Ruská rozpínavost, naštvaní Ukrajinci a žulový základ jejich suverenity
Ruský útok a stálé ostřelování Ukrajiny trvají už osmnáct měsíců. Některé epizody přecházejí plynule do vojenských příruček a učebnic historie. Část komentátorů připisuje ruskou agresi a počínání Kremlu věčně přítomnému imperialismu Ruska v kombinaci se spasitelským komplexem jeho vůdců.
Rozpínavost je podle nich zakódována do samotné existence země a do ruské státnosti. Pokud by Rusko v delším historickém měřítku přestalo expandovat, zhroutilo by se podobně jako vesmír a proměnilo by se v nedefinovatelnou singularitu předcházející Velkému třesku.
Novodobou ukrajinskou touhu po svobodě a samostatnosti uvedl do někdy chybějícího historického kontextu nedávno pravidelný pořad BBC History Hour s názvem Revoluce na žulovém podkladu.
Připomíná, že katalyzátorem hněvu a odporu Ukrajinců vůči Moskvě se stala už v roce 1986 havárie černobylské jaderné elektrárny. „Ukrajinci tehdy vůbec poprvé protestovali proti tomu, aby s nimi režim zacházel jako s nějakým podřadným kmenem.”
Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek je redakční.
O čtyři roky později v rámci Gorbačovovy perestrojky kandidovaly do ukrajinského parlamentu vůbec poprvé i zástupci opozice. Pro studenty však nebyly tehdejší reformy dostatečné. Na žulové dlažbě hlavního kyjevského náměstí zahájili 2. října 1990 hladovku a první z řady ukrajinských revolucí.
„Komunistická strana proti nim tehdy poslala vyzbrojené oddíly dělníků, aby je zmlátily,” vzpomíná ukrajinská novinářka Oksana Zabužko. Jenže lidé z továren se ke stávkujícím připojili.
V polovině října se vydal k parlamentu stotisícový průvod demonstrantů. O dva dny později premiér Vitalij Masol rezignoval. V srpnu 1991 hlasovalo ukrajinské politické vedení pro nezávislost republiky a ukončilo tak de facto existenci Sovětského svazu.
Hybridní válka podle divadelního scénáře
Rozvod Kyjeva s Moskvou byl sice mírový, ale s nástupem Vladimira Putina dal Kreml najevo, že Ukrajinu považuje za sféru svého vlivu.
Uvnitř Ruska, což svět nevidí, existuje otroctví, buranství, zlodějna, lži, tyranie a nevyhnutelná krutost ruského života.
Detailní pohled do uvažování ruského vedení poskytly tisíce emailů, ke kterým se přes schránku Putinova politického poradce Vladislava Surkova dostali v roce 2016 ukrajinští hackeři.
„Strategie Kremlu vůči Ukrajině, kterou Surkov spoluvytvářel, připomínala divadelní hru,” říká jedna z ukrajinských novinářek s odkazem na to, že Surkov kdysi nedokončil divadelní školu.
„Cílem téhle hry bylo, aby země kapitulovala před Moskvou, aniž by si to Ukrajinci vůbec uvědomili,” dodává.
„Fungovalo to asi takhle: Uplatíte několik místních politiků, aby pod záminkou decentralizace země začali požadovat nezávislost pro svůj region. Pak začnete tlačit na to, aby váš region získal speciální statut. Souběžně uplatíte určitý počet místních aktivistů, kteří organizují protesty a demonstrace požadující federalizaci, která Ukrajinu oslabí. Uplacená místní média poskytnou lídrům těchto protestů dostatek vysílacího času. Jde vlastně o jednu velkou teatrální show. A tyhle aktivity koordinoval přímo Surkovův úřad,” říkají ukrajinští novináři, kteří znají detailně obsah emailů kolujících mezi kremelskými vládci.
Šedá eminence Kremlu
Financial Times, které přinesly před třemi lety Surkovův obsáhlý profil, připomínají, že muž označovaný po léta za šedou eminenci Kremlu se stal Putinovým poradcem pro Ukrajinu v roce 2013.
Kvalifikačním předpokladem mohlo být jeho memorandum pro ruské politiky z devadesátých letech. Zdůvodňoval v něm, proč má Moskva převzít Krymský poloostrov.
Čtyři měsíce po Surkovově jmenování vstoupili ruští vojáci bez označení na Krym, aby převzali kontrolu nad strategickými lokacemi.
