V českých muzeích běží čas jinak – podle všeho výrazně pomaleji než jinde. Ani po dvaceti letech nejsou všechny sbírkové předměty zapsány v centrálním registru, i když to zákon nařídil už v roce 2000. I to napomáhá chaosu a tomu, že se tisíce cenných sbírkových předmětů „nedaří dohledat“.

Inventarizace se v českých muzeích i galeriích často provádí zhruba jednou za 10 – 15 let, což nabízí značný prostor pro chaos, zmatky i dostatek příležitostí pro krádeže.

Upozorňuje na to aktuální kontrolní zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu. Problém je ale dlouhodobý a mnohem širší, než jak jej může zachytit jedna kontrola.

Půl milionu předmětů?

Kontrola NKÚ se zaměřila jen na zlomek z tuzemských správců sbírkových předmětů, konkrétně na deset muzeí. V každém z nich pak kontroloři podrobněji zkoumali vždy jen jednu sbírku. I tak je výsledek tristní.

Ukázalo se, že jen při inventarizacích z let 2016 – 2018 se nepodařilo jen v těchto deseti institucích dohledat přesně 2869 sbírkových předmětů. „U těchto předmětů existuje riziko, že některé z nich nebudou nalezeny,“ stojí v kontrolní zprávě NKÚ.

Dá se očekávat, že toto riziko je vyšší než malé. Reálně ztracených, nedohledaných, v lepším případě špatně zanesených, v horším případě vědomě ukradených předmětů bude v tuzemských sbírkách násobně více.

V České republice je zhruba 480 muzeí a galerií a jen v neúplném centrálním registru je vedeno téměř 24 milionů evidenčních čísel, což odhadem na kusy činí asi 65 milionů sbírkových předmětů. Kontroloři NKÚ pokryli celkem 3,3 milionu evidenčních čísel (pod jedním evidenčním číslem bývá evidováno i více sbírkových předmětů).

Procentuálně sice nevychází poměr nedohledaných předmětů ke zkontrolovaným nijak dramaticky, v absolutních číslech by se ale při tomto poměru mohlo celkově jednat o více než půl milionu zmizelých předmětů – součástí českého kulturního dědictví.

Policie už od roku 1992 provozuje Portál systému evidence uměleckých děl, národní databázi odcizených, nalezených a navrácených předmětů kulturní hodnoty. Aktuálně je ve veřejně přístupné databázi zhruba 180 tisíc předmětů. S ohledem na výše řečené působí toto číslo podhodnoceně.

Vyřadit z evidence

Na dlouhou tradici „mizení“ sbírkových předmětů ukazuje rozsáhlé rozkradení muzejních sbírek v litoměřickém muzeu, odkud bylo v průběhu let postupně rozkradeno zhruba deset tisíc předmětů.

Už v roce 2015 NKÚ upozornil třeba i na to, že ve sbírkách Národní galerie chybějí některá díla. Galerie ale tehdy reagovala tak, že to vlastně tak velký problém není, protože hodnota jednotlivých děl se pohybuje jen v řádech desítek tisíc korun.

Při deset let trvající inventarizaci sbírky (ukončené v roce 2012) se přitom nenalezla mimo jiné díla Josefa Lady, Františka Kupky či Jana Zrzavého. Trestní oznámení kvůli ztrátě Zrzavého kresby Zeyerova zahrada podala Národní galerie až během kontroly NKÚ, tedy minimálně 13 let od ztráty díla.

Běžná je praxe, že pokud se předměty v rámci inventarizací nedaří dlouhodobě dohledat, správce sbírek je jednoduše vyřadí z evidence.

„Správci sbírek nedohledané sbírkové předměty neřešili včas a odpovídajícím způsobem jako možné krádeže, a nepodnikali tak kroky k ochraně tohoto majetku ve vlastnictví České republiky. Vzhledem k tomuto systému nebylo možné přesně určit, které z nedohledaných předmětů jsou nenávratně ztraceny a které ještě správci sbírek v budoucnu mohou dohledat,“ shrnuje stav zpráva NKÚ.

Ze sbírek muzeí a galerií mizí vzácné sbírkové předměty i sofistikovaněji než „pouhým“ odcizením. Obrazy z depozitářů se například zaměňují za plagiáty, či se stejné inventární číslo nalepí místo na vzácný obraz na levný kus. Konkrétní důkazy k tomu ale obvykle chybějí.

Podobně jako k informacím, že z negativů slavných českých fotografů ze státních sbírek vznikají pokoutně na staré fotografické papíry nové zvětšeniny a jsou na trhu draze prodávány jako původní autorská díla.

Vzpomínka na diamant

Konkrétní příklad jedné takové záměny popsal před dvěma lety HlídacíPes.org. Ukázalo se, že ve sbírkách drahých kamenů Národního muzea se místo vzácných přírodních drahokamů objevily uměle vytvořené verze, dokonce i bezcenné sklo.

Týkalo se to i kusů, jež samo muzeum dlouho považovalo za nejcennější části sbírky a jako takové je i prezentovalo veřejnosti.

Šlo mimo jiné o pětikarátový diamant, který byl dlouho považován za třetí největší z celé sbírky, ve skutečnosti je ale jen broušeným sklem. Kašmírský safír o udávané hmotnosti 19 karátů pak není přírodní, nýbrž syntetický, tedy laboratorně vytvořený.

Jen samotný kašmírský safír, pokud by byl skutečně přírodní, by měl hodnotu až desítek milionů korun. Jeho syntetická napodobenina má hodnotu jen několika stovek korun.