MINIPOVÍDKA. Zemřel bývalý sovětský gensek Michail Gorbačov a celý svět se teď pře o jeho odkaz. V takové chvíli utíkám k beletrii, někam na pomezí povídky a vzpomínky. Všechny postavy v tomto ději jsou skutečné a popisované události se opravdu staly, takže povídce jako žánru chybí požadovaná fikce. Milosrdná selhávající paměť ale zároveň nezaručuje, že vzpomínky jsou přesné. Neboli jak se říká – historka je svatá a nebudeme si ji kazit pravdou.

Jednou, muselo to být vzhledem k některým vnějškovým okolnostem na podzim roku 1988, jsme se se spolužákem Pavlem z Matfyzu slušně přiopili v hospodě Za vozovnou ve Střešovicích. On tedy dnes doslova tvrdí, že jsme nebyli „extra echt vožralý“, ale pod tím si lze představit cokoli. Přidržme se tedy verze, že naše veselí bylo spíš větší než malé a mohlo za něj kromě sady piv zejména utrhjátro, příšerný šláftruňk, který se pil, když už zavírali, aby se člověk ještě trochu dokrmil a motal. Skládal se tuším z dvou deci bílýho vína a velkých panáků griotky a vodky a pilo se to na ex.

Ke konci večera došlo ke kontroverzi s obsluhou, která nás chtěla z hospody vypakovat. V deset tehdy byla milé děti policejní hodina a nám se na kolej nechtělo. Když jsme se konečně zvedli, zjistil jsem, že mi chybí batoh; šel jsem tehdy z odpolední hodiny tělocviku rovnou do hospody a v batohu měl kromě kopaček a zpocenýho trika i pár dalších věcí. Na ty dojde a přivedou nás už ke kýženému Gorbačovovi.

To už na něj bylo trochu moc, chápu. Jenže to byla pravda, sundal jsem si je na tělocviku a dal do batohu, těžký byly jak kráva. Chlap trochu vypadal, že mě vezme obuškem, čímž byla Čkalovka jako služebna proslulá. Ale neudělal to, nejspíš měl vzácně vyvinutý instinkt.

„Tak od Gorbačova. A kde jste je vzal?“

„Od dědy. Dal mi je na památku.“

„A ten je vzal kde?“

„Dal mu je Gorbačov. Na památku.“

„A děda je kdo?“

„Generál Carda.“

To bylo tak. Dědu Cardu si přivedla moje bába, když se rozvedla s dědou Vnukem. Bohumil Carda byl kariérní komouš, velký zvíře školený v Rusku, postupně náčelník vojenský kontrarozvědky západní skupiny vojsk v Příbrami, velitel vojsk Ministerstva vnitra a pak šéf pražský a středočeský Správy SNB. Tam kariéru na jaře 1989 zakončil a poslali ho jako bezpečnostního přidělence na ambasádu do východního Berlína, usadil se tam v pěkném diplomatickém bytě někdy na podzim. Pak zasáhla prozřetelnost a za pár týdnů padla zeď.

V únoru 1990 zase šupajdil zpátky domů, tentokrát už s obviněním na krku. Nakonec dostal podmínku za vyvážení demonstrantů do Brd během Palachova týdne a dožil v zapomnění, aniž by cokoli pochopil. Ještě v Berlíně v nemocnici, kam ho poslala náhlá příhoda, se pokusil o sebevraždu. Kombinaci prášků na spaní a podřezání žil ovšem nezvládl vhodně zkoordinovat, a tak ho našli klidně spát s žiletkou v ruce.

Děda Vnuk, mistr vyvažování

V těch pozdních 80. letech byl u nás v rodině vztah k vládnoucí elitě docela téma. Babička byla řekněme jednodušší vojanda. Měla vystudovaný dvouletý učňovský obor na obchodní příručí, jenže brzy se dala k vojákům, naučila se jezdit na štábní motorce a udělala praporčickou kariéru. Dotáhla to do spisovny na vnitru a podle vzpomínek mojí mámy byla do jistý doby i jako členka KSČ celkem normální. 21. srpna 1968 brzy ráno ji odvezli do kasáren, a když ji za dva týdny vrátili, už měla v hlavě ideologicky uklizeno, abychom použili jemný termín. S dědou Vnukem se rozvedla a přiveda dědu Cardu. To bylo počátkem 70. let.

Ne, že by si za to děda Vnuk (ano, můj děda se jmenoval Vnuk, Olda Vnuk) nemohl sám. Byl to dělník z Mitasky, ročník 1926, Po válce vstoupil do strany a neměl prsty na jedný noze. Rodinná legenda praví, že jednou ráno čekal na tramvaj, a jak zašlapával vajgla v kolejišti, tak tam tramvaj byla dřív. Nedávno mi máma povídala, že to bylo trochu jinak, ale kdo by dbal na detaily. Děda Olda nosil boty vycpaný novinama a byl trochu svéráz. Konkrétní příčinu k rozvodu babička našla poté, co ji cestou z hospody, kam chodil hrát na harmoniku, ztratil z motorky a zjistil to až doma. Jí ani tak nevadilo, že ji shodil, ale že se nevrátil. Harmoniku vždycky dovezl.

Ukázalo se, že si přeje mluvit s někým z tvůrců Pitavalu nebo s ředitelem ČST. Ale byl večer, na Kavkách už samozřejmě nikdo nebyl, tak ho spojili do Aktualit. To byly – pro mladší ročníky – tehdejší Události, komentáře, akorát zábavnější. A strašně tam dořval jakýhosi redaktora zpravodajství nebo kdo to zvednul, že ten seriál je úplně na píp.

Když byl v Praze Gorbačov, byla atmosféra úplně šílená. Jako komunista sdílel obavy režimu. Jako pragmatik nejspíš věděl, kam se to řítí. A jako šéf významný složky bezpečnostního aparátu musel zařídit, aby všechno proběhlo hladce. Ochránit Gorbačova, ochránit Husáka a spol., nepřipustit žádný projevy odporu ani přehnaný projevy nadšení. Praha byla plná policajtů, skoro jako když nedávno česká policie ochraňovala Si Ťin-Pchinga a jeho najatý čínský úderky.

Když to celý klaplo a děda jel z nějaký recepce domů, všimnul si, jak na nábřeží u Národního divadla jeden z hlídkujících příslušníků z nudy plive do Vltavy. Když přijel, zase strašně řval do toho telefonu, příslušníka nechal zjistit a kázeňsky potrestal.

To byl děda Carda, který řešil kraviny, zatímco se mu hroutil režim.

Digitálky značky Elektronika

A ty hodinky?

Ty dostal od Gorbačova právě za zabezpečení zdárnýho průběhu návštěvy v Praze. Pak mi je věnoval k nějakým narozeninám, protože měl pocit, že je to dar. Osobně jsem preferoval, když mi dal prachy, ale tenkrát se rozšoup a dostal jsem kuřinec. Jen ty hodinky a digitální hru Jen počkej zajíci. S vajíčkama.

Byly to obyčejný digitálky značky Elektronika, vážily asi půl kila a uměly zhruba to, co umí dnešní digitálky z Ruska. Ale z druhý strany bylo skutečně vyryto tavárišču Cárdu posvjaščájet Gorbačov nebo tak něco.

S pánem na služebně ve Čkalově ulici jsme se nakonec nějak dohodli, ke konci se sice tvářil všelijak, ale jednání bylo uměřené. Nakonec i na batoh došlo, když jsem se druhý den Za vozovnu vrátil, spokojeně na mě čekal pod věšákem, tam, kde jsem ho viděl naposledy.

I s hodinkami od Gorbačova.