Před třemi lety Surkov z politické scény náhle zmizel. Nicméně týden před ruskou invazí v polovině února 2022 publikoval v Moskvě článek zdůrazňující, nakolik je Moskva nespokojená s výsledky a mírovým uspořádáním Evropy po první světové válce. Požadoval revizi tehdejších mezinárodních smluv a dovolával se bývalých teritorií imperiálního Ruska.
V polovině minulého roku se pak objevily zprávy, že Surkov byl v Moskvě zadržen a vyšetřován pro zpronevěru financí určených ke korupci ukrajinských úřadů.
Putin pod drobnohledem akademiků
S odstupem by snad nad Surkovovým odkazem bylo možné mávnout rukou, jako nad jednou z nevycválaných intelektuální duší a úchylek, kterou vygeneroval rozpadlý sovětský systém a Jelcinova divoká devadesátá léta v Rusku, neukotvená v jakémkoliv pozitivním hodnotovém systému.
Shodou okolností se však k Surkovovi vrací dva akademičtí autoři, kteří se snaží objasnit okolnosti, jež dovedly současnou kremelskou garnituru k otevřenému konfliktu se Západem. Pod titulkem “Bludy, které přivedly Putina na cestu k válce” o nich koncem srpna informovaly londýnské Financial Times (FT).
V exilu působící ruský akademik Sergej Medveděv ve studii nazvané Válka stvořená v Rusku připomíná, že jeho země se po staletí prezentovala navenek jako imperiální mocnost s obrovským územím, katedrálami, paláci, vybranou kulturou, atomovou pumou a kosmickým výzkumem. Ale „uvnitř, což svět nevidí… existuje otroctví, buranství, zlodějna, lži, tyranie a nevyhnutelná krutost ruského života,” píše Medveděv.
Autor považuje Putinovu vládu za třetí dějství pomalu postupujícího imperiálního kolapsu, který začal v roce 1917, pokračoval v roce 1991 a ve své finální fází je schopen nadělat Rusku velké škody. „Ruský stát v podstatě zničil společnost a základy občanství,” píše krom jiného ruský akademik.
Kremelští tvůrci historické paměti
Knihu Jade McGlynnové s názvem Tvůrci paměti označuje FT za „nejspolehlivější a nejaktuálnější hodnocení využití a také zneužití historie a paměti v postsovětském Rusku. „Vláda označila svůj historický pohled a výklad politických událostí za jediný možný legitimní názor a z osobního, soukromého názoru učinila de facto bezpečnostní riziko , citují FT Jade McGlynnovou.
Putinova reformulace ruské historie je „zahlcena dezinformacemi, mýty a falešnými narativy,” píše McGlynnová a uvádí, že Kreml dnes dělí dějiny Ruska na dobrá období (konverzi ke křesťanství, vládu Petra Velikého a Kateřiny Veliké, porážku Napoleona a vítězství ve Velké vlastenecké válce) a špatná období: revoluci z roku 1917 a vládu Michaila Gorbačova jako naivního blázna a Borise Jelcina jako západní loutku.
McGlynnová si všímá, že Putinova glorifikace a interpretace vítězství nad fašismem přisuzuje utrpení a hrdinství s ním spojené výlučně centrální vládě, která onu zkušenost překrucuje pro své politické cíle. Současně omezuje svobodu občanů získávat informace o své traumatické, ale i triumfální historii.
Evropský komentátor Financial Times Tony Barber označuje obě knihy za důležitou připomínku toho, že Putinův režim zavedl Rusko na velmi temnou cestu. Dokud bude Putin u moci, jakýkoliv návrat z ní je velmi vzdálenou perspektivou.
Autor textu, Ivan Kytka, je novinář, žije ve Velké Británii, mimo jiné byl dlouholetým redaktorem České televize či české redakce BBC World Service
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
33 komentářů
Ruská rozpinavost je o něco vetsi jak rozpinavost USA. O ruské rozpinavosti mluví země vychodni Evropy. O té americké rozpinavosti vědí své Mexiko, Kanada i VB. USA kupovaly území od carske ho Ruska(Aljaška), Napoleon prodal Luisitaniia a další. Expandovaly do Kalifornie, Texasu, to jsou ty větší území na úkor Mexika, historii nelze vykládat jednostranně, to je falsovani. Expanzi se řeší vnitřní přetlak státu, vede k válkám. V poslední době mají USA zálusk na Gronsko. Dánsko se vlastenecky domnívá, že ji pomoze v této kauze EU. V současnosti vedou USA námořní manévry na odminovani cest lodi pro dopravu obilí v Černém moři. Tam mají právo jen ukázat vlajku na své válečné lodi na 14 dní. Krymska valka mela v XIX stoleti, také záminku tehdejších mocnosti proti Rusku.
