Jít na schůzku s novinářkou, která má dobrý důvod myslet si, že ji v Praze sledují ruští agenti, je zvláštní pocit a člověk se také občas bezděčně rozhlédne kolem. Irina Dolininová na první pohled nervózně nepůsobí. Během rozhovoru ale popisuje, jak stíny Putinova režimu, kvůli němuž ona i kolegové z investigativní redakce IStories předloni odešli z Ruska, doléhají i sem.

Irina Dolininová s kolegyní Alesjou Marochovskou loni v září popsaly, jak už půl roku čelí anonymním výhrůžkám. Kromě vulgarit jim dorazily anonymním e-mailem také informace, které nejen že nejsou veřejně dostupné, ale těžko je získat jinak, než když dotyčnou osobu sledujete skutečně zblízka – například to, že pes jedné z novinářek má dýchací potíže a při venčení sípe.

Nejen kvůli tomu se ani po dvou letech strávených v Česku necítí zdaleka úplně komfortně: „Nenosím také trička s ruskými nápisy nebo si dávám pozor, aby nikdo neviděl, že čtu na mobilu v tramvaji něco v ruštině,“ říká Dolininová v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Česká policie váš případ loni prověřovala a nakonec odložila. Jaká byla vaše zkušenost s policisty, jak reagovali na vaše podezření, že vás někdo sleduje?

Obrátily jsme se na policii už předtím, než jsme publikovaly náš původní text. Ale nic se nedělo. Až když článek vyšel a vznikl určitý veřejný tlak, zavolali si nás k podání vysvětlení. V tu chvíli jsem měla pocit, že to policii opravdu zajímá a že s tím něco udělají. Rozhodně to policisté nezpochybňovali.

Je to složitý případ. Ty výhrůžky totiž přišly přes šifrovaný kanál, který web IStories používá sám pro přijímání anonymních tipů od whistleblowerů. O odesilateli tedy nic nevíme. Dělali jsme si i nějaké vlastní vyšetřování, kdo by za tím mohl stát, a některé z výsledků jsme předali policii. Ta se ale dlouho neozývala a nakonec jsme se náhodou dozvěděli, že případ byl odložen.

O českých volbách nepíšeme

Podle zdrojů vaší redakce měly incidenty namířené proti vám a vaší kolegyni rukopis ruské tajné služby FSB. Jak člověk vůbec pozná, že ho sledují?

Irina Dolininová. Foto: se souhlasem IStories

Některé z těch případů jsme v našem původním textu ani nepublikovaly. Někdy jsem si nebyla stoprocentně jistá, jestli mě někdo sleduje, nebo jestli to není jen nevyžádané okukování ze strany mužů, někdy to sledování naopak bylo očividné a o tom jsem také řekla policii. Ale v téhle paranoidní atmosféře stoprocentní jistota prakticky neexistuje.

Myslím, že je to útok na celé médium, i když výhrůžky přišly jenom nám dvěma. Poslali je přece přes formulář na naší společné webové stránce. Roli může hrát i klasický ruský patriarchát – že si vyberou ženy v redakci jako cíl, a ne třeba šéfredaktora Romana Anina. Myslí si, že jsme slabší a víc nás to emočně zasáhne.

Do Prahy jste vy i vaši kolegové odešli bezprostředně po začátku války na Ukrajině. Sledujete po dvou letech v Česku i místní média a politiku?

Mě česká politika zajímá. Žiju tady a i moje bezpečnost logicky závisí na tom, jaká vláda je zrovna u moci a co se děje ve zdejší politice. Ale osobně si myslím, že nemám právo říkat Čechům něco o jejich domácím dění, kdo jsem já, aby si četli můj článek o tom, co se tu děje? Naše primární publikum je ruskojazyčné.

Po dvou letech války je už myslím jedno, ve které konkrétní zemi exiloví novináři působí. Záleží na tématech, která pokrýváme, a na redakci, ve které pracujeme.

