Šikana, ponižování, vystěhování… Důvod? Manžel seděl v komunistickém vězení

Hodiny a hodiny vyprávění, útržky vzpomínek na dobu, která nesmazatelně poznamenala jejich životy. Lubomír Vejražka shromažďuje příběhy rodin, jejichž příslušníky zavřeli v 50. letech komunisté do svých káznic a lágrů. Většinu z nich najdete v knize Nezhojené rány národa. Jejich autorský výběr zveřejňuje na pokračování server HlídacíPes.org.

V první části této série autor načrtl atmosféru tehdejší doby a pokusil se vystihnout duševní rozpoložení, do něhož se partnerky pronásledovaných mužů dostávaly. Tentokrát přináší mikropříběhy, které ilustrují ústrky, jimž byly ženy vystavovány. Tak, jak je od perzekuovaných slyšel.

Kniha vyšla v roce 2012, ilustracemi ji doprovodil Pavel Piekar.   

***

Ženu, jejíhož manžela čekal soud, sledovali z uličního výboru KSČ a také domovní důvěrník. Posmíval se jí: „Tak už se ho konečně zbavíte. Dostane se mu spravedlivě. Kolikpak asi? Patnáct let?“ A také skrytá výhrůžka: „Kdopak to byl u vás včera? Však si na to policie posvítí. Abyste nešla za ním! Partaj by se o vaše haranty postarala.“ Po soudu si přisadil: „A přeju vám, aby tam chcípnul. Třídní nepřítel se nedá napravit.“

Ústrky v zaměstnání

Manžel v Leopoldově, žena se propadla z kanceláře do výroby. Tím to mohlo skončit, kdyby si nestěžovala na špatně umyté WC. Uklízečka se urazila a začala se mstít. Sílu na to měla. Aktivní soudružka. Rozbil se nějaký stroj? Ihned ženu obviňovala ze sabotáže a upozorňovala, aby k ní dali dozor. Ovlivňovala nadřízené, aby jí psali velké množství nočních směn, prý se soudružky dělnice musí vyspat, aby mohly chodit do schůzí. A prosadila snížení už beztak mizerného platu. Poštvala na ni dokonce StB, prý má tajné zápisky ve skříňce. Přitom tam měla jen rozepsaný dopis pro muže a uklízečka si všimla, jak ten cenný list papíru schovává do krabičky, aby se neušpinil.

 Autorský výběr z knihy Nezhojené rány národa – II. část

Jinou ženu vyhodili okamžitě z účtárny k nakládání beden na vagóny. Křehká tělesná konstituce, astma, mrazy a nervy udělaly své: zápal plic a psychické zhroucení. Na kádrovém oddělení ji obvinili ze simulování a sabotáže socialismu. Kádrovák dokonce došel za ošetřujícím lékařem a chtěl na něm potvrzení, že je zdravá. Ten odmítl, zavrčel něco o hulvátství a ať nechají těžce nemocnou na pokoji.

Tátu popravili, mámu od tří dětí vykázali do přístavku jejího domu a místo ní se zabydlel chlap z národního výboru. Pracovala sama na šestihektarovém hospodářství. Bez peněz i úvěru na setbu, lístky na potraviny a ošacení neviděla rok, vdovský důchod jí nepřiznali. A ještě jí hrozili pokutou za nesplnění dodávek plodin. Neměli na topení, na ošacení. Mívali hlad.

Ponižování, zastrašování

Kádrovák těžce škodil zaměstnankyni ve fabrice. Její muž emigroval a soudruh požadoval, ať se ho veřejně vzdá. Odmítla. Poslal ji k pásu, dal nejnižší možný plat, hrozil výpovědí z bytu, obě děti vyhodil ze školky. Pro ni neštěstí – obojí rodiče daleko, vypomohli s dětmi jen nárazově. Nabízeli jí, ať se k nim přestěhuje, ale nechtěla. Šla za kádrovákem a prosila o vstřícnost: o vyšší plat i školku. Usmíval se: „To víš, to není z mé hlavy, to ti nahoře. Jen plním pokyny. Ale přemýšlel jsem o tobě.“ Dlouze se na ni zadíval a dvojsmyslně prohlásil: „Víš co, probereme to na chatě. Zvu tě. Záleží jen na tobě. Třeba s tím něco uděláme. Mám styky a ty máš co nabídnout.“ Okamžitě pochopila. Zrudla a odešla. Podala výpověď a odstěhovala se k rodičům.

