Rozpůlený, pokálený a padající Lenin. Plešatý muž s bradkou stokrát jinak
Kým byl ve vzpomínkách pamětníků Vladimír Iljič Lenin? Muž, který před sto lety zemřel, v jejich příbězích figuruje jako neosobní symbol, jedna z nejzprofanovanějších rekvizit režimu, ale také středobod mnoha recesí a ventil frustrace.
„Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil,“ psali obyvatelé Československa na zdi a ohrady ve dnech těsně po invazi do Československa v roce 1968. Tahle v té době tak populární hláška vycházela z poněkud naivní představy, že Lenin by okupační tanky do Prahy neposlal.
Vladimíra Iljiče, jehož tělo v té době už víc než čtyřicet let leželo v mauzoleu na Rudém náměstí, si lidová obraznost spojovala s čistotou původní myšlenky socialismu. A vina za všechno špatné, co totalitní režim přinesl, se připisovala vůdcům, kteří přišli po něm.
Svůj názorový vývoj ve vztahu k Leninovi popisuje v rozhovoru s Pamětí národa spisovatel s ruskými kořeny Alexandr Kliment:
„V mládí jsem nebyl dost vzdělaný, a ačkoli Stalina jsem považoval za člověka nepřijatelného, Lenin se podle mě od něj odlišoval. Některými myšlenkami se mi jevil jako člověk, který to s revolucí myslel vážně a myslel to vážně i s Ruskem.“ Až v šedesátých letech postupně zjistil, „že to byl Lenin, kdo podepsal první dekret o koncentračních táborech“ a začal respekt k Leninovi postupně ztrácet.
Pro většinu Čechů však byl Lenin především odlidštěným symbolem, rekvizitou, která neměla se skutečným člověkem z masa a kostí nic společného.
Lenin mánička, Lenin nadrozměrný
Tvář revolucionáře s vysokým hladkým čelem a odhodlaně trčící bradkou dokázalo v Československu před rokem 1989 identifikovat každé malé dítě. Jeho podoba byla součástí každodenního života, ať už v beranici, v dělnické čepici s kšiltem, za psacím stolem nebo za řečnickým pultem, často se zaťatou pěstí nebo s rukou vizionářsky ukazující vpřed.
Úkolu portrétovat Lenina se v totalitním Československu zhostily stovky výtvarníků. Z uměleckého hlediska šlo o velmi nezajímavé zadání, které navíc mohlo tvůrce snadno dostat do potíží. Přesto se mnohým podařilo obrátit ho ve veselou historku.
Výtvarník Svatoslav Böhm dostal na vojně od politruka za úkol namalovat velký obraz Lenina, jenž měl být umístěn na fasádě kasáren. Mladý vojín se s úkolem snadno vypořádal a vytvořil třímetrový portrét: „Jenže jsem zapomněl, že pracuji v interiéru, a hotový obraz neprošel dveřmi. Politruk měl v očích strach a vyhrožoval, že mě zavřou.“
V padesátých letech se taková drobnost skutečně mohla zvrhnout ve vážný politický průšvih. „Lenina jsem rozřízl na půlku. Dovede si představit, co se odehrávalo v očích důstojníků?“
Obě poloviny obrazu Svatoslav venku znovu spojil a obraz byl ke spokojenosti velení vyvěšen na fasádu.
Výtvarník Svatoslav Böhm. Zdroj: archiv Městské knihovny v Krnově, se souhlasem Paměť národa
Na konci šedesátých let se jiný mladý výtvarník, Jan Fiala, mohl stejného zadání zhostit s větší lehkostí. Během studia na pražské Střední uměleckoprůmyslové škole dostal za úkol namalovat Lenina pro železničáře z nádraží Praha-střed. Jeho výtvor se od originálu v jednom ohledu lišil: měl totiž dlouhé vlasy.
Paranoia komunistického režimu ale znovu nabyla na síle v době normalizace. Věra Bartošková, která koncem 70. let pracovala jako vedoucí kulturního domu v Duchcově, dostala okamžitou výpověď jen kvůli tomu, že řemeslníci během malování chodeb pověsili Leninův portrét na toalety.
„Byla to neuvěřitelná aféra. Udělali ze mě totálního vyvrhele. Stát se to v padesátých letech, asi bych dostala trest smrti,“ konstatuje Věra Bartošková. S bývalým zaměstnavatelem se soudila a malíři jí u soudu dosvědčili, že portrét umístili na záchod jen proto, aby ho uchránili před stříkanci barvy. Své místo získala zpět, ale vrátit se už nechtěla.
