Před 25 lety stovky tisíc Moskvanů vyšly do ulic podpořit litevský národ odcházející od SSSR. Dnes by klidně schválily novou okupaci. Rusové kategoricky odmítají debatu o jakékoli jiné verzi událostí 20. století, než té sovětské.

Ve svém komentáři pro Deutsche Welle to píše ruský novinář Konstantin Eggert. HlídacíPes.org významné pasáže komentáře publikuje díky překladu Evy Romancovové.

„Na ten pohled nikdy nezapomenu. Celé moskevské Manéžní náměstí bylo zaplněno lidmi. Dav stál na začátku ulice Gorkého (dnes Tverské),“ vzpomíná ve svém textu novinář. Účast byla skutečně ohromující – hovořilo se o 400tisícové, nebo dokonce půlmilionové účasti. Byl 20. ledna 1991 a jen málokdo z obrovského davu demonstrantů si dokázal představit, že za pouhých 11 měsíců přestane Sovětský svaz existovat.

Lidé tehdy vyšli do ulic, aby vyjádřili solidaritu s lidem Litvy. Měli důvod. O týden dřív, v noci z 12. na 13. ledna, část vilniuské posádky a speciální jednotky „Alfa“ zaútočila na demonstranty bránící městskou televizní věž. Střelbou nebo pod pásy obrněných vozidel zahynulo 14 (podle některých údajů 15) civilistů.

Tím kulminoval boj sovětského vedení v čele s prezidentem Michailem Gorbačovem o udržení Pobaltských zemí, které v březnu 1991 vyhlásily samostatnost, v rámci SSSR. Zoufalý odpor Litevců politické vedení SSSR zaskočil. Nečekalo, že bude prolito tolik krve.

Pokus o prosovětský převrat v Litvě se nezdařil. Nicméně z Moskvy se nám tehdy zdálo, že „impérium vrací úder“. Zvěsti o možném nasazení tanků a speciálních jednotek v hlavním městě k potlačení protisovětských mítinků kolovaly pravidelně všude kolem. O to působivější byla odvaha stovek tisíců Moskvanů, kteří ten den přišli na Manéžní náměstí.

„Smí se ve Vilniusu mluvit rusky?“

Tyto události pro mě zůstávají nejlepším důkazem toho, že revoluce v letech 1989-1991 nebyla bojem špiček o moc ve státě, jak si dnes myslí většina Rusů trpících ztrátou historické paměti, ale lidovým hnutím často plným ideálů a vzedmutí altruismu.

Dnes se ale Litva spolu s Lotyšskem a Estonskem pravidelně dělí o přední příčky na žebříčku hodnocení „nepřátel Ruska“. Vzpomínám si, že jsem před více než dvěma lety byl svědkem návštěvy pár desítek ruských novinářů (včetně zástupců známých moskevských hromadných sdělovacích prostředků) ve Vilniusu.

Po setkání s ministrem zahraničních věcí Linasem Linkevičiusem měli pár hodin volno. Někteří se mě rozpačitě ptali: A smí se venku na ulici mluvit rusky? Reportéři z hlavního města žijí v době internetu, ale přemýšlí stejně, jako divák Prvního kanálu odněkud ze zapadákova: v Pobaltí nenávidí Rusy, všemožně je ponižují, to Rusku navzdory vstoupili do NATO.

Jeden z kolegů si dokonce spletl Lotyšsko s Litvou a neměl tušení, že v té druhé zemi takzvaná „ruská otázka“ nikdy neexistovala, tam byla jen „sovětská“. V Lotyšsku a Estonsku samozřejmě problémy s integrací ruskojazyčného obyvatelstva byly, a do určité míry i přetrvávají. Není je ale možné nazírat bez kontextu sovětské okupace a i dnešní kremelské politiky, která „spolupráci s krajany“ často zneužívá jako formu nátlaku na Pobaltí.

NATO se díky ruské státní propagandě už dávno stalo symbolem všech hrozeb, které přicházejí ze západu. Kreml i ruské veřejné mínění přitom velmi dráždí skutečnost, že do Vilniusu nebo do Rigy už s tanky nevjedou. I když by tolik chtěli.

Stesk po sovětské pseudovelikosti

Jak ukázala nejprve protigruzínská a později protiukrajinská hysterie, vztah Ruska k postsovětským státům ve skutečnosti nesouvisí se starostí o ruské menšiny (na Ukrajině ani v Gruzii takový problém neexistuje), nejde dokonce ani o to, že tyto státy vystoupily ze SSSR. Jde o to, že si, obrazně řečeno, „neváží“ sovětského dědictví a Ruska jako jeho ochránce.

Rusové kategoricky odmítají debatu o jakékoli jiné verzi událostí 20. století, než té sovětské. Nechtějí se dozvědět o cizích dějinách, o cizích obětech. Tato dobrovolná izolace od pravdy je klíčem k pochopení nejenom masových nálad v Rusku, ale i rozhodnutí přijímaných v těch nejdůležitějších moskevských koridorech moci.

A osud krajanů v lepším případě slouží jako záminka utahovat si pět minut z mýtických „pobaltských fašistů“, jejichž místo teď zaujali neméně mýtičtí „banderovci“. Stesk po sovětské pseudovelikosti Rusko sjednocuje. Díky tomu stesk přetrvává.

Nedávno jsem se probíral archivem videokazet a našel záznam televizního pořadu z ledna 1991 – oblíbeného „Pátého kola“ Běly Kurkovové vysílaného z Leningradu. Účastníci debaty, mezi kterými byl Anatolij Sobčak a Oleg Basilašvili, odsuzovali působení sovětských vojsk v Litvě a Gorbačovovu prohnanost a vyzývali k protestům a nátlaku na sovětskou vládu.

„Za vaši i naši svobodu“ – toto heslo se v té době opakovalo nejednou; 13. leden se mohl stát památným dnem společného osudu, dnem vzpomínek na společný boj za novou budoucnost. Nestal se.

Follow @hlidacipes_org