Před sedmdesáti lety se v komunistickém Československu konalo sčítání lidu, z něhož mimo jiné vyplynulo, že tři čtvrtiny obyvatel se stále hlásí k římskokatolické církvi, byť mnozí jistě jen formálně. Současně v témže roce 1950 vrcholilo pronásledování katolíků: proběhly například známé Akce K a Akce Ř, tedy operace, při nichž Státní bezpečnost likvidovala mužské i ženské řády a představitelé církve končili přinejmenším v internaci.

I při té příležitosti se vracíme k příběhu Anny Magdaleny Schwarzové, které přátelé přezdívali Nina. Byla tehdy „řeholnicí v civilu“, dokázala se však dostat do internačních táborů a vozila vězněným kněžím nejrůznější materiály, papežské indulty, pokyny, jak se chovat v nesvobodném státě. V roce 1953 to přispělo k jejímu zatčení a odsouzení. Její život je však pozoruhodný i z mnoha dalších důvodů.

Anna se narodila 14. března 1921 v Praze. Otec Gustav Schwarz pracoval jako technický ředitel koncernu Juta, matka Marie byla v domácnosti. Dva roky po Anně přišel na svět ještě syn Jiří. Schwarzovi byli liberální židovská rodina, svátky neslavili, do synagogy nechodili. Protože maminka těžce onemocněla, vychovávala Annu-Ninu asi od dvou let její vzdálená příbuzná (babiččina švagrová), jejími slovy „bigotní katolička“.

Anna věděla, že je Židovka, ale v rodině se tomu nepřikládal větší význam – přijala křesťanství, a jako čtrnáctiletá trvala k překvapení rodičů na tom, že chce provést změnu v osobních dokumentech: z dosavadního „bez vyznání“ na „vyznání římskokatolické“. Otec nesouhlasil, svou si prosadila teprve v osmnácti, kdy byla také pokřtěna.

Komunismus stál na nenávisti

S bratrem Jiřím chodili v dětství do skautu, ale Anna říká, že jí to nepřineslo nic pozoruhodného. Její dívčí oddíl vedla komunistka Bohunka, která si nechávala říkat „Buňka“: „Holky pořád prohlašovaly, že jediná naše spása je Sovětský svaz a podobné věci, hrozně mi to lezlo na nervy. S komunismem jsem nekoketovala, ani před válkou, ani po ní. Hodně jsem ale četla, třeba jsem přelouskla Komunistický manifest a úplně mne zděsilo, že celá ta ideologie je založena na závisti.“

Anna Magdalena Schwarzová obdržela 28. října 2011 státní vyznamenání (Foto: David Neff, Profimedia)

V létě 1938 poslali Schwarzovi syna Jiřího do Británie, ironií osudu nikoli kvůli Hitlerovi, ale proto, že se mu moc nedařilo ve škole, a rodiče usoudili, že mu prospěje změna prostředí: přihlásil se k RAF, v sedmnácti ho přijali, v letectvu bojoval do konce války.

V roce 1939, ještě před okupací, Anna poprvé usilovala o vstup do kláštera, ale neúspěšně, přijetí bylo odloženo kvůli rasovému původu, s doporučením, že se má vrátit „později“, tj. pokud se dožije doby, kdy Židé nebudou nežádoucí. Na rodinu pak dopadla všechna antisemitská nařízení – a 7. prosince 1941 byli Schwarzovi deportováni do Terezína. Rozdělili je, otce ubytovali zvlášť, Anna zůstala s maminkou.

Vůně kadidla v Terezíně

V ghettu měla občasné konflikty s věřícími Židy i se sionisty, připadala si osamělá: „V Terezíně stál zavřený katolický kostel. Byla tam železná dvířka, poměrně malá, a měla asi tak ve výši hlavy dírku… Já jsem vždycky k té dírce šla a vdechovala jsem kadidlo. Protože kadidlo se strašně zažere do budov a je tam cítit léta. A jednou jsem viděla jinou holku, v mém věku, která to potom udělala taky a já jsem si na ní počkala a říkám: ´Ty tam chodíš taky čuchat do kadidlo?´ A ona řekla, že ano, a domluvily jsme se, že jsme obě věřící katoličky a s tou jsem se velice přátelila. Tohle nemůže člověk, který není katolík, vůbec pochopit, ale… já jsem strašně postrádala svátosti, liturgický život.“