Louisianu koupili (v době, kdy bylo jasné, že ji Napoleon neudrží). Je ale dobré si uvědomit, že původní USA byly jen pruh země podle atlantického pobřeží, vše ostatní bylo ukradeno tamním obyvatelům, kteří byli vesměs vybiti.
Oproti tomu jsou územní akvizice Ruska podstatně v procentu území původního Ruska menší. Rusové se také běžně ženili s neRuskami a děti z těchto manželství byly prostě rovnoprávnými poddanými (mohly jít i studovat universitu), zatímco v téže době v USA snad nikde nebylo možné, aby si Američan vzal indiánku. A snad ještě před sto lety v USA platil zákon, podle kterého si Američané nesměli brát za manželky Číňanky. A zákony o rasové segregací, včetně zákazu sňatků „bílých“ a „barevných“ zrušili v USA někdy před 70 lety (+-).
To jen jako připomínku, že každá velmoc se chová expanzívně a sviňsky. A ono úsloví, že Američan je jen umytý, oholený (a střízlivý) Rus, obávám se, platí pořád.
Když máte Pergille/Šimůnku tak rád historii, tak si tedy dáme trochu té sovětsko-ruské historie:
Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag, vydal Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství a vydavatelství Brno r. 2021, strana 82
Kdyby čechovovským inteligentům,kteří stále hádali, co bude za dvacet, třicet, čtyřicet let, odpověděli, že za čtyřicet let bude v Rusku existovat útrpné právo, že budou vyslýchanému stahovat lebku železným kruhem, potápět ho do vany s kyselinami, mučit ho, nahého a svázaného, mravenci či štěnicemi, strkat mu do konečníku vytěrák rozžhavený nad primusem („tajný cejch“), pomalu mu drtit holínkou pohlaví, a jako nejlehčí stupeň, mučit ho týdny nevyspáním a žízní a mlátit ho do krve – ani jedna Čechovova hra by se nedohrála do konce, neboť by všichni její hrdinové přišli do blázince.
A nejen Čechovovi hrdinové – který normální ruský člověk, včetně kteréhokoliv člena Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, by začátkem našeho století mohl něčemu takovému uvěřit, mohl by snést takovou pomluvu světlé budoucnosti? Co ještě bylo možné za cara Alexeje Michajloviče, co se za Petra už jevilo jako barbarství, co se za Birona mohlo použít proti deseti až dvaceti lidem a co od dob Kateřiny Veliké bylo úplně nemožné – to bylo v rozkvětu velkolepého dvacátého století, ve společnosti pojaté na socialistických zásadách, v letech, kdy už létala letadla a byl vynalezen zvukový film a rádio, pácháno nikoliv jedním zlosynem, nikoliv na jednom skrytém místě, nýbrž desetitisíci speciálně vycvičenými lidskými bestiemi na milionech bezbranných obětí.
Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag, vydal Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství a vydavatelství Brno v roce 2021, strana 276
Svět v úžasu sledoval po sobě jdoucí divadelní hry, dlouhá a drahá představení, v nichž význační vůdcové neohrožené komunistické strany, která změnila a vzrušila celý svět, vystupovali teď jako malomyslné poslušné ovce a blekotali vše, co jim bylo přikázáno, plivali na sebe i na své přesvědčení, otrocky se ponižovali a přiznávali ke zločinům, které vůbec nemohli spáchat.
Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag, vydal Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství a vydavatelství Brno r. 2021, strana 783
Musel jsem v sobě nosit nádor velikosti mužské pěsti. Tento nádor znetvořil a nafoukl mé břicho, nenechal mě jíst a spát. Neustále jsem o něm věděl (ačkoliv netvořil ani půl procenta mého těla, zatímco Souostroví ve Svazu tvořilo tak osm procent). Nádor nebyl hrůzný tím, že tlačil na blízké orgány a deformoval je, nejstrašnější bylo to, že vylučoval jedy, které otravovaly celé tělo. Tak i naše země byla postupně otrávena jedy Souostroví. Zda se jich někdy zbaví, to ví jen Bůh. Dokážeme a odvážíme se vůbec vylíčit všechen ten hnus, v němž jsme žili (který se ostatně příliš neliší od hnusu dnešního)? Neukážeme-li však tento hnus naplno, lžeme!
Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag, vydal Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství a vydavatelství Brno r. 2021, strana 628.
A tady máme pro změnu ještě jednu vyšetřovací vazbu – v trestním táborovém středisku Orotukan na Kolymě, je pět set šest kilometrů od Magadanu. Zima v letech 1937 – 1938. Městečko z plátna a prken, to znamená roztrhané stany, ale přece jen obložené prkny. Nový transport, který právě dorazil, houf nových odsouzenců k vyšetřování, vidí již u vchodu: každý stan v městečku je ze všech tří stran – jenom dveře jsou volné – obložen navršenými zmrzlými mrtvolami! (To není pro zastrašení. Prostě není jiné východisko: lidé umírají, sněhu leží dva metry a pod ním je věčně zmrzlá půda.) . . . . . Dozorce, který má službu, před obědem volá ve dveřích: „Jsou mrtvoly?“ „Jsou.“ Kdo si chce vydělat příděl, sem s nimi. Vynášejí je a pokládají nahoru na hromadu mrtvol. A nikdo se neptá na jména zemřelých!
Barák byl tolik přeplněný, ale teď to řídne, řídne. Za pár týdnů vyženou zbytek ven k nástupu. V denním světle, jemuž odvykli, vidí jeden druhého: jsou bledí, zarostlí, s korálky hnid na tváři, s modrými tvrdými ústy, zapadlýma očima. Vyvolávají je podle spisů. Odpovídají téměř neslyšně. Když se nikdo na některý spis neozve, odkládá se kartička stranou. A tak se zjistí, kdo zůstal na hromadách – kdo ušel vyšetřování. Všichni, kdo přežili Orotukan, říkají, že by jim plynová komora byla milejší…
Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag, vydal Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství a vydavatelství Brno v roce 2021, strana 1131
V prohlášení sovětské vlády z prosince 1964 se říká: „Viníci strašlivých zločinů nesmějí v žádném případě a za žádných okolností ujít spravedlivému trestu… Zločiny fašistických vrahů, kteří se snažili likvidovat celé národy, nemají obdoby“. To proto, aby se v NSR nedovolilo promlčení zločinů po uplynutí dvaceti let. Jenomže sami sebe soudit nechtějí, třebaže „se snažili likvidovat celé národy“.
Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag, vydal Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství a vydavatelství Brno r. 2021, strana 1078
Jak popsat v jediné větě celou ruskou historii? Je to země zmařených možností.
To je konec citátů. A co se týče těch Indiánů pozabíjených bílými Američany v bojích s Indiány, bylo jich okolo šesti tisíc. Zbylí Indiáni zemřeli na následky nemocí, které pro bílé Američany smrtelné nebyly, pro Indiány však ano. Další značné množství Indiánů zemřelo na následky alkoholismu. I proti alkoholu měli Indiáni odolnost velmi nízkou. Kam se Američané v tom vámi popisovaném zabíjení hrabou na Rusy. Proti Rusům jsou Američané v tomto ohledu doslova žabaři a vaše sympatie k Rusům Pergille/Šimůnku na tom nic nezmění.
Stejné (nebo i horší) věci se děly v Německu po roce 1933 a po roce 1948 taky u nás.
Vy jste tu neargumentoval Německem po roce 1933. Vy jste tu argumentoval množstvím zabitých Indiánů Američany Pergille/Šimůnku. Když už jste ale zmínil to dění v Německu po roce 1933, mnohé nasvědčuje tomu, že se Němci s Adolfem Hitlerem od Stalina a Rusů nechali inspirovat.
Russovětské bestialitě se nic
nevyrovnalo lžirgile.
Skeptiku, Američané s Indiány zacházeli stejně, nebo i hůř, jako Němci ze Židy. S přihlédnutím k tehdejším technickým možnostem. Zyclon B (např.) byl vynalezen až v minulém století, a to už byla genocida Indiánů prakticky ukončena.
