ROZHOVOR. Na Blízkém východě se kříží zájmy Číny, Ruska, Spojených států i Evropské unie. Co chtějí a co z toho mají? A jak si poradit v oblasti s mixem nestability, uprchlické krize, fundamentalismu, nárůstu nacionalismu a negativního vnímání Západu i Izraele?

„Přinejmenším v posledních deseti letech vidíme zhoršování bezpečnostní situace v okolí Evropy a zároveň naši menší schopnost s tím něco jednotně dělat. Výjimkou je naštěstí alespoň reakce na rozpoutání války na Ukrajině. S Gazou je to mnohem horší, protože EU se není schopná shodnout na tom, co má dělat, jak reagovat, zda tlačit nebo netlačit na Izrael. Je to zároveň krize, které jsme pomáhali vyrůst tím, že jsme tolerovali status quo,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org Jan Daniel, výzkumný pracovník Ústavu pro mezinárodní vztahy a expert na Blízký východ.

Rusko je dlouhodobě aktivní na Blízkém východě. Viditelné to bylo zejména v roce 2015, kdy se rozhodlo v Sýrii intervenovat ve prospěch diktátora Bašára Asada a udělalo to velmi brutálně, ničivými nálety. Co z toho mělo a co z toho dodnes má?

Rusko dlouhodobě podporovalo Asada diplomaticky, například po útocích chemickými zbraněmi v roce 2013. Intervenovalo ale právě až v roce 2015, kdy to začínalo vypadat, že Asadův režim padne. Chtělo ochránit klíčového spojence, ale i sebe a své zájmy, protože Sýrie z ruského vnímání představovala bezpečnostní problém. V Kremlu panovaly obavy ze šíření islamismu a džihádismu, protože Islámský stát a další organizace měly v té době konexe i do střední Asie a do muslimských komunit v Rusku.

Putin už dříve ale vnímal syrskou revoluci jako něco, co bylo vyvolané Západem, jako pokračování arabského jara a takzvaných barevných revolucí a něco, co je třeba zastavit. Rusko navíc bylo po anexi Krymu izolované a doufalo, že mu angažmá v Sýrii získá silnější slovo na mezinárodní scéně. A nezanedbatelné je i to, že si Rusko chtělo v Sýrii vyzkoušet i svoje zbraňové systémy, otestovat je, předvést je a podpořit tím i svůj zbrojní průmysl a export.

A vyšla Rusku zrovna tahle sázka? Neukazuje se právě na válce na Ukrajině, že to, co stačí na neozbrojené civilisty v Sýrii, nestačí v reálném konfliktu s vyzbrojenou a motivovanou armádou?

Myslím, že alespoň částečně to vyšlo – v tom, že Rusové s malými náklady předvedli v praxi všechny své technologické výdobytky a zachránili Asadův režim. I když je zároveň pravda, že samo Rusko si ze Sýrie pravděpodobně odneslo poněkud mylnou představu o síle a schopnostech své vlastní armády a Sýrie je dnes v katastrofálním stavu bez vyhlídky na zlepšení.

Migrační krizi lze vysledovat spíše k dění v Libyi a předchozímu dění v Sýrii než k ruské intervenci. Hlavní uprchlická krize také přišla do Evropy už v létě 2015, tedy předtím, než Rusko intervenovalo.

Je v regionu, zejména právě v Sýrii, patrné, že Rusko s ohledem na vývoj na Ukrajině stáhlo svou techniku, letadla a zbraně a protiletadlové systémy právě směrem na Ukrajinu?

Své vojáky i svou techniku sice postupně stahovali, ale pořád si v Sýrii udržují přítomnost v klíčových základnách. Úroveň konfliktu v Sýrii momentálně nevyžaduje takovou míru nasazení jako v roce 2015. Hodně se spekulovalo o tom, že si Rusko stáhlo ze Sýrie na Ukrajinu některá letadla a protiletadlové systémy. Ze Sýrie byli také podle ruských zdrojů v minulých týdnech staženi Wagnerovci a jsou nahrazováni skupinami spadající pod GRU nebo ruské ministerstvo obrany.