V říjnu 1944 byl Gustav Schwarz odvlečen do Osvětimi a okamžitě poslán do plynové komory, stejně jako dva strýcové. Anna s maminkou holokaust přežily. Na přání nemocné matky („jdi odsud, nevíš, co se tu ještě stane“) opustila Anna v květnu 1945 ghetto, tehdy už jen slabě střežené četníky kvůli epidemii tyfu, a vydala se na vlastní pěst do Prahy. Stopla si auto plné ruských vojáků, vystoupila na Malé Straně. Byla „mimo sebe“, otřesená a současně šťastná ze svobody, rozhlížela se po fasádách domů a po střechách, načež ji zatkli příslušníci revoluční gardy, v domnění, že navádí německé snajpry.

Omyl se vysvětlil a pak se Anna Schwarzová vydala do bytu, kde její rodina před deportací bydlela, na poslední adresu do Podskalské. Kdosi otevřel dveře, v předsíni bylo vidět nábytek Schwarzových, ale nový český usedlík ji nepustil dovnitř a z rodinného majetku nikdy nic nedostala. Bydlela u tety, za pár dní se shledala s matkou a později i s bratrem.

Podruhé do kláštera

Krátce po návratu z Terezína Anna Schwarzová znovu navštívila karmelitánský klášter na Hradčanech, stala se postulantkou, ale pořád zůstávala „za zdí“: „Kněz, takzvaný duchovní vůdce, mi tenkrát řekl, že se musím starat o maminku, která se po tatínkově smrti úplně rozsypala. V tomto ohledu měl pravdu.“

Začala studovat na Filozofické fakultě UK angličtinu a francouzštinu a vedle toho se angažovala v katolickém laickém prostředí. Do Karmelu byla Anna Magdalena neboli Nina Schwarzová přijata až napotřetí, v roce 1948, ale opět jí do života zasáhl totalitní aparát. Nedlouho po únorovém převratu byly z řádu na příkaz StB propuštěny novicky a postulantky. Anna opustila studium a začala pracovat jako cizojazyčná korespondentka v národním podniku Juta, kde její otec kdysi dělal ředitele, po čase nastoupila na místo referentky nákupu hodinek v podniku Kovo.

Režim byl dusivý a každodennost plná strachu, katoličtí duchovní končili jeden po druhém v emigraci a ve věznicích. Anna Schwarzová se čím dál intenzivněji stýkala s přáteli, které znala například z kostela sv. Salvátora. Duchovní i soukromý život trávila s kněžími Oto Mádrem a Josefem Zvěřinou, se svým zpovědníkem Zdeňkem Bonaventurou Boušem, s profesorkou Růženou Vackovou, s pozdějším církevním historikem a spisovatelem Václavem Vaškem. Všechno to byli lidé v komunistickém systému „předurčení k problémům“. Na přelomu 40. a 50. let se Anna stala členkou křesťanského společenství Rodina, které ještě za války založil chorvatský kněz Tomislav Kolaković a které kladlo důraz na angažované křesťanství.

Pískat, to já umím…

Právě tehdy jezdila s všemožnou pomocí do klášterů za internovanými kněžími: „Internované pořád stěhovali, takže jsem postupně byla v Hejnicích, v Bohosudově, v Králíkách, v Kamenici. Do Želivi jsem se nedostala, do Hejnic mě nepustili, ale většinou jsem pronikla – třeba v Bohosudově jsem zaplatila lidem v nějaké chalupě, která sousedila s internačním táborem, pustili mě za to na zahrádku a já pak prolézala kedlubnama, až z druhé strany dorazil nebožtík pater Bárta, kterému jsem předala věci, dokonce jsme si stihli i popovídat. V Oseku u Duchcova zase byla taková kamenná zeď, tak jsem se zula, vylezla nahoru a pískala (protože pískat, to já umím), dokud nedorazil někdo z kněžích.

