ROZHOVOR. Časopis kulturní sebeobrany Revolver Revue oslavil počátkem roku 40 let své nepřetržité existence. Vznikl v prostředí disentu 80. let a jako jedno z mála někdejších samizdatových periodik vytrval až do současnosti.

U zrodu časopisu, který si od počátku zakládal na kritickém přístupu a kvalitním grafickém zpracování, stáli v polovině 80. let výtvarník, spisovatel a novinář z mladé generace českého undergroundu: Viktor Karlík, Jáchym Topol a Ivan Lamper. Vůbec první číslo – ještě pod názvem Jednou nohou – bylo věnované Ivanu Jirousovi, který byl tehdy vězněn ve Valdicích.

V Revolver Revue své texty publikoval i Václav Havel, Zbyněk Hejda či Alexandr Vondra. První porevoluční svobodné číslo vyšlo v patnáctitisícovém nákladu. Od roku 1993 je šéfredaktorkou Terezie Pokorná, teatroložka a kritička, která se  samizdatovým časopisem spolupracovala už před rokem 1989.

„Pokud se někdo koupit nechá, je koupený. Taky někdo nemusí být ani koupený, aby byl ustrašený a opatrný, což je v českém prostředí tradičně velmi rozšířené: chovat se už preventivně tak, abych si náhodou nepohněval někoho, kdo má moc, vliv a peníze.“

Revolver Revue začínal v roce 1985 pod názvem Jednou nohou, od roku 1986 se už ale objevuje současný název – a je to jediný původně samizdatový časopis, který v tištěné podobě přežil dodnes… Jak náročné bylo a je ho udržet při životě?

Úplně jediný původně samizdatový časopis, který vychází dodnes, Revolver Revue (RR) myslím není, je ale jediný s tak dlouhou nepřetržitou dramaturgickou a personální kontinuitou. Výraz udržet při životě by mohl asociovat nezměrné úsilí na straně jedné a jakéhosi horko těžko přežívajícího na straně druhé – tak to ale nebylo a není. Je ovšem pravda, že nejednou za těch čtyřicet let RR čelila existenčnímu ohrožení – v dobách před rokem 1989 bylo dáno totalitním systémem, v polistopadových dekádách především průběžnými ekonomickými překážkami, v různých obdobích také faktory lidskými.

Výstava evokující čtyři dekády života s časopisem Revolver Revue je k vidění až do 16. září 2025. Foto: se souhlasem Revolver Revue

Opakovaně se řeší, zda by vlastně stát měl nějak podporovat nezávislá média. U těch kulturních, i v případě Revolver Revue, to tak – například v podobě grantů ministerstva kultury – je. Jaké jsou vaše argumenty pro to, proč je to tak správné?

Pokud se nemají kulturní média podřizovat komerčním či vlivovým zájmům, nemohou bez ekonomické podpory v určitých společnostech, k nimž bohužel patří i naše, přežít – pro to by musela být jejich prodejní cena či počet čtenářů podstatně vyšší a zdá se, že nežijeme už dlouho v zemi, kde by něco takového bylo reálné. Stejně tak je tu velmi omezený počet mecenášů nebo nestátních dárců, kteří by chtěli něco takového, jakou jsou například kulturní časopisy podporovat. Pro stát, kterému záleží na kultuře země a nezávislosti jejích médií, by v takovém kontextu jeho podpora měla být samozřejmost, přesněji řečeno jedna z priorit.

Co obecně říkáte na argumentaci, že když médium někdo, třeba i stát prostřednictvím grantu, finančně podpoří, tak „jste koupení“?

Pokud se někdo koupit nechá, je koupený. Taky někdo nemusí být ani koupený, aby byl ustrašený a opatrný, což je v českém prostředí tradičně velmi rozšířené: chovat se už preventivně tak, abych si náhodou nepohněval někoho, kdo má moc, vliv a peníze. RR si nikdy nikdo nekoupil, nikdy ji nikdo z vnějšku v tomto smyslu neovlivňoval a její obsah a podoba to jednoznačně dokládá.

V RR působíte už od doby před rokem 1989, od roku 1993 jste šéfredaktorkou… Jak byste popsala vývoj na mediálním trhu za těch posledních víc než třicet let?

Ten vývoj je obecně zjevný, neřeknu nic překvapivého: mimořádně rychlý, plný zásadních změn, zpravidla k horšímu. Leccos je dáno i globálním vývojem leccos místními specifiky. Po listopadu 1989 jsem si velmi brzy přestala dělat iluze a na místní média pohlížela značně kriticky. Pokud jde o média a rubriky kulturní, byl to také důvod, proč jsme založili a paralelně s RR vydávali druhý časopis, Kritickou Přílohu RR. Je hořkou skutečností, že ve srovnání s dneškem se mi tehdejší situace médií, včetně kulturních rubrik, jeví jako z říše snů. Dno jak známo zpravidla může být vždy ještě hlubší.

Jistě jste zaznamenala, jak část veřejnosti, včetně některých politiků, stále opakuje, jaká „je tu cenzura, nová totalita“… Jak se vám i s ohledem na vaše zkušenosti z doby před rokem 1989 tyhle řeči poslouchají?

Dnešní veřejný prostor je bohužel plný především různých řečí a krátkých spojení. Tento druh veřejných řečí totiž dnes nikoho nic nestojí a nikdo jimi nic neriskuje.

Opravdu docenit totiž znamená kromě jiného něco vyvodit i pro sebe. A to bývá náročné. Snazší je ignorovat, případně se dojímat, anebo vyprávět historky.

