací komise schválit dotaci.
Např. JZD a jiná družstva takto vázány nebyly.
Pavle, a řada podniků zaměstnance mohla podpořit zapůjčením techniky (někdy i s obsluhou) za režijní cenu apod.
Ale no tak, zase nesmíte přecházet z jedné legendy do druhé. Kolik „stál byt“ za socíku, by se dalo těžko zjištovat, protože ony se takhle přímo na prodej nestavěly, takže ani moc neprodávaly. Ty bytové domy co si stát se svými stavebními firmami (a jiné nebyly) postavil to bylo státní a to lidem pouze pronajímal, jak se říkalo „na degret“. A jen převedení toho degretu o nájmu se pak prodávalo na černém trhu.
Pokud jde o výši nájmu a poplatků – to si musíme vysvětlit podstatu socialismu . Všechny podniky byly státní, takže bylo věcí i státu rozhodovat, kolik budou ty firmy účtovat lidem za jejich dodávky. A aby se to nějak „vykompenzovalo“, ta ty (všechny) firmy zase lidem platily malé platy – taky dle pokynu států..
No a pokud jde o to chlastání, ono se chlastalo vždycky a všude, dokonce i za Masaryka. V čem je ovšem výhoda dnešních „naprosto nezávislých“ médií, na někoho ukazovat budou, na někoho ne..
no vida, takže jsem se zpožděním půl století pochopil tehdy často tradované heslo, „když vidím skálu, tak hned bliju“…:)))
To platí pořád, petříku. Vlastně to platí i na jiné, než na skálu josefa.
Doporučuji skvělý film „Dobří holubi se vracejí“ z prostředí protialkoholní léčebny. Je tam právě ukazována Skálova metoda odvykání alkoholu. Ukázky se dají najít na youtube. Bývalo to k sehnání v laciných DVD (pokud se někde ještě prodávají).
Jinak ovšem totální abstinence také škodí (v anamnéze stoletých je většinově mírná konzumace alkoholu). Konzumace alkoholu s nízkým obsahem živin (hlavně sacharidů) může mít negativní energetickou bilanci (etanol sice je zdroj energie, ale současně zvyšuje metabolismus a snižuje jeho efektivitu). Nízkoprocentní kořalku a později suchá vína měli mnoho let jako součást režimu v Dolní Lipové (léčba obezity).
Alkohol by nás mohl zbavit hrozby islamizace (národy postižené islámem jsou na alkohol citlivější než my). Obecně platí, že mezinárodní srovnání, a zejména s oblastmi mimo Evropu, o vlivu alkoholu na zdraví (o něž se opírají někteří bojovníci proti alkoholu), je kvůli genetické odlišnosti populací zavádějící.
A jedna kuriozitka: V Číně objevili abstinenty, kteří mají alkoholickou cirrhózu jater. Je to dáno tím, že jejich střevní baktérie přemění tolik z jejich stravy na etanol, že jim to poškodí játra. Může to být ovšem i tím, jak moc, oproti nám, mají v potravě zastoupenou rýži a další škroboviny.
Ale znamená to, že nejen geny, které nosíme v tělesných buňkách, ale i geny našich symbiotických bakterií (hlavně ze střev) mohou rozhodovat o míře škodlivosti či naopak prospěšnosti alkoholu.
Dokud bude alkohol považován za potravinu, o čemž svědčí to, že je k dostání v obchodech s potravinami, nevěřím, že snaha o omezení alkoholismu je ze strany státu poctivá.
On ale potravina (alespoň některé typy nápojů) beze sporu je. Zdroj vitamínů, iontů, antioxidantů a dalších zdraví užitečných látek.
Odpověď Janovi
Jsem také pamětník , ale určitě se nám všem nežilo krásně a pohodově. Sice téměř nic nebylo , pokud to člověk neodstál ve frontách , ale podle Vás pohoda. A to se bavím
o materialistických hodnotách. Kde jsou ty tisíce osudů lidí , kteří nemohli z politických důvodů vykonávat svou práci a byli perzekuováni. Nechte Post Bellum napokoji ,
neberte si ho do své nevymáchané huby a nelžete. Že se vždy musí najít nějaký
„inteligent“ , který otravuje okolí svými hloupostmi a bludy.