Válka v Sýrii byla také významným hybatelem uprchlické vlny do Evropy. Bylo součástí ruské taktiky a angažmá právě i tohle?

Upřímně si nemyslím, že by s tím Rusové až tolik kalkulovali. Migrační krizi lze vysledovat spíše k dění v Libyi a předchozímu dění v Sýrii než k ruské intervenci. Hlavní uprchlická krize také přišla do Evropy už v létě 2015, tedy předtím, než Rusko intervenovalo. Souvisí to spíše s nástupem Islámského státu a proměnou syrského konfliktu. Navíc ti lidé odcházeli často přes Turecko a je třeba říct, že právě obavy z další uprchlické krize ze Sýrie jsou i v současnosti velké téma ve vztazích Ruska s Tureckem. Oba státy spolu řeší postup v severní Sýrii, aby se jí Turecko vyhnulo.

Úzká je i ruská vazba na Írán, který Rusku dodává svá bojová bezpilotní letadla a drony. Na čem tahle kooperace stojí? Je to o penězích, vojenské spolupráci, nebo jde o to, že mají obě tyto země v Západu společného nepřítele?

Dlouho to byla ryze pragmatická vazba a roli hrálo i to, že obě země stojí proti Spojeným státům a jsou nespokojené s aktuálním nastavením světového řádu. To se ale proměnilo po roce 2022, po útoku Ruska na Ukrajinu a odseknutí vazeb Ruska na EU a Spojené státy. Vztahy s Íránem se pak výrazně prohloubily. Rusko potřebuje íránskou schopnost obcházet sankce, výrobní kapacity na drony a bezpilotní sebevražedná letadla. Jak vidíme i na příkladu Severní Koreje, Rusko hledá po světě dostupné spojence. A Írán, který je též z dobrých důvodů vytlačen z mezinárodní komunity, se přirozeně nabízí.

Rusko – z toho, co víme – málokdy společenské konflikty přímo vyvolává, o to více ale podporuje štěpení na základě problémů, které v daných společnostech existují.

V regionu mají vedle Ruska své zájmy i Čína, Evropská unie a pochopitelně USA. Dá se říct, kdo má nyní na Blízkém východě nejsilnější pozici?

Každý z těch států tam má trochu jinou roli. Čína je hlavně ekonomický partner, je to významný odběratel ropy. Rusko je partner v rámci OPEC a je to stále i díky své roli v OSN významná geopolitická síla. Ale platí, že klíčový bezpečnostní partner jsou Spojené státy.

A pokud jde o Evropskou unii – dramaticky vzrostl zájem o dodávky LNG z tohoto regionu. Jak toho ty regionální, ropné a plynové mocnosti ve vztahu k nám využily?

Dobře vědí, že si najednou mohou diktovat podmínky a využily toho z ekonomického hlediska zcela pragmaticky. Problém je, že Evropa se není schopna shodnout na jednotném politickém zájmu ve vztahu k Blízkému východu. Umí se shodnout na potřebě stabilizace Libye, Sýrie, na potřebě ochrany hranic ve Středozemním moři, ale nic moc víc. A často ani EU neví, jak to udělat. Toho státy jako Katar nebo Spojené arabské emiráty umějí využít. Zároveň i jednotlivé evropské země zde mají své vlastní zájmy – třeba dodávky zbraní ze zemí jako Francie nebo Německo.

Dá se i vysledovat nějaký specifický zájem České republiky?

Je známá věc, že jsme jednali o dodávkách plynu z Kataru, otevřeli jsme tam nově ambasádu… Pro nás je důležité mít v regionu nějakou přítomnost, být tam vidět. Česko má ovšem dlouhodobě jednostranně silné vztahy s Izraelem, což se občas projeví na naší schopnosti konstruktivně působit v okolním arabském světě.

