„Škoda, že tě Hitler nezabil.“ Hrůzy obyčejného života v SSSR. Gulag, který si lidé dělali navzájem
Viktor Pivovarov patří k představitelům tzv. moskevského konceptualismu, ruského uměleckého směru šedesátých a sedmdesátých let. Od roku 1982 žije v Praze, narodil se však v ruském hlavním městě v lednu 1937. V Příbězích 20. století vzpomíná především na dětství a dospívání, na každodenní život v Sovětském svazu v časech druhé světové války a poválečného stalinismu.
Budoucí malíř a ilustrátor Viktor Pivovarov vyrůstal bez otce – v obsáhlém rozhovoru pro Revolver Revue č. 22/1993 líčí silný vztah s matkou:
„Byl jsem jediným smyslem jejího života, jinak neměla vůbec nikoho a její život byl naprosto děsivý. Je to zvláštní, ale většina mých kamarádů neměla otce. To už byla taková doba, že se rodiny rozpadaly. Byla válka, spousta mužů zahynula na frontě, byly stalinské koncentráky…“ A byl také „společný otec, jen jeden jediný, Stalin“.
V interview pro Paměť národa pak doplňuje: „Stalin byl Bůh. Jednoznačně. Byl to živý Bůh. Maminka mě brala na prvomájové a říjnové průvody – šli jsme kolem Mauzolea, tam stál vůdce. Kult Stalinovy osobnosti byl stejný jako v Německu za Hitlera.“
O hladu v Tatarstánu
Krátce po vypuknutí války v roce 1941 musely matky s dětmi opustit Moskvu a odjet do tzv. evakuace. Čtyřletý Viktor s maminkou se dostali do zapadlé vesnice v Tatarstánu, vzdálené tři dny cesty koňským potahem od železniční stanice.
Viktor Pivovarov s matkou (1951). Foto: Post Bellum
Když popisuje dětství v chudé muslimské vsi, obývané převážně ženami (muži byli na frontě), říká, že bylo plné hladu, nikoli jen tělesného, ale „informačního“, protože nebylo ani rádio, ani jediná knížka pro děti: „Hlad, který má po narození každý, se obrátil v nesmírnou představivost. To byly základy mého budoucího povolání.“
Koncem roku 1944 dostala Viktorova matka z fabriky na obuv, kde před válkou pracovala, povolení k návratu do Moskvy. Veškerý majetek zabalila do dvou kufrů, do jednoho vybrala „ty nejlepší věci“, a právě tenhle kufr jí ukradl muž, který ji spolu se synem vezl na saních k železniční stanici:
„Byla to strašná scéna. Když člověk má tak málo a ještě mu to málo seberou a on navíc má odpovědnost za malé dítě… Na celý život mnou otřáslo, jak plakala.“
„Škoda, že tě Hitler nezabil“
V Moskvě žili v komunálním rozděleném bytě, v ulici Lužnikovskaja:
„Společná kuchyň, uprostřed jakási hala a z ní vedly čtvery dveře do pokojů. V každém pokoji jiní nájemníci. My jsme měli s maminkou osm a půl čtverečního metru, to bylo štěstí, to bylo pro dva docela dost. Vedle nás, v jen trochu větším pokoji, bydlela rodina Hrdiny Sovětského svazu – a to už by si člověk řekl, že byl docela dobře postavený člověk v té sovětské hierarchii, ale byl na tom stejně jako my. Ve třetím pokoji žily dvě sestry, které neměly nikoho,“ vzpomíná Pivovarov.
