Jméno Jano Koehler lidem dnes už mnoho neřekne. Nezaslouženě. Tento akademický malíř za čtyřicet let své kariéry vyzdobil bezmála sedmdesát sakrálních a přes padesát světských staveb. Dnes se jeho dílo postupně znovuobjevuje. Některé jeho práce, především mozaiky, byly na svou dobu velmi novátorské. Kupříkladu mozaiky křížové cesty na Hostýně připomínají dnes moderní formu komiksu.

Fresky, sgrafita a mozaiky Jano Koehlera (1873–1941) zdobí řadu významných staveb od prominentních českých architektů tehdejší doby. Příkladem je luxusní hotel Paříž v Praze, pražská Invalidovna nebo kaple sv. Sarkandra v Olomouci.

Akademický sochař Vojtěch Pařík se s dílem Jano Koehlera důkladně seznámil zejména v průběhu restaurování křížové cesty na Hostýně, na níž se stále ještě pracuje.

Kdy a jak jste spolu s vaší manželkou, oba jste restaurátoři, objevili Jano Koehlera?

To je právě to zázračné. My jsme byli přivedeni na sv. Hostýn vlastně násilím. Dva roky jsem vzdoroval telefonátům a mailům památkářů. Chtěli, abych se tam jel podívat, já neměl čas a také jsem říkal, že už jsem příliš starý na tak vzdálenou destinaci. Nakonec už mi ale bylo jasné, že se tam musím vypravit; bylo tam již několik restaurátorů a nikdo nebyl schopen k zaniklé technologii keramické řezané mozaiky navrhnout nic, co by mohlo rozpadající mozaiky zachránit.

Tak jsme tam přijeli, večer, před patnácti lety. Jen jsem vystoupil z auta a začal v zapadajícím slunci hledět na první zastavení křížové cesty a věděl jsem, že tohle dílo nesmí zaniknout. I ten rozpadající se obraz přímo křičel. Dav žalobců řval: „Ukřižujte ho!“. Bylo to tak naléhavé…

Já jsem byl zřejmě poslední sochař s licencí ministerstva kultury pro restaurování keramiky. Jsem absolvent atelieru užitého sochařství vysoké školy Uměleckoprůmyslové a v době našeho studia jsme byli ještě vedeni velmi tvrdě k praxi řemesla. Moje manželka Passionaria, také sochařka a absolventka Umprum, byla také ohromena.

To byl tedy úplný začátek…

Trvalo to další dva roky, kdy jsme bez honoráře dělali množství zkoušek a hledali cestu, jak provést výpal tak silných vrstev keramických glazur. Jezdili jsme i do továrny Rako a pokoušeli se ve spolupráci s technology něco objevit. Žádné záznamy už neexistovaly. Nakonec, skoro zázrakem, se nám to začalo dařit. Vzpomínám na historickou větu, kdy Passionaria řekla: „Co kachel, to šperk!“ A právě to byla ta správná cesta. Bylo nutno se zabývat každým segmentem, tak pečlivě, jako se samostatným šperkem. A těch segmentů bylo rovných 591.

A dnes, kdy dokončujeme náš poslední, třetí originál Pilátova soudu, jsme vlastně již blíže představě samotného Jano Koehlera, než před sto lety specialisté v atelieru Rako. Pracujeme podle téhož originálního kartonu, který mezitím objevil ve sklepě vnuk mistra, Jiří Köhler. Bereme to dnes jako jasný, přímo boží úkol, který jsme museli přijmout a dokončit. Nikdo jiný by to už udělat nemohl. Šlo o to vydržet a nevzdat to.

Nejširší veřejnosti tím přibližujete Jano Koehlera, dnes pozapomenutého umělce. Proč vlastně upadl v nemilost?

Jano Koehler měl být a byl skutečně jako umělec i jako křesťan zapomenut. Tak moc se svojí opravdovostí a upřímnou vírou odlišoval od svých současníků, že bylo málo těch, kteří by mu chtěli rozumět.

Které atributy díla Jano Koehlera jsou podle vás přehlížené, nedoceněné?

On se stal vlastně spolutvůrcem kubistického vidění. Pro realizaci Křížové cesty v keramice totiž musel vytvořit figurální techniku ve zjednodušených formách. Podařilo se mu to geniálně. Předběhl dobu o padesát i více let, ale zase běžný divák to tehdy dokázal těžko zpracovat. My, generace jeho vnuků, už nemáme tyto zábrany a naopak si rádi určité detaily dotváříme sami a tím s obrazem začínáme lépe komunikovat. Jeho dílo je pro nás interaktivní a to ho činí současným. Je to rozhovor, ne jenom ilustrace. Jeho Křížová cesta je více než vyprávění o posledních hodinách Kristova života. On nám svými výjevy říká: „Není to minulost, je to současnost! I vy jdete každý svým životem se svým křížem. Snažte se jít tak, abyste tu svou cestu prošli se ctí, jako lidé, kteří pomáhali bližním a činili svět lepším. Buďte takoví jako Kristus!“ Tato Jurkovičova a Koehlerova Křížová cesta je dílem vrcholného umění.

Vy s náboženskými tématy pracujete dlouhodobě, nakolik se vás to dotýká osobně?

Tématem Kristova vykoupení jsme sami hluboce ovlivněni. Za těch patnáct let práce na křížové cestě jsme pochopili a prožili základní pravdy, které jsme objevovali při studiu Bible. Nacházeli jsme odkazy k biblickým veršům a nově vnímali jejich obsah. Tato křížová cesta je – řečeno dnešním jazykem – interaktivní projekt, kdy je dána každému návštěvníkovi možnost skrze viditelné hledět k neviditelnému. Jsou to dveře pro naše vnímání. Věřím, že u za dalších sto let bude mít toto nadčasové dílo co říci dalším generacím.

Co podle vás to dílo říká těm, kteří se na něj na Hostýn přijedou podívat?

Přejeme všem, aby se ponořili do každého výjevu a nacházeli a prožívali tam ta biblická poselství, která tam jsou vepsána v abstraktním písmu tvarů a barev. Jsem přesvědčen, že dnes obzvláště to mluví naléhavou řečí. A nepřestane, neboť je provedeno v materiálu trvalém: vysokopálená keramika nikdy nevybledne a odolá vodě i mrazu

Autor je spolupracovník HlídacíPes.org, věnuje se akvizicím filmů s reevangelizačním a enviromentálním přesahem pro TV NOE a pracuje i jako strojvedoucí.