O vymírání lokálních médií a vzniku „zpravodajských pouští“ se v Česku mluví už docela dlouho. Leckdy se zlehčujícím dodatkem, že jde prostě o celoevropský problém. Nová data ale ukazují, že stav i vyhlídky české regionální žurnalistiky jsou tristní. Což vynikne třeba v porovnání s mnohem menším Lotyšskem.

V žebříčku svobody médií organizace Reportéři bez hranic dělí šestnácté Lotyšsko a čtrnácté Česko pouhé dvě příčky. V oblasti regionálních a lokálních médií je však vzájemná propast mnohem hlubší – v neprospěch Česka.

Český stát fungování mediálního sektoru nijak nepodporuje, a to ani systémem přímé finanční podpory, ani nepřímo sníženou sazbou daně. DPH na noviny a časopisy vláda naopak od letošního roku zvedla z deseti na dvanáct procent. Původní plán byl přeřadit noviny do základní jednadvacetiprocentní sazby, změna přišla až po kritice ze strany médií i veřejnosti.

V Lotyšsku novináři mohou už od roku 2017 čerpat přímou státní podporu z Fondu na podporu médií. Ten má i svůj speciální program pro lokální a regionální média. Tato státní podpora tvoří v některých případech až dvacet procent příjmů těchto médií.

Kromě toho lokální tištěné noviny v Lotyšsku spadají do snížené pětiprocentní sazby DPH a mohou čerpat také kompenzace za náklady na distribuci. Ty jsou tak pro ně zhruba pouze čtvrtinové, než by byly bez státní podpory.

Horší než kůrovec

Data ze všech zemí Evropské unie shromážděná v letos publikovaném průzkumu Evropského centra pro pluralismus a svobodu médií rozdělila rizika pro regionální média do pěti kategorií: infrastruktura, zásah na trhu, bezpečnost, redakční nezávislost a sociální začlenění.

Když se všechny tyto indikátory převedou na mapu Evropy a jednotlivé státy se podle nich „vybarví“, Česko zpravidla září tmavě rudou, značící vážný problém. Úroveň zmiňovaných rizik je v Česku hodnocena jako vysoká až velmi vysoká, v Lotyšsku jen jako střední nebo nízká.

Co jsou zpravodajské pouště

Pojem zpravodajská poušť vznikl původně v USA jako označení pro důsledky krize tradičních médií a úpadku regionálních a lokálních médií po finanční krizi v roce 2008. Obecně se pod tímto označením rozumí lokalita, ať už na venkově nebo ve městě, jejíž obyvatelé mají velmi omezený přístup k důvěryhodným a úplným zprávám a informacím. Ty jsou přitom považovány za nezbytnou podmínku fungující demokracie.

Před třemi lety přirovnal novinář Tomáš Trumpeš z lokálních novin Ohlasy dění na Boskovicku stav regionálních a lokálních médií v Česku k lesům zničeným kůrovcem. Jenže zatímco na holinách v českých lesích už obráží nová zeleň, „zpravodajské pouště“ v tuzemsku se dále rozšiřují.

Autoři výše zmíněné evropské studie popisují „sendvičový ekonomický tlak“, ve kterém se malé regionální a místní redakce v Česku ocitají. Z jedné strany čelí konkurenci desítek regionálních mutací Deníků velkého vydavatelství Vltava Labe Media, z té druhé radničním novinám v jednotlivých městech a obcích.

V obou případech jde o souboj o potenciální inzerenty, kteří navíc po pandemii covidu a nárůstu cen energií začali výrazně šetřit na marketingu, nebo ho rovnou zcela stopli.

Ve snaze udržet si alespoň některé inzerenty tato média raději rezignují na publikování některých kritických textů, které by mohly místní podnikatele popudit. Důsledkem ekonomické slabosti médií je pak snížená schopnost bránit se útokům politiků; platí to zejména právě na lokální či regionální úrovni.

Blíž k čtenářům

Absenci místních nezávislých médií v českých regionech podle studie nedokážou vyrovnat ani regionální studia veřejnoprávních médií. Ta podle analýzy také – až na výjimky – rezignovala na kritickou analytickou nebo dokonce investigativní novinařinu a kopírují spíše témata komerčních médií v příslušném regionu.

V minulé dekádě klesl počet lokálních novin v České republice o celou polovinu, ty zbylé přicházejí o svou pestrost. Deníky z vydavatelství VLM například loni sloučily podobu titulních stran u části svých regionálních mutací – ze 70 na 28.

Zde znovu může překvapit srovnání s Lotyšskem. V zemi je běžné, že v každém městě či obci funguje jedno až dvě lokální média i kvůli publiku se silnou ruskojazyčnou menšinou. Podle zmíněné analýzy není vážným problémem – přinejmenším ve srovnání s Českem – ani koncentrace vlastnictví médií na regionální a lokální úrovni.