Ve čtvrtém bytě bydlela žena, která jeho život navždy poznamenala: „Byla to obyčejná pracovnice ve fabrice, ale měla v sobě všechny ty hrozné věci, komunistka a zároveň nacionalistka, antisemitka a ještě k tomu sadistka. Několik let vařily ženy z bytu na jednom sporáku, každá měla jednu plotýnku. A tahle sadistka stála vedle mé mámy a syčela: ´Kurvo židovská… stejně tě dostanu do kriminálu. Škoda, že Hitler všechny Židy nezabil…´ Trvalo to roky, a já jsem nemohl mámu bránit, protože jsem byl dítě. Ten byt byl taková metafora sovětské nebo ruské společnosti po válce…. Přestěhovat se nebylo možné a nebylo kam.“
Viktor Pivovarov líčí, že sousedka jednou pokapala byt krví z masa, pomazala i samu sebe a běžela na policii oznámit, že jí jeho matka napadla. Jindy ji falešně obvinila z krádeže oblečení:
„Maminka si stěžovala, psala dopisy, ale všechno bylo k ničemu… Každý byt byl peklo… Neprožili jsme hrůzy gulagu, ale zato jsme prožili hrůzy obyčejného života. A jedna z největších hrůz, které komunisté vymysleli, byly právě ty společné byty…. Každý takový byt byl malinký gulag, který si dělali lidé navzájem. Problém nebyl jen ten malý prostor, největší hrůza tkvěla v tom, že se lidé skutečně dopouštěli teroru na bližních.“
Gulag byl cítit i ve škole
Jako obtížně snesitelné místo popisuje Viktor Pivovarov i školu, vysvětluje, že sovětská společnost jako celek byla v totalitních podmínkách surová a krutá, vzpomíná na učitele fyziky, který měl laboratoř s různými elektrickými přístroji, občas zval žáky k tabuli a dával jim rány elektrickým proudem:
„Byli tam učitelé, kteří prošli gulagem, ovšem ne jako vězni, ale jako hlídači. Takže jsme už jako děti od útlého dětství nasávali způsoby, jakými to chodilo v celé společnosti.“
Jinou zkušenost s režimem získal na střední umělecké škole. Ve třetím ročníku dostal nabídku, aby na chodbách vystavil své práce:
„Protože jsem neměl kam dát ty své ubohé kresbičky, nenapadlo mě nic lepšího, než že jsem sundal několik portrétů Stalina, zahodil je za skříň a do těch rámů vložil svoje věci. To bylo těsně po Stalinově smrti, takže režim byl ještě dost tvrdý. Někdo na to přišel a já se ve škole najednou cítil, jako by vedle mě byla zima,“ líčí Pivovarov.
„Všichni učitelé a pedagogové jako by se mě báli pozdravit. Pak mě zavolali do ředitelny a bylo vidět, že i když zatím neproběhl XX. sjezd KSSS, lidé přeci jenom cítili, že se něco mění, i když se zároveň strašně báli. Nějak to nicméně zatloukli, dostal jsem důtku a výhrůžku, že mě vyhodí ze školy, ale nepustili to dál. Byla to klukovina, vůbec jsem si neuvědomil, co dělám.“
Jako již respektovaný umělec se Viktor Pivovarov později dostal do Prahy, díky tomu, že se o ruskou nezávislou scénu zajímal český výtvarný teoretik Jindřich Chalupecký, vyřazený v době husákovské normalizace z veřejného života.
Čas od času poslal Chalupecký do Sovětského svazu někoho ze svých mladších sympatizantů a přátel, v roce 1978 tak přijela do Moskvy historička umění Milena Slavická s několika poznamenanými jmény a telefony – s Viktorem Pivovarovem se sblížili a do Československa se odstěhoval právě kvůli ní.
Autor textu Adam Drda působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Alberte, umyjte si ruce! Po pražských stopách Alberta Einsteina
Shnilé brambory, rybí ocasy, hlavy slanečků. „Zavřete rypáky!“ křičeli bachaři
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
34 komentářů
Bylo by dobré připomenout , co byla 2.sv. válka , v které Sovětský svaz utrpěl obrovské lidské a materiální škody !
1) Dost se to připomíná. 2) Jak to souvisí s represemi v poválečném SSSR proti jeho občanům i občanům sovětských satelitů?
Jen bych si dovolil takovou poznámku, že konkrétně tenhle článek mi nepřijde ani tak o dopadu druhé světové války na SSSR, a ani tak o represích v poválečném SSSR, ale hlavně o tom, jak se umí lidé chovat jako dobytek mezi sebou.
Byly to však právě tyto předválečné a poválečné represe, které přiměly lidi k chování, o kterém píšete. Ale tato věc je spíše na pojednání od sociologa a od psychologa.
A co způsobuje, že se krade i teď, když máme demokracii a svobodu? Co způsobuje, že po Praze party výrostků si vyhlédnou obět, mladší a slabší, a pak ji zmláti do bezvědomí (a policie ne a ne je vypátrat a zabránit tomu, aby se to nestávalo)? Že by také jakési represe?
V době svobody a demokracie Oskare (hanáku z Hané) se špatně chovají lidé proto, že se tak chovat chtějí a jen ti, kteří se tak chovat chtějí. Nikdo je k takovému chování nenutí. V době represí a totality jsou k takovému chování lidé vedeni a chová se tak velká část společnosti. Napsal jsem, že by to bylo na pojednání od sociologa a od psychologa. Obstarejte takové pojednání, rád si jej přečtu. Mám tušení, že vy nejste ani jedním takovým odborníkem, jinak byste takto nepsal.
