Ruské zpravodajské služby jsme měli za všemocné. Už to dávno neplatí, říká šéf BIS
Rusové měli po Listopadu 1989 v Československu – a následně v České republice – široké kontakty na všech úrovních včetně mediálního světa, byznysu a politiky; a velmi dobře je dokázali využívat. „Těžko se tomu čelilo,“ připustili na nedávném ojedinělém setkání v Poslanecké sněmovně bývalí i současní představitelé tuzemských zpravodajských služeb. S tím, že dnes už je to naštěstí jinak.
Dnešní ředitel BIS Michal Koudelka do kontrarozvědky nastoupil v roce 1992. „Bylo to budování a učení se, služba si hledala své místo a byly to trochu divoké devadesátky,“ vzpomíná na dobu, kdy se mezi zpravodajskými důstojníky mísili ti někdejší příslušníci StB, kteří prošli prověrkami, s disidenty a mladými nadšenými nováčky.
A jak dodal v rámci veřejného vystoupení na konferenci Transformace zpravodajských služeb po roce 1989, lidé prý v tajné službě i pár let po revoluci viděli „estébáky, kteří jim ničili život“.
Neslyšet slovo nepřítel
Vybavuje si prý dobře i nízkou sebedůvěra, s níž tehdy důstojníci BIS přistupovali k ruským tajným službám.
„Tehdy panoval názor, že proti Rusům nelze uspět, že jsou lepší, schopnější, že stejně všechno vědí. Nebyla to pravda. My jsme se tomuto soupeři postavili, byli jsme v tom úspěšní a víme, že i Rusům dokážeme efektivně čelit. Dnes jsme silnou respektovanou službou a spolehlivý partner západních služeb. Jsme takovou zpravodajskou službou, o níž jsme před třiceti lety snili,“ řekl Koudelka.
„My, co se věnujeme vnitřní bezpečnosti, bojujeme už dlouho – na poli extremismu, terorismu, proliferace, vlivu čínských a ruských zpravodajských služeb. A i BIS má své mrtvé, hrdiny, kteří položili život za tuto zemi,“ zdůraznil a do dalších podrobností se později nechtěl pouštět ani on, ani přítomný mluvčí BIS Ladislav Šticha.
Pokud jde o Rusko, například Jan Paďourek, který v rozvědce ÚZSI léty ve službě došel až do pozice náměstka ředitele pro analytiku (dnes je vrchním ředitelem sekce vnitřní bezpečnosti ministerstva vnitra), vzpomínal, že „Rusko jsem vnímal jako hrozbu od samého počátku svého působení v roce 1992.“
Podle Jiřího Růžka, který byl ředitelem hned dvou tuzemských tajných služeb (Vojenského obranného zpravodajství v letech 1994–1999 a BIS od roku 1999 do 2003), ale zejména počátkem devadesátých let tehdejší česká politická reprezentace „nechtěla slyšet slovo nepřítel“.
„Tehdy jsme přitom stavěli odbor zaměřený právě na Rusko, ale žádná politická podpora v tomto směru nebyla,“ řekl.
Bod zlomu – vstup do NATO
Michal Koudelka připomněl, že masivní ruská přítomnost byla v Česku setrvale od roku 1989 (respektive od doby předním) a zůstala prakticky nezměněna až do veřejného odhalení okolností výbuchů v muničním skladu ve Vrběticích a následného vyhoštění většiny osazenstva ruské ambasády a zavření konzulátů v Brně a Karlových Varech.
„Rusové působící v Česku nás původně, asi i trochu ze zvyku, nevnímali jako nepřítele. Ten okamžik změny, kdy nás nazvali nepřáteli a zrádci byl náš vstup do NATO. To byl obrat skoro přes noc,“ upřesnil Koudelka.
Právě k NATO se pak váže i zapomenutý skandál, který na konferenci připomněl dlouholetý vysoký důstojník Vojenského zpravodajství Libor Kutěj, dnes ředitel Ústavu zpravodajských studií Univerzita obrany v Brně:
„Rozvědná část Vojenského zpravodajství byla dlouho nereformovaná a místy to tam připomínalo 50. léta. Velký skandál byl, když byl chycen náš řídící důstojník, který v jedné západní zemi předával finance zájmové osobě kvůli zjišťování informací o NATO. Tedy o organizaci, do níž jsme tehdy již brzy měli sami vstoupit.“
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Je velmi pravděpodobné, že u nás sovětské jaderné hlavice byly, říká historik
Dívka z večírku Filipa Turka. Od příběhu pro bulvár až po bezpečnostní riziko
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
7 komentářů
A jak to jako ty naše „tajné“ služby chtějí dál dělat,když tu o sobě veřejně žvaní ?
