Čína je největším světovým exportérem ryb a zároveň se tam zkonzumuje třetina světové rybí produkce. Disponuje také největší rybářskou flotilou a ročně vyloví více ryb než kterýkoliv jiný stát. Čínští rybáři se však vydávají i do cizích vod, kde jejich lov připomíná spíš plenění oceánu. Například u afrických břehů čínské rybářské nájezdy podporují nárůst námořního pirátství.

Think tank Evropská rada pro zahraniční vztahy (European Council on Foreign Relations) vydal zprávu o negativních dopadech, které s sebou intenzivní čínský rybolov přináší.

V domácích vodách je Čína vázána principy OSN o udržitelném rozvoji, které přenesla do svého prostředí v dokumentu „Čínská námořní agenda 21. století“, a vlastními ekologickými standardy platnými výlučně pro čínskou ekonomickou zónu. Zavedení nových restrikcí mělo však negativní vliv na domácí rybolov a živobytí čínských rybářů, a tak Státní rada vybídla v 11. pětiletém plánu rybáře, aby hledali v rámci strategie „going out“ příležitosti v zahraničí.

K tomu jim stát napomáhá obrovskými – celosvětově největšími – dotacemi na rybolov, zejména na naftu. V 13. pětiletém plánu v roce 2017 pak sice rada ustoupila od této politiky a oficiálně omezila počet plavidel pro zámořský rybolov na tři tisíce do roku 2021, zpráva think tanku Overseas Development Institute z roku 2020 však uvádí, že Čína v současnosti disponuje 17 tisíci těchto lodí (pro srovnání, USA jich má méně než 300).

Zároveň z celého světa přicházejí zprávy o nezákonném, nehlášeném a neregulovaném rybolovu (IUU fishing) čínských rybářů. Na indexu IUU Globální iniciativy proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (GITOC), který zahrnuje všechny přímořské státy světa, se Čína v posledních letech řadila mezi nejhůře hodnocené země. Představitelé Indonésie označili čínský rybolov za „organizovaný zločin“, v Ekvádoru byla odsouzena čínská posádka chycená s 300 tunami nelegálně chycených ryb, v minulém roce pak vzbudilo celosvětové rozhořčení čínské plenění vod v okolí Galapág.

Rybáři s armádou v zádech

Proč se tedy Číně i přes deklarovanou snahu evidentně nedaří omezit tyto rybářské výboje do cizích vod? Investigativní novinář Ian Urbina zmiňuje několik důvodů: Zákony jsou vágní, velká část pracovní síly na plavidlech je negramotná, mnoho lodí nemá licenci nebo jim chybí unikátní jména či identifikační čísla nutná pro sledování. Státní instituce pro výzkum rybolovu pak často odmítají standardizovat nebo sdílet informace.

Kromě toho je však pro Čínu i z geopolitického hlediska výhodné vysílat rybáře co nejdále od svých břehů, a především pak do oblastí, kde má své teritoriální zájmy. Zmíněná zpráva mluví o rybářských flotilách jako o „neoficiální námořní milici“.

Rybáři vystupují jako komerční aktéři, mají však v zádech ozbrojené síly. Ty jsou připraveny zasáhnout, jak se to stalo například v roce 2016 v Indonésii, když chtěla tamní stráž zadržet nelegálně rybařící plavidlo. Námořnictva dotčených států si tak neumí se zdánlivě civilními plavidly poradit. Jak shrnuje, bývalý ředitel Centra pro Asii a globalizaci při univerzitě v Singapuru Chuang Ťing, „Čína si skládá obě ruce za záda a svým velkým břichem se do vás snaží strčit, a tím vás vyprovokovat, abyste zaútočili jako první“.

Toto „strkání břichem“ je nejintenzivnější v indicko-pacifickém regionu. Místní přímořské státy však často nemají možnost nebo nejsou ochotny proti Číně asertivněji vystoupit, mimo jiné i kvůli příslibu čínských investic v regionu.

Nejhlasitějším kritikem vpádů do svých vod byly vždy Filipíny, které ve snaze bránit se proti Číně požádaly o arbitráž Stálý rozhodčí soud v Haagu. Ten roku 2016 rozhodl v jejich prospěch a uvedl, že Čína nemá nárok na velkou část Jihočínského moře, kterou považovala historicky za svou. Čínské rybářské lodě se však ve filipínské námořní oblasti objevovaly dál.

