V červnu zemřel v Sobotíně na Šumpersku ve věku nedožitých 78 let výtvarník a kurátor Miroslav Koval. Patřil k podstatným umělcům, ale nikoli ke společenství celebrit – držel se v ústraní. „Příroda v nejširším smyslu, včetně lidské bytosti, je mi trvale blíž než člověk společenský a jeho umělý svět. Z toho unikám právě do malby nebo dnes především do kresby,“ řekl v rozhovoru pro Revolver Revue v roce 2005.

Redakce Revolver Revue ho charakterizovala jako „výjimečného, příznačně nenápadného, avšak pevného muže“, pro něhož byla „určující osobní zkušenost s komunistickou totalitou“. Miroslav Koval vyrostl v dětském domově jako dítě tzv. třídních nepřátel, dětství mu zničili pokrokoví komunističtí budovatelé lepšího a spravedlivějšího světa.

Miroslav Koval v polovině 60. let. Foto: se souhlasem Post Bellum

Miroslav Koval se narodil 26. listopadu 1944 v Havlíčkově Brodě jako druhý syn manželů Katzerových (příjmení si změnili po válce). Otec Josef se živil jako právník, matka Marie pocházela ze selského rodu, oba byli katolíci, dominikánští terciáři.

Kovalovi bydleli v Humpolci, v roce 1946 se přestěhovali do Litoměřic, o rok později se stal otec soudcem u krajského soudu v Ústí nad Labem. Úzce tehdy spolupracovali s později uvězněným biskupem Štěpánem Trochtou, který Miroslavovu matku požádal, aby jako diecézní sestra laické katolické akce duchovní obnovy jezdila spolu s dalšími lidmi po farnostech: četli pastýřské listy, chystali duchovní cvičení, zakládali katolické knihovny, pečovali o bohoslovce.

Po únoru 1948 dostávali komunisté rodinu Kovalovu do čím dál svízelnější situace. Josef Koval záhy odešel z vlastního rozhodnutí pracovat na Mostecko jako horník – odmítal nespravedlivé rozsudky, křivení práva a mocenskou přizpůsobivost kolegů, prohlásil prý, že se „k soudu vrátí, až to bude mít smysl“. Marie Kovalová se zase příčila proticírkevní politice nového režimu, navzdory zákazům, zatýkání kněží a protikatolické kampani si dál počínala jako svobodná křesťanka.

Domov zanikl, rozkraden, rozprodán

V srpnu 1952 si pro Marii Kovalovou přijela Státní bezpečnost. Miroslav si pamatuje, že byl tehdy na zahradě, „v bytě nepořádek, divní pánové, maminka se s námi rozloučila, všichni tam pak tak stáli, zničení“. Bylo mu necelých osm let. Dne 21. března 1953 se konal vykonstruovaný proces s uměle vytvořenou skupinou „vatikánských špionů“, v němž seděla Marie Kovalová po měsících týrání na lavici obžalovaných; její manžel byl předvolán jako svědek, ale na místě „přeměněn“ na dalšího obviněného. Marie dostala za údajnou velezradu 14 let vězení, Josef za napomáhání k údajné velezrádné činnosti sedm let.

Kovalovi v roce 1960, Miroslav stojící, rodiče a bratr sedící. Foto: se souhlasem Post Bellum

O kluky Kovalovy (Miroslava a o čtyři a půl roku staršího Vladimíra) se nejdřív starala jihlavská rodinná pomocnice Milada. Pak se však věci ujal otcův bratr František.

„Otec byl premiant, vystudoval vysokou. Strýc se ani nevyučil. Nebyl hloupý, ale na všechno kašlal. Když přišel únor 1948, vstoupil do partaje a do milicí a začal dělat kariéru.

Přišel k nám, Miládku vyhodil, a že si nás vezme k sobě,“ vzpomíná Miroslav Koval: „Mého bratra strýc poslal do pionýrského tábora, přestože byl skaut. Já jsem zůstal sám, jen s nějakým kamarádem… Strejda pak přišel a říkal: ‚Víš, Vláďa je mezi dětma, pojď já tě taky zavedu mezi děti.‘ A zavedl mě do dětského domova typu B na Hradčany. Říkal: ‚Já si pro tebe pak přijdu.‘ Skončily prázdniny, volali mě, že odcházím, tak jsem myslel, že ke strýci. Sedli jsme do auta ještě s dalšími dětmi – předškoláky. A jeli jsme do dalšího dětského domova do Pyšel. Tam už byl i brácha.“

