Za komunistického režimu antisemitismus nabyl nejzuřivější podoby v monstrprocesech padesátých let, ale tím jeho projevy zdaleka neskončily. Až do roku 1989 se o židovské tradici oficiálně mlčelo a ty, kteří se k ní hlásili, sledovala Státní bezpečnost.

Když Vojtěch Blodig jako mladý historik na konci sedmdesátých let poprvé přijel do Terezína, se vzrůstajícím úžasem si procházel město, kde nacisté za války zřídili židovské ghetto: „Byl jsem velice překvapen tím, že ve městě jsem nenacházel žádné připomínky ghetta. V místech, kde ghetto bývalo, jsem narazil na informační tabule, na kterých se psalo o tom, že zde byl koncentrační tábor a že zde vězňové trpěli,“ říká Vojtěch Blodig v rozhovoru pro Paměť národa a pokračuje:

„Ale nikde jsem tam nenašel slovo Žid nebo židovský. Jako kdyby Židé v těch místech vůbec nebyli.“ Ještě větší šok mu přinesly rozhovory s místními lidmi: „Drtivá většina mladých, ale ani mnozí starší vůbec netušili, že tam ghetto bylo.“

Nejvýznamnější památka na utrpení Židů na českém území se stala místem, které ztratilo svou paměť.

Situace v Terezíně v sedmdesátých letech je jakousi metaforou přístupu celého normalizačního režimu k Židům a jejich historii. Židovství přítomné v české kultuře komunisté navenek ignorovali, vskrytu ale Židy sledovali a evidovali s pečlivostí ne nepodobnou nacistickým úřadům.

Od stalinských čistek k hrobovému mlčení

Antisemitismus byl pro komunistickou ideologii oficiálně nepřijatelný. Ostatně mnozí Židé byli před válkou členy komunistických stran. Ještě v roce 1948 Československo podporovalo nově zrozený Stát Izrael dovozem vojenské techniky. Jenže v následujícím roce v izraelských volbách komunisté zcela propadli a země se přiklonila na stranu Západu, takže Sovětský svaz ji začal považovat za nepřátelskou.

Stalin rozpoutal v SSSR čistky namířené proti takzvaným sionistickým centrům. „Za sionistu byla v sovětském pojetí považována každá osoba, která měla nějaké židovské předky – se skutečným sionismem toto označení nemělo nic společného,“ uvádí k tomu web Holocaust.cz.

Sionismus 

Sionismus je myšlenkový směr, který vznikl ve druhé polovině 19. století mezi evropskými Židy. Hlavním cílem jeho představitelů bylo a je přesídlení Židů do země izraelské (Erec Jisra’el) a budování a udržení židovského státu.

V komunistickém slovníku však „sionismus“ získal zcela jiný význam. Komunisté jím označovali vlastně jakékoliv sdružování Židů nebo přihlášení se k židovské tradici, což a priori považovali za podezřelé.

Sovětské protižidovské tažení se přelilo i do Československa a v roce 1952 vyvrcholilo procesem s takzvaným protistátním spikleneckým centrem, v němž bylo kromě Rudolfa Slánského odsouzeno dalších třináct komunistických funkcionářů převážně židovského původu. Konala se i řada menších procesů, mnoho lidí přišlo o zaměstnání nebo bylo vyloučeno ze strany. Ve druhé polovině padesátých let řádění postupně utichlo, jak ale říká Vojtěch Blodig, „v komunistické ideologii byl antisemitismus zakomponován až do roku 1989“.

O dějinách a kultuře Židů se oficiálně mlčelo, děti se ve škole neučily o holocaustu, takže nové generace vyrůstaly v představě, že v koncentračních táborech trpěli pouze komunisté, stát ignoroval péči o židovské památky a režim zřejmě počítal s tím, že židovská tradice postupně vymře.

Nový exodus po roce 1968

Jistá naděje na zlepšení přišla roku 1963, kdy rehabilitovaný profesor germanistiky Eduard Goldstücker uspořádal v Liblicích konferenci věnovanou Franzi Kafkovi. O rok později navštívil Prahu Max Brod, v polovině šedesátých let pak získala velký ohlas návštěva beatnického básníka Allena Ginsberga, kterého židovská mládež doslova vnesla na ramenou do Staronové synagogy.

Konečně mohly vycházet knihy s tematikou holocaustu například od Arnošta Lustiga a Ladislava Fuchse. Film Obchod na korze, zachycující události holocaustu na Slovensku, získal dokonce Oscara.

Ale toto slibné období dostalo první ránu už po šestidenní válce mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska, po níž Československo přerušilo s Izraelem diplomatické styky. Vojtěch Blodig poznamenává: „Ve vztahu k Izraeli bylo Československo ze všech zemí socialistického bloku k sovětské interpretaci nejblíže.“

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 tak přišla další vlna židovské emigrace, během níž Československo opustilo podle různých zdrojů 3400 až 6000 lidí židovského původu. Státní antisemitismus, oficiálně prezentovaný jako „boj proti sionismu“, znovu přicházel ke slovu.