O tajné službě se nemá vůbec vědět ani tušit že vůbec nějaká existuje !
To, že rusáci i v rozvědce kvalitu nahradili hromadou diletantů pod heslem nas mnogo (což už taky dávno není pravda – teď je i v Moskvě mnogo leda čečenců a číňanů) je známo dlouho. Ono to ani jinak nemohlo dopadnout, když hlavním kvalifikačním předpokladem na řídící funkce v rusácku není vlastní odborný názor ale do etxtrému jdoucí podržtaškovství a papouškování puťkových náckovských blábolů, za což bývá příslušný podržtaška odměněn povolením k rozkrádání.
Bohužel, ono když už je v závěru připomenut onen „dávno zapomenutý skandál Vojenského zpravodajství „, tak snad dlužno připomenout jiný, mnohem mladší a horší skandál téhož subjektu
Totiž – případ z roku 2013, když si úřednice, slečna Nagyová objednala u Vojenského zpravodajství sledování
manželky předsedy vlády, potažmo tedy manželky svého milence.
To co se stalo potom , by už skutečně žádná -zpravodajská služba nerozdejchala – „tajní“ pokorně srazili podpatky a její přání splnili. takže dotyčnou pak sbalili a tím zrušili celé to bezpečnostní riziko – až vobyčejní policajti.
Takto by šlo popsat i několik dalších případů našich tajných služeb, (kvůli kterým je pak prezident Zeman jmenoval dosti nelichotivým označením) ovšem dlužno si přiznat, že to není nic vyjímečného, že i naše tajné služby procházejí podobnou krizí jako tajné služby západních států dekády předtím – kde se už svým neustálým utajováním vymkly jakékoliv kontrole státu.
Je otázka nakolik jsou skutečně účinné v boji proti ruským zpravodajským službám, ovšem současná politická i mediální hysterie právě proti „ruskému vlivu“ ukazuje něco jiného
Tvoje fantasmagorie o „skandálech“ bere vážně ten co žere seno, petříku. Jestli to vůbec byl nějaký skandál a nikoli vtipná lapálie, tak skandál paní Nagyové. Paní Nagyová si nic „neobjednala“, vojáci ze zpravodajství plnili rozkaz, jak se na vojáky sluší. Na rozdíl od zmíněného chyceného krtka, nedošlo k žádného provalení utajovaných informací nepříteli, tedy když nepočítáme to, že Nečas měl milenku. Jestli si takhle se svým řídícím důstojníkem představujete vlivovou práci, tak to tvůj zaměstnavatel, tedy fsb, zcela určitě nerozdejchá.
To se obávám že se mýlíte Vy, protože ani vysoká státní úřednice jakou tehdy Nagyová byla, nemůže přece nic nařizovat Vojenskému zpravodajství:
Ta mohla oficiálně podat leda tak požadavek , jenž si mělo to Vojenské zpravodajství prověřit.
A při vzájemném poměru těch dam (ať nejsem vulgární), to měli odmítnout
Ani se nedivím, pro vrcholné představitele, tedy premiéry Klause i Zemana (tytéž případně jako předsedy Sněmovny) Rusové nikdy nepřítelem nebyli a nechtěli to ani slyšet. Pro ně Rusové nepřitelem nebyli, pro naši zemi od počátku. V době vstupu do NATO došlo jen k přesunu z kategorie vazalské země, kam kdykoli můžou vrtrhnout jejich vojáci do pozice země, kam najednou vpadnout nemůžou, tedy jasný nepřítel. Ono se stačí podívat, co pro Rusy znamená, když někoho označí za bratry – Ukrajince a nebo v r. 1968 nás, taky bratrská pomoc. A nepřítel je ten, kdo se z toho jejich otroctví osvobodí. Takého radši zabít, soudíme-li třeba dle Ukrajiny, ale platí to všeobecně.
Přímí agenti z ruské ambasády museli sice odejít, ale ti agenti, kteří u nás jsou v rámci pravoslavné církve většinou zůstali a zůstali samozřejmě i spolupracovníci ruských tajných služeb z řad občanů České republiky, které bohužel vyhostit nelze a aby byli vyexpedováni do některé z našich věznic, k tomu chybí politická vůle.