Lenin stoupající a padající
Dlouhou historii má příběh Leninovy podobizny na vrcholu tatranské hory Rysy. Vladimír Iljič totiž v roce 1913 během svého vyhnanství pobýval na polské straně Tater v osadě Biały Dunajec a několikrát vystoupal také na Rysy. Od roku 1957 pořádal komunistický režim masové výstupy na Rysy „ve stopách V. I. Lenina“, přestože skutečná trasa jeho výstupu vedla samozřejmě z druhé strany, tedy z Polska.
Jedna z pamětních desek V. I. Lenina na vrcholu Rysy. Zdroj: Vtedy.sk, se souhlasem Paměť národa
V roce 1970 se komunisté rozhodli umístit na vrchol Rysů Leninovu pamětní desku. Místo je lákalo tím víc, že na protějším vrchu, Vysoké, místní lidé roku 1955 vztyčili kříž na památku horolezce Václava Raifa. „Tisíckrát chtěli komanči ten kříž strhnout, ale nebyli schopni tam vylézt. Posílali horskou službu, ale vždycky ji chytila nějaká vichřice nebo bouřka,“ říká Viktor Beránek, který v době normalizace pracoval v Tatrách jako horský nosič.
Dopravit masivní Leninovu podobiznu do výšky 2500 metrů nad mořem nebyla žádná maličkost. Vše bylo závislé na horolezcích, kteří těžké náklady vynášeli na zádech. A když se to podařilo, Leninovu pamětní desku pokaždé někdo strhl. Viktor Beránek vzpomíná:
„Lidé vyrvali toho Lenina ze skály a hodili ho dolů. Připevnili tedy lepší, odolnější desku. Časem i ta letěla.“
„Nakonec to Poláci vyrobili z kovu, chválili se, jak je to bytelné. Takový pěticípý květ, uprostřed byla Leninova hlava a nápis ,Komunismus, mládí lidstva,‘“ pokračuje Viktor Beránek. Deska však byla i nadále různými způsoby poškozována, často ji někdo znečistil výkaly.
Pohraničníci ji museli čistit chemikáliemi, které kov postupně rozežíraly, takže v osmdesátých letech byl Lenin dvoubarevný.
Lenin s batohem míří domů
Nejen na Rysech se Lenin stával terčem, na němž si lidé ventilovali frustraci z komunistického režimu. Vynucovaná úcta k neosobní modle sváděla ke klukovinám všeho druhu děti i dospělé.
Jiří Kostúr, pozdější disident a spoluzakladatel časopisu Vokno, vzpomíná, jak v páté třídě při návštěvě jakéhosi muzea se dvěma spolužáky zanechali památku v Leninově síni potažené rudým suknem:
„Na nás to prostě přišlo a my jsme se v té Leninově síni vykadili.“
Psala se padesátá léta a následky mohly být opravdu vážné, podle jeho slov ale nešlo o vysloveně politický protest: „Byla to taková vzpoura proti nesympatickému světu dospělých. Věděli jsme, že by z toho mohl být průser, i když jsme si z toho vlastně moc nedělali.“
V. I. Lenin v roce 1990 opouští náměstí v Mladé Boleslavi. Zdroj: Petr Kadaník, se souhlasem Paměť národa
Poněkud vážnější následky měla recese, jíž se dopustil Jaroslav Horáček, dělník z mladoboleslavské automobilky, ve dnech po 21. srpnu 1968. Na náměstí, v místě, kam viděl přímo z okna svého bytu, stála socha V. I. Lenina.
S kamarády se rozhodli, že na protest proti okupaci sochu strhnou, to se jim ale nepovedlo. Potom si z nedaleké truhlářské dílny vypůjčili žebřík, vylezli k soše a pověsili jí na záda batoh. Symbolicky tím chtěli naznačit, že Rusové se mají sbalit a jít domů.
Během nadcházející normalizace byl za to Jaroslav Horáček vyloučen z KSČ, měl problémy v práci a při každém výročí 21. srpna ho kontrolovala policie: „Policajti chodili až před dveře, na chodbě zazvonili a ptali se, jestli jsem doma.“
Odstraňování Lenina
Odstraňování Leninových soch z českých náměstí po pádu komunistického režimu mělo pro mnoho pamětníků důležitý symbolický význam. Jedním z těch, kteří na to vzpomínají, je bývalý kyjovský disident a pozdější poslanec Petr Kozánek.
