Robert Malecký: Brzdy a protiváhy musí fungovat, když to má smysl. Ne s půlročním zpožděním

KOMENTÁŘ. Nedávná slova šéfa Ústavního soudu o protiústavnosti jarního zákazu vycestování přišla pozdě, jakkoli jsou nejspíš míněna upřímně a veřejnost jim tleská. Při jarní vlně koronaviru si většina ústavních soudců nad postupem vlády umyla alibisticky ruce. Systém brzd a protivah rozdělení moci ve státě selhal.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský vzbudil mimořádný ohlas rozhovorem, který minulý víkend poskytl České televizi. Velmi tvrdě v něm kritizoval vládní zákaz vycestování z republiky, který platil v březnu a v dubnu. Bez okolků ho označil za protiústavní.

„V jednom okamžiku (vláda) zavřela hranice a nikdo nesměl vycestovat z České republiky. Tak to je absolutně protiústavní,“ říká v rozhovoru pro Interview ČT24 Rychetský a nás může mrzet, že to říká na konci listopadu, a ne v březnu, v dubnu nebo dejme tomu počátkem května, kdy Ústavní soud o věci rozhodoval a z formalistických důvodů podanou stížnost odmítl. Ano, přesně to se stalo.

Mimochodem – je to dobrý rozhovor. Dobrý politický rozhovor, což je záležitost, na kterou jsme od Pavla Rychetského poslední dobou zvyklí. Začal před třemi lety známými slovy o „kohortě panošů“ kolem Miloše Zemana. V neděli naložil i premiérovi Andreji Babišovi: „Já jsem nečekal, že můžeme mít po listopadu jako předsedu vlády takového člověka, jakého máme dnes z hlediska jeho minulosti. To jsem si myslel, že už definitivně skončilo,“ řekl v narážce na Babišovu spolupráci se Státní bezpečností.

Jenže politické angažmá, jakkoli sympatické, je od předsedy Ústavního soudu málo. Ve věci protiústavnosti zákazu vycestovat Rychetský vysvětlil, že vláda sice může v krizové situaci zavřít hranice, ale pro návrat nebo pro příjezd do země. „Ale my máme v ústavě, z důvodů, které si jenom starší lidé pamatují, na ten totalitní režim, my máme výslovné ustanovení, že nikomu nelze bránit v tom, aby tuto zemi opustil,“ řekl na dotaz, zda měl při nynější koronavirové krizi někdy pocit, že vláda sešla ze správné cesty a Ústavní soud by měl zasáhnout.

Ústavní soud nezasáhl, pojďme si připomenout, jak to bylo.

Třetí komora nezasáhla

Zákazem vycestování z Česka se Ústavní soud na jaře skutečně zabýval. Jako soudce zpravodaj byl věci určen dokonce sám předseda Pavel Rychetský.

Stížnost na soud doputovala už 30. března. Podal ji jako občan A. P., zastoupený advokátem Davidem Zahumenským. Zákaz vycestovat občanům Česka z republiky byl v platnosti od 13. března, zrušen byl prakticky k 1. květnu.

Jak plyne z textu odmítavého usnesení Ústavního soudu, stěžovatel je systémový specialista v oblasti informačních technologií, který podle svých tvrzení během zimy vypjatě pracoval a začátkem dubna plánoval uskutečnit cestu do zahraničí za účelem odpočinku. Následkem vyhlášení nouzového stavu a navazujících krizových opatření se však odpočinku nedočkal, a proto se cítí být dotčen na svých právech opatřeními, k jejichž přijetí mělo dojít chaoticky, bez respektování ústavně a zákonem předepsaných procedur a bez řádného odůvodnění.

Celý text usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti najdete zde.

Ústavní soud o věci rozhodoval v plénu a 5. května – tedy v době, kdy již opatření nebyla v platnosti – stížnost odmítl. Z formálních důvodů – dospěl k závěru, že rozhodnutí vlády mají povahu právního předpisu, a proto se jimi nemohl zabývat na základě obecného podnětu od fyzické osoby. Tečka. Soud pouze v obecné rovině konstatoval, že „tento zákaz může být s ohledem na účel tohoto ustanovení, jímž je řešení krizové situace na území ČR, stanoven jen ve vztahu k území ČR, a nikoli ve vztahu k zahraničí“.