Člověk se za socíku musel otáčet, ale spousta věcí se dala sehnat nebo udělat. Žena i děti chodily v oblečení podle Burdy, na které jsem dělal manželce a tchýni (které to pak šily) střihy. V bazarech se sehnaly kvalitní české látky, z nichž oblečení bylo kvalitní. Ne jako čínské šmejdy na současném trhu, co se po onošení neperou, ale zahazují, protože praní nevydrží (ty naše látky se po koupi srazily praním, a pak se teprve z nich šilo). Fabriky, produkující kvalitní látky i oděvy, až na několik málo výjimek zprivatizoval póvl ze starých států EU a záměrně zlikvidoval (jako mnoho dalšího průmyslu).
Jistěže byl některého zboží z dovozu nedostatek, ale tuzemského ovoce a zeleniny bylo dost. A rozhodně nikomu nehrozilo, že zemře hladem, případně bude postaven před volbu, zda topit nebo jíst, jak je tomu u mnoha set tisíc rodin dnes.
Pergille,omyl když už tak ne čínské ale vietnamské šmejdy.Chvála bohu za ně.Já osobně jiné oblečení nemám a jsem s ním spokojený,je levnější než v butiku.Vy jste nezháněl bony na rifle,v garáži jste měl místo hnusného mercedesu nalakovaného trabanta.Jako uvědomělý soudruh jste dokonce mohl jezdit na dovolenou do jugošky.V práci se nepilo,hlavně ve stavebnictví,tam se pouze oslavovalo.V samoškách bylo nepřeberné množství salámu,salátů,ovoce a zeleniny a pokud jste si v hospodě nepustil hubu na špacír,měl to štěstí,že vás neudal nějaký práskač tak vás nevyhodili z práce nebo nezavřeli za pobuřování.Byt jste měl hned,na rozdíl od západního dělníka,který musel bydlet pod mostem a umírat hlady a zimou.Na západ utíkali naší lidé aby věděli jaké to je být chudý.Ten ráj se za třicet let změnil a vám hrozí,že budete muset vybírat popelnice,žebrat u kostelních dveří a s váma tisíce jiných.Myslím,že ani vy nebo já se návratu socialistického ráje nedožijem,škoda,ale mějte naději,že vás generalisimus Putin osvobodí od fašistického EU.Chce se mi zvracet,nevíte proč,když jsem nic nepil?P.S.Vy jste genius,znáte všechno,umíte stříhat látku dle Burdy.Někdo se na to učil tři roky,vy jste to zvládl za jak dlouho?.Klobouk dolů,kam se hrabe Babiš.Pergille a co zdraví?
Josefe II,
ty střihy a některé další věci jsou prostě dány nadáním, které jsem zdědil, a nemám na tom naprosto žádnou zásluhu (ve smyslu, že by to bylo vydřené cvičením).
Rifle mě neoslovily, takže jsem bony opravdu nesháněl. Měli jsme škodovku.
Zboží byl jistě omezený výběr, o to víc se udilo, zavařovalo apod.
Obávám se, že to „pouštění huby“ se k nám brzy vrátí, možná v ještě horší podobě. Soudruzi z vlády (ale i Brusele) na tom velmi usilovně pracují.
Byt jsem zdědil, ale mnoho mých kolegů po atestaci dostalo místo s bytem. V některých případech byl podmínkou stav ženatý – vdaná (kolega jel z vojny na výjimečnou dovolenku za účelem sňatku, aby po ní mohl nastoupit na místo s bytem).
Pokud vláda bude ekonomicky postupovat jako dosud, tak ty popelnice nebudeme vybírat jen proto, že v nich nic nebude.
Pergille,neměl byste psát ty moudra,protože vás soudruzi z vlády zavřou.Nebojíte se,můžete klidně spát?Na druhé straně kdyby vás zavřeli tak by se z vás stal disident.Po změně režimu byste dostal přidáno k důchodu za čtvrtý odboj a nemusel byste pak prohlížet popelnice.Vydržať.
