Smysluplná politika rozdělení na Západ a Východ nepotřebuje. Zakrývá často skutečné problémy
Řada lidí může mít pocit, že je někteří politici neustále bombardují příběhem o ohrožení liberální demokracie, ale běžné problémy obyvatel je vlastně nezajímají, říká v druhé části rozhovoru pro HlídacíPes.org ředitel výzkumu Ústavu mezinárodních vztahů Jakub Eberle: „Rozdělení na Západ a Východ je pro ně možná zajímavé do chvíle, než několikanásobně vzrostou ceny za plyn, když už předtím jen těžko vyžili, nebo když nejsou schopni sehnat doktora pro své blízké,“ dodává.
- Ve veřejném prostoru se stále běžně pracuje s myšlenkou geopolitického rozdělení na Západ a Východ. Často se mluví o tom, že jsme prozápadní a chceme směřovat na Západ a když se objeví kritik institucí, jako je EU nebo NATO, najednou se mluví o tom, že nás chce zatáhnout na Východ, tu temnou stranu. Jak se k tomuto rozdělení stavíte vy?
To rozdělení funguje dobře zejména ve vztahu k celkové hrůze a úzkosti z Ruska, kterou často označujeme právě tím jazykem hybridní války. Motorem je ale hlubší příběh, který dlouhodobě žije velká část naší společnosti a který se týká toho přesvědčení, že jsme toho Západu součástí, že tam patříme a chceme tam směřovat. Že jsme součástí nějaké západní civilizace, který je definovaná něčím hlubším než jen politikou. Jde o hodnoty, sdílenou minulost, kulturu. Ten příběh si vyprávíme v podstatě od devatenáctého století v různých variacích. A proto to naše zděšení často překračuje konkrétní akce a jejich možné dopady, byť mohou být třeba ze strany Putinova režimu sebehorší, protože nám to především narušuje pocit naši identity. Ve skutečnosti jde o víc než o Rusko a Východ, ale o to, že zdánlivě přestáváme být sami sebou.
- Ten příběh je ale pochopitelně podpořen českou historickou zkušeností…
Přesně. Odráží českou zkušenost s nacistickou okupací i s východním blokem. Je ale třeba říci, že k té zkušenosti nemáme přímý přístup, ale že si ji stále znovu zpřítomňujeme pomocí různých vyprávění, která jsou nevyhnutelně selektivní. V těch se odráží i klíčové momenty českého politického myšlení, které lze spatřovat třeba u autorů, jako je Václav Havel nebo Milan Kundera. Oba dva významně přispěli k takovému chápání geopolitiky, díky němuž jsme neustále v jisté tenzi. Máme nekončící obavy z toho, že chceme patřit či patříme na Západ, ale neustále nás ohrožuje něco, co nás z toho směřování vytrhne.
- V čem je to podle vás problematické, není náhodou dobré být ve střehu, když tu špatnou zkušenost máme?
Ten příběh je problematický v mnoha ohledech. První věc je, že si do Západu promítáme to, co se nám vždy zrovna v danou situaci hodí. Tím, že jde o příběh, který je založený na ideji širokých civilizací, tak popírá vnitřní heterogenitu v rámci těchto celků. Západ se tak stává spíše vizí, či snem, než analytickým pojmenováním nějaké skutečnosti.
Jakub Eberle je ředitel výzkumu státem zřízeného Ústavu mezinárodních vztahů. Jeho expertízou je vedle tématu hybridních hrozeb a dezinformací i teorie mezinárodních vztahů a česká a německá zahraniční politika. Učí na Katedře mezinárodních studií a diplomacie Vysoké školy ekonomické v Praze a je členem programové rady Nadace Forum 2000 a výkonné rady International Association for the Study of German Politics. Letos spoluvydal odbornou knihu „Politika hybridní války: přetváření bezpečnosti v Česku po roce 2014“.