Vyšlo: V komunistických lágrech strádaly desetitisíce vězňů. Přečtěte si, čím procházeli jejich blízcí

Po zatčení manžela zabavili jeho ženě hotýlek postavený na půjčku. Ji tam nechali jako pokojskou. Dluh musela splácet. Ukrást majetek zatížený úvěrem a požadovat splácení – běžná praxe komunistů. Dva jejich dospělé syny si často podávala StB. Mlátili je, kopali a řvali: „Vy kurvy, to by se vám hodilo mít hotel a děvky!“ Zadrželi je obvykle na celou noc. Často na nich i vymáhali spolupráci s StB.

Nucené vystěhovávání

Ženu s dětmi vystěhovali den po zatčení manžela. Křičela na ně: „Kam půjdu? Nikoho nemám!“ Odpověď: „To je tvoje věc. Bydli, kde chceš, třeba u příbuzných, třeba v lese.“

Zatkli šedesátiletého muže. Ženě táhlo na pětašedesát. Snížili jí důchod a přikázali odejít z přízemního bytu do kamrlíku pod střechou. Zatékání, zima a sto schodů navrch. Churavěla na nohy. Ven proto chodila jen jednou za dva dny na nejnutnější nákupy.

Další ženě dali komunisté dva dny na vyklizení bytu. Přidělili jí místnost ve sto kilometrů vzdáleném městečku. Protestovala. Smáli se jí: „Dovoláváš se spravedlnosti? Vždyť ji máš. Nic jiného nezasloužíš. Ptáš se, co děti? Neměla sis je pořizovat se zločincem. Stěžuješ si na horečky kluka? Co to mění? Nic! Táhni!“ Další tři roky žila ve sklepním plesnivém bytě s nízkými okénky těsně pod stropem. Hned vedle stály popelnice a zeď sála vodu.

Rozhodli o manželce „politického“: pryč s ní do dřevěného zahradního domku-skladiště vedle vlastní vily. Stěny tenké, skla v oknech jednoduchá, kamna bez komínu, jen s rourou vystrčenou skrz stěnu ven. Do domu se nastěhoval předseda národního výboru. Jeho manželka nevynechala příležitost znepříjemnit ženě mukla život. „Proč ty vaše děti tolik křičí?“ „Proč se kouří tolik z komínka?“ „Proč mě vaši spratci nezdraví?“ „Proč nechodíte na První máj?“ „Proč jste nesmetli listí z chodníčku?“

 Tamtěm tehdy bylo hůř…

Když ji odváželi na náklaďáku i s pár věcmi z domova do jiného okresu, myslela jedna z žen na Poláky okupované v roce 1939 Sovětským svazem, o nichž jí po válce vyprávěla známá Polka. Sověti vybrané a nepohodlné lidi záhy deportovali. Sbírali je podle seznamu. Přicházeli v noci. Bušení, bajonety, pušky. Dole řvaly náklaďáky. Půl hodiny, hodina na sbalení. Statisíce se jich ocitli daleko od domova, například na Sibiři.

Na mysl jí přišly i hromadné likvidace Židů esesáky při postupu Němců do nitra Sovětského svazu. Lehnout do jámy a konec. Sejít do rokle a střelba. Popravovaní viděli umírat své děti, muže, ženy, rodiče. Dívat se na zabíjení svého blízkého je větší utrpení než přijmout svou vlastní smrt, která přišla vzápětí.

„Těm tenkrát bylo mnohem hůř!“ říkala si. „Nesmíš brečet. Tebe vezou jen padesát kilometrů daleko. Pár známých si udržíš, bydlet budeš, i když v ruině. Nezabijí tebe ani děti, ani rodiče. A manžel se třeba z kriminálu vrátí.“