O bytech už mě nebaví psát.Je to pořád dokola jak ohraná gramofonová deska.Vaši dceru rifle taky neoslovily?Vysvětlete mi ještě proč byl Tuzex,vexláci,když bylo všeho dost?Proč lidi (já ne)toužili po tom nekvalitním západním braku ,když měli dostatek kvalitního zboží domácího.Na škodovku jste nemusel sedět celou noc před mototechnou,abyste se dostal do pořadníku,nebo vám ji přidělila strana?Znáte ten moc starý vtip,jak Američan,Němec a Čech nabourali auto?Když vylezl Američan z fordky zaklel a říká zase budu muset tři měsíce šetřit na novou,Němec vyleze z meďoura zakleje,zase budu muset šetřit půl roku na nového,Čech vyleze z trabantu,kur-a zase budu muset deset let šetřit na nový.Němec se ho zeptá,tak proč kupuješ tak drahé auto?S vládou jsem spokojený,akorát by měla urychleně řešit potravinový trh.Kdo se nepřiměřeně obohacuje ?Zemědělci,zpracovatelé,řetězce nebo kartely?Jsem hrdý na to,že se vláda nepokakala strachy a postavila se jasně proti Ruskému agresorovi,nelavírovala jak Orbán nebo jak by lavíroval jeho rudý bratr Babiš.Síkala,kterého ANO vyzvalo k rezignaci zajistil dostatek plynu i přes vaše výkřiky o zmrznutí.(doufám,že to dokáže zařídit i na příští zimu)Bude to stát ono slavné utažení opasků,ale nevadí.Za bolševika jsem měl docela rád chleba se sádlem,tak mi nebude vadit se k tomu vrátit.Věřte,že bez EU by jsme dopadli hůř.Pergille,trochu optimismu do života,i bez Babiše bude stejně jak s Babišem,možná líp,než kdyby vládl on a jeho compaňeros.Chcete poradit,nepište za mizerné peníze komentáře do HP,ale napište pořádné romány a budete v balíku jak Rowlingová a pak vám může být celá vláda ukradená.Budete si moci koupit letovisko na Krimu,nebo můžete dát ty peníze na charitu pro nás socky.
Josefe II
Asi by to byl už 5. odboj.
Dcera byla v roce 1989 ve školce, tak ji rifle neoslovovaly. Tuzex byl, ale řada jeho zboží byla spíš snobárna, než skutečná potřeba. To se týká i vexláků.
Auta už v 80. letech tak nedostupná nebyla.
Nejde jen o ty potraviny, s nimiž vláda odmítá cokoli rozumného dělat, a to zcela programově. Jde o energie – máme nejvyšší ceny v EU, přitom jsme jejími největšími producenty „na hlavu“. To muselo dát opravdu hodně práce tak pokřivit trh, aby vyšly ceny energie pro naše občany tak moc špatně. Jde rovněž o šílenosti v ekologii a dalších oblastech prosazovaných obludáriem z Bruselu a ekologických organizací.,
A, už jsem to v diskusi pod jiným článkem konstatoval, že pokud nebudeme mít dostatek stabilní energie, tj. Jádro, uhlí nebo paroplyn (voda sice stabilní je, ale máme jí málo), nebudeme s to vyrábět pro Ukrajinu ani blbé náboje do ručních zbraní, natož cokoli složitějšího a účinnějšího. Výrobu těchto věcí prokládat pauzami s čekáním na slunce nebo vítr prostě nelze zvládnout. Dokonce bych se bál za takového stavu zásobování energií (jakým nám budovatelé Green Dealu vyhrožují) vyrábět pro vojáky i „blbé“ konzervy.
Jsem toho názoru, že bez EU bychom na tom byli po takových 4 – 5 letech problémů lépe. Mohli bychom zlikvidovat ty statisíce stran nesmyslů, zaplevelujících náš právní systém, mohli bychom zavést těžbu břidličného plynu a asi i dalších uhlovodíků, na pole by přišly mnohem efektivnější GMO a naopak by zmizely lány řepky a kukuřice na nesmyslná biopaliva (na litr biopaliva se spotřebuje cca 1,1 l paliva, zčásti jako takového, zčásti jako jeho energetický ekvivalent do výroby). Mohli bychom zlikvidovat podporu solárních a větrných baronů. A mnoho dalších nesmyslů.
