Premiérovi malé balkánské země Zoranu Zaevovi se podařilo zdánlivě nemožné. Ačkoli jeho sociální demokraté mají v makedonském parlamentu jen 50 křesel ze 120, získal na svou stranu dalších 31 poslanců pro přijetí série ústavních zákonů, které mění název jeho země na Republiku Severní Makedonie. Na tahu je nyní řecký parlament, bez jehož souhlasu se věci nepohnou dále.

Opatrný optimismus ale hned zkraje přibrzdila vládní krize v Řecku. Na protest proti změně názvu Makedonie opustila řecký kabinet koaliční strana Nezávislí Řekové a vláda preméra Tsiprase tím přišla o parlamentní většinu. Tsipras následně oznámil, že požádá parlament o vyslovení důvěry.

O tom, jak je téma citlivé, svědčí už samotná skutečnost, že se spor mezi oběma státy táhne bezmála 28 let, od rozpadu Jugoslávie.

Kvůli nároku Řecka na název „Makedonie“ pro část jeho území se na mezinárodním poli jeho severní soused dosud označoval zkratkou „FYROM“ neboli „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“.

Bizarní balkánské panoptikum

A co je podstatnější, Řecko zablokovalo přístupový proces Skopje do NATO i Evropské unie, a to přesto, že země patřila po dlouhou dobu mezi nejlépe připravené státy regionu.

Desetiletá vláda makedonského expremiéra Nikoly Gruevskiho situaci dále zhoršila. V symbolické rovině začalo docházet k masivnímu přivlastňování historických postav a symbolů (např. Alexandra Velikého), a ze samotného Skopje se stalo bizarní panoptikum nově vybudované pseudoantické architektury.

Řecká veřejnost i politické elity to nesly velmi nelibě. Gruevski zároveň podkopal principy demokratického právního státu a otočil zahraničněpolitickou orientaci své země směrem k Rusku.

Situace se změnila poté, co v roce 2015 vyšlo najevo, že Gruevski nařídil odposlechy desetitisíců makedonských občanů a zabránil vyšetření vraždy mladého muže policejními složkami.

Odhalení vyústila v masové a dlouhotrvající protesty a nakonec i Gruevskiho pád. Premiérem se po volbách v roce 2017 stal Zoran Zaev, který jasně deklaroval, že jeho prioritou je vstup Makedonie do EU a NATO.

To otevřelo cestu jak k přijetí smlouvy o spolupráci s Bulharskem, tak k dalším jednáním s Řeckem. V červnu loňského roku se Zaev se svým řeckým protějškem Alexisem Tsiprasem dohodnul na změně názvu země. Nejtěžší bitva ho ale teprve čekala – získat podporu vlastních občanů.

Přítel Orbán

Makedonské ústavní referendum z konce září dopadlo patem. Pro ústavní změny se sice vyslovilo přes 94 % hlasujících, ale jejich odpůrci hlasování bojkotovali, a tak se nepodařilo dosáhnout potřebné padesátiprocentní účasti, aby bylo závazné.

Jednání se následně na několik měsíců přesunula na půdu parlamentu. Premiér Zaev zde hrál vysokou politickou hru. V několika fázích potřeboval získat ústavní většinu 80 hlasů. To ale předpodkládalo podporu nejen od koaličních poslanců, ale také od části zástupců opozice, a to včetně Gruevskiho strany VMRO-DPNE, která dohodu s Řeckem kategoricky odmítala.

Fakt, že jich Zaev nakonec sedm získal na svoji stranu, může mít různé příčiny, mezi které patří obrovský mezinárodní tlak na přijetí změn a reálné vnitrostranické rozpory o budoucí orientaci země.

Spekuluje se i o tom, že výměnou za potřebné hlasy nechal Zaev uprchnout svého trestně stíhaného předchůdce do Maďarska, kde Gruevskimu následně jeho dlouholetý přítel Viktor Orbán udělil azyl. Této divoké teorii nicméně příliš nenahrává fakt, že VMRO vzpurné poslance obratem vyloučila ze svých řad.

Nobelova cena nebo krach

V případě, že řecký parlament v nadcházejících týdnech makedonskou ústavní změnu schválí (zde stačí nadpoloviční většina hlasujících), završí se průlom historických rozměrů. Průlom, který může inspirovat k vyřešení dalších dlouhodobých a zdánlivě navždy zamrzlých sporů ať už v Evropě, nebo jinde ve světě.

Občané Severní Makedonie budou každopádně očekávat, že jim ústupek přinese konkrétní výhody – a povedou vládu k odpovědnosti, pokud tomu tak nebude.

A jakkoliv Zaeva čekají ovace na světové scéně – ostatně je spolu s Tsiprasem ve hře o Nobelovu cenu míru – v domácí politice za bezmála dva roky jeho vlády k žádným dramatickým průlomům nedošlo.

Protikorupční rétorika zůstává rétorikou. Reforma veřejné správy probíhá pomalu. Chybí také srozumitelná gesta, která by občanům dokázala, že Zaevův způsob politiky je odlišný od jeho předchůdce, „malého diktátora“ Gruevskiho.

Sečteno a podtrženo, chce-li Zaev kromě mezinárodního věhlasu také vyhrát příští volby, bude muset pozornost brzy přesunout k domácí reálpolitice.

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky, působí na Evropském univerzitním institutu ve Florencii.