Ruská invaze na Ukrajinu je ozvěna roku 1968. „Jako přes kopírák,“ vzpomíná pamětník
Trpké vzpomínky na sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968 teď řadě pamětníků vyvstávají v souvislosti s děním na Ukrajině. „Je to skoro jak přes kopírák,“ říká filozof, chartista, někdejší student Zdeněk Pinc. „Myslím si a myslel jsem si to už v roce 1968, že jsme se měli bránit. Obdivuji, jak k tomu Ukrajinci přistoupili,“ říká k současnému ukrajinskému odporu proti ruské agresi.
Zdeněk Pinc se narodil v únoru 1945 v Příbrami v rodině důlního záchranáře v uranových dolech, maminka pracovala jako prodavačka a uklízečka. V dětství Zdeněk onemocněl obrnou, která mu způsobila ochablost dolních končetin: „Tenkrát to vypadalo, že na to umřu,“ vypráví Pinc, který v dětství absolvoval dlouhé rehabilitační pobyty v Jánských Lázních.
„Nenáviděl jsem to tam. Tehdy jsem si vytvořil jako malé dítě představu bdělého snu. Tu dobu, co jsem pobýval v lázních, jsem prožíval, jako že se mi to jen zdá. Že tam budu muset znovu odjet, toho jsem se nejvíc bál. Jakmile jsem nabral rozum, to znamená v deseti, jedenácti letech, tak jsem přesvědčil rodiče, že radši chci zůstat mrzákem, ale nechci se stát z profese invalidou. Rodiče podepsali reverz. Dodnes ta věc, za kterou jsem jim nejvíc zavázaný, je právě tato,“ vzpomíná na noční můru z dětství Zdeněk Pinc.
Klika opozičních živlů
Zdeněk Pinc se musel naučit žít se sníženou hybností. S následky obrny se vnitřně vyrovnal.
„V dospělosti jsem si uvědomil, že je lepší, že jsem tu obrnu dostal, než kdybych ji nedostal. Kdybych ji nedostal, tak bych jako všichni moji příbramští spolužáci šel do dolů. Všichni se stali buď horníky, štajgry, nebo důlními inženýry. A všichni se buď uchlastali, nebo zařvali v šachtě. A já jsem tomu unikl, protože jsem nemusel na hornickou průmyslovku, nevzali by mě ze zdravotních důvodů. Mohl jsem jít na jedenáctiletou střední školu,“ vypráví Pinc, který v druhé půlce 60. let odjel studovat filozofii na Univerzitu Karlovu, kde navštěvoval kromě jiných přednášky jednoho z největších českých filozofů 20. století, profesora Jana Patočky.
V uvolněnějších 60. letech student Pinc založil s přáteli v legendární hospodě U Parlamentu recesistickou skupinu Klika opozičních živlů. Ve druhém ročníku studia úspěšně kandidoval do Akademické studentské rady a do Československého svazu mládeže (ČSM).
„Řekli jsme si, že ten svaz je struktura, kterou musíme zespoda okupovat. Usilovat o založení jiné organizace znamenalo cestu do kriminálu,“ vysvětluje Pinc, který společně s dalšími inicioval, aby se ČSM zastal zbitých studentů na Strahově.
Na podzim 1967 studenti techniky protestovali proti večernímu vypínání elektřiny na strahovských kolejích, potřebovali dokončovat náročné technické výkresy. Studenty trápila i zima, na pokojích se netopilo. Na demonstraci na Újezdě v Nerudově ulici provolávali hesla Chceme světlo. Policie studenty brutálně zmlátila a pozatýkala.
Studentů se nečekaně zastaly významné organizace – ČSM, Mladá fronta a i rektor univerzity. Poprvé se takto otevřeně a veřejně kritizovala politika KSČ. Událost se stala předzvěstí takzvaného Pražského jara 1968, které dalo obyvatelům Československa naději na svobodu.