S formálními důvody toho člověk mnoho nenadělá. Ústavní soud nehledal cesty, jak, ale našel cestu, proč ne. Právě v tu chvíli byl čas na rozhovor, který předseda soudu poskytl 29. listopadu. Když si libuje v politických prohlášeních, mohl si najít cestu do televize a tam vysvětlit, že s tím sice soud mnoho nadělat nemohl, ale že byla opatření proti zákonu. „Tak to je absolutně protiústavní,“ mohlo zaznít počátkem května.

Nezaznělo.

Že by to bylo jen politické vyjádření? Jistě, stejně jako teď. Pavel Rychetský se ostatně politické roli Ústavního soudu nebrání, sám instituci opakovaně označuje za třetí komoru parlamentu, není mu to proti srsti.

Disent soudkyně Šimáčkové

Mimochodem, onen závěr soudu, že se věcí nemůže zabývat, není tak úplně jednoznačný. Usnesení totiž obsahuje i tzv. disentní stanovisko ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové, a ta věc vidí poněkud jinak.

„Jsem přesvědčena o tom, že Ústavní soud pochybil tím, že věcně neprojednal ústavní stížnost stěžovatele proti zásahu spočívajícímu v tom, že mu bylo zakázáno vycestovat do zahraničí napadeným opatřením vlády. Nesouhlasím se závěrem většiny, že nemohlo dojít k individualizovanému zásahu do základních práv stěžovatele přímo samotným vládním opatřením o plošném zákazu vycestování,“ píše v úvodu svého disentu Šimáčková.

Soudí, že soud měl stížnost věcně projednat. Zajímavé je, že při tom Šimáčková používá podobné argumenty s historickou zkušeností emigrace, které nyní užil i Rychetský.

„Součástí české ústavní identity, plynoucí z historické zkušenosti, jsou dvě ustanovení ústavního pořádku, reagující na uzavřené hranice v době komunistického režimu, jejichž projevem byla i střelba na prchající na hranicích. Na realitu emigrantů, kteří byli zbavování svého občanství, pokud zemi opustili, a na realitu osob, které byly vystaveny riziku zabití při nedovoleném opuštění země, reagují ústavně zakotvená pravidla, že nikdo nesmí být zbaven občanství proti svoji vůli a že každý, kdo se oprávněně zdržuje na území naší země, má právo ji svobodně opustit,“ píše soudkyně.

„Nemohu souhlasit se závěrem, že samo normativní opatření o zákazu opuštění země nemůže nikdy být jako takové pro jednotlivce zásahem do jeho základních práv. Zkušenost z doby před pětatřiceti lety mně vede k cynické poznámce, že tehdy by oním zásahem byl až zásah střelbou do zad na hranici podle tehdy platných instrukcí pro pohraničníky. Navíc samo vědomí, že v podstatě bezvýjimečně nebylo možno legálně opustit území našeho státu, vedlo k přímému tlaku na chování jednotlivců, kteří podléhali politické moci, jíž se prostým opuštěním země nemohli zbavit. Vycestování ze země totiž není jen dovolená v Chorvatsku, ale hlavně jedna z mála možností, jak získat svobodu od vlády, kterou jednotlivec vnímá jako nepřijatelnou či pro sebe nebezpečnou. A již vydání zákazu vycestování a faktické uzavření hranic jednotlivce této svobody zbaví,“ dodává.

Závěr soudu, že sám zákaz opustit zemi není přímým zásahem do práv jednotlivce, podle Šimáčkové neobstojí ani z pohledu českých ústavních tradic, ani z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Jinými slovy – pokud by Ústavní soud chtěl, věcí se zabývat mohl. A měl.

Nepotřebujeme, aby předseda Ústavního soudu poskytoval politické rozhovory, byť třaskavé a částí veřejnosti dobře přijímané – jak se Pavlovi Rychetskému právě stalo v případě zmíněného rozhovoru pro ČT. Potřebujeme naopak, aby demokratické instituce v rámci systému brzd a protivah účinně fungovaly, a to v čase, kdy to má ještě smysl, rychle a neodvratně. A to se nestalo.