A tím, že si ty politické procesy představujeme jako souboj velkých bloků, tak nám to nepřináší adekvátní obraz naší minulosti a současnosti, a to ani z politického hlediska. Podívejme se třeba na ten Kunderovský koncept “uneseného Západu”, ve kterém my jsme sice jeho součástí, ale ten takzvaně barbarský východ nás z toho vytrhl. Už ale neříká nic o naší spoluúčasti při instalaci komunistického režimu, který tady minimálně v padesátých letech budovala s nadšením významná část populace. Mluví o tom, že jsme byli vytrženi z naší západní přirozeností, že jsme byli uneseni až znásilněni, ale už se vyhýbá otázkám, proč jsme byli země, kde se stalinismus instaloval v roce 1948 nejsnadněji, nebo proč jsme byli skoro poslední země, která režim svrhla.
- Koho dnes tedy považujeme za součást Západu?
To je další problém. Diskurz o Západu je často zatížen dědictvím koloniálního myšlení, které je v horším případě definováno i rasově. Nechci tím vůbec říct, že ten, kdo použije termín Západ, je automaticky rasista, ale vyjadřuje tím jisté konotace, které nemusí být úplně užitečné v komunikaci s jinými částmi světa. Druhá otázka pak je, kde ty hranice Západu zrovna ve svých představách nakreslíme.
Je Ukrajina součástí Západu? Do nedávna pro nás byli Ukrajinci na východě, teď zjišťujeme, že možná tak východní úplně nejsou, protože jsme je začali díky jejich hrdinství obdivovat, místo abychom se na ně dívali nadále svrchu. Co ty země, se kterými říkáme, že máme něco společného hodnotově, jako je Austrálie, Nový Zéland, ale také Japonsko nebo Jižní Korea? Ty taky považujeme za Západ, ale vlastně nějak “jinak”. Pojmy Západ a Východ proto pro mě uvažování o komplexitě současného světa spíše zamlžují, než že by nám ji pomáhaly nějak užitečně pojmout.
- Rozumím, ale nejde o představu nějakého politického spojenectví?
Abychom dělali úspěšnou a smysluplnou politiku, tak to rozdělení nepotřebujeme. Nemusíme se bavit o Západu, když mluvíme o důležitosti členství v Evropské unii či NATO. Ten termín není dokonce ani v zakládajících dokumentech těchto společenství. Nepotřebujeme civilizační vizi, abychom spolupracovali v obraně nebo společné politice, která má vést k prosperitě a soužití. Je to matoucí a vnáší nám to do politiky melodramatický tón, který ale zakrývá tu různorodost a nedostatky.
- Na druhou stranu, není to rozdělení forma mobilizace, která pomáhá sbírat politické body nebo podporu například ve válce na Ukrajině?
Ano, je to o mobilizaci. Politika funguje formou mobilizace, ale té lze přeci dosáhnout různými, tedy i pozitivnějšími způsoby. Příběh o nesmiřitelném východo-západním dělení je velmi nepřátelská forma mobilizace na základě neustálého pnutí a střetu. Stejně tak, když je vše zdůvodněno hybridní válkou, jak jsme se o tom bavili v předchozím rozhovoru.
Jen bych dodal, že podle mě nejde o nějaký instrumentální pragmatismus, který by lidé využívali v rozporu se svým přesvědčením. Ti, kdo mluví o tom, že jsme v hybridní válce mezi Západem a Východem, to ve většině případů pravděpodobně říkají z upřímného přesvědčení a ne s tím, že si říkají, že je to sice nesmysl, ale lidé na to budou slyšet.
- Ale otázka je, jestli to vyostřování debaty, její dvoubarevnost a zjednodušování na Rusko proti Západu nefunguje lépe než složitější vyprávění o komplexnosti mezinárodní politiky…
Funguje, pro některé aktéry a pro různé účely. Tedy dokud to někdo nepřežene. Když koalice SPOLU na billboardu postavila vedle sebe Putina a Andreje Babiše jako „stejné agenty“, tak v ten moment to, myslím, narazilo i u určité části společnosti, která jinak SPOLU volí a Babiše odmítá.
Související články
Nálepka „proruský“ je neproduktivní. Hybridní válku nevyhrajeme, říká výzkumník Jakub Eberle
- Což prohlubuje nedůvěru v politickou reprezentaci a s tím i náchylnost k manipulativním příběhům a konspiračním teoriím.
