Místo ohňostrojů dělostřelecká palba a domy hořící po dopadu střel. Místo koled zvuky války. Letošní novoroční „oslavy“ ve východoukrajinském Pokrovsku dobývaném ruskou invazní armádou připomínalo snad jen ovoce, které zbylým osamělým obyvatelům města rozdávaly sociální pracovnice. I ty však město, k němuž se ruští okupanti přiblížili na dostřel, postupně opouštějí.

Oksana, štíhlá blondýnka s brýlemi, ukládá do tašky tácy s jídlem, které jí právě doručili dobrovolníci z organizace World Central Kitchen. Pohanka s klobásou je ještě horká, v krabici jsou i mandarinky a salát Olivier. Tady, v místním centru sociálních služeb, se míhají sociální pracovníci, kteří zůstávají ve městě, navštěvují své klienty a roznášejí jim i obědy.

Když byla fronta dál od města, sloužilo územní středisko městského úřadu 330 důchodcům a lidem se zdravotním postižením, z toho více než stovce s omezenou pohyblivostí. Nyní lidé odjíždějí každý den, takže údaje je třeba neustále aktualizovat. „Dokud je tu poslední příjemce sociálních služeb, musíme tu být,“ říká Varvara Kopylova, ředitelka centra.

I uvnitř budovy nosí bundu a čepici. Ve městě se netopí, takže je to běžný pohled. Varvara se narodila a vyrostla v Pokrovsku. Je pro ni těžké vidět, jak se ničí školy a školky.

Jen vydržet. Blíží se mír

„Chápu, že všechno je potřeba k obraně, ale všechny topoly, které jsou staré 50 let, byly pokáceny, a mně krvácí srdce. I když chápeme, že když bude mír a všechno bude dobré, všechno se obnoví,“ věří Varvara. Názor, že Rusové do Pokrovska nepřijdou, protože se blíží mír, se v ulicích města opakuje jako mantra.

„Říkali mi, že bude příměří, že bude klid zbraní a že se bude vyjednávat. Doufáme, že se na něčem dohodnou… Tak dobře se nám tu žilo,“ povzdechne si 72letá Valentyna, která stojí ve frontě u vchodu do centra. Je jednou z důchodkyň, které sem chodí na obědy.

Ve frontě na teplé obědy mě babičky žádají, abych vyřídila prezidentovi Zelenskému, že se Pokrovsk stal „mrtvým městem“.

„Co mám ještě dělat? Mám malý důchod, jsem sama, vdova. Možná to bude ještě horší. Nevím,“ odpovídá na otázku, zda zůstane v Pokrovsku. Takto své rozhodnutí vysvětluje většina místních: nemají kam jít a nemají z čeho žít.

Oksana už mezitím věší tašky na kola. Obědy jí pomáhá rozvážet Volodymyr. Společně míří po čtvrtích navštívit své klienty. Právě tyto dvě čtvrti – Šachtarskij a Lazurnyj – jsou Rusům nejblíže a zdají se být nejvíce poničené.

Vyřiďte to Zelenskému

Nápis „Press“ na mé neprůstřelné vestě přitahuje pozornost. Ve frontových městech Doněcké oblasti se k novinářům nechovají vždy dobře, ale tady za mnou poprvé od začátku ruské invaze přišli sami obyvatelé a požádali mě, abych jejich slova zaznamenala a „předala je Kyjevu“.

Cítí se odříznuti. Nedávno zmizel mobilní signál, poslední znak civilizace v Pokrovsku. Slabě proniká jen do některých částí města. Topení, voda a elektřina přestaly fungovat ještě dříve. Internet je jen na poštách, které jsou ještě otevřené. Poslední poštovní pobočka měla být uzavřena 15. ledna.

„Tohle je naprostý prů*er. ,Osvoboditelé‘…,“ říká voják a zapaluje si cigaretu. Tato část Pokrovska stojí samostatně a tohle jsou její vnější ulice. Některé domy už jsou zničené, jiné jsou označeny cedulemi s nápisem „Tady žijí lidé“.

Jeden řidič, který mě míjel, zacouval zpět, aby se podělil o své rozhořčení nad vykácenými topoly. Místní obyvatelé na ně byli hrdí a těžko se s touto ztrátou smiřují.

Ve frontě na teplé obědy mě babičky žádají, abych vyřídila prezidentovi Zelenskému, že se Pokrovsk stal „mrtvým městem“: „Není tu nic: zima a hlad. Není se kde ohřát, není kde ohřát jídlo. Kéž by někde byly výtopny,“ říkají stařenky. Jména říct nechtějí, protože nevědí, „jaká vláda tu bude“.

„Jestli je nějaká příležitost sdělit, že jsme stejní lidé, chceme jen žít…. Na nikoho nečekáme, chceme jen být v našem městě,“ říká přes slzy žena, která se představuje jako Nadija Kovalčuková.

Podle ní Pokrovská civilně-vojenská správa nepřipravila město na obranu a příliš pozdě začala instalovat „dračí zuby“ a další obranná opatření a nepomáhá dost obyvatelům, kteří ve městě zůstali.

