ROZHOVOR. Duševní zdraví je pro řadu Čechů stále tabu. Změnit to má i probíhající reforma psychiatrické péče. „Je potřeba dobrá komunikace s veřejností, ať se u lidí psychiatr nerovná Chocholoušek a péče zase zavření za mříže,“ říkají v rozhovoru pro HlídacíPes.org nejen o zmiňované reformě autoři knihy Normální šílenství Adéla Plechatá a Jiří Pasz.

• Duševní zdraví je bezesporu jedním z nejdůležitějších témat současnosti. Přesto je v Česku, jak sami píšete ve své knize Normální šílenství, stále tabu. Psychická onemocnění jsou opředena řadou mýtů o nesvéprávných a agresivních lidech a psychiatrická péče je pro mnoho lidí spojena takříkajíc s „blázincem“. Kde tento přístup k lidem s duševními onemocněními a celkově k problematice duševního zdraví pramení? 

Jiří Pasz: Psychiatrie je poslední velkou oblastí zdravotnictví, která neprošla od revoluce reformou. Duševní zdraví nebo nezdraví je do značné míry pořád ve vleku minulosti, kdy převažoval názor, že je potřeba lidi s duševní nemocí izolovat a „normální“ společnost před nimi chránit. Naše instituce někdy pořád odpovídají představám o péči z 19. století upravené někdy v 50. letech století dvacátého. Navíc postoje k duševnímu zdraví a nemoci mají velkou setrvačnost, takže pokud to téma nebylo v posledních desítkách let ani politickou, ani zdravotní, ani společenskou prioritou, je jasné, že jsme se posunuli jen nedostatečně a musíme na tom pracovat.

Autoři knihy o duševním zdraví Normální šílenství. Foto: se souhlasem Adély Plechaté a Jiřího Pasze

• Jak to můžeme jako společnost řešit? 

Adéla Plechatá: Můžeme o duševním zdraví více otevřeně mluvit a zajímat se o něj. Lidi by měli mít co nejkvalitnější znalosti a vědět, co v které situaci dělat. Dobrá orientace nemůže nic zkazit. Stát, neziskové organizace i samotné komunity by měly nabízet co nejvíce pomoci.    

Pasz: V praxi to vypadá tak, že musíme co nejvíce úsilí dát do reformy a transformace institucionální péče na tu komunitní. V rámci reformy je potřeba se taky maximálně věnovat destigmatizaci a konečně se začít k duševnímu zdraví chovat stejně jako k tomu fyzickému. A to i v oblasti prevence, ať přestane být normální, že lidi chtějí problémy ignorovat, přepít, nebo si myslí, že nejlepší způsob života je pracovat a nespat, jak klidně prohlásí lecjaký ministr. Duševní zdraví je do značné míry otázka životního stylu.   

• Když se podívám na současnou populární kulturu, jedním z častých témat je právě duševní zdraví. Jen na streamovacích platformách jsou desítky seriálů, které se tomu věnují, stejně jako řada hudebních interpretů, kteří o psychických problémech mluví ve svých písních. Jaká je role populární kultury v osvětě tohoto tématu?

Pasz: Extrémně důležitá. Popkultura tvoří velkou část našeho univerza a promítá se i do našich postojů, a ty zase do našeho jednání. Když jsme před pár lety tvořili destigmatizační video, právě proto jsme do něj dali výsměch stereotypům, které se opakují ve filmech a často dehumanizují lidi s duševním onemocněním. 

Plechatá: A naopak, když jsou v divadle, filmech, písničkách, knihách nebo seriálech informace a příběhy, které odpovídají modernímu lidskému přístupu, může to mít obrovský pozitivní vliv. Výrazně třeba zapůsobil film Čistá duše o matematikovi a nobelistovi Johnu Nashovi, který žil se schizofrenií.