Zaujalo mne v historii RR, že ještě v roce 1989 StB zapálila domek Olgy a Františka Hochmanových, v němž probíhala výroba časopisu. Máte k tomu případu nějaké podrobnosti, podařilo se to po revoluci nějak vyšetřit, získat náhradu škody?

To, že domek zapálila StB, je doložené. Stejně jako StB zapálila dům v Kerhaticích, kde se uskutečnil v roce 1981 koncert The Plastic People of the Universe. Zapálení domku Hochmanových předcházela domovní prohlídka, kdy mimo jiné zabavili knižní řezačku, která sloužila k výrobě RR. Pak ji v roce 1990 vrátili. Tuším, že ve stejném roce o tom natočila dokument Československá televize. Hochmanovi naštěstí dostali aspoň odškodnění.

První samizdatové číslo se před 40 lety věnovalo Ivanu Jirousovi. Ten je i laureát Ceny Revolver Revue, v roce 2013 jste mu věnovali i zvláštní konferenci a sborník. Jaká byla jeho role v disentu a undergroundu a je jeho vliv dostatečně zmapovaný a doceněný?

Role Ivana Martina Jirouse byla v disentu a undergroundu zásadní a zásadní zůstává dodnes – jako básníka, kritika, teoretika, vůdčí a podnětné osobnosti, disidenta. Nemyslím si ale, že by česká společnost, a to i ta, která se má za kulturní, byla schopna tento druh mimořádných osobností ve své většině skutečně doceňovat. Opravdu docenit totiž znamená kromě jiného něco vyvodit i pro sebe. A to bývá náročné. Snazší je ignorovat, případně se dojímat, anebo vyprávět historky. V hlubší reflexi Jirousova odkazu je samozřejmě nadále co dělat, i když nemálo podstatného je už vykonáno, především jsou zmapovány a zpřítomněny jeho texty, příznačně díky několika jednotlivcům. Nedávno jsme o tom publikovali rozhovor s jedním z editorů Jirousova díla (část je dostupná zde).

Z aktuálního jarního čísla Revolver Revue. Foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org

Zatím posledním laureátem ceny RR je Jiří Gruntorád. Jak byste popsala jeho význam pro kulturu a pro Česko?

V lecčems je to význam obdobný jako Jirousův, i když Gruntorád není básník, ani teoretik. Proto jsme mu taky dali v letošním jubilejním roce Cenu RR. Pregnantně to zdůvodnil redakční kolega a jeden ze zakladatelů RR Viktor Karlík: „1. Má rád literaturu natolik, že za to skončil opakovaně v komunistickém kriminále. 2. Založil knihovnu, která je jedním z nejvýznamnějších počinů v oblasti kultury po roce 1989, a to nejen v místním kontextu. 3. Je neúplatný. Své dobré jméno nikdy nedal do služeb oligarchů, agentů StB či jiných mocných. 4. Je vytrvalý. Jeho nedávná hladovka před Úřadem vlády je jedním z mnoha příkladů. 5. Je věrný zásadám, které prověřil svou zkušeností v disentu. Jde vědomě svou cestou.“

Kultura je od slova kultivovat. To, co se dnes čím dál víc pod tímto označením odehrává, není nic jiného než dekultivace.

Ke 40. výročí RR jste spustili novou knižní řadu, jejíž první díl věnujete Filipu Topolovi. Jaký je další výhled a obecně plány RR do budoucna?

V nové knižní řadě, která je součástí zavedené širší knižní Edice RR, chceme pokračovat, zájem o její první svazek ukazuje, že tu chybí obsahem i formou obecně přístupné, přitažlivé a zároveň faktograficky přesné a pramenně podložené práce o osobnostech, které by měly žít v širším povědomí. Dál chceme čtvrtletně vydávat tištěnou RR, internetový Bubínek Revolveru, další knihy v Edici RR, pořádat Večery RR, konference a další akce, udělovat Cenu RR… Nedá se říct, že by práce, nápadů a výzev bylo málo, doufejme, že redakci a její spolupracovníky neopustí chuť a síly a že se neobjeví nějaké fatální překážky.

RR je časopis kulturní, respektive „časopis kulturní sebeobrany“, vy sama jste stála u vzniku iniciativy Za Česko kulturní. Dá se nějak popsat, jak se ta naše kulturnost v čase mění? 

Mluvíme-li o kulturnosti v tom nejvíc viditelném veřejném prostoru, mělo by se toho slova čím dál častěji užívat pouze s uvozovkami. Kultura je od slova kultivovat. To, co se dnes čím dál víc pod tímto označením odehrává, není nic jiného než dekultivace.

Letos se třeba na seznam českého kulturního dědictví dostala „tradice české pivní kultury“… Patří tam?

„Pivní kultura“ si ve srovnání s tím, o čem jsem teď mluvila, aspoň nehraje na nic jiného, než je. Jestli se nepletu, ten seznam se přesně týká nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR a je na něm, jak si teď dohledávám, například slovácký verbuňk, masopustní obchůzky a masky na Hlinecku, sokolnictví, modrotisk a podobné položky, takže tam asi pivní kultura patří. Důležitým tématem je ale hlubší souvislost pivní kultury s určitými uměleckými díly, nebo jejich interpretacemi, potažmo myšlenkovými proudy. To je něco pro českou kulturu příznačného. V dobrém i opačném…

Je pravda, že název Revolver Revue vznikl „v narážce na Goebbelsův výrok o zbrani, po které sahá vždy, když slyší slovo kultura“?

Je to jedna z interpretací. Jiná je v revolverovém mechanismu, další sebeironicky v revolverovém, to jest bulvárním plátku. Většina těch, co o názvu mluví, se shodne na tom, že především dobře zní.