„Rusko bez Putina!“ ozvalo se. A pak znovu, silněji, jako by desetitisíce protestujících samy sebe poprvé přesvědčily, že něco takového je možné. „Rusko bez Putina! Rusko bez Putina!“

Slova letěla vzhůru k mrazivému zimnímu nebi nad ruskou metropolí. Demonstranti podupávali, aby jim nemrzly nohy, a řečník je ujistil, že heslo bude slyšet až do nedalekého Kremlu.

Zvlášť když se účastníci protestu obrátí směrem k bohatě zdobeným kremelským věžím, dosud s rudými hvězdami ze sovětské éry, a zakřičí je společně ještě jednou.

Toto je první ukázka z knihy britského novináře Marca Bennettse:  Zničím jim život, Putinova válka s opozicí.

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, ukázky z knihy HlídacíPes.org publikuje s jeho svolením.

Britský novinář Marc Bennetts, jenž pro účely této knihy vedl rozhovory s mnoha osobnostmi z obou stran barikády, předkládá komplexní pohled na prostředí ruské politiky posledních let, který je pro českého čtenáře objevný a místy značně mrazivý. Po dočtení této knihy bude každému jasné, že ruský státní aparát nebojuje s opozicí pouze o politickou moc – v konečném důsledku totiž svádějí obě strany bitvu o samotnou „duši Ruska“.

Marc Bennetts je britský novinář působící v Moskvě, kde žije od roku 1997. Píše reportáže z Ruska, Íránu a Severní Koreje mimo jiné pro Guardian, Times, Newsweek, Observer a New York Times. Osmnáct měsíců pracoval jako zpravodaj pro ruskou tiskovou agenturu RIA Novosti. Ve své první knize Fotbalové Dynamo zkoumal prostřednictvím nejoblíbenějšího sportu Rusů ruskou kulturu.

Až do tohoto okamžiku se Rusko bez Vladimira Putina v čele zdálo stejně málo pravděpodobné jako zimní Moskva bez sněhu. Anebo Rusko bez hluboce zakořeněného úplatkářství na nejvyšších místech, kvůli němuž se země v žebříčku globální korupce organizace Transparency International dělí s Nigérií o 143. místo ze 182 posuzovaných zemí.

Avšak 10. prosince na moskevském Blatném náměstí, ani ne týden po nehorázných manipulacích s hlasy, jež Putinově straně Jednotné Rusko zajistily nepravděpodobnou parlamentní většinu, už nic nebylo nemožné.

Jestlipak to Putin slyší

Nejbohatší a nejvzdělanější Moskvané – takzvaná „kreativní třída“ – najednou vyšli do ulic, aby bezprecedentním způsobem vyjádřili nespokojenost. Dokonce i oddíly pořádkové policie byly zaskočeny početností shromáždění.

Viděl jsem skupinu důstojníků, kteří si protestující – včetně jedné nevěsty ještě v bílých šatech – fotografovali mobilními telefony. (To se samozřejmě mohlo snadno dít za účelem policejního sledování.)

„Bojovat za svá práva je snadné a příjemné. Není se čeho bát,“ řekl Alexej Navalnyj, faktický vůdce opozice, ve svém poselství z moskevské vazební věznice. „Každý z nás má tu nejmocnější a zároveň jedinou potřebnou zbraň – vědomí své vlastní hodnoty.“

Napadlo mě, jestlipak je Putin slyší. Slyší to nesourodé shromáždění liberálů, nacionalistů a levičáků? Uražených a ponížených? A pokud ano, co cítí? Strach? Šok? Nebo opovržení?

Masový disent byl sice v moderním Rusku cosi nového, na druhou stranu se Putin mohl pyšnit podporou, jež by mu každý západní lídr mohl závidět. Zároveň měl jedinečnou kontrolu nad státními televizními kanály, představujícími hlavní zdroj zpráv pro velkou většinu Rusů.

Rozhlížel jsem se na náměstí po rodinách, důchodcích a mladých mužích a ženách, vzrušených skutečnou historičností okamžiku. „Nikdy jsem si nemyslela, že to zažiju,“ chrlila na mě jedna aktivistická veteránka. „Dřív na demonstrace přišlo pár stovek lidí a podívejte, kolik jich tu je teď. Spousta lidí přišla demonstrovat poprvé – a ne naposled.“

Masové protiputinovské protesty, jež to odpoledne začaly v Moskvě, zarazily analytiky a inspirovaly kritiky Kremlu. Věřili, že dlouhé setrvání bývalého důstojníka KGB u moci je takřka nemožné.

Ulice ruského hlavního města zaplnily zástupy lidí s bílými stužkami, jež se rychle staly symbolem protestního hnutí, a tak lze pochopit víru Putinových nepřátel v příchod času zúčtování. Kreml zpočátku jako by nevěděl, jak na masové protesty reagovat – střídavě hrozil a předkládal vlažné návrhy politické reformy.

„Mnoha lidem se tehdy zdálo, že vítězství je na dosah,“ vzpomínal Sergej Udalcov, zanícený levicový aktivista s vyholenou hlavou, který na shromáždění v únoru 2012 za nadšeného potlesku „symbolicky“ roztrhal Putinův portrét.