• Mám zkušenosti s tím, že diskusi o duševním zdraví jsou výrazně otevřenější mladší lidé. Ti navíc často říkají, že se setkávají s nepochopením u svých rodičů či starších známých. Nevzniká možná i právě důsledkem popkultury mezigenerační propast ve vnímání psychických problémů, stresu, nároků na sebe samého?

Pasz: Vzniká, stejně jako u dalších zásadních témat. Svým způsobem je to i dobře, protože každá další generace má šanci problémy řešit inovativně. V opačném případě bychom pořád měli otroctví, všude by se dál kouřily cigarety a lidé by byli dál „zavíráni do blázinců“. Pokud nová generace dobře argumentuje a ukazuje výsledky, má navíc i starší generace možnost změnit sama sebe a lépe vidět chyby minulosti. 

Normálnost si definuje každý sám

• Co si má člověk představit pod názvem vaší knihy „Normální šílenství“? 

Pasz: Odkazuje na fakt, že žijeme s představou normality, i když ona de facto neexistuje. Jakmile začnete do hloubky přemýšlet, začnete narážet na problémy. Co je normální politicky, kulturně, ekonomicky? Každý na planetě i v Česku si myslí trochu něco jiného. To samé platí o duševním zdraví. Co je normální míra smutku nebo radosti? Co je normální míra emocí a citlivosti nebo soustředění a pečlivosti? A co třeba alkohol, co je normální míra? 

• Jaký je tedy rozdíl mezi tím být normální a být šílený? 

Plechatá: Pokud se ptáme na to, co je nemoc a co zdraví, tak můžeme mluvit o tom, kdy máme ještě schopnost vést kvalitní život. Pokud máme pocit, že to kvůli tomu, jak se cítíme, nejde, nedokážeme se těšit z věcí, které nám dříve dělaly radost, nedokážeme pracovat nebo udržovat vztahy s přáteli, tak možná je na čase vyhledat radu odborníka.

Pasz: Rozdíl mezi normálním a šíleným si ale musí definovat každý sám, nejen každá společnost a její instituce, ale i jedinci. Já k tomu rád přidávám heslo „Je v pohodě nebýt v pohodě“. Je fajn myslet na to, že lidská psychika je nesmírně odolná a zároveň křehká. Za určitých okolností je normální více nebo méně bláznit. To jsme si ostatně vyzkoušeli za poslední rok všichni. 

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

• Psychické zdraví ale není jen téma posledního roku a nezmizí ani po skončení pandemie. Nehledě na současný stav, proč by měl člověk své psychické zdraví začít řešit s odborníkem?

Plechatá: Společně můžete zkoumat, jestli vás právě psychický stav už neomezuje v nějaké oblasti života a proč se to děje. Pak se rozhodne, jestli je to lehčí stav, řešitelný třeba úpravou životního stylu a terapií, nebo je potřeba medikace a psychiatr. Asi každý by si ale měl říct, že nechce nechat problémy zajít do extrému a kumulovat je. Když máte dlouho špatnou náladu, když vám vynechává paměť, pokud máte pocit, že možná jste na něčem závislí, pokud jste moc nepozorní, špatně spíte, jděte se poradit, co s tím. 

Definice duševního zdraví podle Světové zdravotnické organizace: „Duševní zdraví je stav, který lidem umožňuje prožívat smysluplný život, štěstí a naplňující vztahy, uvědomovat si a realizovat vlastní potenciál, vypořádat se s normální životní stresovou zátěží, produktivně pracovat a přispívat k blahobytu společnosti. Duševní zdraví není pouze absence duševního onemocnění, ale základní komponenta zdraví, tj. stavu fyzické, mentální a sociální pohody.“

Reforma není pětiletka

• Část knihy je věnovaná popisu psychiatrické péče v Česku. Jakým výzvám teď psychiatrie u nás čelí?

