Když se studenti Fakulty architektury Vysokého učení technického (VUT) v Brně v listopadu 1989 dozvěděli, že komunistická policie brutálně zbila demonstranty na pražské Národní třídě, vzbouřili se a začali stávkovat. Pro trojici studentských vůdců to byl ale teprve začátek letitých soudních tahanic, které skončily až v roce 2014.

Děkan se je od protestů snažil odradit: podle pamětníků označil stávku za „protistátní akci“, vyhrožoval vyhazovem a varoval před nedozírnými následky. Podobně si počínal i předseda fakultní Základní organizace KSČ Jan Snášel. Komunisté z VUT se chovali tak, jak byli zvyklí, tentokrát však měli špatný odhad – jejich režim se během pár dní zhroutil.

Začátkem roku 1990 odhlasovali vysokoškoláci vyjádření nedůvěry několika pedagogům včetně Jana Snášela, a to „kvůli zneužívání jeho politického postavení a jeho demagogickému a kariéristickému vystupování“. Prohlášení tehdy signovali představitelé stávkového výboru Zdeněk Hirnšal, Jiří Slezák a Martin Laštovička a vyvěsili je na nástěnku.

Nemohli tušit, že je to faktický začátek zřejmě nejdelšího soudního sporu o interpretaci komunistického režimu, jeho fungování a listopadového převratu. Zanedlouho byl totiž vyhlášen konkurz na místa pedagogů, v němž Jan Snášel neuspěl a z fakulty poté odešel. V roce 1991 nicméně podal na tři podepsané studenty žalobu pro urážku na cti. Případ se vlekl až do roku 2014.

Velká šedá deka

Architekt Martin Laštovička se narodil v červnu 1965 v Jihlavě. Od dětství se v běžném životě potýkal s různými ideově-mocenskými požadavky komunistického aparátu: jako kluk chodil do kostela a ministroval, a musel proto strpět ponižování v hodinách občanské nauky; v prvním ročníku střední průmyslové školy zase odmítl být členem Socialistického svazu mládeže, kam byli všichni studenti automaticky zapsáni, musel v sobě najít odvahu a jít to oznámit třídní učitelce.

Martin Laštovička (Foto: Post Bellum)

V listopadu 1989 byl v pátém ročníku Fakulty architektury VUT v Brně a přirozeně patřil ke studentům, kteří rozdmýchali protesty, žádali vyšetření pražského policejního zásahu a brzy i zrušení vedoucí úlohy KSČ a svobodné volby: „Dnes se to těžko vysvětluje, ale každodenní život v komunistickém režimu byl jako život pod šedivou těžkou dekou. Dodnes si pamatuju, jak úžasný jsem měl pocit, když ta deka začala padat a objevily se barvy, objevila se svoboda,“ vzpomíná v rozhovoru pro Paměť národa.

Žaloba, kterou podal Jan Snášel, zpočátku nevyvolávala pozornost, vypadala spíš jako kuriozita. Také někdejší předseda studentského stávkového výboru Martin Laštovička ji nejdřív i s ostatními bral jako recesi: „Byli jsme rádi, že se po čase vidíme a mysleli jsme si, že to za chvíli skončí. Postupně nám úsměvy z tváří mizely, protože se ukázalo, že to soud bere vážně.“

Už před lety v jednom interview kauzu shrnul: „Do roku 1997 jsme třikrát vyhráli, předsedkyni městského soudu to bylo jasné, ona tu žalobu zamítala. Kraj to na odvolání vrátil a ona to znovu zamítla s tím, že šlo o vůli celé studentské akademické obce, kterou my jsme jen zastupovali. Takže nemáme právo se omlouvat Snášelovi za všechno studentstvo. On se znovu odvolával na kraj, kraj to znovu vracel, a pak si to po dalším odvolání krajský soud (v Brně) už vzal za své. To byl konec roku 1999. Tam bylo od počátku ze způsobu jednání soudu jasné, že soudkyně Antlová nás chce odsoudit.“

Do KSČ z idealismu?

Někdejší studenti a dnešní architekti neustoupili, brali spor jako principiální, investovali do něj čas i peníze. Z hlediska veřejné reflexe byla věc komplikovaná i tím, že Jan Snášel i soudci se příliš nechtěli bavit s novináři.