Jako dobytek mezi sebou se budou lidé chovat o to víc, když budou vystaveni životu v popisovaném prostředí.
Jo, souhlasím s vámi oběma, pánové skeptik a Petr Novák, že tady v tomhle případě byla základní podmínka ta celková atmosféra ve stalinském SSSR. Ono jednoduše říct, že se „lidé umí mezi sebou chovat jako dobytek“, to může platit tak skoro univerzálně, že to tady ani nemá cenu rozebírat. Ale v tomhle případě, ty základní okolnosti, to je bez diskusí…
„Dost se to připomíná“, ale ne na HP.
„Dost se to připomíná“? Ale ne na HP.
Nebýt američanů a jejich materiální pomoci, hnal je Hitler až za Ural! Dokonce i do Prahy přijeli na amerických náklaďácích a v amerických džípech ….. by taky bylo dobrý připomenout!
Ještě bych k vašemu příspěvku dodal, že sovětští vojáci chodili v anglických a amerických botách, stříleli americkou municí, jedli americké konzervy a v řadách Rudé armády sloužily i tanky americké výroby.
U nás v dílnách si sovětští vojáci zřídili sedlářství a na dvoře vařili. Americké konzervy jsem u nich neviděl, vařili převážně ze surovin, z kterých vařila i moje matka – jako mouka, brambory a podobně. Místo sádla používali slunečnicový olej nerafinovaný, tmavý.
Bylo mně 12 let a dobře si to pamatuji, kuchař říkal, že má doma také takového „málčika“.
Já jsem kdysi viděl dokonce sovětský válečný film, ve kterém sovětští vojáci jedli americké konzervy a položertem je nazývali „druhá fronta“, kterou tak toužebně očekávali. A ty americké tanky sovětští vojáci po válce s Německem převezli na dálný východ a použili je i při krátké válce s Japonci v Mandžusku.
Ještě zbývá dodat, že SSSR nakupoval potřebné i od USA na úvěr, tedy musel vše splatit. Jestli se nepletu, tak třeba Velká Británie splácí dodneška. Co je tedy na obchodech ( chápání) pohrdavého, jak se snaží naznačit Tondach? SSSR jako spojenec USA měl otevřený úvěr a nepochybně věřitel si přišel na svoje. Jelikož ty někdejší obchody byly ve prospěch lidstva zásadní, může se jim dnes pošklebovat jen slaboduchý jedinec.
Ještě zbývá dodat, že SSSR sice nakupoval potřebné od USA na úvěr, ale tento úvěr odmítl po válce splatit.
Ale svoje životy nasazovali hlavně ti sovětští vojáci. A jak je známo, pro boj je užitečnější voják třeba i jen s klackem v ruce, než sebemodernější výzbroj, kterou nemá, nebo nechce, nikdo obsluhovat. A jak je známo, američani se do pokládání svých životů za druhé nic moc nehnali.
Sovětští vojáci nasazovali své životy proto, že neměli na výběr. Buď padnou kulkou německou vystřelenou Němci, nebo padnou kulkou sovětskou, vystřelenou za zády rozmístěnými jednotkami NKVD.
Nebýt Američanů, tak se RA zastavila až na mořském břehu (Atlantik, La Manche a Severní moře).
je to bohužel tak, nebylo to osvobození, ale obsazení… podívejte se kudy vedla linie rozdělení Evropy podle dohody Ribbentrop – Molotov.
Inu, jak se říká, kdo pozdě chodí,sám sobě škodí. Protože (snad se nepletu), tak jednání o společné vojenské koalici proti Německu začala už někdy na sklonku let 1941-42 ,kdy na to měl i Stalin eminentní zájem protože SSSR bylo ouvej, Hitler stál před Moskvou..
Kdyby tenkrát západní spojenci hned tvrdě udeřili na západní frontě nejen že by byl fašismus ukončen mnohem dřív, ale ještě by ziskali mnohem větší část Evropy pod svou politickou kontrolu-Jenomže otevření druhé fronty se odkládalo a došlo k němu až v létě 1944, a to skutečně částečně z obavy, že Stalin „osvobodí“ i současně okupuje velký díl Evropy sám a uplatní zde dlouhodobě svůj vliv
Nebýt Američanů, tak se RA zastavila až na mořském břehu (Atlantik, Kanál La Manche a Severní moře).