Pasz: Přestože se za poslední roky česká psychiatrie výrazně posunula dopředu, zůstává pořád kus práce. Jsme teď někde uprostřed mezi Západem a Východem. Je potřeba redukovat velké psychiatrické nemocnice a zvýšit dostupnost péče budováním dalších Center duševního zdraví, aby lidi nemuseli dojíždět daleko od domova. Taky je potřeba dobrá komunikace s veřejností, ať se u lidí psychiatr nerovná Chocholoušek a péče zase zavření za mříže.  

Plechatá: Psychiatrie je stigmatizovaná i samotnými lékaři a medici si ji nevybírají jako kariéru. Proto třeba zoufale chybí dětští psychiatři a v některých regionech je obecně psychologů a psychiatrů velký nedostatek. Navíc psychiatři jsou zavaleni prací a často redukováni na „předepisovače prášků“. 

• Velkým tématem české psychiatrie je její právě probíhající reforma. Dokázali byste ji ve zkratce popsat?

Pasz: Je to obrovská systémová změna. Cílí na zvýšení kvality a efektivity péče, zvýšení kvality života lidí s duševním onemocněním, třeba z hlediska zlepšení nabídky práce a bydlení, a na omezení stigmatizace obecně. Cílem je snížit počet a délku hospitalizací. V rámci reformy se má zřídit celkem sto Center duševního zdraví, která budou mít kvalitní týmy s individuálním přístupem ke klientům. Hodně náročným cílem pak je přerozdělení kompetencí a nastavení služeb pravomocí a rozpočtů. Psychiatrie je dlouhodobě extrémně podfinacovaná, jde na ni jen 3-4% zdravotnického rozpočtu, měl to být dvojnásobek.   

• Už jste zmiňovali centra duševního zdraví. Je to samospásné řešení?
  

Pasz: Rozhodně ne. Jsou nutným a správným krokem, ale záleží na provedení. Je to novinka a výzva pro všechny. Centra mají mít kvalitní a sehrané multiprofesní týmy, které by měly znát svůj „terén“, mít dobré komunikační strategie a spolupracovat s místní komunitou – umět dobře vysvětlovat co dělají. Mají být dobře zasíťovaná na místní úřady a služby. Každé z nich by v místě působení mělo mít všeobecnou důvěru lidí, včetně těch s duševním onemocněním. Pak se takový člověk v krizi spíše rozhodne využít jeho služby a hospitalizace, nebude mít strach „se nechat zavřít do blázince“ a nenechá svou situaci zajít do krajnosti. Správné fungování center duševního zdraví je obrovská výzva. Psychiatrický zdravotnický personál na to zatím není zvyklý a do odlehlejších regionů se těžko lákají kvalitní lékaři a sestry. Kolegové ze zahraničí – Anglie, Austrálie nebo Norska – nás ostatně úplně na začátku varovali, že reforma je v podstatě několikagenerační proces, nemáme si ji představovat jako pětiletku.    

Psychedelika jen s odborníkem

• Otevřeli jste ale i další, pro někoho možná kontroverzní témata, jako například využití psychedelik v psychiatrii nebo sexualitu a její vliv na duševní zdraví. Co jste se dozvěděli?

Pasz: Když jde o duševní zdraví, žádné téma by nemělo být tabu. Třeba sexualita a duševní zdraví jsou kruhem provázané dimenze našeho života a když člověk má sexuální potíže, může si z toho uhnat potíže duševní. Zároveň se mohou některé stavy nebo onemocnění negativně podepsat na sexualitě a vztazích. U psychedelik je pak fascinující jejich účinek na lidskou mysl, jejich potenciál v terapii a zároveň to, jak nedokážeme jako společnost najít k těmhle látkám vyrovnaný vztah. 

• Dá se zobecnit účinek psychedelik na člověka s psychickým onemocněním?