Když se člověk stará o staré rodiče nebo nemůže zajistit svým dětem to, co chtějí nebo potřebují, třeba nemají na školu v přírodě, pak lze snadno a mnohdy oprávněně sklouznout k pocitu, že jeho život politiky nezajímá. Že vás totiž někteří z nich třeba neustále bombardují příběhem o ohrožení liberální demokracie, ale vaše existenciální problémy nereflektují. Mně se líbí sociologické pojetí konspiračních teorií jako trochu vyšinuté formy sociální kritiky. Mohou být kompenzatorním nástrojem, jak špatným způsobem artikulovat jinak úplně relevantní problém. A to zvlášť v kontextu, kdy v té veřejné sféře nemáte pocit, že vaše životy někoho zajímají. Když jste někdo, jehož zájmy dříve zastávala levicová strana, tak v tuto chvíli těžko získáte pocit, že za vámi a vašimi zájmy někdo skutečně stojí. Nejsou média, která by třeba řešila problémy lidí v regionech. A když už se o to někdo pokouší, tak to často nezvládá bez toho, aniž by třeba regiony exotizoval a psal o nich, jako kdyby šlo o reportáže z druhého konce světa.
- Takže i ten důraz na hodnotový boj lze považovat za určitý způsob zbavení se odpovědnosti za ty sociální problémy, které za tou důvěrou v konspirace ale i nedůvěrou v systém stojí?
Do určitě míry ano. Řekněme, že jste politik, který má před sebou nakumulované problémy, které se týkají regionů, školství, důchodového a sociálního systému, ale třeba také armády. A bavme se konkrétně o té armádě, která je v tristním stavu, je podfinancovaná a stala se doslova vlastním torzem, zatímco se tady deset let bavíme o hybridních hrozbách. Přitom nezpochybňuji, že existují, ale zastiňují jiné problémy, které armáda má.
- Nejde ale o klasickou hru na „my“ a „oni“, která je součástí politiky od nepaměti?
Ano. Hybridní hrozby se staly příběhem, který nám dává možnost složitou společenskou situaci zarámovat do jednoduchého příběhu o dobru a zlu. To naše společenské já si portrétujeme jako to dobré, které je postaveno na těch správných hodnotách. Říkáme si, že máme tu páteř, protože se dokážeme postavit tomu zlu. Nemám problém označit Putina za zlo, ale už se zdráhám, když to zlo vytvoříme z lidí, kteří jdou protestovat na Václavské náměstí, nebo ze dvou a půl milionu voličů, kteří šli volit Miloše Zemana.
Politika je také o hledání těžkých a složitých kompromisů, často na úrovni hledání menšího zla. Tady si do sebe projektujeme heroický příběh o tom, že se musíme postavit tomu číhajícímu zlu a přihlásit se k hodnotám, které tady vždy údajně byly, ale my je jen zapomněli. Cítíme se potom dobře, je to emocionální a můžeme se dojímat nad vlastní ušlechtilostí a velikostí. Ale to stejné funguje i obráceně, kdy na druhé straně zase stojí lidé, kteří mají podobně silný pocit, že odhalili ten systém, který jen zkažený a oplzlý, a dobří jsou ti oni. Skutečná politika by ale měla být schopna hledat řešení, která budou tyto emoce alespoň do nějaké míry smiřovat.
- Chápu to správně, že tu válku mezi dobrem a zlem podle vás nelze vyhrát?
Nelze. Problém rozdělení na Západ a Východ, ale i celé hybridní války, je to, že tam není žádný konec, který bychom označili za nějaké trvalé vítězství. Ve světle hybridní války vidíme nepřítele všude, je to podobné jako válka proti terorismu, kdy si toho nepřítele malujeme jako všudypřítomného a všemocného. To vyvolává jen další a další mobilizaci, nekonečný proces bez dohledného konce.
- Dá se to podle vás nějak zvrátit?