V tom druhém máte pravdu, např. pojízdné plynové komory, v nichž byla zavražděna většina dětí z Lidic, byly sovětský vynález, který Němci získali v rámci spolupráce se SSSR před jeho napadením.
Pavle, jistěže ano. Číňané, Mongolové, Aztékové, Japonci a mnozí další, na které Rusové prostě nemají.
Indiáni byli zabíjeni při bojích bílých Američanů s Indiány Pergille/Šimůnku. Drtivá většina Židů zemřela v důsledku obyčejného vyvražďování. To rozdílem je a velkým. Indiánů bylo zabito okolo šesti tisíc. Židů bylo zavražděno okolo šesti miliónů. Ovšem člověk postižený chorobnou prolhaností vidět tento rozdíl není schopen.
Skeptiku,
indiáni v USA byli cíleně genocidováni, podobně jako ti Židé v Německu, jen technika tehdy nebyla na takové úrovni, jakou měli k dispozici aktéři konference ve Wannsee. A ty počty byly pochopitelně mnohem vyšší. Na atlantickém pobřeží žila indiánská populace v počtu statisíců (zemědělská). A byla kompletně vybita tak, že ani není naděje zjistit, zda a jak moc měla kontakty s Vikingy.
Vy Pergille/Šimůnku máte tak závažné nedostatky ve čtení a chápání psaného textu, že byste se měl vrátit do první třídy a čtení si zopakovat. Bílí osadníci si při stěhování na západ Ameriky zabírali půdu, kde do té doby žili Indiáni. Indiáni je za to stříleli, což je pochopitelné. Bílí osadníci pak zavolali armádu a ta pak střílela Indiány. Výše jsem napsal, což jste si neznalosti čtení nedokázal přečíst, že těch Indiánů zemřelo podstatně více, ale na choroby, které byly pro Indiány smrtelné, pro bílé Američany však ne. O tom jste se na medicíně neučili údajný pane doktore? Mnoho Indiánů dále zemřelo na následky alkoholismu, který měl pro Indiány katastrofální následky, neboť proti alkoholu neměli Indiáni žádnou odolnost. Ohnivou vodu se naučili pít velmi rychle, na její následky pak také rychle umírali. I o tom byste měl ze studia medicíny něco vědět údajný pane doktore. Pokud jste tu medicínu skutečně absolvoval, velmi rychle jste získané vědomosti opět zapomněl. V bojích s Indiány bylo zabito okolo šesti tisíc Indiánů. I kdyby to snad bylo těch tisíc sedm, stále by to byl oproti vyvražďování Židů Němci obrovský rozdíl. Nevím zda jste skutečně absolvoval medicínu, váš diplom jsem nikdy neviděl a neuvidím, buďte však v každém případě rád, že jste nešel na techniku. Počty vám tedy rozhodně nejdou.
Skeptiku,
Indiánů zemřelo podstatně víc, než těch 7 tisíc. Tohle číslo odpovídá maximálně sumě pozdních masakrů po občanské válce v USA.
Indiánská populace na pobřeží Atlantiku se počítala minimálně na desítky tisíc, spíš víc, protože to byli zemědělci. Byla vybita „do mrtě“, a zdaleka ne všichni zemřeli na dotažené choroby.
A když jsme u toho, tak Španělé proti chorobám u Indiánů bojovali (dokonce za dosti dramatických okolností převezli přes Atlantik vakcínu proti neštovicím), zatímco Britové a později Američané spíš naopak choroby mezi Indiány šířili.
A nevím, jak chcete rozlišovat smrt na alkohol „normální“ od smrti na záměrně (s podporou státu) vyvolaný alkoholismus (o otrávené kořalce raději ani nemluvě).
MMCH, v bývalých španělských a portugalských koloniích tvoří většinu obyvatel indiánsko bělošští míšenci, zatímco v USA a Kanadě je jich jen nepatrný podíl. A dodnes Indiáni v USA mají výrazně kratší délku života než běloši (ale i afroameričané), a to podle oficiálních US zdravotnických statistik.