V prosinci 2010 určil Městský soud v Brně, že se pánové Hirnšal, Laštovička a Slezák mají Janu Snášelovi omluvit, neboť – jak tlumočila mluvčí MS v Brně Gabriela Štočková – jejich výroky o Snášelovi byly dehonestující, přičemž trojici se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Nešlo o ojedinělou argumentaci. Krajský soudce Marek Cigánek odůvodňoval jeden z předchozích verdiktů tím, že Jan Snášel byl sice předsedou základní organizace KSČ, z toho se ale podle něj nedá obecně dovozovat, že vystupoval arogantně, demagogicky či kariéristicky.

Podrobné důkazy Snášelova kariérismu žádal i soudce Dušan Schinzel: I když se stal člověk funkcionářem KSČ, nemusel být dle něj kariérista, mohl se jím stát z idealismu. Tato argumentace odhalovala jádro věci – bylo z ní patrné, kam se od roku 1989 část české společnosti posunula, respektive jaká propast dělila dva základní přístupy k minulosti.

Jan Snášel nebyl řadový člen KSČ, ale šéf stranické organizace, která fakultu ovládala a rozhodovala prakticky o všem. Studium na fakultě zahájil roku 1972, v roce 1974 už předsedal fakultnímu výboru SSM, záhy vstoupil do KSČ a v roce 1989 se stal šéfem tamní stranické buňky, což v jednom z ojedinělých vyjádření pro média nevysvětloval žádným idealismem, nýbrž tím, že angažmá v KSČ představovalo jediný a přirozený způsob, jak postupovat v životě dopředu.

Přefiltrované vzpomínky

V čase převratu a ústavně zakotvené vedoucí úlohy KSČ se tohle všechno nemuselo nikomu moc vysvětlovat, demonstranti na náměstích, dělníci z fabrik, studenti atd. věděli, že už nechtějí pokračování systému, reprezentovaného podobnými typy funkcionářů, kteří získali rozhodovací pravomoce díky „rudé knížce“.

Během dvaceti let se ale vzpomínky přefiltrovaly, najednou se předlistopadové časy podle mnoha lidí neměly až tak kriticky hodnotit, na „husákovské“ období se nemělo pohlížet tzv. černobíle, mělo přece i své dobré stránky. Jak říká Martin Laštovička: „Soudci to najednou převraceli, z nás dělali viníky, z viníků oběti.“

Co Jan Snášel na fakultě zastupoval, vystihl v roce 2011 v týdeníku Respekt děkan Fakulty architektury VUT v Brně Josef Chybík: „Působení KSČ, která v roce 1948 pronikla na akademickou půdu, mělo děsivé důsledky. V únoru 1948 museli školu opustit její prvorepublikoví děkani profesoři B. Babánek a A. Liebscher a s nimi v masových čistkách mnozí studenti a zaměstnanci. V roce 1959 represe pokračovaly vyhozením profesorů B. Fuchse, B. Rozehnala a M. Kopřivy, včetně jejich asistentů. Útlak přišel i v tzv. procesu normalizace.“

Položil také důležitou otázku směrem k procesu s trojicí studentů: „Byla podpora dostatečná? Nemohlo se udělat více? Při soudních stáních se očekávala širší podpora osobností, poslanců a politiků. Chybělo svědomí národa – disidenti. Neobjevovali se ani studentští vůdci. Absentovala pomoc inteligence. Až po zatím posledním stání se vzedmula vlna protestů brněnských intelektuálů, která vyústila v petici.“

Případ v posledních letech svého vývoje získal větší veřejnou pozornost. Opakovaně jej řešil Ústavní soud, někdejší studenti brněnské architektury se také obrátili na Evropský soud pro lidská práva, který jim přiznal odškodnění.

Teprve v roce 2014 definitivně rozhodl Ústavní soud – a soudkyně Ivana Janů konstatovala: „Zprávu, že se (studenti architektury v době převratu – pozn. aut.) nedopustili ničeho špatného nebo nezákonného, ale naopak, že jejich jednání bylo hodno respektu, protože riskovali pro dobrou věc v době, kdy výsledek nebyl nijak zaručen, mohla justice našeho státu vyslat mnohem dříve.“

Jinými slovy: čtvrt století trvalo, než české soudy dokázaly uznat, že funkcionář strany, která desítky let vytvářela totalitní stát a totalitní systém, si v roce 1989 zasloužil projev nedůvěry.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.