Měli bychom tu politiku založit na možná nepříjemné a nesnesitelné představě, že jsme odsouzení k tomu žít společně s lidmi, s nimiž se třeba neshodneme skoro na ničem, včetně základního chápání společenské reality. A to nejen tady v Česku, ale i globálně. Je potřeba se smířit s tím, že tu extrémně široce chápanou hybridní válku nelze vyhrát, protože nemůžeme totálně zvítězit ani nad velkou částí vlastní společnosti, ani nad všemi představitelnými nepřáteli na mezinárodním poli. Podstata našich současných problémů totiž není hybridní válka nebo rozdělení na Západ a Východ, i když to zanikne, tak tím nevyřešíme tu širší společenskou krizi. Ta vyplývá z širší geopolitické transformace, krize liberálního řádu, klimatické změny, ale i krize demokratického kapitalismu, který přestává fungovat i pro ty, pro koho by fungovat měl – vždyť o ní píší už i Financial Times! Ale také z těch lokálních a lidských problémů, o kterých jsme se bavili, a kam patří krize důvěry a nejistota. Neexistuje zázračné řešení, ale vytvářením kompenzačních příběhů o dobru a zlu, o všemocné ruské hybridní válce nebo naopak třeba o údajném washingtonském diktátu či bruselském útlaku, ten problém jen posouváme před sebou.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
7 komentářů
V diskusi pod první částí článku jsem zdůraznil, že pojmy „Západ“ a „Východ“ jsou spíše hodnotové, a že jen shodou okolností byly nějakou dobu rozděleny mezi státy na západ a na východ od „železné opony“.
V současné době, kdy řada původně „západních“ států podlehla komunistické či fašistické (fašismus je konkurentem komunismu v levé části politického spektra, spolu s nacismem) degeneraci a začínají se tam objevovat jevy pro nás důvěrně známé z let „normalizace“, pro Poláky zase z dob Jaruzelského junty, pro Maďary zase z dob po sovětské okupaci v roce 1956 (a další analogie si najde většina obyvatel zemí bývalého sovětského bloku), se prostě „západ“ (až na pár výjimek, jako je třeba Itálie) přestěhoval do některých zemí na východ od bývalé železné opony. A v těchto zemích také mají „západní“ hodnoty daleko větší podporu obyvatelstva, což mj. vede ke konfliktům s hodnotově jednoznačně „východní“ EU.
Zcela jistě v historii patřily do „západního“ civilizačního okruhu i země na východ od nás, ta hranice jde zhruba po linii předválečné východní hranice SSSR. V minulosti byla v některých případech ještě východněji, ale na těchto územích v důsledku genocid a násilných přesunů obyvatelstva za éry SSSR už prakticky nikdo „západně orientovaný“ nezůstal.
Pokud se něco na Ukrajině pokazí (je to spíš pravděpodobnější varianta, Rusko má prostě několikanásobně víc „kanonenfutteru“ než Ukrajina a případný konvenční konflikt, bohužel, má větší šanci vyhrát; v případě jaderného nebude vítěz žádný), měli bychom zavčas obsadit ona původně „západní“ území a dát Rusku najevo, že dál už se bude válčit jen na úrovni Rusko versus NATO, včetně použití ZHN. Tolik tedy ke vztahu k tomu faktu, že „Západ“ není jen na západě.
Faktem je, že už dnes bychom se měli na konflikt připravovat, např. prohnat polním výcvikem ročníky 1999 – 2003, příslušně zbrojit, investovat do obnovy civilní obrany (včetně krytů a dalších materiálních komodit). Měli bychom odstranit z našich obývaných území vše, co by mohlo zvýšit účinek bombardování (ať už z letadel, raketami nebo děly), což by mj. znamenalo odstranit potenciálně vysoce nebezpečné fotovoltaické panely, které může výbuch, konvenční i jaderný, přeměnit na plachtící nože a sekyry, schopné zabíjet daleko za hranicí „kill zone“ samotného výbuchu. Znamená to i likvidaci elektromobilů, v případě bombardování a pozemních bojů vysoce rizikových. A znamená to, pochopitelně odpískat New Deal a další nesmyslné výdaje. Do zbrojení a dalších příprav na konflikt bychom měli dostat kolem pěti procent HDP, možná i víc. Pro spoustu lidí by to znamenalo smysluplné zaměstnání ve zbrojním průmyslu i navazujících výrobách, takže obyvatelstvo by to nepostihlo zdaleka tak zle jako bruselské ekonesmysly (navíc prosazené na základě objednávek z Ruska a Číny).
Faktem rovněž je, že budeme-li dostatečně připravení a odhodlaní, budeme pro potenciálního útočníka natolik „repelentní“, že se k útoku neodhodlá.