Bitva o Rusko pokračuje

Ukázalo se však, že zbavit se Putina nebude tak snadné. Ten na jednom z nemnoha shromáždění v rámci své volební kampaně na jihu Moskvy na jaře roku 2012 zvolal: „Milujeme Rusko?“ a zabodl ukazovák do mrznoucího deště.

„Samozřejmě že ano,“ pokračoval, když dozněly výkřiky „da“. „A po celém Rusku nás jsou desítky milionů.“ Když už se jeho projev chýlil k závěru, pronesl k davu, z velké části navezenému autobusy z konzervativní centrální oblasti: „Bitva o Rusko pokračuje!“ A natáhl a zase prudce stáhl ruku, jako by z chladného moskevského vzduchu vyrval vítězství. „A my v ní zvítězíme!“

Několik týdnů po Putinově sporném návratu do Kremlu v květnu 2012 nevyhnutelně započal dlouho očekávaný tvrdý úder. „Zničili mi můj velký den,“ prohlásil prý Putin o protestujících, kteří narušili jeho inauguraci k třetímu prezidentskému období. „Já teď zničím jejich životy.“

Nejprve byla v poddajném parlamentu prosazena série zákonů, díky nimž se stalo otevřené opoziční angažmá mnohem těžší a nebezpečnější.

Dále Putin a jeho spojenci ve stále mocnějším Vyšetřovacím výboru – instituci k vynucování zákona na způsob FBI, zodpovědné pouze prezidentovi – začali systematicky zneškodňovat vůdce protestů a jejich nejhlasitější zastánce kombinací očerňujících kampaní, politicky motivovaných obžalob z kriminálních činů a zlověstně absurdních monstrprocesů.

Když byli první představitelé opozice zavíráni nebo obžalováváni, demonstranti skandovali: „Nechceme rok 1937,“ čímž odkazovali na rok, kdy vyvrcholil Velký teror sovětského diktátora Josifa Stalina.

Pro mnohé ta analogie znevažovala miliony obětí Stalinových čistek: nikdo teď koneckonců nebyl zastřelen ranou do týla, ani nebyl poslán na mrazivý sever, aby zahynul v pracovních táborech. Avšak moderní ruští disidenti strádající v pochmurných vazebních věznicích nebo pracující v odlehlých trestaneckých koloniích nijak nepochybovali, že Kremlu znovu zachutnala politická represe.

Tento apetit narostl do nových, monstrózních rozměrů, když revoluční zápal zachvátil Ukrajinu a prazvláštní kombinace liberálů, nacionalistů a levičáků se spojila se statisíci „obyčejných“ a odstavila od moci promoskevského prezidenta Viktora Janukovyče. Putin ve strachu z rozšíření vášnivých protestů do Ruska svou válku proti disentu ještě vystupňoval.

Chcete podpořit HlídacíPes.org?

Udělejte to ZDE a získejte tak i unikátní publikaci ZE – MAN.

Po ruské anexi Krymu v březnu 2014 začal Putin své kritiky nazývat „pátou kolonou“ a „zrádci národa“, přičemž druhé označení si vypůjčil od Adolfa Hitlera. Do popředí se dostaly kdysi marginální nacionalistické skupiny.

Ani ne týden poté, co centrem Moskvy pochodovaly desetitisíce příznivců Kremlu a dožadovaly se „zničení“ opozice, byl před zdmi Kremlu zastřelen jeden z nejvýraznějších vůdců protiputinovského hnutí Boris Němcov.

Pro mnohé představitele opozice, kteří vydrželi první nápor Putinova protiúderu, byla vražda Němcova signálem k útěku z Ruska, dokud je čas.

Hluboký omyl skeptiků

Avšak ani velmi reálná nebezpečí spojená s opozicí vůči Kremlu nedokázala protestní hnutí zcela zadusit. „Probuď se, Rusko!“ hlásal leták rozdávaný na jedné moskevské demonstraci, přičemž pro mnoho lidí byly protesty událostí, jež změnila jejich život a jež z tisíců apatických Rusů učinila aktivní oponenty Putinovy vlády. Ustoupit, protože cesta začala být obtížná, jednoduše nepředstavovalo alternativu.

Kvůli této knize jsem zkoumal ruské protestní hnutí v celé jeho ohromující různorodosti, od radikálních levičáků usilujících vrátit Rusko na cestu komunismu až po hipstery s iPady, kteří, řečeno slovy jednoho mladého aktivisty, chtějí „žít v Evropě a neopustit Rusko“.

Nehledal jsem pouze ostře sledované lídry, nýbrž i méně známé aktivisty představující opory hnutí a také jejich protivníky, od prokremelských oficiálních osobností až po představitele církve.

Moje zkoumání se soustředilo, ostatně obdobně jako samotné protestní hnutí, převážně, byť ne výhradně, na Moskvu. Nespokojenost se může šířit i v provinciích, dějiny se však v Rusku vždy tvořily v jeho metropoli.

Více než patnáct let poté, co Rusy oslovil jako jejich nový prezident, je již těžké vybavit si dobu, kdy „hlava státu“ rozlohou největší země planety byla prakticky neznámý, nevýrazný politik, o němž se předpokládalo, že v krátkých postsovětských dějinách bude hrát pouze nevýznamnou roli.

Putin však dokázal, jak hluboce se skeptici mýlili – svou moc nejprve zkonsolidoval a pak posílil. A nezdá se, že by chtěl odejít.

V následujících dnech nabídneme další ukázky z knihy