Bezbranní lidé do cesty tankům
Sovětskou invazí v srpnu 1968 se naděje rozplynuly. Vyděšení a zmatení obyvatelé vycházeli do ulic, hrozili na vojáky pěstmi, skandovali hesla volající po svobodě, snažili se vojákům vysvětlovat, že jsou okupanti, ulice zaplavily tisíce plakátů. Jsou popsané tragické osudy, kdy si lidé stoupli před vojenská vozidla a vlastními těly bránili jejich průjezdu. Vojáci zastavili, ale na rozkaz velitele pak protestující přejeli. Stovky lidí mířily k budově rozhlasu.
Z vysílání zaznívaly výzvy ke klidu. Rozhlas takřka nepřetržitě informoval o situaci, vysílal stanovisko vládnoucí komunistické strany, která invazi odsoudila jako nezákonný a nepřátelský akt. Pokyn k obraně země vydán nebyl, protože velení armády prohlásilo: „Vojenská obrana naší země je zcela nemožná.“
Největší střety mezi obyvateli země a okupačními vojsky probíhaly právě před rozhlasem. Od brzkého rána protestující převážně mladí lidé stavěli před budovou rozhlasu barikády ze všeho, co bylo v dosahu, včetně tramvají a nákladních vozidel. Sovětské tanky překážky prorazily a vojáci do davu stříleli ze samopalů. Jeden z obránců barikády vyšplhal na tank a začal mávat československou vlajkou. Řidič se ho neúspěšně snažil setřást manévry se svým strojem. Nakonec byl tento člověk podle nepotvrzených pramenů zastřelen sovětskými vojáky.
Kdosi krumpáčem prosekl jednomu tanku nádrž s naftou a tank zapálil. Hořely i okolní domy. Není známo, kdo pustil do davu nákladní auto, které zranilo desítky lidí, několik lidí zabilo. Sověti vstoupili do budovy rozhlasu a hledali, odkud se vysílá. V rozhlasovém archivu se zachovaly dojemné výkřiky redaktorů ze studia: „Loučíme se s vámi, toto budou asi poslední slova. Slyšíme střelbu…“
Během srpnových dní 1968 zemřelo 135 bezbranných lidí, zemřeli při dopravních nehodách zaviněných okupanty, byli zastřeleni nebo přejeti vojenskou technikou apod., nejmladšímu byly dva roky, nejstaršímu dvaaosmdesát. Stovky lidí byly raněny.
Dne 27. srpna se vrátili z Moskvy političtí představitelé země, kteří podepsali takzvaný moskevský protokol. Popřeli ideu Pražského jara a přijali „internacionální bratrskou pomoc SSSR“.
První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček pak vystoupil v rozhlase s poraženeckým projevem: „Najdeme prostředky, které povedou k normalizaci poměrů… Musíme dbát, aby situaci nevyužily takové síly a tendence, kterým je cizí socialismus…“ Sovětská vojska zůstala na území Československa více než dvacet let až do roku 1990.
Svoboda? Měl se zastřelit na Rudém náměstí
V televizi a rozhlase i v Rudém právu denně někdejší studentští vůdci z jara 1968 vystupovali s prohlášeními, jak se pomýlili, a vyslovovali normalizační fráze o „bratrské pomoci“ sovětských vojsk. Mezi zlomené studenty Zdeněk Pinc nepatřil.
Jeho poctivost v myšlení a životě ho přivedla v roce 1977 k podpisu Charty 77. Státní bezpečnost ho vedla mezi nepřátelskými osobami, často ho zvali na výslechy, sledovali, vyhrožovali. Zdeněk Pinc se nejednou odvolal na svůj zdravotní hendikep a nechával si potvrdit od lékaře zdravotní komplikace, které, jak říká, s oblibou simuloval, aby si zachoval živobytí. Vykonával různé profese v rámci výrobního podniku Svazu invalidů v České socialistické republice META, který zaměstnával hendikepované. Manuální práci mohli někteří zaměstnanci vykonávat doma. META se zabývala kromě jiného vývojem a výrobou pomůcek pro zdravotně postižené.
Zdeněk Pinc pořádal tajné bytové filozofické semináře. Po sametové revoluci v listopadu 1989 byl jmenován docentem filozofie a stal se vedoucím Katedry filozofie a společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Později založili s přítelem a profesorem Janem Sokolem Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Stále přednáší a publikuje.