Vzhledem k tomu, že většina věcí, které EU a její poskoci prosazují, je v podstatě antiekologická a ekologickou situaci zhoršující (od těch OZE přes přechod od uhlí na skleníkovější zemní plyn až po fedroivání elektromobilů, produkujících několikanásobně víc CO2 než normální auto, s vynecháním mnoha dalšího, ten výčet by byl opravdu gigantický), byli bychom patrně ekologičtější, než jsme nyní.
Druhou věcí je, že EU se s vysokou pravděpodobností v dohledné době rozpadne tak, jak se v roce 1989 rozpadl „tábor míru a socialismu“ (takže ji naším setrváním v ní nemůžeme zachránit, ale můžeme zachránit sebe od dopadu toho zhroucení a rozpadu, alespoň zčásti). Asi největším zdrojem nejistoty na tomto poli je to, jak velký pokles životní úrovně snese západní populace, podstatně rozežranější a zhýčkanější než jsme byli my před rokem 1989. A kdy jim tedy „bouchnou saze“, jako nám toho 17. 11.
oprava Krym
Ad oprava – i mě se to občas stává. Zejména, když mi kočka tancuje po klávesnici.
Jinak si ovšem myslím, že pokud by měl Putin koupit letovisko na Krymu všem, co mají na EU a dění v ní podobné názory jako já, tak by se tam ty stovky milionů letovisek prostě nevešly. A kapsu by mu to taky pořádně vyluxovalo.
Možná ještě něco:
1. Někdy v zimě 1982 nebo 1983 jsme s kamarády jeli do Prahy na turnaj. Ve vlaku (Brněnský drak) nám řekli, že bude mít kvůli extrémním mrazům hodinu zpoždění na výjezdu z Brna. Tak jsme jeli k nám domů, nasedli do škodovky a jeli bez problémů (D1 byla tehdy opravdu udržovaná, takže ji zvládly univerzály) až do Prahy, a protože nebyly žádné modré zóny, „zklidňovací prvky“ a podobné zrůdnosti, organizované nepřáteli nás, lidí, dojeli jsme až k místu turnaje a zaparkovali cca 150 m od vchodu. A druhý den se zase v pohodě vrátili. Pro dnešní mladé je tento autentický zážitek SF.
2. S tím Putinem si raději nedělejte legraci, nebo na vaše slova dojde. Boží mlejny jsou dost poťouchlé. Pod jiným článkem jsem uvedl více příkladů, jak lidé, dušení státní byrokracií (a vším, co s ní souvisí, včetně neúnosných daní) pustili do země barbary. Někdy si opravdu polepšili, někdy je alespoň mohlo uspokojit, že vykrmení byrokraté šli na pekáč jako první.
Takže všichni lidé narozeni od 1.3.1948 do 17.11.1989 jsou alkoholici? Je sice pravda, že ústavy pro léčbu TBC se po roce 1948 postupně přeorientovaly na protialkoholní léčebny, ale je také pravda, že tehdejší protialkoholní léčebny jsou dnes léčebny drogově závislých. Alkoholici byli a jsou. Ale ne všichni lidé. Není pravda, že v každém zaměstnání se začalo od 10,00 hod. dopoledne „chlastat“. Asi záleželo a stále záleží na jednotlivcích a oborech toho zaměstnání. Nakonec – Klement Gottwald byl alkoholik, Antonín Novotný měl rád pivo, o večírcích Václava Havla bylo hodně napsáno, Miloš Zeman má rád becherovku. Nedávno vysílala ČT film o alkoholicích, hlavní postavou byl spisovatel. Hodně známých herců i hereček se propilo ke konci svého života. Z toho článku vyplývá, že jediným abstinentem v ČSSR byl MUDr. Skála.