Opět stejné (zde již recyklované) bláboly. To, že někoho nezajímá rozdělení na východ a západ, když mu zvednou cenu za plyn opravdu ale opravdu neznamená, že „rozdělení“ není holým faktem a skutečností a zároveň není příčinou zvýšení cen nejen plynu. Pro lopaty řečeno, svůj problém s cenami plynu mohou vyčítat jen a pouze plynovému vyděrači puťkovi, který se krom svých zločinů proti lidskosti dopustil i nedodržování dlouhodobých kontraktů v souvislosti s dodávkami plynu. Volně parafrázuji Pratchetta, to že se nezajímáte o svět, neznamená, že svět se nezajímá o vás.
Jak Ebrle okomentuje fakt, že jeho dojem o sociálních příčinách víry v kremelské nesmysly jaksi nesedí s realitou toho, že odborářská demonstrace přilákala zlomek počtů co demonstrace místních putinových podržtašek, která proběhla jen o pár dní dřív. Zřejmě nijak. A zřejmě se mu ani takovou otázku nikdo nehodlá položit.
Jediné co si tady někdo maluje, je ebrle, a to dojem, že řešením je, když se nebudeme zločinné ruské propagandě a snahám o vlivové operace nejen na západě (viz naposledy niger) stavět na odpor. Není. Tedy pokud má demokratický a volnotržní západ přežít.
Pokud má demokratický a volnotržní „západ“ přežít, je podmínkou drastický obrat politiky EU (asi poslední příležitost k něčemu takovému jsou volby do EP v příštím roce) tj. likvidace veškeré ekologické agendy, drastická redukce kvót, dotací a podobných nesmyslů a mnoho dalších podobných věcí. Druhou možností je její rozbití, což by se mohlo spojeným úsilím k racionalitě tíhnoucích států (především bývalého východního bloku) podařit. Nezapomeňte, že garancí naší bezpečnosti, i proti Rusku, je NATO, nikoli EU. Ta nám spíš škodí tím, že nás nutí k nesmyslným výdajům místo toho, abychom ty finance (suroviny, lidskou práci atd.) použili na přípravu k odražení případného ruského útoku.
Opakovaně jsem tu psal, že EU má v břidlicích srovnatelně nafty a plynu jako oblast Perského zálivu než se tam začalo těžit. Nachystání pouhého zlomku těch ložisek k těžbě by znamenalo drasticky silný argument při vyjednávání o cenách během nákupu těchto komodit od kohokoli, protože bychom nebyli vydíratelní.
I my máme přímo na našem území plyn na cca 30 let naší průměrné spotřeby, takže bychom vůbec nemuseli za draho tuto surovinu dovážet. A máme v břidlicích patrně i nějakou naftu.
MMCH za Trumpa se z břidlic začaly v USA těžit plyn i ropa a žádná z katastrofických předpovědí o zničení životního prostředí, hlásaných zelenými organizacemi, zjevně placenými stávajícími producenty ropy a plynu, se nijak nepotvrdila.
Má-li západ přežít, lžirgile, tak nemůže recyklovat scestné bláboly jako to tady děláš ty. Např. Plyn z břidlic se začal komerčně těžit už za Clintona a největší rozmach nastal za Bushe. Ropa z břidlic se rovněž těží podstatně déle.
Zase kecáte. Byl to Trump, za něhož se staly USA z dovozce ropy a plynu vývozcem.
V rozhovoru zaznělo několik zajímavých myšlenek a bohužel i omylů, které je třeba uvést na pravou míru. Za prvé, dělení Západ – Východ bývá podněcováno primárně z rusských trollích farem, běžný člověk by v těchto kategoriích vůbec neuvažoval, protože vůbec nemá důvod….“Západ“ je náš přirozený prostor ve kterém žijeme (historicky, civilizačně, politicky, ekonomicky…) a nepotřebujeme se dále vůči někomu dalšímu vymezovat. To jenom v Russku neustále žijí v minulosti, v chimérických představách o geopolitických blocích a sférách vlivu a vůči „Západu“ trpí komplexy z minulosti a z řádově vyšší kvality života i za situace, kdy Evropa má nesrovnatelně méně přírodních zdrojů. Vedle úspěšného rozvíjejícího se společenství působí tristní výsledky Russka za posledních 100 let jako hodně špatný vtip 😀
Za druhé…ono „zděšení“ z úvodního odstavce není dáno ohrožením „západních“ hodnot, nebo identity, ale je to primárně přízemní obava o vlastní peněženky. Pokud by ve své agresi Russko uspělo, pocítíme to nesmírě negativně na vlasntích financích. Takže jakákoliv miliarda a tank poslaný na Ukrajinu se nám stonásobně vrátí…pokud tedy Ukrajina nepadne. Cynicky řečeno, pomoc Ukrajině je velmi výnosný byznys a čím víc do něj vložíme, tím více získáme.