Jak do všech těch komplikovaných vztahů promluvily útoky Hamásu na Izrael a izraelská odveta – aktuální dění v Gaze? Třeba právě do pozice Ruska, které se de facto přijetím delegace v Kremlu postavilo za hnutí Hamás…

Rusko a Izrael měly dlouho zcela pragmatickou spolupráci. Izraelci to vysvětlovali tím, že potřebují působit proti Íránu v Sýrii. Součástí dohody bylo, že Rusko bude mít své síly na jihu Sýrie u hranic s Izraelem a s Jordánskem, že tam díky tomu nebude až tolik působit Hizballáh a nebudou tam íránské Revoluční gardy. Naopak Izrael tam nebude útočit. To poměrně fungovalo a jak jsme viděli, Izrael si po začátku války na Ukrajině vyhodnotil situaci tak, že se nebude stavět na žádnou stranu. Roli hrálo i to, že izraelský premiér Netanjahu nemá úplně špatné osobní vazby s Putinem a byla to součást celkové strategie na diverzifikaci zahraničně-politické orientace Izraele.

Spojené arabské emiráty mají obavy z možné eskalace a dobře vědí, že v případě nutnosti se nakonec budou muset obrátit na Spojené státy, které jsou v Perském zálivu hlavním bezpečnostním garantem.

Ovšem přijetí zástupců Hamásu v Kremlu vyvolalo u Izraele negativní reakci s tím, že jde o legitimizaci teroristické skupiny. A je otázka, kam to povede. Prosakují zprávy, že u toho setkání byli i zástupci Íránu a může to přispět k dalšímu prohloubení vazeb Rusko – Írán. S tím se pojí i to, že Izrael provedl údery proti íránským silám v jižní Sýrii. Do té doby o tom vždy Izraelci předem informovali Rusy, ale teď to neudělali. Ale pokud jde ještě o to ruské setkání s Hamásem – sami Rusové říkají, že jednali autonomně o unesených lidech, kteří mají ruské občanství, a snaží se prezentovat jako diplomatická síla, která je schopná jednat o příměří jak s Hamásem, tak s Izraelci. Snaží se tím také budovat diplomatický kapitál.

Zejména státy Perského zálivu jsou nyní pro Rusko bezpečný přístav, jak fyzicky, tak pro ruský kapitál. Proč zrovna tyhle ty země?

Pro ně je to velmi utilitární přístup. Zejména Dubaj a obecně Emiráty se staví do role nového finančního centra. Na druhé straně v posledních měsících mezinárodní tlak na Emiráty stoupá. Byly i vyhlášené sankce proti dvěma tamním firmám, které reexportují do Ruska součásti dronů. A tlak na omezení reexportů i dalšího zboží dvojího užití ze strany Spojených států i EU zesiluje. Svou roli v tom hraje nyní i konflikt v Gaze. Spojené arabské emiráty mají obavy z možné eskalace a dobře vědí, že v případě nutnosti se nakonec budou muset obrátit na Spojené státy, které jsou v Perském zálivu hlavním bezpečnostním garantem. Sice není pravděpodobné, že by úplně odsekly spolupráci s Ruskem, ale je možné, že nějaký typ ekonomické spolupráce omezí.

Mimochodem Dubaj prý prošla značnou rusifikací – žije tam spousta Rusů, přibývají ruské obchody, služby. Plyne to hlavně z faktu, že se Rusům jinak výrazně ztížil pohyb po světě?

Je to místo, odkud mají bohatí Rusové přístup do globální ekonomiky. Mohou si tam dopřávat všechny ty věci, které jsou jinak v Rusku pod sankcemi. Plus jim nehrozí, že budou muset třeba narukovat do armády. Podobně mají někteří Rusové útočiště i v Turecku.

Ještě v souvislosti s děním v Gaze: Rusko se prý aktivně podílí na podněcování antisemitismu na Západě. Psalo se třeba o tom, že kresby židovských hvězd na domech ve Francii organizovali právě Rusové.

Těžko to odtud posoudit, ale víme, jak fungují ruské informační operace: jde jim primárně o vyhrocení konfliktů. Existují studie o tom, že během nárůstu hnutí Black Lives Matter (BLM) ve Spojených státech Rusko prostřednictvím různých serverů a svých botů podporovalo obě strany, zastánce i odpůrce. Podporovalo šíření jak konzervativních argumentů proti, tak ultralevicových narativů pro BLM kritických k liberalismu.