Socialismus s přívlastkem, nebo bez něj, zasáhl do mého života. Když skončilo jeho celospolecenske budování, bylo mi přes 43 let.Nena padlo mě, ze skonci i Československo. MDŽ jsem povazoval za zážity svátek, kterého se zastal papež Jan PavelII. Složitější to bylo se svatkem sv. Valentýna, o tom jsem nevěděl, až v závěru, jeden kolega rodilý to Bulhar, vždy na tento den dával v kanceláři ženám různé pozornosti. Označoval nás za burány, až jedna starší Prazacka to vyjasnila, proč na tento svátek komunisti zanevreli, což ten Bulhar nemohl vědět takto carsky oficir . Slavil se za I. republiky i za Protektoratu, až v roce 1945 byl proveden na Prahu na sv Valentýna děsivý bombardovací utok, zahynulo tisíce lidi, byly to bombardéry USA. Slavít s ženami MDZ, byl pro funkcionáře odboru pracovni úkol. To, že se konzumoval etanol i v pracovní době patřilo ke koloritu tohoto svátku. To, že se v podnikání zaměří dravci na pancovani etanolu methylem a prolomi se státní monopol, to patří k děsivým ukážum. znovu budování kapitalismu, stejně jako krach našich bank a další zvěrstva, která nastala. SSSR jsem nemusel,, ale po jeho rozpadu, že vypukne speciální válečná operace na Ukrajine, poprvé v době ZOHv Soci a druhý vloni, který trvá dodnes a kdo chce mír je jaksi mimo. Nakonec byl zvolen generál prezidentem, ale to už jsem také zažil. Tenkrát jsem přišel ráno z maturitniho večírku a máme mě vzbudila, abych šel volit poslance NS generála Svobodu, volíl jsem jej a dopadlo to za 4 roky špatně, tentokrát jsem generála nevolíl, ale není záruka na dobrý průběh dějin.
Pokud někde zahynuly „tisíce“ tak evidentně leda tobě mezi ušima, a to neuronů, když jsi toho valentýna oslavoval. Děsivý bombardovací nálet se odehrál den po skončení války, a to zcela úmyslně (na rozdíl od navigačního omylu při nočním bombardování Drážďan) na Mladou Boleslav v režii russovětska. Budování socialismu jsi chtěl říct. Na to jak se chlastal metanol v roce 1957 jsi už zřejmě evidentně zapomněl. Nemluvě o dalších zvěrstvech jako znárodnění, kolektivizace a měnová reforma (rozumě rozkradení veškerých úspor obyvatel) v roce 1953.
Moje reakce se neobjevila, takže jinak.
Minimálně část navigátorů v bombardérech věděla, že to město pod nimi nejsou Drážďany. Navíc by museli vidět požáry, protože v té době probíhalo bombardování Drážďan už druhý den.
Fialová měnová reforma probíhá právě teď masivním znehodnocováním úspor a snižováním reálných mezd. Naprosto cynicky se útočí na důchodce, jako by oni zavinili obří deficity rozpočtu. Nejsnazší je okrást ty, co se neumí nebo nemohou bránit.
Tvoje dojmy co kdo o čem věděl, jsou evidentně způsobené tím, žes nikdy neseděl v kabině bombardéru, který je chvíli pod palbou nacistického flaku chvíli pod palbou nacistické stíhačky. Chápu, že jako komunistický soudruh máš pozitivní vztah jak k nacistickému osazenstvu zmíněného flaku či stíhačky, tak ke russovětské posádce bombardující v MÍRU civilní město, honimíre.
ANo, tvoje cynické bláboly snažící se hodit důsledky burešova abnormálního rozhazování a z toho plynoucí inflace a deficitu jsou určena těm co se nemohou bránit .. znalostmi faktů (např. o burešově totální neschopnosti, nebo o tom jak zločinní komouši zruinovali celé Československo). Bohužel pro tebe takoví jsou tak akorát tví soudruzi.
Ještě že Vy máte z válečných misí v bombardérech bohaté zkušenosti a můžete nás všechny fundovaně poučit. Osobní zkušenost je holt osobní zkušenost.