Roku 2018 takto do vod okolo filipínského ostrova Thitu připlulo více než 90 rybářských lodí poté, co na něm filipínská vláda zahájila přestavbu infrastruktury. V únoru letošního roku zas Filipíny odhalily více než 200 čínských plavidel námořní milice v okolí Whitsun Reef na Spratlyho ostrovech. Filipíny poté vyslaly do oblasti více hlídek, čínské lodě dokumentovaly, medializovaly a v několika případech je donutily změnit polohu.

Podobné spory mají s Čínou také například Vietnam a Indonésie. V afrických vodách, kde se čínské rybářské lodě také objevují, pak Čína nemá žádné teritoriální nároky. I zde však panuje obava, že se tu snaží upevnit svou moc nad pobřežím.

Vyhladovělé moře

Pro Čínu je prosazování jejích teritoriálních nároků součástí rétoriky o ochraně národních zájmů a je v něm stále agresivnější, především od nástupu generálního tajemníka Si Ťin-pchinga. V mnohých oblastech však nejde pouze o mocenské přetlačování mezi jednotlivými státy. Rybářské nájezdy mají reálný a často velmi zhoubný dopad na život místních lidí. Drancování moře a nadměrný čínský rybolov vede k obrovskému poklesu populace ryb. Místní rybáři jsou pak nuceni za úlovky vyrážet mnohem dále na moře.

V článku pro Yale School of Environment píše autor Ian Urbina o „lodích duchů“ – otlučených dřevěných loďkách, které se dlouhé roky, často i s mrtvolami severokorejských rybářů, objevují u japonského pobřeží.

Čína do severokorejských vod vysílá dříve neidentifikovanou armádu průmyslových lodí, aby tam nelegálně rybařily. Ty vytlačují menší severokorejské lodě a způsobují pokles kdysi hojné populace olihní o více než 70 procent. Severokorejští rybáři, jejichž lodě vyplavuje moře v Japonsku, se patrně odvážili příliš daleko od břehu při marném hledání olihní a zahynuli.

Evropská rada pro zahraniční vztahy ve své zprávě popisuje podobný případ vietnamských rybářů, kteří jsou vytlačováni z Jihočínského moře až k francouzským ostrovům Nové Kaledonie. Ve všech případech jde o zásadní ohrožení potravinové bezpečnosti těchto států, které může v extrémních případech vést až k destabilizaci regionu a negativním jevům jako je pirátství.

Zpráva v této souvislosti zmiňuje situaci v Somálsku. To se okolo roku 2000 po občanské válce, která vedla k rozpadu vedení země, nebylo schopné ubránit narůstajícímu nelegálnímu rybaření ve svých teritoriálních vodách. Somálští rybáři se tak nedokázali uživit a začali vstupovat do pirátských gangů. Zpráva k tomu dále dodává:

„Evropa zaplatila většinu nákladů na boj proti pirátství u pobřeží Somálska. Peking využil situace k legitimizaci své přítomnosti v Indickém oceánu a založil vojenskou základnu v Džibuti. Čína v současnosti přispívá k nadměrnému rybolovu podél celého východního a jižního afrického pobřeží. Její role v protipirátských operacích se omezila pouze na ochranu čínských lodí. Jinými slovy, Čína vytváří podmínky pro návrat pirátství a zároveň nechává Evropany, aby za to zaplatili.“

V závěru zprávy nabízí Evropská rada pro zahraniční vztahy několik doporučení, jak by se k situaci měly státy Evropské unie postavit. V oblasti ochrany mořské biodiverzity radí využít evropskou expertízu v oblasti satelitních a radarových technologií. Dále doporučuje podporovat lokální státy a relevantní nadnárodní nevládní organizace a v neposlední řadě podmiňovat vstup na svůj trh dodržováním předpisů proti nelegálnímu, nehlášenému a neregulovanému rybolovu. Zásadní negativní ekologické, ekonomické i geopolitické dopady, kterými Čína mění námořní krajinu, by tyto kroky mohly alespoň zmírnit.