Když v roce 1980 byla na náměstí v Kyjově vztyčena socha V. I. Lenina a nedaleko stojící mariánský sloup musel být odstraněn, Petr Kozánek psal stížnosti komunistickým úřadům. Podařilo se mu prosadit, že sloup nebyl zničen, ale instalován na jiném místě.
Když po roce 1989 Leninova socha náměstí zas opouštěla, byl to pro něj silný zážitek: „Jeho záda nebyla vzepřená, takže na korbě nákladního auta hýbal rukou. To bylo nádherné divadlo, a do toho hrála cimbálka.“ Mariánský sloup se brzy poté vrátil na své původní místo.
Petr Kozánek s rodinou u sochy V. I. Lenina v Kyjově. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa
Zcela jinak vzpomíná na odstraňování Leninovy sochy v roce 1990 Miloslav Bartoš, tehdejší starosta Ostravy-Poruby. V regionu se silnou podporou KSČ měl obavy z negativních reakcí, a tak se rozhodl nechat sochu odstranit tajně.
Demontáž proběhla v tichosti dva dny před termínem, ohlášeným v novinách: „Objednal jsem jeřáb a montážníky. Zajistil jsem, aby Lenin nevisel za krk. Položili ho na valník, na břicho mu dali věnce, které tam komunisté nanosili, a odvezli ho do skladu. V záloze jsem měl policii a zdravotníky, kdyby se přece jen něco semlelo,“ vzpomíná.
Na místě, kde socha stávala, se místní komunisté nadále scházeli a zpívali Internacionálu.
Autorka textu Barbora Šťastná ůsobí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
„Underground pro mě znamená žít mimo struktury,“ říká fotograf Jan Ságl
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
22 komentářů
Lenin by měl být symbol pro Lenina byla vzorem Velká Francouzská revoluce a to doslova. I zde se tedy zabíjelo. Ve Francii nakonec popravili i Robespierra a v Rusku to byla nevhodní intelektuální část obyvatelstva. Pamatujme tedy i na Francii, která bolševikům byla v první fázi ovládnutí Ruska vzorem.,
Lenin je postava pro historiky, co s ním dnes.
Citát:,, Lenin žil, žije a bude žít !
1. Je otázka, zda by Lenin poslal do Prahy tanky či spíš zda by Brežněv neletěl do Gulagu. Udušení Pražského jara totiž v podstatě znamenalo rezignaci na socialismus jako takový a přiznání, že jde jen a jen o režim osobní moci stranických papalášů. Tak daleko se Lenin nedostal.
MMCH není to jen náš narativ, pokud si přečtete série Andreje Pilipiuka (Polsko) „Upír z činžáku“ a „Upír z okrsku“, aneb jak bytosti z americké ságy „Stmívání“ (a jejích pokračování) žily v Polsku za Jaruzelského, tak tam tenhle motiv najdete také a najdete ho minimálně v jedné z povídek téhož autora o Jakubu Vandrovcovi.
2. Za stále aktuální považuji Leninovo dílo „Stát a revoluce“, které by IMHO měl znát každý, kdo to s demokracií myslí dobře a vážně.
Zde je totiž step by step popsáno, jak zlikvidovat předchozí režim (vč. toho „jakž takž demokratického“ v Rusku po odstavení cara) a následně vytvořit diktaturu.
Naprosto stejně si totiž počínají antidemokratické síly současnosti, od liberálních demokratů po ekology. Takže je minimálně dobré vědět, na co si dávat pozor a ledacos z toho právě zde najdeme uvedené velice instruktivním způsobem.
Pergill – Šimůnek v poslední době trochu změnil tón: Už nevolá otevřeně po fyzické likvidaci věřících; asi se bojí reakce normálních lidí.
Přesto nepřekvapí, že uznává velkovraha Lenina, že – jsa bytostným antidemokratem – se pokouší plivnout na skutečné demokraty.
No nic.
Takže znovu, jako pro dítko ze zvláštní školy:
To, že by Lenin smahnul komunistické papaláše z doby před rokem 1989, nebyl jen náš narativ, ale i třeba polský.
A faktem je, že se Lenin papalášem nestihl stát, na rozdíl od svých následovníků.
„Liberální demokracie“ je v principu to samé, jako „lidová demokracie“, kterou nám tu zavedli po únorovém puči komunisté. S demokracií jako takovou ani jedno z toho nemá naprosto nic společného.