Pergille/Šimůnku, na následky chorob smrtelných pro Indiány, ale ne pro bílé Američany, a na následky alkoholismu, zemřela drtivá většina severoamerických Indiánů. Indiáni byli nuceni přenechávat území bílým Američanům, a bylo při tom postříleno oněch okolo šesti tisíc Indiánů, ale chlastat Indiány nikdo nenutil. To se naučili sami a to velmi rychle. Občas mě napadá, co asi pijete vy, když tvoříte své příspěvky. Demografická historie amerických Indiánů, Wikipedie: Euroasijská onemocnění, jako je chřipka, dýmějový mor nebo plicní mor, zdevastovala domorodé Američany, kteří vůči nim nebyli imunní. Příčinou úmrtí 90% severoamerických indiánů v průběhu evropské kolonizace byly infekční nemoci, případně vyčerpání a podvýživa (např. během nucených přesunů do rezervací). Také Pergille/Šimůnku zapomínáte, že ještě více Indiánů zahynulo při vzájemných bojích mezi Indiány, než při bojích s bílými Američany. Tak že si už ty v Rusku vymyšlené kecy umístěte za klobouk nebo někam do nižších partií.
Skeptiku,
Dýmějový a plicní mor jsou vyvolávány tím samým původcem – Pasteurella či Franciscella pestis (jsou to jen dvě různé formy pravého moru, třetí je morová sepse), jehož přírodní ohniska v Americe jsou. Navíc se tam původce zřejmě dostal s předky Indiánů z Asie.
Chřipka se šíří celosvětově skoro synchronně a dostává se i na ostrovy bez kontaktu s okolím. Má se za to, že ji přenášejí ptáci.
Na mor jsou Evropané citliví naprosto stejně jako ti indiáni (doporučuji přečíst knihu D. Defoe „Deník morového roku“, vyšla za socíku a je po knihovnách k mání). A spousty morových sloupů po našich historických náměstích jasně indikují, že to žádná selanka nebyla.
To samé se týká i chřipky.
Indiány hlavně kosily neštovice, ale spíš v Jižní Americe (vyhynutí populace Amazonie, decimace obyvatel Incké říše).
Až už byli Indiáni přesouváni do rezervací, byla genocida skoro u konce. A řada bojů mezi indiánskými kmeny byla podnícena bělochy.
A, jak už jsem napsal, na východním pobřeží Severní Ameriky byla poměrně početná zemědělská populace (právě proto, že se živila zemědělstvím, měla srovnatelnou hustotu s evropskými zemědělskými oblastmi). A ta byla cíleně Angličany vybita.
Pokud se týká toho alkoholu: Indiáni a Inuité (vyjma těch usedlých Indiánů, co je Britové vybili), neměli prostředky na výrobu alkoholických nápojů. Proto naprostá většina z nich (hodně přes 90 %) má geneticky danou dispozici pro alkoholismus typu gama (při odbourávání etanolu se uvolňují endorfiny a ty způsobí, že na alkohol vzniká závislost opiátového typu). V naší populaci je takových lidí kolem 1 %. A Britové velice rychle přišli na to, že vůči prérijním Indiánům a Inuitům je alkohol „etnická zbraň“, tj. působí etnicky selektivně. A velmi rychle začali Indiánům i Inuitům dodávat kořalku, aby je zlikvidovali a vyklidili si „lebensraum“.
V 19. století se to stalo ilegálním a pašeráci kořalky byli v případě zadržení trestáni. Na dalekém severu, sever Sibiře, Kanady, Aljašky, smrtí. Viz paměti Jana Welzela, ne verze pro děti „Strýček Eskymák“, ale pozdější vydání. JW jeden čas působil v tribunálu, který pašeráky kořalky soudil a popravoval. Byť to bylo u Inuitů – poměry o něco jižněji byly podobné, jen tam byla možnost dopravit chyceného pašeráka před soud a do basy.
Aha, tak že nelže náš internetový Baron Prášil. Podle Pergilla/Šimůnka lže Wikipedie. Že by tu Wikipedii psali v Rusku?
Tvoje fantasmagorické dojmy vyvrátil již ruský archeolog a turkolog Nikolaj Jadrincev, který roku 1882 konstatoval, že dvanáct sibiřských národů bylo vyhlazeno zcela. „Populace Kamčadalů se snížila o 90 procent, Evenků a Jakutů o 80 procent, Mansijců o 50 procent, Jukagirů o 44 procent. Průměrná úmrtnost sibiřských populací při epidemii neštovic byla 50 procent.Až genocidní byla politika vůči Čukčům, proti nimž Dmitrij Ivanovič Pavluckij užíval masové vyvražďování a zotročování žen i dětí. „
1. „Masové vyvražďování a zotročování“ používali Rusové i proti vlastní (ruské národnosti) populaci.