Není možné deportovat někoho, kdo má občanství dané země… Ale máme přeci zákony proti šíření nenávisti a měli bychom je normálně uplatňovat, pokud někdo vyzývá k násilí či projevuje antisemitismus.

Rusko – z toho, co víme – málokdy společenské konflikty přímo vyvolává, o to více ale podporuje štěpení na základě problémů, které v daných společnostech existují. Upozornil bych ale i na to, že situace umějí využít i různé jiné síly a zájmy. Pozoruhodný je v poslední době třeba vliv silně konzervativního webu Visegrád 24, který se snaží vykreslovat Západ jako dekadentní s tím, že jen konzervativní země jako je Polsko nebo Maďarsko mají ty správné recepty.

Teď tu máme koktejl konfliktu v Gaze a války na Ukrajině. Je to mix nestability, uprchlické krize, fundamentalismu, nárůstu nacionalismu, negativního vnímání Západu i Izraele… Kam až to může vést?

Dá se na to dívat různě. Třeba i tak, že nás to vzdaluje od řešení jiných problémů typu dopadů klimatických změn. Ale rozhodně platí, že přinejmenším v posledních deseti letech vidíme zhoršování bezpečnostní situace v okolí Evropy a zároveň naši menší schopnost s tím něco jednotně dělat. Výjimkou je naštěstí alespoň reakce na rozpoutání války na Ukrajině. Válka sice trvá, nějakým způsobem zamrzá, ale přijde mi, že Evropa to zatím zvládala relativně dobře. I když samozřejmě mohla udělat v mnoha oblastech více.

S Gazou je to mnohem horší, protože EU se není schopná shodnout na tom, co má dělat, jak reagovat, zda tlačit nebo netlačit na Izrael, nebo se vykřikuje o zastavení humanitární a rozvojové pomoci. Je to zároveň krize, které jsme pomáhali vyrůst tím, že jsme tolerovali status quo: blokádu Gazy, zamrzlý konflikt, dlouhodobou neudržitelnost situace na Západním břehu Jordánu. Asi se dalo čekat, že to může vybouchnout, i když asi nikdo nepředpokládal takto brutální teroristický útok Hamásu.

Je nějaká jiná oblast Blízkého východu, která je potenciálně taktéž výbušná a nevěnuje se tomu dostatečná pozornost?

Mohl by to být Egypt, který prochází zásadní ekonomickou krizi a není úplně jasné, jestli z ní má nějakou cestu ven. Je to i Libanon, který jako stát přestává fungovat. A podobně to je v Sýrii, kde sice skončil ten otevřený konflikt, ale probíhá tam vleklá ekonomická a humanitární krize a nevíme, co s tím máme dělat. I Libye je rozpadlý stát a když pak přijde přírodní katastrofa, jakou byly před časem záplavy, není schopný jakkoli reagovat. Celá ta oblast ustrnula v krizi. A my jako Evropa máme problém: na jedné straně nemůžeme řešit všechno, ale zároveň bychom to neměli neřešit. A nevíme, co dělat.

A zároveň sledujeme, jak dění tisíce kilometrů daleko má přímý dopad na nás, na Evropu. Příkladem jsou nyní propalestinské pochody a projevy otevřeného násilí a antisemitismu. Stále častěji se mluví o tom, že by se tyto projevy měly trestat, třeba i deportacemi do zemí původu. Je to podle vás možné?

Není možné deportovat někoho, kdo má občanství dané země… Ale máme přeci zákony proti šíření nenávisti a měli bychom je normálně uplatňovat, pokud někdo vyzývá k násilí či projevuje antisemitismus. To, že se vyhrocené otázky světové politiky odráží v ulicích evropských měst, je fakt, ale ne nový. Třeba v západní Evropě během studené války probíhaly kampaně proti jihoafrickému apartheidu, viděli jsme obrovské globální protesty proti válce v Iráku. My v Česku jsme od toho ale byli dlouho odstřihnutí. Už jsme ale součástí světa, i vlivem internetu, rychlého šíření informací a sociálních sítí se to týká i nás – a pro řadu lidí je to šok.