Ekologie v principu musí být antidemokratická, protože to, co ekologové prosazují, je v demokratických poměrech neprosaditelné (ukazují to mj. i současné protesty západoevropských zemědělců proti grýndýlu). Takže co ekolog, to antidemokrat.
A po věřících pouze chci, aby se jiným lidem přestali montovat do životů. Sami ať si dělají, co chtějí. Klidně ať si v kostelích pořádají kanibalské hostiny k poctě Velikého Benamukiho. To mi bude šumafu.
MMCH, řada náboženství považuje teofágii (byť v symbolické podobě jako požírání hostií) za odpornější kanibalismu.
Lenin, horší Hitlera, Stalina. Za něj bylo zabito víc lidí jak za druhé světové války. A nejhorší je to, že pro mnoho levičáků to je vzor. A na jeho popularitě mají největší zásluhu Němci, kde ho vychovali a podporovali, tak jako velkého levičáka Hitlera. Nacionální socialismus – násilné převzetí moci. zabíjení nepohodlných(třídních)nepřátel, konfiskování majetku, expanze – jako Rusko.
No nezapomenutelná socha Lenina byla v Hulíně, kdy při jejím odhalení měla socha na zádech nasazený batoh. To na tu dobu byl opravdu hrdinský čin. A dále pamatuji nápis na veřejných záchodcích tamního vlakového nádraží: Lenine, ty šxxxxx, co děláš v Hulíně. Za dob minulých byl neustále obnovován a zmizel až s rekonstrukcí, kdy už nebyl aktuální, po odstranění Lenina. A jestli se nepletu, tak při odstraňování sochy měl zdejší Lenin uvázáno lano i kolem krku. Pěkně to vypadalo když visel.
Smutný příběh střeleného Lenina :
V osmdesátých letech jsem po vyučení pracoval v nejmenované továrně. Po cestě na odpolední směnu, jsem si ve městě koupil vzduchovku. Starší kolega v práci, se ptá „učedníku cos to koupil ?“. Povídám, „pane Novák, vzduchovku“. Tak pojď vyzkoušíme jí. Na velíně byla nástěnka. Na ní jsme dali krabičku od sirek a stříleli do ní. Pan Novák povídá “ chce to jiný terč“. Nástěnka byla zrovna upravena k výročí VŘSR a nemusíte moc hádat, kdo tam visel. No, pan Lenin. Pan Novák se tedy jal střílet na jeho portrét. Stranická kontrola výzdoby nástěnek odhalila postřeleného pana Lenina. Vyšetřovala to STB jako politický delikt a chudák pan Novák vyfasoval 1/2 roku natvrdo v Horním Slavkově.
Na učňáku 84-87 jsem chtěl vyzkoušet jak přesná je 1m dlouhá trubka prům. 10x 2. do které se přesně vešla kulatina 6mm. Připojil jsem hadici se 6 bary, zamířil a spolužák mi ochotně pustil ventil. Nejen že to na vzdál. 8 m trefilo soudruha Lenina přesně mezi oči, ale propíchlo to nástěnku a zarazilo se to do zdi mezi cihly. Já tu tyčku nemohl vyndat! Soudruha jsem strhl, zmuchlal a šel ho ukrást z jiné nástěnky. Jak se dospělí tvářili vážně u té komoušské stupidity, byl zločin si myslet něco jiného. Snad už nikdy víc.
Počkejte, jestli se nestane něco zvlášť zásadního, tak za pár let bude požívat podobnou ochranu zloduch Timmermans.
Jako dite, vyrustajici v komunistickem Ceskosovensku, jsem nemohl uniknout te neustale glorifikaci Lenina – byl na namestich, na nastenkach, v citankach, casopisecha na mnoha dalsich mistech, casto vyslovene nevhodnych. Postupne jsem se dopracoval az ke kritickemu videni jeho osobnosti i politickeho odkazu, milniky na teto ceste predstavoval treba turbulentni rok 1968 nebo seznameni se Solzenicynovym dilem. Posledni kapkou bylo seznameni s Leninovym i spisy, ktere jsme museli i my, studenti mediciny, povinne konspektovat. Dnes pro nej jiz nemam zadnou polehcujici okolnost – byl to velmi zly a proradny clovek, ktery prinesl nestesti milionum…
A víte, že Ml.Boleslav byla t.č. vůbec nejodvážnější město? Postavili Lenina přímo před soud, tedy budovu okresního soudu.