Spolupracujeme s některými českými investigativními novináři. Pokud se například objeví informace o nějakých finančních tocích nebo majetková aféra s ruskou stopou, jednoznačně se na rozkrývání chceme podílet. Ale že bychom psali o českých volbách, to ne…

Ruští exiloví novináři dnes působí i v jiných evropských státech. Je nějaký rozdíl – třeba i vzhledem k výhrůžkám, které vám dorazily – mezi tím pracovat jako ruský investigativec v Česku a třeba v Pobaltí?

Když lotyšská vláda odebrala licenci ruské nezávislé televizi Dožď (stalo se to v prosinci 2022, TV Dožď tehdy vysílala v lotyšském exilu, pozn. red.), říkali jsme si, že máme štěstí, že jsme neutekli právě tam. Řadu kolegů to psychicky hodně zasáhlo – před jednou represí uprchli z Ruska, a najednou přišla další v Lotyšsku. Ale po dvou letech války je už myslím jedno, ve které konkrétní zemi exiloví novináři působí, může to být Německo, Polsko nebo Česko. Záleží na tématech, která pokrýváme, a na redakci, ve které pracujeme.

Ruština v Praze? Raději ne

V Praze jste sice v novinářsky nesrovnatelně bezpečnějším a svobodnějším prostředí, ale daleko od svých primárních zdrojů. Jak se dá dělat investigativní žurnalistika o Rusku na dálku?

Snažili jsme se v Rusku zůstat tak dlouho, jak to jen šlo. Už v roce 2021 jsem byla označena za „nepřítele státu“ a začalo to být nebezpečné. To označení znamená, že můžete skončit kdykoli ve vězení. Bála jsem se, že když odejdu do zahraničí, zhorší to moji novinářskou práci. Ale když jsme pak odešli z Ruska, vytvořili jsme si nové pracovní metody, investigaci z otevřených zdrojů, a taky nové způsoby vedení rozhovorů po telefonu, aby byly víc důvěrné a šly víc do hloubky, když s těmi lidmi nemůžeme mluvit osobně.

Pokud by se tu zhoršila bezpečnostní situace nebo došlo k nějaké formě cenzury ze strany vlády, odejít z Česka by bylo těžké, ale ne nemožné, i když to tu máme z různých důvodů rádi.

Jaká je zatím vaše osobní zkušenost s životem v Česku?

Když jsem přijela, strašně jsem se styděla, že jsem Ruska. Nechtěla jsem nikoho provokovat, protože jsem sama řešila spoustu věcí na základě svých osobních traumat a zážitků, třeba když jsem tu zahlédla na ulici policii. Bála jsem se, že kvůli ruskému původu popudím Ukrajince, ale také Čechy, kteří mají s Ruskem své špatné zkušenosti.

Měla jste někdy vy osobně v Česku nějaký problém kvůli tomu, že jste Ruska?

Je to iracionální, ale raději nemluvím nahlas rusky na veřejnosti. Jednak nechci, aby se poznalo, že jsem Ruska, a také se bojím, že si mě spletou s někým z Ukrajiny. Nenosím také trička s ruskými nápisy nebo si dávám pozor, aby nikdo neviděl, že čtu na mobilu v tramvaji něco v ruštině. Stále se necítím úplně bezpečně a snažím se vyvarovat jakýchkoli konfliktních situací kvůli ruštině.

Už jste zmínila, že zdejší bezpečné prostředí pro novináře závisí do značné míry na tom, kdo je zrovna u moci. Vzhledem k tomu, co o médiích a novinářích – v čele s těmi veřejnoprávními – říká současná opozice, i vzhledem k tomu, že by se mohl se změnou vlády změnit i jasně protiputinovský kurz Česka, myslíte třeba někdy i na další přesun vaší redakce?

Už jsme byli donuceni opustit Rusko, kde jsme měli rodiny a přátele. Tady tak hluboké osobní vazby nemáme. Už jsme naší profesi obětovali hodně a pokud by se tu zhoršila bezpečnostní situace nebo došlo k nějaké formě cenzury ze strany vlády, odejít z Česka by bylo těžké, ale ne nemožné, i když to tu máme z různých důvodů rádi.