Fotografie ze spisu (Foto: Post Bellum)

V Králíkách jsem šla do internace ještě s jednou holkou, přijely jsme s velkou skupinou pobožných starších dam. Předešly jsme je a narazily na hlídku. Hlídali tam obyčejní vojáci, byla zima, po kolena sněhu a ti vojáci nás začali koulovat. Tak jsme jim to vracely, pak nám to všem přišlo k smíchu a oni nás normálně nechali projít, a tudíž i předat ,kontraband‘. Cestou zpátky jsme potkaly ty pobožné starší dámy, které ovšem dovnitř nesměly – a to si nedovedete představit, jak nám nadávaly, že jsme měly výhodu, protože si začínáme s vojskem.“

Státní bezpečnost tehdy většinu členů Rodiny (respektive její „druhé generace“, protože ta první v čele s Josefem Zvěřinou už byla za ostnatým drátem) sledovala a postupně je zatýkala. 12. února 1953 si StB přišla i pro Annu Magdalenu Schwarzovou, „členku protistátní skupiny“, podezřelou, že se dopustila „protistátní činnosti ve spojení s již odsouzeným špionem Vatikánu Oto Mádrem“ (píše se ve sdělení generální prokuratuře 18. února 1953). Nejdřív putovala na vazební nemocniční celu, protože měla infekční žloutenku, pak ji začala vyšetřovat „hysterická estébačka“ jménem Nevečeřalová, která „nepřetržitě hulákala, ale aspoň netloukla“.

„Řeholnice židovského původu“

Pozoruhodné je, že „osobní spis státně bezpečnostního vyšetřování“ Anny Schwarzové (číslo V 2298), založený v lednu roku 1953, začíná návrhem zatčení, v němž se mimo jiné konstatuje, že Schwarzová je „židovského původu“. Svazek, který na ni československá Státní bezpečnost vedla později, od 4. března 1980 pod registračním číslem 19297 (archivní číslo 789464), obsahuje stejné konstatování, navíc je označen krycím jménem „Sára“. Je to výmluvná ukázka estébáckého myšlení, estébáckého antisemitismu a estébácké „citlivosti“.

Prokurátor Anně Magdaleně oznámil, že je obviněna z členství ve skupině, která měla zneužívat náboženského cítění věřících k rozvracení lidově demokratického státního zřízení. Anna Schwarzová byla zařazena do skupiny Hošek a spol., kde byli vedle přírodovědce a dominikánského terciáře Josefa Hoška souzeni také Václav Vaško, Karel Komárek, František Ondráš a Charlotta Drbohlavová. Soud se konal v březnu 1954, byl předem pečlivě naplánován, obhájce byl podle charakteristiky obžalované „horší než prokurátor“. Rozsudek nad Annou Schwarzovou zněl 11 let odnětí svobody za velezradu, k tomu ztráta „čestných občanských práv“ plus propadnutí majetku.

Anna Schwarzová byla vězněna v Praze-Ruzyni, na Pankráci a poté v ženské věznici v Pardubicích. Zůstala za mřížemi až do amnestie v květnu 1960: „Když jsem se v roce 1960 vracela do Prahy, nebyla jsem vůbec nadšená, ale úplně znechucená. Takhle jsem si to nepředstavovala, měli jsme být přece rehabilitováni, očištěni, mělo se nám dostat omluvy, a ne abychom se vraceli jako trestanci.“

Agentka Vatikánu v důchodu

V roce 1960 pracovala Nina Schwarzová v Praze (opět ve fabrice, v káblovně), o rok později se z rodinných důvodů přestěhovala i s maminkou do pohraničí, do Českého Krumlova. Těžko hledala zaměstnání, běžně o ní mluvili jako o „kriminálnici“. Na přelomu let 1961–1962 dostala práci, o kterou nikdo jiný nestál – v papírně, na samostatné noční směně, kde nahradila ženu, kterou při stejné noční šichtě kdosi zavraždil.

Po třech letech nočního pobývání v zamořeném prostředí a v chemickém smradu, který se nedal dostat ze šatů, zapomněla na stole anglicky psanou detektivku, kterou našel směnový inženýr – a protože potřeboval kohokoli, kdo vládne angličtinou, nabídl Nině místo tlumočnice. Dělnický plat jí zůstal, politická vězenkyně nesměla „postoupit v tabulkách“. Po okupaci, koncem roku 1968, se jí podařilo vrátit se do Prahy a nastoupit na čas jako překladatelka na Vysokou školu zemědělskou. Ve stejné době odjel její bratr Jiří do emigrace.

