REPORTÁŽ. Ostravsko je „razovitý“ region uhlí a oceli, radikálních fotbalových fanoušků a voličů populistických stran. Podobně zjednodušený a pokřivený obraz nejvýchodnějšího kraje České republiky je stále patrný, i když už neodpovídá realitě. Z Ostravy se stalo  i osobité kulturní centrum, jehož tváře si ale samy uvědomují, že letité stereotypy jen tak nezmizí.

„Ostrava je kulturně mocná a nezávislá, zároveň je pravdomluvná, průbojná a svým způsobem tvrdohlavá. Je tady spousta lidí, kteří dělají opravdu kvalitní kulturu. Místní kulturní scéna je velmi silná. Mimo jiné tady máme právě Dolní oblast Vítkovice, která je unikátní a nemá ji nikdo v republice, což zajímavým způsobem dokresluje atmosféru města,“ popisuje kulturu ve městě organizátorka festivalu Colours of Ostrava Zlata Holušová.

Řada Čechů, hlavně těch mladých, byla v třetím největším městě Česka právě jen během Colours. Při něm ale v industriální oblasti Dolních Vítkovic vzniká specifické město ve městě s tak trochu iluzorním geniem loci.

Až když kulisy festivalové Potěmkinovy vesnice zmizí, objeví se každodenní realita regionu, z centra Ostravy se opět stane pusté místo s několika vodotrysky, a návštěvník má šanci poznat opravdovou místní kulturu – osobitou, bezprostřední a pro člověka oslepeného předsudky jen málo viditelnou.

Chybí kvalitní regionální novináři

Když už se v médiích objeví něco o ostravské kultuře, dává se do nicneříkající souvislosti se slovem „razovitá“, což je ale místními umělci považováno spíše za klišé. „Vždy si přečtu, že Ostrava je razovitá, ale vlastně se vždy ptám, co to znamená. Je to nějaké slovo, které se v určitém období vyrojilo a nás se nějakým způsobem drží. Přitom každé město, které má nějakou historii, je v něčem specifické a odlišné od ostatních,“ říká ředitel ostravského divadla Mír Albert Čuba.

Moravskoslezská kultura je složena z řady menších akcí, které organizují různé spolky na profesionální úrovni. „Vytvářejí zdejší kulturní grunt a daří se jim s každým ročníkem udržovat nebo spíše překonávat vysoce nastavenou laťku. Není to jen o velkých komerčních akcích,“ konstatuje autorka oceňované knihy Šikmý kostel Karin Lednická. Její román o proměnách ostravsko-karvinského uhelného regionu se stal bestsellerem; ona sama je s místem pevně sžitá.

Mediální obraz Ostravska však často vypadá jinak. Typické jsou záběry na místní továrny nebo na Stodolní ulici plnou nočních klubů.

Místní, regionální kultura se v celostátních médiích objevuje jen zřídka. „Pražští novináři o tom příliš nepíší. Znamená to totiž číst a vzdělávat se, přijet tady a zjistit, co to místo nabízí,“ říká Ilona Rozehnalová, ředitelka nezávislého klubu Fiducia. Podle ní na Ostravsku chybí publicisté, kteří o kultuře dokáží psát. Vzniká tak dojem, že se kultura odehrává jen v Praze a Brně.

Všichni umělci v jedné hospodě

O významnosti ostravské kulturní scény přitom vypovídá řada ocenění, která místní umělci získávají. Právě galerie klubu Fiducia v minulosti získala řadu cen a svou kvalitou podle Ministerstva kultury překonala i pražskou galerii DOX. I divadlo Komorní scéna Aréna patří bezesporu k české divadelní špičce a za poslední desetiletí bylo čtyřikrát Divadlem roku.

