Vliv Ruska na Blízkém východě se v důsledku invaze na Ukrajinu proměnil méně, než mnozí očekávali. To ale rozhodně neznamená, že by se v minulých měsících neproměnila blízkovýchodní politika jako taková. Předvídat politický vývoj v tomto regionu se ukázalo v minulých letech jako nemožný úkol. Zdá se ale, že se před námi rýsuje obraz Blízkého východu s dominancí asertivních regionálních mocností a zároveň s nestabilitou v řadě států slabších.

Zatímco Rusko si dokázalo i přes své četné neúspěchy při invazi na Ukrajinu zatím svou pozici na Blízkém východě udržet, řada regionálních mocností dokázala pragmaticky využít konfliktu a jeho dopadů ve svůj prospěch. Zároveň pro mnohé státy v regionu znamenají následky války prohloubení jejich vlastních krizí. Co Blízkému východu může přinést souběh těchto tří trendů?

Žádný strmý ruský pád

V minulé dekádě řada analytiků popsala „ruský návrat“ na Blízký východ. Mediálně nejviditelnější částí tohoto návratu se stala od roku 2015 podpora režimu syrského prezidenta Bašára Asada. Ta s íránskou podporou pomohla zvrátit vývoj konfliktu a udržet Asada u moci. Syrské angažmá Rusku pomohlo etablovat se jako významný regionální hráč a předvést, či z dnešního pohledu spíše výrazně nafouknout, kvalitu svých vojenských technologií.

Rusko ale rozšířilo svou roli i mimo Sýrii. Prostřednictvím Wagnerovy skupiny a dodávek materiálu zasáhlo do konfliktu v Libyi a rozšířilo své vztahy s arabskými státy Perského zálivu nebo s Egyptem, tedy tradičními spojenci Spojených států. Rusko zároveň uzavřelo nové dohody se zeměmi OPEC, posílilo své investice v energetice a uzavřelo řadu zbrojních kontraktů. Tyto aktivity, spolu se slábnoucím zájmem Spojených států o Blízký východu, přinesly Rusku před invazí na Ukrajinu v únoru 2022 mocenskou a diplomatickou pozici, kterou v regionu naposledy disponovalo během studené války.

Ruské válečné neúspěchy, provázené vysokými ztrátami a postupným náběhem západních sankcí, s sebou přinesly spekulace o oslabení ruské globální mocenské pozice. Dnes již víme, že to zatím nebyl strmý pád ani na Blízkém východě, ani v řadě jiných zemí globálního Jihu.

Ruská armáda byla v minulých měsících v Sýrii výrazně méně aktivní a stáhla některé své jednotky a techniku. Rusové si v zemi nicméně stále udržují kontrolu. I přes katastrofální ekonomickou a humanitární situaci se prozatím nezdá, že by Asadovu režimu hrozil pád, nebo že by se odvrátil od svých spojenců. Naopak, dochází k postupnému akceptování Sýrie ze strany jejích bývalých soupeřů, například Spojených arabských emirátů.

Kdo využil krizi?

Rusku se daří odstínit i další dopady jeho agrese na jeho pozici v regionu. Ruská strategická vazba s Iránem se i přes drobné spory na různých místech Blízkého východu rozšířila i na Ukrajinu díky íránským dodávkám bezpilotních letounů a dalšího materiálu. Wagnerovské jednotky zůstávají aktivní v Libyi (stejně jako jinde v Africe) a Rusko si udržuje vliv na vývoj v zemi. Byť ruské vojenské exporty zažily (i díky západním sankcím) prudký propad a jejich budoucnost je diskutabilní, ruská diplomacie na poli energetické diplomacie a koordinace s kartelem OPEC jsou dotčeny méně. Ve zkratce, Rusko si prozatím své pozice drží.

Evropská unie a Česká republika se tak ocitají v nezáviděníhodné situaci, kdy budou nuceny reagovat na krize ve svém jižním sousedství, ale zároveň nad nimi budou mít menší kontrolu

Dopady ruské agrese vůči Ukrajině se zároveň protínají s asertivnější pragmatickou politikou mocností v Perském zálivu a řady dalších regionálních hráčů. Ta má své hlubší kořeny v minulé dekádě a deziluzi z politiky Spojených států vůči blízkovýchodnímu regionu, nicméně ceny energetických surovin vyhnané do výšin v důsledku invaze, evropská energetická krize a snaha Západu získat významné blízkovýchodní státy v soupeření s Ruskem na svou stranu dávají řadě států do rukou nové trumfy.

Státy jako Saúdská Arábie či Spojené arabské emiráty a další významní producenti energetických surovin tak dosahují poprvé za posledních deset let výrazně přebytkových rozpočtů. Zároveň se u nich střídaly a střídají západní delegace, které se buď snaží zajistit energetické dodávky nebo tyto státy odcizit Rusku či Číně. Vzhledem k tomu, že státy Perského zálivu se staly prozatím bezpečným přístavem pro ruský kapitál, OPEC nevyslyšel volání prezidenta Bidena k neomezování těžby ropy a Saúdská Arábie našla oproti přáním Spojených států společnou řeč s Iránem a Čínou, je dnes již jasné, že tyto snahy byly úspěšné jen omezeně.

Z války nicméně dokázaly získat prospěch i další blízkovýchodní státy, a to jak vůči Západu, tak vůči Rusku. Turecko neváhalo krizi využít pro posílení své diplomatické role jako vyjednavače, zatímco čile obchodovalo s Ruskem a budovalo svou reputaci jako exportéra vojenských technologií. Jiným příkladem může být dlouholetý ruský spojenec (a člen OPEC) Alžírsko, který přispěchal se slibem posílení dobře zaplacených energetických dodávek do Evropy (konkrétně do Itálie). Zároveň se očekává jeho vyjednávání o vojenské a ekonomické spolupráci s Ruskem, tentokrát za podmínek výhodných pro vládnoucí alžírský režim.