2. Epidemie neštovic (a dalších infekčních chorob) tam byly zavlečeny neúmyslně (a trpělo jimi i obyvatelstvo ruské národnosti).
3. Příslušníci sibiřských národů byli plnoprávnými poddanými ruského cara a pokud se nebouřili, zacházelo se s nimi stejně jako s Rusy, a pokud se bouřili, tak dopadli naprosto stejně jako ruští vzbouřenci.
4. Ve dnešním Rusku je větší množství národnostních autonomií a autonomních republik, jak v evropské tak i v asijské části Ruska. Stačí se podívat na mapu Ruska. Kde mají USA autonomní republiky indiánských kmenů, kde by byl jednou z úředních řečí (vč. vyučovacího jazyka na školách) jazyk původních obyvatel? Něco takového, když jsme u jiného západního imperiálního národa (údajně kulturního), nemají ani australští Aboridžíni.
To jsou jen kecy. Kdo má vojenské základny všude ve světě a podél hranice Ruské federace? Mají rusové základny podél hranice USA? Tak kdo je imperialista? Kdo koho ohrožuje? Rusové se jen brání.
jediné řešení do budoucna je rozdělit Rusko na víc národních států .
Ty státy by byly životaneschopné a stejně by se v budoucnu spojily, jako se po roce 1989 spojilo Německo.
Současné rusácko životaschopné není a zaživa se rozkládá.
To je kec. Ekonomicky si vede relativně dobře, mnohem lépe než třeba Velká Británie v průběhu první i druhé světové války. A rozklad Ruska na pašaliky jednotlivých oligarchů Putin více-méně zarazil a zvrátil. Většina těch oligarchů je nyní v exilu a podporuje válku proti Rusku. MMCH, většina z nich, dělat v nějaké západní zemi to, co dělali v Rusku, by dýchala cezený vzduch v nějakém státním zařízení a do emigrace by je nikdo nepustil.
Soudruh Kytka jaksi zapomněl, že Ukrajina s Ruskem měli podepsanou mírovou dohodu o ukončení války. Johnson přijel za Zelenskym a přikázal mu dohodu odmítnout a bojovat s Ruskem do posledního Ukrajince. Rusové jen brání svobodné země, agresor je Ukrajina.
Ano Radko, medvěd napadl zajíce a může za to podle vás ten zajíc.
Nepřeji vám potkat zajíce, nemocného vzteklinou. Nemusel byste to přežít.
Zajíce nemocného vzteklinou jsem nikdy nepotkal. S Pergillem/Šimůnkem, postiženým chorobnou prolhaností – mýtomanií, se setkávám na diskuzních stránkách Hlídacího psa téměř každý den.
Kytka zcela ignoruje hlavní minu, která trhá Ukrajinu. A to je střet extrémního ukrajinského nacionalismu s proruským separatismem. Pokusy o násilnou totální ukrajinizaci jazykovou a kulturní po převratu v Kyjevě v roce 2014 v zemi, kde 25 milionů obyvatel mluví ukrajinsky a suržykem a 18 milionů rusky a 200 tisíc maďarsky, EU zcela ignorovala. A mohla přitom jasně říci, že metoda totální ukrajinizace a výstřelky typu oslav genocidních nacionalistů z let 1941 až 1945 jsou cestou do pekel nacionálních a kulturních střetů. Je to, jako kdyby v občanské válce ve Spojených státech Lincoln namísto boje za udržení jednoty země cestou osvobození otroků prosazoval nacionální jednotu cestou utužení bílé „kulturní“ nadvlády nad nimi.
Radomír zapomněl, že fantasmagoriím o nacionalismu a separatismu věří leda ten, kdo žere seno. Tzv. seperatisti byli kremlem najatí rusáčtí banditi s vojenskou minulostí, kteří před tím Ukrajinu viděli tak maximálně z rychlíku. Nejvíc nácků je v rusácků. Víc než v celé Evropě včetně Ukrajiny dohromady.