Anna Schwarzová vzpomíná, že nástup Gustáva Husáka a následná normalizace pro ni nepředstavovaly zvláštní předěl. Po celou dobu komunismu byla nežádoucí osoba stejně jako její nejbližší přátelé – a v tom směru se pro ni nic nezměnilo. Nepřestala se s nikým blízkým stýkat, nemusela se bát o postavení ani o peníze. V roce 1976 odešla do důchodu. Překládala teologické texty pro Oto Mádra, Josefa Zvěřinu a další duchovní, přátelila se s chartisty, šla na pohřeb filozofa a jednoho z prvních mluvčí Charty 77 Jana Patočky. Ještě před tím, než se o ni znovu začala zajímat Státní bezpečnost, však v jejím životě nastal zásadní zlom. Podařilo se jí vycestovat do Itálie – a roku 1977 složila v Římě řádové sliby.

Příliš blízko polským změnám

Chartu 77 Anna Magdalena Schwarzová nepodepsala, protože patřila k řádu karmelitánek a převorka jí podpis „důrazně nedoporučila“ (československá církevní hierarchie tehdy od rodícího se disentu udržovala odstup), současně se však s Chartou, respektive chartisty úzce propojila.

Počátkem března 1980 založila StB svazek „Sára“, což odůvodnila mimo jiné tím, že jmenovaná Schwarzová „udržuje důvěrný styk s Thdr. Zvěřinou, význačným činitelem tajné církve“, a „důvěrně se také zná s reakčním jezuitským knězem Františkem Líznou z Olomouce,“ který se u ní přihlásil k trvalému pobytu. Anna Schwarzová v té době začala jezdit do karmelitánského kláštera v Krakově a StB ji podezírala, že připravuje útěk Františka Lízny za hranice.

Začala ji sledovat, informovat se na ni, nasazovat na ni agenty, zjevně ve zvýšených obavách z tehdejších polských událostí. Zjistila, že Schwarzová tajně převáží dopisy a další materiály a zajišťuje spojení s polskými duchovními. Nina tehdy také spolupracovala s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných, byla jako pozorovatelka na soudních procesech s věřícími a několikrát ji zatkli.

V jejím bytě bylo provedeno několik domovních prohlídek, StB nasadila odposlechy, vypla jí telefon a odebrala cestovní pas, který jí následně omylem vydala a sebrala podruhé. Řádovou sestru Magdalenu sledovali a fotografovali agenti při cestě do NDR, policie ji vrátila (celkem třikrát) z hraničního přechodu, když se pokoušela odjet do Krakova, sledovala a vyhostila také cizince, s nimiž se setkala v Praze.

„Nežádoucí“ až do převratu

Jeden ze zápisů StB (z 24. září 1982) dokumentuje, jak československá politická policie Ninu Schwarzovou hodnotila. Jmenovaná byla „v letech 1980–1981 opakovaně vyslána jako spojka do PLR, kde projednávala otázky dalšího postupu a spojení polského kléru s činiteli nelegální církve v ČSSR. Prostřednictvím řeholnic z PLR je vybudován kanál spojení na organisaci AMNESTY INTERNATIONAL Ceston College Vatikán a další ideodiverzní centra v zahraničí, které rozpoutaly v roce 1981 protičeskoslovenskou kampaň v oblasti nedodržování tzv. ,náboženských svobod‘. Jmenovaná je židovského původu a mimo uvedené aktivní činnosti spojky v katolické sekci CHARTY a VONSu udržuje konspirativní kontakty do sionistických kruhů v Praze, kde vytváří podmínky pro koordinaci jednotného postupu nepřátelských elementů v řím. kat. církvi a sionistů.“ Kdo byli ti sionisté, to se z materiálů vyčíst nedá.

Sestra Magdalena chtěla žít životem řádové sestry a usilovala o odchod do kláštera. Československé úřady nakonec – po dlouhém vyjednávání a obsáhlé výměně korespondence – vyhověly její žádosti o přestěhování do Polska. Zatímco StB vyhnala řadu aktivních oponentů komunismu na Západ, stěhovala se Anna Magdalena Schwarzová do jiného státu socialistického bloku.

Zemi opustila pod dohledem tajné policie 19. ledna 1985. Na index v Československu nežádoucích osob ji StB zařadila 25. ledna téhož roku. V Krakově, v klášteře klauzurního řádu Bosých karmelitánek, žila až do své smrti v lednu 2017. V roce 2011 dostala Anna Magdalena Schwarzová Cenu Paměti národa a na návrh Senátu také Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.