Nová vlna regionálního soupeření

Rusko tedy na Blízkém východě do jisté míry oslabuje, ale dokáže si alespoň prozatím udržet své pozice. Zároveň, především (byť nejenom) státy bohaté na energetické suroviny dokáží z dopadů ruské agrese na Ukrajinu těžit. Kdo tedy vychází z aktuální situace na Blízkém východě jako oslabený a co to do budoucna znamená pro nás?

V první řadě jsou na straně poražených bezesporu ty státy, na které dopadají vyšší ceny potravin a energetických surovin. To se týká například Jordánska, či Íránu, ale ještě v mnohem větší míře zemí jako Tunisko, Egypt, Irák, Sýrie či Libanon. Právě tyto státy již před začátkem války na Ukrajině čelily výrazným ekonomickým problémům. Jejich prohloubení poté vede k vlně veřejných protestů, nebo ke snahám o emigraci jejich obyvatel.

Za kratší konec provazu ve vztahu s blízkovýchodními mocnostmi ale v současnosti tahají také evropské státy. Ty jsou kvůli zabezpečení svých energetických potřeb a snahám čelit ruskému vlivu v regionu nuceny upozaďovat řadu výhrad, které vůči blízkovýchodním režimům mají, ať už se týkají jejich zahraniční politiky nebo dodržování lidských práv.

V tomto ohledu tedy mají dopady ruské agrese vůči Ukrajině na Blízkém východě zřejmé implikace i pro Evropskou unii. Pokud byla v minulosti EU kritizována za velmi omezenou schopnost ovlivňovat dění na Blízkém východě a zaměřování se primárně na řešení bezprostředních humanitárních krizí, rozvojovou asistenci, nebo pragmatické dohody s místními režimy, lze se domnívat, že v současném kontextu bude její přímý vliv ještě omezenější.

Varovat před budoucí nestabilitou na Blízkém východě se stalo analytickým klišé. Vývoj načrtnutý na předchozích řádcích ale nedává příliš prostoru k optimistickým vyhlídkám.

O budoucím vývoji v regionu tak alespoň v nejbližším horizontu budou silněji rozhodovat vzájemné konflikty místních mocností (a jejich velmocenských patronů), přičemž Evropě nepřátelské Rusko si zde udržuje roli významného diplomatického hráče a aktéra schopného ovlivňovat řadu pro Evropu citlivých konfliktů, ať již v Sýrii či Libyi, nebo v posledních týdnech v Súdánu.

Takto nestabilní a nepřátelské prostředí ale zároveň neznamená, že evropská humanitární a rozvojová pomoc by v budoucnu byla potřebná méně než dříve. Ekonomické a humanitární problémy řady blízkovýchodních států sice místní mocnosti mohou využít pro své mocenské hry a poskytnout omezené zdroje spřáteleným režimům, milicím, či politikům, nicméně negativní dopady těchto krizí ponese mimo místních obyvatel právě Evropa. Současná politická krize v Súdánu či (ne)řešení rozpadu egyptské ekonomiky jsou jen některými z příkladů.

Evropská unie a Česká republika se tak ocitají v nezáviděníhodné situaci, kdy budou nuceny reagovat na krize ve svém jižním sousedství, ale zároveň nad nimi budou mít menší kontrolu. To vše zároveň v situaci, kdy se na východní hranici Unie odehrává válka působící energetickou krizi a příchod velkého množství uprchlíků a členské státy vynakládají nemalé prostředky na řešení těchto výzev.

Vyhlídky nestability

Varovat před budoucí nestabilitou na Blízkém východě se stalo analytickým klišé. Vývoj načrtnutý na předchozích řádcích ale nedává příliš prostoru k optimistickým vyhlídkám. Regionální soupeření mezi Iránem a Saúdskou Arábií sice mohlo polevit, ale roztržky mezi jednotlivými zálivovými monarchiemi v minulých letech dávají tušit, že potenciál pro případné konflikty není nezanedbatelný.

Ekonomické, politické a sociální krize, kterými i v důsledku dopadů ruské agrese vůči Ukrajině prochází řada slabších států regionu, pak mohou vytvořit nová kolbiště také pro regionální soupeření, ať už by se odehrávalo v podobě zástupných politických či dokonce ozbrojených konfliktů. To s sebou samozřejmě nese hrozbu další eskalace a nestability.

S tím se pojí i budoucí role Ruska na Blízkém východě. Zálivové státy sice mohou oceňovat pragmatické přínosy vzájemné spolupráce, ale zároveň mohou být ochotné vystupovat proti oslabenému Rusku tam, kde to může oslabit jejich rivaly. Postupný úpadek ruské ekonomické pozice a statusu zbrojního exportéra poté nejspíše povede k dalšímu omezení jeho vlivu v regionu.

Rusko si tak nejspíše dokáže udržet pozice aktéra schopného vstoupit do místních konfliktů a narušovat jejich řešení, stejně jako významného diplomatického aktéra, ale hlavní zdroje jeho triumfálního „návratu na Blízký východ“ v minulé dekádě budou nejspíše oslabeny. Vzhledem k vzestupu asertivity regionálních mocností to ale stabilnější Blízký východ nepřinese.

Článek je upravenou verzí textu, který vyšel v publikaci Svět v proměnách 2023 vydané Ústavem mezinárodních vztahů.