Za třetí, nezájmem o běžného člověka trpěla i levice, takže v tomto ohledu si žádná partaj nemá co vyčítat. Ale hlavně není to o „nezájmu“ o problémy obyčejných lidí…je to o tom, že jsou věci důležitější a věci méně důležité. Nemůžete po řediteli velké korporace chít, aby chodil do dílny kontrolovat, zda se mu neztrácí hřebíky a zda mají chlapi zameteno…ředitelé mají jiné úkoly! Nechci se dožít doby (bohužel nedávno jsme jednoho takového šílence měli…), kdy budou premiéři mikromanažery řešící operativní problémy všedního dne. To si mohou dovolit v Kanadě, Švýcarsku, nebo Skandinávii, kde mají takříkajíc „hotovo“ a nemusí se potýkat se zásadními problémy země jako my (rozpočet, důchody, školství, infrastruktura, digitalizace,…). Ať naši politici řeší nezbytné velké reformy a na ceny jogurtů se vykašlou! Když budou řešit korunová zdražení jogurtů, za 10 let si už možná žádné jogurty nebudeme dovolit vůbec.
Za páté, samozřejmě že nikdo nemá nic proti protestům jako takovým…problém a to zlo přichází v momentě, kdy se na pódiu promenují fašisté Vandas, stalinisté z KSČM, podporují Putina a v davu jim tleskají lidé s ruskými symboly. To není o vyjádření sociálních problémů, to jsou jednak účelové provokace, kdy si pár jedinců vyrábí politické PR a hlavně je to nebezpečná imbecilita !
Dělení Východ – Západ – v podstatě jakákoli slušnější učebnice dějepisu. Včetně toho, že v době kulatého výročí věrozvěstů (863 – 865) v devadesátkách bylo konstatováno „Naštěstí neuspěli, proto patříme k Západu“. A v Rusku je to prostě živé, protože pokrok, politický, ekonomický i vědeckotechnický, je vázán na import ze Západu.
Problém podpory UK je v tom, že v konvenčních silách má Ukrajina jednoznačně větší riziko že prohraje (1/5 „kanonenfutteru“ oproti Rusku), a potom budou zbraně zaslané na Ukrajinu zatraceně chybět nám.
Pomáhat zcela jistě ano, ale ne „hlava nehlava“, na úkor naší obranyschopnosti. A válka na Ukrajině by měla vést k „dočasnému“ zastavení Green Dealu (jednotka dočasnosti = 1 furt).
Naši politici, bohužel, nejsou schopni alespoň takto elementární úvahy.
Poučit bychom se přitom mohli od Polska, které by se patrně Rusku lacino nedalo. A buduje si pro to i podmínky.
Opět s tou levicí nemáte pravdu, levice se původně opírala právě o nižší vrstvy (proto také boj za všeobecné hlasovací právo u voleb), které však nakonec zradila, když si vychovala vlastní „elitu“.
U toho mikromanagementu jde o to, že tyhle dopady na životy normálních lidí jsou důležité a musí být sledovány. Pokud jsou ignorovány, tak v demokratických volbách příslušní politici neuspějí. A od toho ta demokracie také je.
U protestů nemůžete zabránit tomu, aby se tam promenovaly i partaje a skupiny, o nichž vláda (v naprosté většině případů stejně nepravdivě) tvrdí, že jsou „fašistické“. K fašismu (jako politickém a politicko ekonomickém uspořádání státu a ekonomiky) má fakticky asi nejblíž SPOLU.
Navíc většina protestujících vůbec nebojuje za Rusko, ale spíš za to, aby podpora UK měla racionálnější podobu (viz 2. odstavec). Docela by mě zajímalo, kolik procent z těch lidí, mávajících ruskou vlajkou, jsou policejní provokatéři, ale obávám se, že hodně přes 50.