Příběh Vladimíra Hučína z let 1968-1989 působí v Čechách a na Moravě na první pohled nepatřičně: jako by se měl odehrát spíš v jiné době, v jiné zemi, a když už v poválečné Evropě, tak nejspíš v nepoddajném Polsku. Ten dojem z velké části vychází z české poválečné zkušenosti.

Když v roce 1948 provedli komunisté převrat a zavedli krutovládu, pustilo se do ozbrojeného odboje pár lidí (dodnes se na ně většina společnosti dívá s nedůvěrou); když v srpnu 1968 přepadly Československo armády Varšavské smlouvy (ve skutečnosti především Rusové, kteří pak zemi okupovali více než 20 let), nebylo na boj ani pomyšlení, rozhlas vyzýval ke klidu a státní představitelé za pár dní v Moskvě (s jedinou čestnou výjimkou) potupně kapitulovali.

Vladimír Hučín. Foto: se souhlasem Post Bellum

Nevelká česká protikomunistická opozice za tzv. normalizace byla intelektuálně zaměřená, kladla důraz na lidská práva a dodržování zákonů – a proti sovětské armádě se až do druhé poloviny 80. let dokonce ani moc neprotestovalo. V Čechách jsou přijatelnější oběti, než bojovníci – a Vladimír Hučín s jeho vojenskou morálkou a s přesvědčením, že za výjimečných situací má člověk právo vzít do ruky zbraň nebo výbušninu a použít ji, do toho převládajícího smýšlení nezapadá.

Pravda ale je, že válka na Ukrajině – přesně řečeno hrdinství, s nímž Ukrajinci bojují proti Rusům – může pohled na Hučína docela změnit. Když před pár lety ve studiu Paměti národa líčil, že se v roce 1974 pokusil o sabotáž proti sovětské vojenské koloně, že přitom došlo ke střelbě a že s největší pravděpodobností v sebeobraně zabil dva sovětské vojáky, všichni přítomní ho poslouchali s otevřenou pusou, a asi také s pocitem, že pokud si to nevymýšlí (nic tomu nenasvědčovalo), pak je výstřední šílenec. Dnes se to všechno jeví trochu jinak: kdyby žil Hučín na Ukrajině, byl by prostě jedním z bojovníků proti okupantům, jeho argumentace by se nikomu nezdála divná.

Příběh Vladimíra Hučína je nicméně výjimečný i v polistopadovém období: jako zřejmě jediný český disident se ocitl neprávem ve vězení i po listopadu 1989: po pádu komunismu se stal důstojníkem Bezpečnostní informační služby, v roce 2001 byl zatčen, téměř rok držen ve vazbě a v souvislosti s jeho prací obviněn z několika trestných činů. Ukázalo se však, že obvinění jsou nepodložená – Hučín vyhrál všechny soudy. Letos je mu 70 let.

Níže vložený odkaz na rozhlasové Příběhy 20. století je jen drobným vhledem do obsáhlého, téměř devítihodinového interview, které zájemci najdou v archivu Paměť národa.

Jak „oslavit“ výročí KSČ…

Vladimír Hučín se narodil 25. května 1952 ve Zlíně, školní léta prožil v Přerově. Vyučil se jemným mechanikem v podniku Meopta, odkud odešel poté, co po něm nadřízení vyžadovali, aby vstoupil do svazu mládeže.

V létě 1968 odjel s rodiči na dovolenou na Západ, kde ho okouzlila svoboda, životní úroveň a rocková hudba. Hučínovi se vrátili do Československa krátce po sovětské okupaci, která celou rodinu včetně Vladimíra hodně zasáhla. Psal protestní nápisy po zdech, ale tehdy měl ještě také zájmy obyčejného dospívajícího kluka: od dětství se učil hrát na klavír, přidal k tomu i bicí – a založil s kamarády kapelu Spektrum.