Ještě taková maličkost. Možná Jste si nevšiml, ale já žádnou „russovětskou bombardovací posádku“ neobhajoval (ba ani neobhajloval). Ale to už je takový Váš roztomilý zvyk – podsouvat a napadat. V tom se ostatně nijak nelišíte od fialových svazáků. Ti si jenom slízávají důsledky svého chování v opozici za pandemie, kdy nutili babišovce ke krokům, které se dnes (některé) ukazují jako zbytečně rozhazovačné. A protože oni jsou totálně neschopní nastartovat hospodářský růst (když už tedy proseděli příležitost nenechat nesmyslné ceny energií propsat do cen úplně všeho), nebo aspoň omezit vyvádění enormních zisků do zahraničí, tak se pokouší oloupit právě ty bezbranné, staré a nemocné. Teď se ta tlupa snaží veřejnosti vsugerovat, že za jejich neschopnost můžou důchodci.
Na té kauze s metanolem se jednoznačně podepsala EU. My měli až do 90. let metanol zařazený do kategorie „zvlášť nebezpečný jed“ a jeho obhospodařování bylo velmi striktní. Nebyl tam zařazen kvůli vysoké toxicitě, ale kvůli smyslové neodlišitelnosti od etanolu (letální dávka metanolu je kolem 15 g, u kyanidu draselného, který do této kategorie patří kvůli jedovatosti, je to méně než 0,1 g). Tohle nám EU nařídila z nějakých svých nesmyslných důvodů změnit, a protože to bylo relativně čerstvě po té změně, tak si nemyslím, že by někdo z pachatelů (kteří nebyli odborníci na jedy, periodicky školení) věděl o tom, že v postřikovací kapalině může být místo etanolu metanol. Jásali naopak letečtí modeláři, kteří potřebují metanol do „opičích kapek“ pro motorky a do té doby se k němu dostávali jen velmi obtížně.
Tak ještě, že už se dnes nechlastá. Co je tohle za nesmyslný článek? Pilo se vždy už od doby, kdy vymysleli první pálenku. Politické zřízení státu nemá na pití alkoholu žádný vliv, nebo si snad někdo myslí, že třeba v USA se nepije? Alkohol v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství.
Petře,prošel jsem dost zaměstnání v USA a můžu vás ujistit,že v práci si nikdo nedovolil vypít ani pivo.Nebyl ani na pití alkoholu čas.Tam se v práci musí kmitat.Věřte.
Samozřejmě dvacetiletí pamětníci nejlépe vědí, co bylo před 50 lety
Strašně se pilo , spotřeba v roce 1981 byla 9,4 l na osobu. První rozkliknutý odkaz – rok 2018 spotřeba 11,7 litru na osobu.
… „“ no to ale musíte brát v potaz inflaci, která byla po r. 1989… Takže když by se to přepočetlo indexem, tak tehdy v tom r. 2018 jsme byli výborní …..““ ha, ha, ha…
Pilo se vždycky, avšak je pravdou, že soudruzi se řídili heslem „kdo nepije s námi, pije proti nám!“ Můj tehdejší šéf (1974-1984) s tím začínal v 10 hod. a do konce pracovní směny si stačil do blízkého buffetu doběhnou pětkrát na dvoudecku vína. Mnohé pracovní porady skončili „pijatikou“ a zažil jsem i staršího kolegu, který se již v poledne zlil do bezvědomí a mému kolegovi se vyzvracel do postele. Deset let jsem vykonával dozor nad výkonem ochranné léčby v PL Dobřany a paní dr.Škopkovou dobře znám. Takže závěry článku potvrzuji.
Faktem je, že před pár lety se soudruzi bojovníci proti alkoholismu pochvalovali, že se jim podařilo snížit konzumaci alkoholu (v přepočtu na etanol z různých typů nápojů) o 10 %. Faktem ovšem je, že za stejné období stoupla spotřeba anxiolytik na desetinásobek (a faktem je, že tyto preparáty jsou podstatně nebezpečnější než etanol). Problém ovšem je, že je vám musí předepsat lékař (v řadě případů odborník), jsou drahé atd., zatímco štamprli si může každý koupit sám.
Chlastalo se a hulilo všude. A chlast byl zároveň nejčastější korupční prostředek.
V podstatě je dodnes tvrdý chlast jakási paralelní měna. A pokud nám zruší peníze, bude asi jeho význam v této funkci narůstat.