„Doufám, že díky našim chlapům bude vše v pořádku. Děkuji, že mě posloucháte. Úřady chodí jenom mluvit na kameru, ale nikoho nezajímá, co lidé dělají a jak se jim daří,“ stěžuje si žena.

Jen tohle pole a za ním Rusové

„Je tu Ševčenko, plantáž a tohle pole,“ ukazuje Ivan, voják 93. brigády. Právě tam, ve vesnici Ševčenko, se Rusům v listopadu podařilo prolomit ukrajinskou obranu a postoupit do blízkosti města. To znamená, že jsou jedinou plantáž od zdejších ulic.

Ivan, dvaadvacetiletý velitel čety, vstupuje na dvůr hořícího domu. Rusové ho zasáhli už ráno, teď je sedm hodin večer a stále doutná. Majitelé odešli už dřív. „Tohle je naprostý prů*er. ,Osvoboditelé‘…,“ říká voják a zapaluje si cigaretu. Tato část Pokrovska stojí samostatně a tohle jsou její vnější ulice. Některé domy už jsou zničené, jiné jsou označeny cedulemi s nápisem „Tady žijí lidé“.

Nad hlavou nám neustále létají drony. Rusové zveřejňují videa ze svých bezpilotních letounů s optickými vlákny, které létají hluboko do města. V pozadí jsou slyšet dělostřelecké údery. Není to ze samotného Pokrovska, ale z vesnice Piščane, kde probíhají boje, říká Ivan.

Odtud se Rusové snaží dostat k jednomu z přístupů k městu, který vede přes Mežovu v Dněpropetrovské oblasti, a odtud ke klíčové dálnici Pavlohrad–Doněck. Tím odříznou klíčové logistické trasy. „Nedobývají město, ale obcházejí ho. Možná ho chtějí obklíčit, aby se později někdo vzdal,“ spekuluje Ivan. Zatím však věří, že se obrana udrží: „Všechno máme ve svých rukou, možností je dost.“

Čtyři stupně v bytě a ruské drony na nebi

Jasně barevné dětské hřiště je obklopeno šedivými rozbitými výškovými budovami. „Oksana ukazuje na rozbitou devítipatrovou budovu ve čtvrti Lazurnyj, která vypadá naprosto neobyvatelně. Obyvatelé Pokrovska nadále žijí v nejzničenějších čtvrtích města, ale postupně upravují sklepy.

Ze spodních pater budov trčí železné komíny, do kterých místní obyvatelé instalují kamna. Podle místních úřadů zůstává v Pokrovsku přes sedm tisíc obyvatel. Oksana říká, že všechny budovy ve dvoře zničila tlaková vlna po zásahu asi před měsícem.

Do jedné z těchto budov vchází sociální pracovnice, aby rozvezla teplé obědy. Dveře otevírá 69letá Valentyna Pavlivna, která vychází opřená o berli. Na sobě má teplou hnědou bundu, na rukou modré rukavice a na hlavě žlutou pletenou čelenku. „Držíme se,“ odpovídá se smíchem, i když unavená, na otázku „Jak se máte?“. Byla doma, když sousední budova dostala zásah.

Vzpomíná si, že slyšela několik výbuchů. „Je zima, v bytě jsou čtyři stupně, ale pod dekou je snesitelně. Teď si sundávám bundu, když se dostanu pod deku, ale možná se brzy nebudu obtěžovat ji sundávat. musíme se s tím nějak vyrovnat,“ říká žena:

„Myslím, že to tady takhle ještě nějakou dobu bude, ale doufám, že zůstaneme naživu. Jestli to tak nemá být, tak nemá.“

Oksana jí podává tácy s jídlem, vytahuje z kapsy mandarinky a objímá ji na rozloučenou. Valentyna se rozpláče. „Pšššt, třeba budu pryč měsíc a pak se vrátím,“ uklidňuje ji Oksana. Chystá se odjet z města, když se situace zkomplikovala. Valentyna přes slzy sleduje, jak sociální pracovnice sestupuje po schodech.

Oksanina červená bunda kontrastuje s poničenými paneláky, když kolem nich tlačí kolo s taškami. Většina místních obyvatel podle ní nečeká na příchod Rusů. Naopak doufají, že Pokrovsk zůstane ukrajinský.

Sama tu žije celý život, ale na žádost svých dětí teď z města přece jen odjíždí. Cestou k dalšímu klientovi míjí Oksana zavřené obchody a kavárny. V některých z nich stále běží generátory, což je známka života.

Kolem nás projede auto s bílou vlajkou na zrcátku. Takto dává několik zbývajících řidičů ve městě najevo, že jsou civilisté, aby se na ně nezaměřily ruské drony. Ale ne vždy to funguje. Ulice lemují ohořelá auta, která zjevně nepatřila armádě.

„Kdo by si pomyslel, že bude válka?“ přemítá při pohledu na kdysi vzkvétající město Oksana. „Moje matka válku přežila. Říká, že ji nikdy nenapadlo, že ji zažijí i její děti, vnoučata a pravnoučata. Nikdy v životě.“

Text je přeložená a upravená verze reportáže ukrajinské redakce Hromadske. Překlad do českého jazyka podpořila novinářská síť Science+, kterou podporuje Free Press for Eastern Europe.