Lokální média v Lotyšsku jsou také blíže čtenářům než ta česká. Snaží se pořádat veřejné diskuse na aktuální témata, která jsou relevantní pro lokální čtenáře. Snaží se podporovat kulturu publikováním knih nebo pořádáním akcí s místními umělci. Podle průzkumu z roku 2022 věřilo obsahu regionálních médií v Lotyšsku 55 procent dotázaných.

Na druhé straně je i v pobaltské zemi zjevný negativní trend, kdy lokálním médiím ubývá publika, klesá i počet samotných médií, rostou provozní náklady a nedaří se lákat mladé novináře do regionů. Svou roli hraje i špatná kvalita distribuce, kdy noviny často dorazí čtenářům pozdě nebo vůbec.

V Česku však již dávno nejde jen o trend, ale o rozvinutou praxi. Nová studie anonymně zmiňuje výpovědi tuzemských regionálních novinářů, kteří popisují, že o některých tématech nemůžou informovat s ohledem na inzertní zájmy svého média. Některé lokální weby i proto jen překlápějí tiskové zprávy.

Pozici regionálních novinářů oslabuje i fakt, že řada z nich pracuje na volné noze, bez zaměstnaneckých jistot a sociálních výhod. V případě konfliktu například s místním podnikatelem či politikem kvůli některému z publikovaných textů jim tak často chybí zastání redakce, případně právní pomoc.

Kvazimédia lokálních politiků

Příkladů, kdy se lokální či regionální média dostanou příliš blízko k politikům, je řada. V roce 2023 například Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila padesátitisícovou pokutu liberecké televizi RTV+ za to, že vyráběla pro Liberecký kraj zpravodajsko-publicistické pořady na základě smlouvy, která objednateli umožňovala ovlivňovat obsah programu a schvalovat jeho podobu před vysíláním.

„Liberecká TV s.r.o., tedy zřejmě dle Rady nevysílala program rtm plus Liberecko bezvýhradně na vlastní odpovědnost, když do obsahu vysílání bylo na základě uzavřené smlouvy prokazatelně zasahováno Krajským úřadem Libereckého kraje,“ odůvodnila udělení pokuty RRTV.

Existují i příklady, kdy je majitel zároveň politikem, jako je to v případě plzeňské televize ZAK TV a přidruženého webu Plzen.cz plzeňského politika ODS Radka Nováka. Web Plzen.cz se sice sám označuje za „zpravodajský portál“, Radek Novák tam ale například píše autorské komentáře bez zmínky o tom, že mu web patří.

ZAK TV je navíc podle zmíněné analýzy „významně financována zakázkami od veřejných institucí“, ať už ze strany místní samosprávy nebo například jejích příspěvkových organizací, které si u ní objednávají mediální prostor.

Dalším příkladem jsou weby Chomutovky.cz a Karlovarky.cz. Ty vydává společnost patřící zastupiteli města Jirkov Patriku Macákovi. Díky jeho propojení a byznysovým kontaktům s místním šéfem strany PRO Matějem Drbohlavem se na webech nápadně často objevují právě texty a rozhovory s tvářemi PRO, opět bez jakékoli zmínky o vlastnických vazbách. HlídacíPes.org tyto weby podrobně popsal zde.

Orbanizace bez Orbána

Studie Evropského centra pro pluralismus a svobodu médií mnoho dobrého na situaci regionálních médií v Česku nenašla. Přesto zmiňuje alespoň několik pozitivních příkladů především online médií, která se i pod tlakem drží novinářských standardů – regionální síť webů Drbna.cz nebo web Ohlasy.info. Novinkou je také letos založená ostravská redakce Okraj.

Nově publikované údaje potvrzují, že takzvané zpravodajské pouště zdaleka nejsou jen tuzemský, ale celoevropský problém. Česko však v jejich rozšiřování pokročilo nebezpečně daleko. Kromě srovnání s Lotyšskem to ukazuje také pohled na Česku o něco bližší Maďarsko.

Podle čistě statistických indikátorů průzkumu je na tom česká regionální novinařina ještě hůř než maďarská. Maďarsku přitom na žebříčku svobody tisku Reportérů bez hranic patří až 72. příčka. Důvody jsou známé: zestátnění veřejnoprávních médií, dlouhodobé restrikce vůči novinářům a ekonomické ovládnutí mediálního a inzertního trhu.

Maďarská lokální mediální scéna je formálně vzato ve srovnání s českou velice pestrá, standardem jsou okresní noviny, desítky regionálních televizí i rádií. Problém však je, že většina z nich je součástí státního mediálního konglomerátu KESMA a jsou tak pod vlivem vlády. To se projevuje na koordinovaném šíření obsahu, který vládě přirozeně spíše vyhovuje než škodí.

Orbán už také řadu let deformuje mediální trh v zemi asymetrickým rozdělováním státní inzerce, kdy si média k vládě kritická na peníze od státu téměř nesáhnou.

I když tedy v tuzemsku často zaznívá varování před „maďarskou cestou“ a před „orbanizací médií“, ke zpravodajským pouštím v regionech se Česko dopracovalo úplně stejně – i bez Viktora Orbána.

Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA).  Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost. 

Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.