Současné dění na Ukrajině Zdeňku Pincovi připomíná mládí: „V jistém smyslu je to jak přes kopírák, jako v roce 1968, kdy jsem to prožíval zblízka. Myslím si a myslel jsem si to už v roce 1968, že jsme se měli bránit. Zásadní rozdíl je, že naše generalita to po týdnu v Moskvě vzdala,“ srovnává tehdejší události v Československu se současnou Ukrajinou.
„Když zvolili Zelenského do úřadu, tak jsem kroutil hlavou. Skoro jsem si jí ukroutil. Ale co dneska ukrajinský prezident ze sebe udělal? Po dlouhých letech tu máme politika, který se zachoval tak, jak má. To, co měl tenkrát udělat prezident Svoboda, je zastřelit se na Rudém náměstí jako hrdina Sovětského svazu na protest okupaci. Tak si představuji gesto vůdce, který se zapíše do dějin. Obdivuji, jak k tomu Ukrajinci přistoupili, a začínám být v té věci, ač je to šílené, relativní optimista,“ říká filozof Zdeněk Pinc.
Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Nová kniha HlídacíPes.org
Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.
Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.
Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.
Více o knizePořídit knihu
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
37 komentářů
Je mi líto:
1. Československo napadly všechny státy Varšavské smlouvy, s výjimkou Rumunska, Ukrajinu napadlo jen Rusko a nedokázalo ke spoluúčasti přimět ani svého vazala – Bělorusko.
2. Československá armáda zůstala v kasárnách, Ukrajinská zemi brání.
3. Československé vedení ochotně uzavřelo „smlouvu o dočasném pobytu“, Ukrajinské vede obranu proti útočníkovi.
4. Neexistuje ani sebemenší náznak o vůli pomoci Československu, pokud by se bránilo (s výjimkou přijímání uprchlíků), Ukrajině pomáhá spousta států, byť by třeba mohli i víc.
Souhlasím s výše uvedeným komentářem. V roce 1968 by jsme v tom zůstali sami a byl by to rychlý krvavý konec. Takhle jsme to přežili a aspoň můžeme pomáhat statečnému boji Ukrajiny.
Ti stateční Ukrajinci nás tady okupovali krvavě taktéž!
Napadli nás sověti ukrajinské národnosti.
Od východních Němců tady bylo jen pár styčných důstojníků,ale dvě divize čekaly těsně za hranicemi a měly zasáhnout až v případě bojů.Docházelo jim,že podobnost s rokem 38 a 39 je nežádoucí.
Rovněž Poláci byli ve východních Čechách a nesměli na Těšínsko.
Sovětské prvosledové jednotky,složené převážně z Asiatů,byly po zjištění,že se nebráníme,urychleně stahovány a nahrazovány jednotkami z evropských částí SSSR,aby se snížilo riziko nějaké konfrontace.
Kromě přijímání uprchlíků a jakýchsi bezzubých protestů , Západ nepodnikal vůbec nic,neboť se obával,že intervence do Československa je jen záminka,jak sem nenápadně dostat vojska k invazi na západ.
Československo bylo ve sféře vlivu SSSR a o „socialismus s lidskou tváří“ nestála věrchuška na Východě,ale ani majitelé demokracie na Západě.Však ještě v roce 1989 vyzývala „Železná lady“ Gorbačova,ať si v satelitech i doma zjedná pořádek.
Díky prezidentu Svobodovi,který dobře chápal,že ozbrojený odpor by skončil masakrem a svojí autoritou přesvědčil Brežněva,že nápravu poměrů zvládneme sami,takže následná Normalizace byla mnohem méně drastická,než kdyby byla prováděna sovětskou okupační správou.
Nebyli zde jen nějací němečtí důstojníci, ale i bojové jednotky, které vystřílely celnici na Ústecku. Jako jejich otcové před třiceti lety. Pak se museli stáhnout na základě dotazu okupační správy Západního Německa, zda sověti nechtějí pomoct při pacifikování bouřících se Němců ve východní zóně.
Je otázka, zda otevřená okupační správa by nebyla lepší v tom smyslu, že by se nikdo nemohl vymlouvat, že to nebo ono dělal z dobrého úmyslu.