To není jen o válce, uvědomte si, že v tomhle žili už od roku 17, nikoliv od války, kterou Rusko a Neměcko začaly 20 let poté…
Já jenom když viníte Německo s Ruskem ze započetí druhé světové války (jistě narážíte na pakt „Ribbentrop-Molotov“ z roku 1939), tak ono je tam asi třeba přidat i Itálii s její expanzivní politikou a v Asii každopádně Japonsko, které bylo už od roku 1937 ve válce s Čankajškovou (nebo de facto spíš vnitřně „rozervanou“) Čínou a tenhle stav pak permanentně přetrval až do japonské kapitulace v září 1945… Ale tak což o to, Německo, Itálie, Japonsko, i to sovětské Rusko jako nakonec jeden z hlavních vítězů… Tady jde totiž o to, že vlastně SVĚTOVOU válkou se ten původní německo-polský konflikt stal až poté, co 3.září 1939 vyhlásily válku Německu Velká Británie a Francie (ostatně, brzy po Británii následovala zámořská dominia, tehdy vlastně ještě polokolonie, v rámci Commonwealthu)…
Takže, striktně vzato, druhou světovou válkou vlastně začaly Velká Británie a Francie… Jasně, víme a chápeme proč, ale nejhorší je to, že při tom současném stupidním sebemrskačství za různé kroky v dějinách, které se občas na Západě pěstuje (jako třeba kolonialismus v Africe, klasika), tak i myšlenka nějaké vlastní viny za druhou světovou válku se ve Velké Británii objevila také.
Tady už někdy v roce 1990 vyšla v češtině taková edice dokumentů právě z doby té kooperace mezi hitlerovským Německem a stalinským SSSR z těch let 1939-41, z obou stran – a vzpomněl jsem si na to právě i v té souvislosti, že v nějakém tom dobovém dokumentu ze sovětské strany (tuším, nějaký Molotovův projev, to bych teď musel hledat) stálo jasně něco v tom smyslu, že „nikoliv Německo napadlo Velkou Británii a Francii, ale Velká Británie a Francii napadly Německo“)…
Jestli bych mohl něco poznamenat. Bohužel, Vaše dedukce, že „.. striktně vzato, druhou světovou válkou vlastně začaly Velká Británie a Francie… “ má trochu jiné ostudné vysvětlení. Protože, sice v září 1939 vyhlásily válku Německu “ , jenomže zcela formálně, a prakticky žádné vojenské akce proti němu nepodnikaly.. Tudíž – když už, „striktně vzato“, by se pak dal datovat termín „světová válka “ – s účastí GB a Francie až od května 1940, kdy Německo napadlo Francii
Kterou mimochodem, bleskově porazilo, a izolovalo GB za Kanálem. Tudíž kdyby otázka zněla, kdy se tyto západní mocnosti dokázaly aktivně zapojit do světové války proti nacistickému Německo za účelem jeho poražení, museli by jsme jít ještě mnohem dál..
Jenže, pokud tu otázku otočíme a budeme se ptát, zda a kdy -mohly- aktivně zasáhnout vůči Německu, musíme počítat zpětně. Dostaneme se ke skutečně ostudné mnichovské dohodě, kterou německou militantní expanzi prakticky legalizovaly. A pak ještě zpětně, do třicátých i dvacátých let, kdy ignorovaly porušování Versailské smlouvy ze strany Německa…
Ano, pro to období cca mezi zářím 1939 a dubnem 1940 se také vžil ten výraz „podivná válka“ (Němci tomu říkají „Sitzkrieg“ – „válka v sedě“). Tak Velká Británie a Francie, ale na druhou stranu, proti nim i Německo byly zatím dost pasivní, ale ten válečný stav tady byl a to nepřátelství se tu a tam už tehdy jasně ukázalo třeba na mořích (německý útok na Scapa Flow na skotském souostroví Okrneje, nebo třeba případ německé lodi „Graf Spee“, kterou Britové potopili až před přístavem uruguayského Montevidea…), omezeně i na francouzsko-německých hranicích… Navíc, jasný střet německých a britských zájmů pak manifestovala už ta operace „Weserübung“, tzn. německá invaze do Dánska a Norska v dubnu 1940… Tak v praxi to byly možná ojedinělé incidenty, ale diplomaticky bylo už zcela jasno – když totiž Hitler ještě někdy na podzim 1939, po vítězství nad Polskem, nabízel Velké Británii a Francii mír, tak ty to odmítly.
Jinak, zpětně… Tak ten versailleský systém jako takový bych teď klidně přešel, ale pokud jde o mnichovskou dohodu, tam je to nepochybné… Na druhou stranu, právě německá okupace českého a moravského vnitrozemí v březnu 1939 (spolu s případem Klajpedy, kterou Německo zabralo Litvě), čímž Německo samo mnichovskou dohodu porušilo, definitivně skoncovaly s politikou appeasementu. To stálo taky u britských a francouzských záruk mj. Polsku – a tedy u toho, že po německém útoku na Polsko reagovaly Británie a Francie vyhlášením války Německu.