Sionismus, temné zaklínadlo komunistů

V době normalizace byl oficiální součástí výukových materiálů dějepisu pro osmou třídu základních škol dokument zvaný Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti, který reflektoval Pražské jaro očima normalizátorů. Mimo jiné v něm stálo:

„Značný vliv v boji proti socialismu v ČSSR měly síly, které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu a antikomunismu.“

Tajná policie se totiž obávala, že Židé systematicky pronikají na vedoucí místa, navzájem se podporují, snaží se ovlivnit chod společnosti a že tím zvyšují ,nebezpečí sionismu a židovského nacionalismu‘

Důležití aktéři Pražského jara ze světa politiky, médií i kultury jako František Kriegel, Jiří Pelikán, Arnošt Lustig, Eduard Goldstücker a mnozí další byli opět označováni za „přisluhovače sionistických center“, přestože si většina lidí v tehdejším Československu pod těmi temně znějícími slovy nedokázala nic konkrétního představit. To ale státní propagandě nevadilo, stačilo zasívat náznaky, že Židé chtějí „uchopit moc“ a „tahat za nitky“ podobně, jako to ostatně dělala i propaganda nacistická.

V sítích akce Pavouk

K tomu se roku 1971 přidala obludně rozsáhlá akce Státní bezpečnosti pod krycím názvem akce Pavouk. Šlo o systematické sledování lidí, kteří byli židovského původu nebo se jakýmkoliv způsobem hlásili k židovské tradici.

Tomáš Kraus, bývalý tajemník Federace židovských obcí, k tomu říká: „Akce Pavouk byl seznam všech Židů ve veřejném životě, ale nejen tam. Dokonce existovala jakási databáze, která ani nemusela být pravdivá.“

„Dodneška není jasné, proč to vypracovali. Jestli to bylo na příkaz z Moskvy, nebo to byla jejich vlastní iniciativa. Dokonce se spekulovalo, že v tom hrály roli nějaké arabské záležitosti,“ pokračuje Tomáš Kraus.

„Tajná policie se totiž obávala, že Židé systematicky pronikají na vedoucí místa, navzájem se podporují, snaží se ovlivnit chod společnosti a že tím zvyšují ,nebezpečí sionismu a židovského nacionalismu‘. Jakýkoliv projev soudržnosti mezi Židy byl považován za bezpečnostní riziko,“ uvádí historik Ondřej Koutek ve své studii v časopise Paměť a dějiny.

Za účelem evidence Židů StB nejen sledovala rodinné vazby lidí židovského původu, ale také například kontrolovala korespondenci do Izraele. Získané poznatky využívala například k tomu, aby z řad lidí kolem židovské obce získávala své spolupracovníky nebo zamezovala jejich postupu v zaměstnání.

Místo, které ztratilo svou paměť

Jak už bylo řečeno, normalizace se podepsala také na Terezíně, na místě, kde bylo za války vězněno 140 tisíc Židů z celé Evropy. Až do začátku devadesátých let zde neexistovalo žádné muzeum ghetta, pouze expozice o utrpení politických vězňů v Malé pevnosti.

Historik Vojtěch Blodig, který do Památníku Terezín nastoupil v roce 1990, měl možnost seznámit se se zápisy z různých komunistických schůzí, na nichž se v uplynulých desetiletích projednávala možnost zřízení muzea ghetta: „Z toho jde člověku mráz po zádech. Třeba když se jednalo o tom, zda připomínat židovské oběti…“

„V zápisu se zcela vážně uvádí, že ,nesmíme zapomenout, že i nacisté rozlišovali mezi třídami a jinak přistupovali k bohatým a jinak k chudým Židům‘. A když budeme dělat expozici o koncentračních táborech, prý ,nesmíme zapomenout na koncentrační tábory ve Vietnamu a v Izraeli‘. Ano, slyšíte dobře.“

Arogance státní moci se projevila i v tom, že v budově bývalého heimu L 417, kde mělo být muzeum ghetta umístěno, v roce 1979 otevřeli jinou expozici, takzvanou Stálou expozici historie Sboru národní bezpečnosti a revolučních tradic Severočeského kraje.

Vojtěch Blodig uvádí, že návštěvníci – kterých ovšem bylo pomálu a nikdy nepřicházeli spontánně – tu mohli zhlédnout například velkou sochu F. E. Dzeržinského, zakladatele nechvalně proslulé Čeky, výjevy s pohraničníky nebo luxusně zařízený „salonek Varšavské smlouvy“. Muzeum podle jeho slov navštěvovaly téměř výhradně organizované skupiny SNB, „vzorné pracovní kolektivy“ a podobně. Probíhaly zde vojenské přísahy a podobné politicky podbarvené akce.

Pololegálně, bez jakékoliv publicity, tu každý rok v září probíhala také tryzna Kever Avot, vzpomínka na oběti holocaustu z českých zemí. „Stát proti tomu nezasahoval, ale úzkostlivě dbal na to, aby akce nevstoupila v obecnou známost,“ říká Vojtěch Blodig.

Nejvýznamnější památka na utrpení Židů na českém území se stala místem, které ztratilo svou paměť. K jejímu postupnému obnovování došlo teprve po roce 1990 – a paradoxem je, že v prvních letech sem přijíždělo výrazně více návštěvníků ze zahraničí než ze samotného Československa.

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.