Lenin bude vadit každému, kdo podporuje vykořisťování a zotročení prostého lidu. Lenin dal mužikům svobodu a perpektivu dobrého slušného života. A to mu kapitalisti nikdy neodpustí, protože kapitalismus je otrocký systém vykořisťující prostý lid. Leninovy myšlenky a idee jsou stále živé a aktuální a pravdivé, podobně jako ideje K. Marxe. Proto musí být dehonestován slovem a písmem, nehodí se dnes mluvit a psát o sociální spravedlnosti a právech lidí na slušný, materiálně i sociálně zajištěný život.
Haha. Tady nezbývá než se smutně zasmát. Lenin z komunistických učebnic a skutečný Lenin byly dvě naprosto různé osoby.
Není to tak úplně pravda: Já sám stážoval na institutu, kterému šéfoval soudruh, u něhož, co by pasáčka ovcí kdesi v kazašských horách, přišli na mimořádný talent, a tak ho bolševici poslali do škol a nakonec se stal akademikem.
A sám Lenin si v díle „Stát a revoluce“ (opravdu stojí za přečtení) liboval, jak jsou mužici šíleně vykořisťováni, a jak to hraje do ruky bolševikům. V Rusku např. až do revoluce platila občinová ekonomika, která znamenala, že za dluh mužika odpovídala celá vesnice. Ta dluh zpravidla zaplatila a potom peníze drasticky vymáhala na tom mužikovi. Výjimkou nebyly ani každodenní výprasky holí dokud nezaplatil nebo nezemřel. A tihle lidé opravdu šli za bolševiky, protože absolutně neměli co ztratit.
Velice dobrá je také kniha o Leninovi „Podobizna bez retuše“ od autora László Gyurkó. Ona byla napsána jako určité doznívání politického dění v Maďarsku v 50. letech a u nás mohla vyjít proto, že normalizace ještě neutáhla všechny šrouby (1970).
Rodiče kdysi byli na politickém školení, které pořádali komunisté v místě našeho bydliště. Tam jim to lektor vysvětlil velmi jasně:
„V kapitalismu vykořisťuje člověk člověka. V socialismu je to, soudružky a soudruzi, přesně naopak.“
Také jsem si z Ruska přivezl krásnou fotku, jak holubi vyspravili Leninovu tvář :)))
A vůbec v Rusku jsou sochy Lenina něco jako poštovní schránky na každém rohu (trochu přeháním…), přičemž nejčastější póza je se zaklesnutou rukou do klopy kabátu, jako kdyby promlouval k davům (samozřejmě dělníků a rolníků 🙂 ). Pro fajnšmekry pak doporučuji návštěvu největší Leninovy hlavy ve vesmíru v Ulan Ude.
Lenin je fetiš, něco jako v ČR Karel Gott. Ten první dokázal totálně rozjebat svět, ten druhý uměl aspoň zaspívat pár songů, bohužel dědictví obou se s námi potáhne ještě nějaký ten pátek 🙁
Zdá se, že Rusové závidí Egypťanům to množství mumií vystavovaných v Egyptském muzeu v Káhiře. Tak si také jednu mumii pořídili.
Ono se vždycky říkalo že Češi jsou národem Švejků, takže určitá forma groteskního odporu se od nich očekávat dala vždycky.
Ovšem, že by byli taková hov ada , aby své názory vyjadřovali pomazáváním soch oponentů lejny, tak to už je přece jen trochu jiná kvalita národa , kterou jsem ani já nikde nezažil, a to jsem si ten komunistý totáč zažil dost dlouho a fest..
Nezapomeňte na to, že akce německé rozvědky s Leninovým propašováním do Ruska ve výsledku zastavila ruská vojska. A vyjednali Brestlitevský mír- porážku Ruska.
Na druhé straně Leninsko-Stalinský režim přivedl zaostalou zemi plnou negramotů nejen do atomového věku, ale na práh vesmíru.Nu a mimochodem se z Ruska stal vítěz ve světové válce a dneska je Rusko supervelmocí…
Rusko vždy celá desetiletí stagnuje a pak přijde nějaký reformátor, který je skokem a za cenu potoků (přinejmenším) krve posune dopředu. Tak vyrobil Ivan, řečený Hrozný, absolutismus, tak Petr, řečený Veliký osvícenství a bolševici vstup do moderního světa.