Ano, je pravda, že přes veškerou roli Waltera Ulbrichta a NDR na přípravách té intervence, rozhodně nebylo žádoucí, aby v českém/československém povědomí byly příliš evokovány události let 1938/39-45 – už jen přítomnost německy mluvících vojáků, jejichž uniformy se na první pohled ani tolik nelišily od uniforem vojáků Wehrmachtu…
1938, 1968 stejná zkušenost.
Ke tvrzením Pergilla-Šimůnka:
Ad 1): Kromě Rumunska se na „bratrské pomoci“ nepodílela Albánie.
Ad 3): Vedoucí představitelé ČSSR sice podepsali (s výjimkou Fr. Kriegla) tzv. Moskevský protokol, leč nikoli ochotně (např. soudruh Dubček plakal, neboť se cítil děsivě podveden svými sovětskými soudruhy).
Ad 4): ČSSR byla v r. 1968 PEVNOU součástí tzv. socialistického tábora, členem Varšavské smlouvy. Tudíž nikoho v celém Československu ANI NENAPADLO žádat Západ (= úhlavního nepřítele) o pomoc proti Sovětskému svazu (= nejlepšímu příteli, bratru, osvoboditeli, ochránci proti Západu).
Naopak: Kdyby se přes západní hranici „socialistického tábora míru a socialismu“ valila pomoc Západu (= NATO), Češi by na „německé fašisty a americké žoldáky“ ochotně stříleli.
Což bylo tak zřejmé, že na Západě nikoho nenapadlo rozpoutávat 3. světovou válku kvůli Čechům, kteří neobyčejně přesvědčivě demonstrovali svoji vůli připojit se k Rusku ve volbách roku 1946.
Ovšemže, státy by mohly (nikoli „mohli“) pomáhat Ukrajině víc. Např. my bychom mohli z Hradu vyhnat rusáckého agenta Zemana alespoň teď, když jsme to nedokázali dřív. Viz Zemanovy nehorázné lži k anexi Krymu, rusáckému vraždění v Anglii a Vrběticích atd. apod., více dokument „Analýza jednání a činů Miloše Zemana v úřadu prezidenta republiky“.
Takže tak.
Richard Švehla
1. Albánie, pokud vím, nebyla ve Varšavské smlouvě, a nebyla socialistickým, ale maoistickým státem.
3. To, že soudruzi plakali, na celé věci nic nemění. IMHO rok 1968 do značné míry připravil zhroucení socialismu v roce 1989, protože nebyly provedeny potřebné reformy, které by převedly státně diŕigistickou ekonomiku na nějakou smíšenou, a ta státně dirigistická byla stále víc a víc rigidnější, až se totálně sesypala. Totéž se děje v současnosti s ekonomikou EU.
4. Tohle je otázka. Pokud by vedení KSČ zavelelo k obraně s tím, že nám pomohou socialisté ze Západu, sledující naši obrodu socialismu, proti zpátečníkům, pohřbívajícím yákladní myšlenky této ideologie, tak by minimálně část lidí tuto intervenci přivítala.
Albánie členem Varšavské smlouvy taky bývala od jejího založení v roce 1955, ale je fakt, že pak se postupně od SSSR a jeho bloku dost oddělila, mj. kvůli oficiální destalinizaci, a přimkla se výrazně k té maoistické Číně. Je pravda, že právě invaze Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 byla takovou poslední pomyslnou „kapkou“, proč Albánie Varšavskou smlouvu definitivně opustila. Ale tehdy to byl takový už spíš jen formální krok.
ad 1) to je úplně jedno! Bylo to všechno pod velením SSSR? Bylo!
ad 2) a ostatní! Bylo to v naprosto jiné době ….to se nedá vůbec srovnávat
Že bych tedy připomněl proč se tehdy nedálo bránit, naše slavná armáda vůbec nevyjela z kasáren. Ta dostala rozkaz nebránit se sovětským okupantům jako první, a splnila ho na sto procent.