… no jak jsem se dočetl, tak nacionalismus začal na Ukrajině opět brojit prakticky ihned po její samostatnosti v r. 1991. To se ještě nechalo „udržet“ za prvních dvou prezidentů Ukrajiny a to Kravčuka a Kučmy, to se ale změnilo zvolením Juščenka, který začal budovat ultranacionální základy.. Za něj to byla podpora zejména od kanadských Ukrajinců (z valné míry potomci banderovců), kteří se začali vracet po roce 1991 a ve státní správě obsadili důležité funkce ředitelů odborů (protože neuměli domácí jazyk, oni uměli prakticky jen anglicky, tak nemohli být ve funkcích náměstků) a z těchto měli ale vliv i na Juščenka – viz jeho adorace Bandery a jemu podobných dalších.. Pak se ta Ukrajina začala stále více „připojovat“ k tzv. Západu a dobrovolně „šla“ do válek v Afghanistánu a i do Iráku (tam zejména hledat ty ZHN – když už ty USA je nenašly…). Po provedeném puči v únoru 2014 a následném USAnastolení Porošenka začal on zvát do země USAporadce typu Lindsaye Grahama a Johna Mc Caina, kteří jsou válečnými štváči (McCain už ne, protože zemřel) a začali školit přímo AZOV a vyjadřovat jim všemožnou a nemožnou podporu a Porošenko tehdy stál v témné komoře za nimi a poslouchal s otevřenou pusou…
O čtyři roky později v rámci Gorbačovovy perestrojky kandidovaly ?! do ukrajinského parlamentu vůbec poprvé i zástupci opozice.
„Fungovalo to asi takhle: Uplatíte několik místních politiků, aby pod záminkou decentralizace země začali požadovat nezávislost pro svůj region. Pak začnete tlačit na to, aby váš region získal speciální statut. Souběžně uplatíte určitý počet místních aktivistů, kteří organizují protesty a demonstrace požadující federalizaci, která Ukrajinu oslabí. Uplacená místní média poskytnou lídrům těchto protestů dostatek vysílacího času. Jde vlastně o jednu velkou teatrální show. Konec citátu. Ale ne, to je mi nějaké silně povědomé. Odkud to jen Známe? No ovšem, ze Slovenska z let 1990 až 1992. Přesně stejný byl přece rusko-sovětský scénář pro rozbití Československa. V Československu na rozdíl Ukrajiny tento scénář Rusům vyšel dokonale. Slováci tento scénář dokonale spolkli i s navijákem.
Bohužel, ono to tak fakticky je. Jenomže je nutné upozornit na jistou drobnost.
Že pokud se v článku píše že
„Rozpínavost je podle nich zakódována do samotné existence země a do ruské státnosti. Pokud by Rusko v delším historickém měřítku přestalo expandovat, atd..“..
Tak ale že Rusko naopak během minulého století několikrát pocítilo ohromné ztráty svého území a vlivu. Napřed v roce 1918 , podpisem brestlitevského míru, pak si připočtěme ohromný národní šok, když v roce 1941 už Německo okupovalo většinu evropské části Ruska, a i když pak po 2.válce obnovilo Rusko svůj vliv až do střední Evropy tak ale o ten zase přišla na počátku 90.let, když se odtrhly jak její satelity, tak se rozpadl i Sovětský svaz.
Tudíž, a pokud platí to co v úvodu zmíněno o ruské povaze a rozpínavosti, tak počítejme s tím že právě nyní, v dekádách s Putinem se ta ruská expanze projevuje znovu a to silně.
Takže spíše by se hodila hlubší analýza, jak je na tuto ruskou expanzi připraven Západ, který usnul na vavřínech v devadesátkách, uklidněn sliby Gorbačova glásnosti a perestrojce ruské společnosti.
Zatím tu tvrdou válku o své přežití s Ruskem vede Ukrajina sama, a Západ jí podporuje materiálně a i to se mu začíná zajídat.
Že jsem před pár dny přečetl z disputace naší vlády o tom že naše zbrojovky „nechutně vydělávají na dodávkách pro Ukrajinu“, takže by stálo za to je mimořádně zdanit . Tak s takovou vláďou to asi nevyhrajeme, jak by řekl Švejk..
Problém je spíš v tom, že spousta věcí se vyrobit ani nedá, od zbraní po lepší munici, kvůli omezením daným „budováním bezuhlíkaté budoucnosti“. Takže až se vyprázdní sklady, nastane problém. Akcentovaný tím, že pokud Ukrajina po ukončení našich dodávek zbraní a munice (protože nám dojdou) prohraje, tak my budeme mít na svou obranu, s trochou nadsázky, jen ty einsteinovské klacky a kamení.