Dobové fotografie z knihy o Vladimíru Hučínovi. Foto: se souhlasem Post Bellum

V květnu 1971 došlo k události, která změnila jeho další život. Zastavil se v přerovském kulturáku, přezdívaném Komuna, aby tam koupil kofolu, sobě a známému, který čekal venku se psem. Hučín měl dlouhé vlasy a tričko s nápisem Led Zeppelin – a nevěděl, že ten den se v Komuně koná oslava 50. výročí založení Komunistické strany Československa.

„Přišel jsem tam a viděl prapory a transparenty ‚Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak‘ a různá další hesla. Bylo tam plno soudruhů, někteří už hodně opilí, taky milicionáři a sovětští důstojníci. Když mě viděli, tak postupně ztichli. Snažil jsem se jich nevšímat, koupil jsem ty kofoly, ale jeden ke mně přistoupil, vyrazil mi je z ruky. Pak mě chytli a zatáhli na záchod,“ vzpomínal Hučín. Místní komunističtí potentáti ho kvůli „nesocialistickému zevnějšku“ surově zbili, jeho hlavou rozkřápli záchodovou mísu, vytrhali mu vlasy.

Podařilo se mu utéct, a když se zkrvavený s kamarádem belhal pryč, potkali další přátele, kteří Hučína přesvědčili, že si něco takového nesmí nechat líbit. Vrátili se spolu s ním – a nastala hádka a po ní rvačka, při níž mladíci seřezali několik účastníků oslav včetně muže, který Hučína napadl.

Případ vyšetřovala Státní bezpečnost (šlo o komunistické funkcionáře) i příslušníci SNB. Prohlásili, že Vladimír Hučín konflikt v hospodě vyprovokoval nevhodnými poznámkami, obvinili ho z různých přečinů (včetně pobuřování a ublížení na zdraví), a protože v době „spáchání činu“ ještě nebyl plnoletý, byl odsouzen k tzv. nápravnému opatření (dohled po dobu deseti měsíců a srážky z platu). U soudu se odmítl omlouvat a projevovat lítost, trval na tom, že nikoho neprovokoval, že byl bezdůvodně surově ztlučen a na místo se vrátil, protože chtěl slyšet omluvu. Zážitek ho změnil. Chtěl jít studovat veterinu, ale to už jako delikvent nesměl, opustil také kapelu, která kvůli němu měla potíže s vystupováním, začal promýšlet, co proti komunistickému aparátu dělat.

Odboj proti symbolům. A pak něco většího

Vladimír Hučín nejdřív tiskl protistátní letáky (stálo na nich: „Pryč se sovětskou diktaturou!“) a posílal je do světa, zavěšené na balonech, plněných vodíkem. V roce 1973 zničil s pomocí dvou časovaných náloží obří transparent s nápisem „Se Sovětským svazem na věčné časy“. V dalších měsících podobně zlikvidoval desítky všudypřítomných symbolů komunistické moci, specializoval se na propagační vitríny, oslavující režim, Sovětský svaz a KSČ.

Přerov, budova Komuna, kde byl v roce 1971 Hučín zbit komunisty. Foto: se souhlasem Post Bellum

Roku 1974 se prý Hučín pokusil o sabotáž proti sovětské armádě, která v Přerově na nádraží cosi utajeně stěhovala (snad části raket). Akci nijak zvlášť neplánoval, vypravil se na ni s kamarádem a vzal si s sebou pistoli a starý samopal z války, který zdědil po otci-odbojáři. V rozhovoru pro Paměť národa líčí, že se doplazil k ruským náklaďákům a začal přeřezávat hadice od hydraulického systému. Všimli si ho dva vojáci („regulovčíci“), začali ho pronásledovat, a když odjistili zbraně, došlo k přestřelce. Hučín říká, že byl rychlejší a že okupační vojáky zřejmě zabil. Svědkové k tomu dnes nejsou, o případu se v dobovém tisku nepsalo (což není podezřelé, Rusové různé incidenty utajovali, případ se navíc nedal propagandisticky využít, protože nikoho nechytili).