Tož, pokud by se měl srovnávat rok 1968 s Ukrajinou, spíše se to blíží okupaci Krymu v roce 2014…
také jsem zažila okupaci 1968 ,mohla bych o tom vyprávět celé hodiny
smekam pred kazdym jako je p. Pinc, ale branit se v 1968 by vedlo ke genocide cechoslovaku. kdyz vidime co se deje na Ukrajine, pricemz rusko je mnohem slabsi nez tehdejsi CCCP, navic proti nam byly dalsi zeme socialistickeho bloku, podpora ze Zapadu by nebyla zadna narozdil od soucasne podpory Ukrajiny Zapadem …
to uz jsme meli mnohem vetsi sanci se ubranit v 1938 nacistum, tam asi jsme meli zacit. z tepla a bezpeci kancelare se to ale pise moc snadno …
A proč by nám měl někdo pomáhat, když jsme od začátku nebojovali sami ?
Naprosto souhlasím přesně vystihuje mé pocity a názory.
Kreml je nevěstka opilá krví nevinných-
Máte pravdu v každém jednotlivém slově. Rusové asi neznají pořekadlo- Nedělej druhému to, co nechceš aby on dělal tobě. Jinak Rusové všechny ty zvěrstva na Ukrajině spáchali, protože pokud jste sledoval válku v Sýrii, kde nezůstal kamen na kameni, tak stejný scénář prosazují i na Ukrajině. Je to scénář spálené země, kde se nedá normálně žít několik desetiletí a hlavně je ta okupace a válka na Ukrajině proto, aby Ukrajincům nahnali strach a že v ní padne i hodně vojáků ruské armády- to nehraje roli, v ruské společnosti odjakživa se museli jednotlivci podřídit tomu aby Rusko získalo nová území a je tomu tak už v historii přibližně 500 roků.
Sámo, spálenou zemi dělal v Sýrii Islámský stát. A je dobře, že byli islamisté poraženi, jinak by tam byly podobné poměry jako v Íránu.
Islámský stát sice ruskému úsilí učinit ze Sýrie spálený stát ochotně pomáhal, ale tu hlavní práci odvedlo Rusko, které k tomu mělo mnohem mocnější prostředky, než Islámský stát.
… no jak „pomáhal“ Islámský stát Rusku v Sýrii ? Pokud tu válku v Sýrii hodnotí nezávislí experti, tak oni říkají, že hlavní boje s Islámským státem svedla armáda Sýrie a Iránské jednotky.. Rusko mělo „pouze“ letecký dohled…. Tady tedy je to „přání otcem myšlenky…“
Islámský stát byl protivníkem Ruska. Faktem je, že nebýt Ruska, byl by ze Sýrie další Írán.
Vy jste mě josefe už mnohokrát ve svých příspěvcích na Hlídacím psu přesvědčil, že do toho nezávislého experta máte hodně, ale opravdu hodně daleko. A žádný jiný názor ve vašem příspěvku uveden nebyl. Vaše názory pane josefe jsou nezávislé, asi jako názory pana Lavrova.
Pergille, učinit ze Sýrie spálený stát se snažily jak Rusko, tak Islámský stát. A v tomto úsilí se vzájemně náramně dobře doplňovaly.
dle Wikipedie: do CSSR vtrhla 1.ukrajinská armáda, pro invazi v ruském politbyru (10lidí) hlasoval tajemníkem Ukrajiny a jeho spříznění, Brežněv a Kosygin ne
Češi a Slováci taky hlasovali jako čechoslováci! To je kravina rozlišovat to! Bylo to SSSR?
BYLO!
Myslím, že invaze r. 1968 a současná invaze Ruska na Ukrajinu se nedá srovnávat. Byli jsme členy Varšavské smlouvy v rámci poválečného politického uspořádání v Evropě, což je jiná situace než dnešní Ukrajina. Tehdejší SSSR mělo jinou mezinárodní pozici než dnešní Ruská federace. Tomu odpovídal i postoj USA k invazi.( “ It´s your bussines“). Američtí vojáci umírali ve Vietnamu, v Evropě probíhaly studentské bouře (Francie). A naši reformní soudruzi museli vědět, že jejich vize „socialismu s lidskou tváří“ nebude v Kremlu pochopeno.
Jsou zde informovaní lidé.
