RECENZE. Tento film by měli vidět všichni ti, kdo blouzní o tom, že je v Česku cenzura a nesvoboda, taktéž samozvaní ochránci svobody slova (pro sebe, ne pro jiné), ti, kdo si myslí, že účast na demonstraci je projevem „libtardství“ a vůbec, že Rusko je svobodnější než Evropská unie.

Pokud by na film všichni zmínění přišli, v návštěvnosti by jistojistě trhl i ty nejkomerčnější taškařice. Víme ale, že tihle lidé na podobné snímky nepřijdou.

Už proto, že dokumentární film je žánr náročnější, kognitivní disonance záležitost psychicky frustrující a taky proto, že festival Jeden svět přece pořádá „ta politická neziskovka“ Člověk v tísni.

Nedostat se do problémů

Velký prostor v českých médiích v posledních dnech dostal Oscarem oceněný dokument Pan Nikdo proti Putinovi. Rozhodně si pozornost zaslouží díky tomu, jak zachycuje indoktrinaci dětí a vůbec celé ruské společnosti.

Dokument Až mne zabásnou nabízí taktéž pohled do nitra ruské společnosti, byť přeci jen jiné – moskevské. Ta je z podstaty odlišná od zbytku Ruska, už tím, že odtud Putinův režim v rámci domácího klidu až na výjimky mladé muže neposílá na frontu.

Když Elena v dokumentu ukazuje na kameru fotku Navalného s citátem připisovaným britskému filosofovi Edmundu Burkeovi „Pro triumf zla stačí, když dobří lidé nedělají nic“, je to vlastně jen smutné potvrzení toho, že v Rusku už zlo zvítězilo.

Tento snímek ale není o válce, přestože vidíme i záběr, kdy se lidé na jedné z demonstrací odváží chvíli skandovat „Mír Ukrajině“ a „Stop válce“.

Je o mladé dívce jménem Elena, která je jednou z těch, kdo v den úmrtí (jak se nedávno potvrdilo, tak vraždy) hlavní tváře protiputinovské opozice Alexeje Navalného přichází položit květinu k moskevskému pomníku obětem stalinských represí.

Oficiální trailer k dokumentu Až mě zabásnou 

Květiny k pomníku?! To by tak hrálo! Rozejděte se, neshlukujte se, tu máš obuškem do hlavy.

Policisté květiny sbírají, strkají je do pytlů a odnášejí pryč. Odnášejí i některé demonstranty, jiným bolestivě zkroutí ruce, chytí do kravaty, praští je… Je 16. ledna 2024 a Elena je poprvé zadržena policií. Je mladá, dosud netrestaná a tak ji po výslechu propustí.

Následuje silná scéna, kdy matka jiného propuštěného – mladého muže – přímo před policejní stanicí potomkovi vulgárně spílá, bije ho do hlavy a štká nad tím, proč jí to dělá.

„Hlavně se do ničeho nenamoč, zavřou tě a bude to tvůj konec,“ nabádá v další scéně v poklidu domova hlavní hrdinku její matka. Matčin modus operandi pro přežití v putinovském Rusku (Vladimir Putin je v Rusku premiérem či prezidentem kontinuálně od roku 1999) je jednoduchý: „Já se taky bila za pravdu. Ale věděla jsem, že se nemám dostat do problémů.“

Ani kytku za mrtvé

Dokument pak zachycuje řádově stovky lidí, kteří se 1. března 2024 chtějí zúčastnit pohřbu Alexeje Navalného.

Policie je všudypřítomná, v autech, autobusech, obrněných vozech, na koních, v běžných uniformách i s kuklami a nášivkami s písmenem Z. Státní moc lidi na hřbitov nakonec nepustí, nechá je tísnit se před zamčenou branou. „Jsme tu jako v kleci,“ říká dvojznačně jedna z přítomných žen.

Nám ostatním, co mají do Ruska daleko fyzicky i mentálně, to aspoň ukazuje (či spíše připomíná), jak daleko mohou věci zajít.

Čas od času policisté z davu někoho vytáhnou a kamsi odvlečou. Jako třeba mladíka, který se odvážil párkrát vykřiknout: „Putin je mrtvý.“

A podruhé je zde zatčena i Elena. Prý za blokaci chodníku. V součtu s předchozím škraloupem si tím již vysloužila vazbu a zrychlený soud. S verdiktem „administrativní zatčení“.

To v ruském justičním systému znamená odnětí svobody za správní delikt na dobu 3 až 15 dní (někdy až 30) ve speciálním zařízení. A jak suše konstatuje průvodní text – obratem byla propuštěna ze zaměstnání.

„Co jsem udělala? Položila jsem květiny. Pokud v Rusku nemůžete pokládat květiny, ani za mrtvé, co tu můžete dělat?“ ptá se Elena krátce před tím, než nastoupí do přistaveného policejního vozu a je odvážena pryč.

Nenechat zlo rozbujet

Až mě zabásnou je snímek rozhodně zajímavý, přestože současné putinovské Rusko spíše nevystihuje. Ukazuje jen malý výsek moskevské společnosti, která občas dá najevo nesouhlas. Nebo aspoň ještě před dvěma lety dala.

Když Elena v dokumentu ukazuje na kameru fotku Navalného s citátem připisovaným britskému filosofovi Edmundu Burkeovi „Pro triumf zla stačí, když dobří lidé nedělají nic“, je to vlastně jen smutné potvrzení toho, že v Rusku už zlo zvítězilo.

Nám ostatním, co mají do Ruska daleko fyzicky i mentálně, to aspoň ukazuje (či spíše připomíná), jak daleko mohou věci zajít. I to, že hnusnému režimu, pokud se nechá rozbujet, hodně lidí nakonec nadšeně zatleská a bude mu ochotně přisluhovat. A zbytek se – až na malé výjimky – raději přikrčí.