Plechatá: Určitě ne. Do hry zde vstupují specifika dané látky. Třeba ketamin je charakteristický prožitkem smrti ega a disociativní anestezií – taky se používá jako anestetikum například u dětských pacientů. LSD zase psychomimetickými účinky, tedy stavy podobajícími se psychóze, a MDMA, běžně označovaná jako extáze, zase působí jako empatogen a zvyšuje empatii a nabuzuje energií. Zároveň do těchto zážitků ale vstupují i vaše osobnostní charakteristiky a zážitky. V případě pacientů do procesu ještě vstupují příznaky jejich onemocnění a mnoho dalšího. Lidé s diagnostikovaným duševním onemocněním nebo ve velké psychické tísni by si určitě neměli sami „předepsat“ psychedelika.

• Představuji si, že ve chvíli, kdy se někdo dozví, že psychedelika mohou pomoci jeho stavu, tak si je někde sežene a dá si třeba LSD. Sami říkáte, že by si je člověk neměl sám „předepisovat“. Je něco, na co je potřeba si při tomto způsobu léčby dát pozor?

Pasz: Psychedelika představují pro mysl každého člověka velkou zátěž a s tím počítá i současný výzkum jejich léčebného potenciálu. Jejich rekreační užívání by si měl každý setsakra rozmyslet. Tyhle látky se užívají tisíce let, ale nejčastěji ve specifickém duchovním kontextu. Každý trip, stav způsobený konkrétním psychedelikem, má potenciál vás vzít do nejodlehlejších, nejskrytějších a i nejtemnějších zákoutí mysli. Na traumata si nemusíte jen vzpomenout, ale můžete je prožít znovu a s větší intenzitou. To nezkušeného a bezbranného člověka bez terapeutického doprovodu může poznamenat na celý život.

Plechatá: K tomu všemu je u těchto látek velmi problematické dávkování. U přírodních látek obvykle nevíme, jaký je obsah takzvané účinné látky. Proto se při terapeutickém či výzkumném využití tyto účinné látky extrahují, aby terapeut měl jasnější představu o tom, co klientovi aplikuje. Toho prostě nedocílíte po samosběru lysohlávek na louce nebo když si od někoho koupíte barevný papírek.

Každopádně, když už se pro to někdo rozhodne, tak je dobré si zjistit co nejvíce informací o tom, co daná látka s člověkem dělá a ideálně si najít někoho zkušeného, kdo ho tímto zážitkem provede. V České republice rovněž existuje síť odborníků, kteří mohou člověku pomoci zpracovat psychedelickou zkušenost, tuto aktivitu zaštiťuje Česká psychedelická společnost.

• Vraťme se ještě k tématu sexuality a duševního zdraví. V knize uvádíte, že u neheterosexuálních lidí je větší výskyt deprese, úzkostí. Jaký podíl na tom má naše společnost?

Pasz: Čísla jednoznačně ukazují, že je pro společnost stále těžké přijmout představu bohaté a nebinární sexuality a vztahů, jak ale říká v rozhovoru v knize Michal Pitoňák, sexualita i vztahy jsou komplikované a rozmanité. Věda je dnes oproti společenskému diskurzu napřed, teprve objevujeme všechnu tu variabilitu. Někteří lidé pak kvůli stigmatizaci a diskriminaci žijí ve velkém vnitřním konfliktu, což je může dohnat třeba až k depresi. Vyšší prevalence ale není daná sexualitou samotnou, je daná společenským tlakem. V LGBTQ+ komunitě je navíc vyšší procento sebevražd a to je extrémně špatně. To by nás mělo okamžitě nakopnout s tím něco dělat.       

• Jak z toho ven? 

Pasz: Když budeme otevřenou, vlídnou a humanistickou společností, která dokáže každému garantovat jeho lidská práva a nebude jej stigmatizovat a diskriminovat, třeba kvůli sexualitě, bude se nám všem nakonec žít lépe. Klíčem je větší než malé množství empatie.

Knihu Normální šílenství: Rozhovory o duševním zdraví léčbě a přístupu k lidem s psychickým onemocněním můžete objednat na stránkách nakladatelství Host – ZDE.