Mému otci v 70. letech líčil sovětský odborník ze stejné branže, že jeho syn byl jako voják v Československu a jeho jednotku tam zmasakrovala nějaká „děvuška s pulemjotom“ z věže kostela. Zcela jistě se nic takového u nás nestalo.
Nedonesly se k někomu z vás informace, že v tom srpnu 1968 pacifikovali sověti ještě někde jinde? Třeba na svém území? Já po takové informaci pátrám marně a otec považoval onoho odborníka za pravdomluvného, čili že se někde něco takového opravdu stalo.
Nemohlo by jít nějakou náhodou třeba o záměnu s tím pohraničním konfliktem s Čínou v roce 1969…???
Těžko říct, to už je přece jen dost časově daleko.
Na podzim roku 1990 jsem byl v Bělorusku,tehdy to bylo ještě v SSSR.To sice ještě dobíhala československo-sovětská družba,ale nebylo mi úplně volně,když jsme přejížděli polsko-běloruské hranice a komisní celní úřednice zavelela „idítě v karidor“.Mohu ale s klidem říci,že tak jako ten týden tehdy,jsem se nikdy neměl.A to v té době tam byly prázdné obchody.S tak pohostinnými lidmi jsem se nikdy nikde jindy nesešel.
Poslední noc na hotelu v Minsku,jsme s řidičem,co nás vozil a měl za úkol se o nás postarat,dokud nenastoupíme do vlaku,měli při pivu,vodce a uzeném na pokoji debatu.Zajímalo ho,co se u nás dělo v osmašedesátém.On byl v té době na vojně a přes měsíc spal s ostatními za nádražím v Brestu Litevském,kde bylo navagónováno tisíc tanků a připraveno k přesunu i s posádkami přes Polsko k nám,kdyby se bojovalo.Další tisíce tanků byly prý připraveny jet po vlastní ose.Jim řekli,že prý naše vláda,co se odtrhla od lidu,chce vydat Československo Američanům.
A dodneška tomu většina národa věří. Přesto jsme se měli bránit. Rumuni slíbili, že pokud se budeme bránit napadnou Bulharsko. A ti by se museli spolu s Hunskými vojsky vrátit.
Nó, něco by se našlo, že se až člověk diví. Mrkněte se na wiki
odkaz Události roku 1968
tak se tam (krom ČR) dočtete o Opotřebovací válce v Izraeli s údajem v pravém sloupci že se toho na straně arabských států účastnil i SSSR a poslal tam 10-15 tisíc vojáků. Tak jestli se ten oficír nezatoulal tam.
potom taky v tom roce se konaly Studentské nepokoje v Jugoslávii, které musely potlačovat bezpečnostní síly. Čili i toho se mohli Rusové zúčastnit..
pak se bojovalo ve Vietnamu, i tam mohli být ruští oficíři..
Možná ještě jedna taková roztomilost:
Poté, co se sověti stáhli z bojových okopů kolem města, jsme se na ně byli podívat. Mimo jiné jsme zjistili, že vůbec neměli vykopané latriny a vojáčci prostě dělali pod sebe. Takže se nedivím pověstem o epidemii mezi nimi, podle kterých se do krematoria vozily náklaďáky mrtvol a považuji je za alespoň zčásti pravdivé.
Možná podobný přístup k hygieně bude v pozadí části zahynulých Rusů na Ukrajině, zejména v situaci, kdy se fronta moc nehýbe.
Ono to, že rusové smrděli není až taková roztomilost. Na Doupově jsme měli aspoň ty kolotoče, kde nás někdy sedělo i 8 a když jsi důstojníkovi ukradl papír, seděl tam až mohl ukrást druhému. Rusové káleli pod sebe a papír prostě neměli.
Tady nešlo o nějaké smrdění. Ty latríny se kopou kvůli prevenci přenosu infekcí. A u nás byl už za Rakouska první úkon, když se zřizovalo polní tábořiště, že část ženistů (tehdy sapérů) šla vykopat latríny a před opuštěním tábořiště je zase zasypali. Jak jsem už psal, nejspíš se jim to promítlo do úmrtnosti vojáků, která pak byla sovětskou propagandou vydávána za „oběti kontrarevolucionářů“.