V interview s Viktorem Karlíkem pro Revolver Revue Miroslav Koval říká: „Domov zanikl, rozkraden, rozprodán, zbytek vyhodili. Zůstalo ležet pár dokladů a fotografií ve sklepě národního výboru, nepočítali s tím, že se kdy naši ještě vrátí.“

Miroslavův bratr byl zařazen mezi starší děti, stýkat se mohli jen občas. Jednoho dne na sebe narazili na chodbě: „A on mi povídá: ‚Hele, zítra utečeme.‘ – ‚Tak dobře, brácha, tak utečeme.‘ Jeli jsme za strejdou do Prahy, drbal se na hlavě – a odvezl nás zpátky. Pak už jsme ho neviděli. To byl rok 1953 a příště jsem ho potkal ve třiasedmdesátém na pohřbu babičky. Mezitím udělal obrovskou kariéru, stal se šéfem milicí v ČKD, měl vilu.“

Spíš tryzna, než návštěva

V dětském domově nezažíval Miroslav Koval týrání nebo šikanu, ale psychicky strádal: „Do školy jsme chodili v obci, jinak všude mimo domov ve dvojstupu. Na minuty přesný režim, ale zvykli jsme si a svět za plotem nám byl brzy cizí. Žil jiným životem a cosi z toho trvá a nedá se odplavit. Podobně jsem po létech spolehlivě poznával bývalé vězně. Měli v sobě cosi zřetelně odlišného od ostatních.“

Dvakrát nebo třikrát směli bratři Kovalovi prožít Vánoce s tetou Boženou (matčina mladší sestra), která pracovala jako zdravotní sestra v Praze na Bulovce. Svátky trávili v jejím nemocničním pokoji. Teta je také brávala na návštěvu za rodiči. Maminka byla ve vězení v Pardubicích, otec na nucených pracích ve Rtyni v Podkrkonoší na Dole Zdeněk Nejedlý II. Návštěva trvala hodinu, mluvit se smělo jen o nezávadných tématech, jinak mohli bachaři setkání kdykoliv přerušit: „Byla to spíš tryzna, než návštěva, vraceli jsme se zničení.“

Miroslav Koval se dostal z dětského domova v roce 1960, po sedmi letech, kdy dokončil základní školu a kdy byli jeho rodiče (zvláště maminka ve špatném zdravotním stavu) propuštěni po amnestii z kriminálů.

Rodina Kovalových se tehdy znovu sešla, našli si bydlení v Praze, ale Státní bezpečnost znemožnila, aby se nastěhovali. Museli odejít do Litoměřic, kde jim přidělili přízemní byt: „Je bláhová představa, že všechno skončilo propuštěním. Díky ‚péči‘ StB jsme dostali v roce 1960 nepatrný a promáčený byt na úrovni chodníku a k tomu čtyři placené informátory. Byl nutně trvale větraný, ideální situace pro snadný ‚dozor‘ zvenčí. Žili jsme tak dalších šest let, v létě vysoušeli, škrábali plísně, sháněli náhradu za to, co shnilo.“

Výtvarník Miroslav Koval. Foto: se souhlasem Post Bellum

Jako syn „třídních nepřátel“ nesměl Miroslav Koval nastoupit na výtvarnou školu, přesněji řečeno, nesměl studovat vůbec. Vyučil se tedy v chemičce, pracoval v kaučukárně v Kralupech nad Vltavou a večerně si pak dodělával maturitu. Teprve v uvolněnějších poměrech (v roce 1965) začal studovat Akademii výtvarných umění (absolvoval roku 1971). Koncem 60. let se seznámil s Anežkou Jílkovou (malířkou, dcerou sochaře Jiřího Jílka), vzali se a odešli do jejího rodiště, do Sobotína. Ve skromnosti tu přečkali tzv. normalizaci, nechodili k volbám, neúčastnili se oficiálního výtvarného života, termín „vnitřní emigrace“ byl v jejich případě přiléhavý.

Po listopadu 1993 vedl Miroslav Koval šumperskou Galerii Jiřího Jílka, v níž uspořádal desítky výstav. O postkomunistickém období v již citovaném rozhovoru pro Revolver Revue řekl: „Cosi zlého skončilo, hodně se toho pomíchalo, viníci, oběti; ve výkladu událostí nepoznávám, čeho jsem byl svědkem. Aktéři pomřeli, jizvy zůstávají, na nich náplast výroku: „Všichni jsme se nějak…“ Všichni? Snad je to tak vždycky, tlustá čára, účelové zapomenutí, nezájem.“

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.