Kulturní „soběstačnost“ regionu potvrzují i architektonické projekty. Po revitalizaci industriálního komplexu Dolní oblasti Vítkovice, kde se v poslední letech pořádají největší české festivaly a v tamním bývalém plynojemu vzniklo multifunkční centrum, chystá Ostrava stavbu miliardové koncertní haly. Ta byla letos zařazena mezi deset nejambicióznějších architektonických projektů světa podle prestižního magazínu Architizer.

Nadregionálnost místní kultury je tedy zjevná, přesto se v jistých aspektech od Brna a Prahy odlišuje. Jednoduše řečeno: více lidí znamená více peněz a to zase větší komerci a konkurenci.

„Pokud chce někdo dělat kulturu jako velký byznys, tak to pravděpodobně nebude dělat v Ostravě. Příležitosti tohoto typu tady zatím tolik nejsou, což ale vede k tomu, že je tady přátelštější a méně agresivní kulturní prostředí. To je jiné než v těch velkých městech,“ vysvětluje organizátor kulturních akcí Jiří Hruška.

I podle Alberta Čuby z divadla Mír je Praha úplně jiný svět: „Jde o evropskou metropoli. Co se týká třeba herců na volné noze, v Ostravě nás je aktuálně asi pět, protože zbytek patří pod příspěvkové organizace. V Praze jich jsou stovky. Když se tedy bavíme i jen o hercích, jde vidět zásadní rozdíl.“

Právě tyto rozdíly ale podle něj vedou k tomu, že když někdo v Ostravě chystá zajímavý projekt, tak se o něm hned v místní kulturní komunitě ví. Zástupci ostravského kreativního průmyslu se většinou znají osobně. „Opravdu můžu obvolat všechny lidi, kteří tady dělají kulturu, a večer – pokud by to podmínky dovolily – se můžeme všichni sejít v jedné hospodě,“ říká Čuba.

Industriál jako přednost

Minulost Moravskoslezského kraje je však nezpochybnitelně spjatá s hornickým a hutnickým průmyslem. V průběhu 20. století se sem nastěhovaly desítky tisíc lidí, kteří přijeli pracovat rukama a jejich cílem nebylo zakládat intelektuální spolky a čtenářské kluby.

„Na humanitní vzdělání se tady nekladl takový důraz jako na řemeslo a to spíše ‚nevzdělání‘ v dobrém slova smyslu. Určitě to nikdy nebývalo město modrých límečků,“ říká Albert Čuba. Industriální dědictví se tak svým způsobem projevilo i na tom, jak region vnímají lidé za jeho hranicemi.

Dnešní Ostrava přitom už dávno není městem uhlí a oceli. Doly ve městě jsou uzavřené od 90. let a mladá generace s nimi nemá ani žádnou osobní zkušenost. „Mladý člověk ty havíře a město, kde večer hoří fakule a banda horníků dělá bugr po hospodách, neměl možnost zažít,“ vysvětluje Jiří Hruška.

Industriální tvář města teď naopak slouží jako jistá přísada do místní kulturní receptury a za hendikep se již příliš nepovažuje. Právě mladá generace už daleko lépe umí s touto charakteristikou pracovat a využívat ji.

Příkladem jsou mladí herci z divadla Mír, kteří pod značkou Tři tygři v době koronavirové pandemie oslovili publikum po celé republice, protože jako první převedli své divadlo do online prostoru a nevybíravě si dělali legraci z předsudků, včetně těch o Ostravě.

„Podle mě je nejlepší cesta, jak se vypořádat s minulostí, právě přes humor, spíše než přes nějaký hluboký prožitek. Spíše se minulosti zasmát, než se kvůli ní urážet,“ vysvětluje ředitel divadla Mír Albert Čuba.

Právě kulturní potenciál by mohl nejen Ostravě, ale i celému Moravskoslezskému kraji pomoci zastavit dlouhodobý odliv mladých lidí a přilákat naopak nové z jiných regionů. Než však stereotypy o „černé Ostravě“ zcela zmizí, potrvá to ještě dlouho.