Ale že se jim do nějaké velké války nechtělo… Tak jasně, vždyť to bylo jen něco málo přes 20 let od první světové války (tedy dosud čerstvá vzpomínka, to máte časově jako kdybychom se ode dneška vrátili někam do druhé poloviny 90.let) – a víme, jaká to byla obrovská válečná katastrofa… Silný psychologický efekt toho, nebo nějaké pacifistické smýšlení v důsledku toho, to tady pořád zůstávalo…
Jen bych ještě dodal k tomu Norsku v dubnu 1940 – spíš tedy než německých a britských (jen) „zájmů“ by bylo přesnější říct už přímo „válečných cílů“…
To jak SSSR trpěl od nacistů se připomínalo a přípomíná pořád – a je to tak správné. To jak „sovětský lid“ (včetně mnoha Rusů) trpěl od komunistů, hlavně od Stalinovy kliky – to se nyní v Rusku popírá a zamlčuje – i Když tak trpěly desítky milionů sovětských občanů.
Na ČT 2 běžel před rokem ruský dokumentární seriál Velikaja Otečestvenaja Vojna. Od začátku do konce je tam omlouvána činnost Stalina – ten prý za nic nemohl – všechna katastrofální rozhodnutí Stalina prý byly učiněny „kolektivně“ téměř proti Stalinově vůli.
Sovětské válečné zločiny tam jsou bagatelizovány nebo přímo zamlčovány. PROČ? Komu asi tak slouží že se lidem servírují lži?
Konkrétně – všechna katastrofální Stalinova rozhodnutí prý kolektivně rozhodla STAVKA (hlavní stan). Stalin nic, Stalin jen muzikant.
Agrese SSSR proti Finsku prý začala „spontánně zvýšováním napětí sama od sebe“. Ve skutečnosti jednotky NKVD napadli sovětské pohraničníky, aby tak Stalin měl záminku k celkové okupaci Finska.
Tohoto cíle se Stalin vzdal až poté, co ve Finsku zahynulo 160 tisíc sovětských vojáků. I o tomto ruský seriál mlčel.
Okamžitě po zahájení agrese Stalin nechal sestavit loutkovou komunistickou vládu Finska vedenou finským komunistou Kuusinenem, který požádal SSSR o „pomoc při osvobození“.
Stejně jako my v sobě dodnes neseme stopy čtyřicetileté vlády komunistů, mnohonásobně silněji v sobě nesou stopy komunistické vlády občané bývalého Sovětského svazu. U nich ta komunistická vláda trvala přes sedmdesát let. U nás možná za jednu až dvě generace tyto stopy zmizí. Rusové a další národy bývalého SSSR těch generací na odstranění stop komunismu budou potřebovat více. Od Putina snahy na odstranění těchto stop očekávat nelze.
Jak může Rus říct, že nejhorší výmysl komunistů byly rozdělené komunální byty? Kde tedy měli ti lidé bydlet, když byl celý Svaz v rozvalinách ? Pod mostem ? Na lavičkách? A že se musely za války ženy a děti z velkých měst evakuovat se mu taky nelíbilo? Asi by dal přednost tomu, aby jim denně padaly na hlavu bomby, nebo jim hrozilo, že je povraždí Němci. Divný přístup, no, něčím se živit musí.
Ty komunální byty nebyly vynálezem až poválečného období. Byly budovány už ve třicátých letech.
I u nás byly po válce velké byty děleny na dva nebo i tři menší. Lidi prostě potřebovali bydlet a po první republice jsme zdědili tak hroznou bytovou nouzi, že se ji ani za čtyřicet let socialismu, kdy se stavělo až 70 tis. bytů ročně, nepodařilo vyřešit. Znám to i z naší rodiny. Obojí prarodiče obývali od dvacátých let min.století byty 1+1, tzn. obývací kuchyň a pokoj na spaní. Jedněch bylo devět (rodiče a sedm dětí), druhých sedm (rodiče , čtyři děti a babička), na patře s jedním WC a výlevkou s kohoutkem se studenou vodou společné pro několik partají, a samozřejmě bez koupelny.
Odvádíte pozornost od blábolu, který jste napsal ve svém předešlém příspěvku, pane mate. Svádíte na poválečné období něco, co vzniklo v Sovětském svazu ne z nouze, ale zcela záměrně z ideologických důvodů už ve třicátých letech. Stavbu komunálních bytů.