V roce 1975 Hučín spolu s přítelem Švédou narušili v Přerově oslavy Velké říjnové socialistické revoluce, jichž se účastnilo asi dva tisíce lidí – použili slzotvorné dýmovnice.

V říjnu 1976 byl Vladimír Hučín zatčen. Na svých webových stránkách píše: „Výrazněji podezřelým ze zastřelení regulovčíků jsem se stal až v roce 1976, kdy jsem byl zatčen a dán do vazby StB v Ostravě. Při výslechu můj spoluobviněný Vlastimil Švéda (začal spolupracovat s StB – pozn. aut.) do protokolu uvedl, že jsem se chystal zastřelit nějakého regulovčíka. V průběhu toho vazebního vyšetřování byli při výslechu přítomni i 2-3 pracovníci KGB. Při výslechu jsem byl vyšetřovateli opakovaně udeřen nejen pěstmi, ale i mlácen po hlavě trestním spisem a telefonním seznamem.“

„Po těchto výsleších jsem krvácel z nosu a z úst. Při předvádění k výslechu jsem byl opakovaně udeřen obuškem, srážen na schodech a při tom mi byl poškozen chrup. V té době jsem byl obviněn z mnoha trestných činů, ale StB se podařilo prokázat mi jen nedovolené ozbrojování.“ Hučín byl odsouzen na devět měsíců s odkladem na dva a půl roku – Státní bezpečnost ho sice předtím sledovala, ale nic mu neprokázala, při domovní prohlídce našla jen pistoli, z níž se nedalo střílet, navíc měl štěstí, vypovídal proti němu jen Švéda, který o střetu s ruskými vojáky nic bližšího nevěděl.

Na počátku 80. let Hučín zjistil, že jeden z jeho spolupracovníků, Antonín Mikeš, je udavačem Státní bezpečnosti, a tak v roce 1983 odpálil před jeho domem nálož – později vždy zdůrazňoval, že šlo jen o demonstrativní útok (nikdo neměl být a také nebyl zraněn).

Agent Antonín Mikeš nasazený na Vladimíra Hučína. Foto: se souhlasem Post Bellum

Den po útoku na dům Antonína Mikeše zatkla Hučína znovu Státní bezpečnost a v červnu 1984 dostal dva a půl roku odnětí svobody za různé trestné činy: pobuřování, nedovolené ozbrojování. Byl vězněn v severočeských Minkovicích, kde pracoval na tzv. šatonech (broušení skleněných ozdob, jedno z nejhorších vězeňských pracovišť. V kriminále měl tvrdé podmínky – a když mu v polovině 80. let zemřel otec, nedostal propustku ani na pohřeb. Po návratu z vězení žil Vladimír Hučín pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti.

Podepsal tehdy Chartu 77, podílel se na činnosti opozice, ale ozbrojené akce už neprováděl. StB ho opakovaně zatýkala a předváděla k výslechům, na cele předběžného zadržení prožil i 17. listopad 1989. Když ho propustili, bylo už zřejmé, že komunistický režim končí – tehdy se dozvěděl, že příslušníci Sboru národní bezpečnosti odvážejí bedny s dokumentací, kterou pak likvidují ve vojenském prostoru v Milovicích. Hučín si vzal pistoli, došel k místu, odkud auta odjížděla, a přinutil řidiče jednoho vozu, aby železnou bednu vytáhl – získal tak dokumenty, s nimiž pracoval například jako člen občanské komise, která prověřovala a vyslýchala příslušníky ministerstva vnitra.

Po listopadu 1989 se Vladimír Hučín stal členem Konfederace politických vězňů, která ho později doporučila k práci v tajné službě. V BIS byl od počátku zařazen v oddělení boje proti extremismu a terorismu. Roku 2001 byl zatčen a obviněn, že provedl výbuchy na Přerovsku, které sám vyšetřoval. Rok strávil ve vězení, byl veřejně skandalizován, ale soudy ho zprostily veškerých obvinění.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.