Tu noc po volbách byli mnozí zmateni – a rozzlobeni. Přes rapidní pokles popularity oficiální výsledky ukázaly, že Jednotné Rusko si dokázalo udržet svou životně důležitou parlamentní většinu a v celostátním měřítku získalo těsně pod 50 % hlasů.

Čísla však neseděla – doslova, a to v mnoha případech. V Rostovské oblasti na jihu evropské části Ruska například státní televize oznámila, že jednotné Rusko získalo 59 % z celkových 146 % odevzdaných hlasů – snímky obrazovky s touto bizarní volební matematikou se oné noci natrvalo vryly do paměti.

Další skandál nastal, když průzkum mezi voliči opouštějícími volební místnosti ukázal, že Jednotné Rusko v Moskvě získalo pouhých 27 % hlasů. Tento odhad ostře kontrastoval s předběžnými oficiálními výsledky, podle kterých Jednotné Rusko v hlavním městě získalo mnohem úctyhodnějších 47 %.

Agentura Public Opinion Fund, která průzkum prováděla, rychle stáhla výsledky svého šetření z webových stránek s odvoláním na „technickou chybu“. Zmýlit se v odhadu výsledků celostátních voleb o 20 % určitě byla pro špičkovou agenturu velká blamáž. Agentura popřela, že by byla vystavena tlaku na odstranění výsledků svého šetření.

Toto je třetí ukázka z knihy britského novináře Marca Bennettse:  Zničím jim život, Putinova válka s opozicí.

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, ukázky z knihy HlídacíPes.org publikuje s jeho svolením.

Britský novinář Marc Bennetts, jenž pro účely této knihy vedl rozhovory s mnoha osobnostmi z obou stran barikády, předkládá komplexní pohled na prostředí ruské politiky posledních let, který je pro českého čtenáře objevný a místy značně mrazivý. Po dočtení této knihy bude každému jasné, že ruský státní aparát nebojuje s opozicí pouze o politickou moc – v konečném důsledku totiž svádějí obě strany bitvu o samotnou „duši Ruska“.

Marc Bennetts je britský novinář působící v Moskvě, kde žije od roku 1997. Píše reportáže z Ruska, Íránu a Severní Koreje mimo jiné pro Guardian, Times, Newsweek, Observer a New York Times. Osmnáct měsíců pracoval jako zpravodaj pro ruskou tiskovou agenturu RIA Novosti. Ve své první knize Fotbalové Dynamo zkoumal prostřednictvím nejoblíbenějšího sportu Rusů ruskou kulturu.

Předchozí ukázky: Putinova válka s opozicí: Zničím jim životy

Putin, KGB a „svrchovaná demokracie“. Kde se vzal dnešní vládce Kremlu?

Další známkou toho, že něco není se součty hlasů úplně v pořádku, byl dramatický rozdíl mezi výsledky z volebních místností s nezávislými pozorovateli a z místností bez nich. V pěti sousedících volebních obvodech v Moskvě získalo Jednotné Rusko ve dvou místnostech s pozorovateli 26,3 % a 26,6 %. V místnostech bez pozorovatelů Putinova strana nasbírala 92 %, 94 % a 89,8 %.

„Zahlédl jsem v urně srovnaný paklík volebních lístků, což byl jasný případ odevzdání více hlasů najednou, ale když jsem se ozval, ,Tak počkat!‘, předseda tamní volební komise lístky rozházel a křikl: ,Nikdo nic neviděl!‘“ vzpomínal mladý podnikatel Markin, který dohlížel na hlasování v jednom obvodě na jihu Moskvy.

„Jiní volební činovníci – všichni učitelé ze školy, kde se nacházela volební místnost – ničili lístky s hlasy pro jiné strany než Jednotné Rusko. Jejich chování mě šokovalo,“ řekl mi a při vzpomínce na to, jak bezostyšně se snažili zabezpečit vítězství Jednotného Ruska, se zamračil. „Učíte naše děti!“ křičel jsem na jednoho z učitelů ve snaze zapůsobit na jeho svědomí. „Ano, matematiku,“ odpověděl. „Co?“ reagoval jsem. „2 + 2 = 5?“

Putinovi učitelé

Učitelé v Putinově Rusku představují významná kolečka v mechanismu volebních podvodů. Dělají špatně placenou práci, kterou navíc nemají jistou, a tak pro vládní úředníky není problém přimět je, aby zajistili vítězství „správné“ strany.

„Většina členů volebních komisí jsou učitelé,“ řekla mi Šibanovová ze skupiny pozorovatelů Golos, když jsem se s ní setkal v jejich maličké moskevské kanceláři. „Jejich zapojení do volebních podvodů je smutnou zprávou o celkovém stavu naší společnosti, o její degradaci,“ vzdychla. „Po léta pro ně bylo normální falšovat volební výsledky. Určitým způsobem to patří k jejich profesi. Aby to dělali, učitelům buďto vyhrožují, nebo zaplatí. Nebo obojí.“

V Čečensku, jemuž železnou rukou vládne někdejší vzbouřenec, nyní prokremelský Ramzan Kadyrov, Jednotné Rusko získalo 99,5 % hlasů. V roce 2000 Putin v této maličké horské provincii zaznamenal se ziskem pod 30 % jeden ze svých nejhorších výsledků.

O pouhé desetiletí později se podle ruských volebních úředníků nenašel v této neklidné provincii takřka nikdo, kdo by putinismus nevítal. Vyděšení pozorovatelé se ani nepokusili volby monitorovat. Kadyrov později prohlásil, že pokud by někdo zkusil proti volebním výsledkům protestovat, nasadil by proti němu „tanky a houfnice“.

Čtete rádi HlídacíPes.org, podpořte nás! Unikátní projekt Pavučiny byznysu Andreje Babiše reportérky Elišky Hradilkové Bártové byl nominován na Novinářskou cenu 2016 v kategorii Česko-slovenská cena veřejnosti. O vítězi může rozhodnout právě Váš hlas.

Hlasovat pro unikátní projekt HlídacíPes.org Pavučiny byznysu Andreje Babiše můžete ZDE až do 30. dubna.

Za vaši podporu
děkujeme!

Absurdní výsledky v Čečensku ukázaly temnou stránku volebního vítězství Jednotného Ruska. Jestliže si kremelští pohlaváři takto počínali v místě, kde je nikdo nekontroloval, proč věřit jejich popírání rozsáhlých volebních podvodů kdekoli jinde?

Putin má vždycky pravdu

Hned po Čečensku zaznamenalo Jednotné Rusko největší úspěch v moskevské psychiatrické léčebně, kde 99,5 % pacientů dalo hlas Putinově straně. Ironii této skutečnosti, jak se dalo čekat, nikdo nevěnoval pozornost.

Hněv se okamžitě obrátil proti předsedovi ruské volební komise Vladimiru Čurovovi. Fanatický stoupenec Kremlu Čurov, mající na starosti sčítání hlasů, nejvíce proslul svým nechvalně známou průpovídkou: „Čurovovo pravidlo číslo jedna zní: Putin má vždycky pravdu.“ Po volbách si vysloužil ironickou přezdívku „čaroděj“ za to, jak úspěšně vykouzlil další volební triumf Jednotného Ruska.

Navzdory hackerským útokům na webové stránky nezávislých médií a blogy hned ráno po volbách sehrál internet zásadní roli v rozdmýchání hněvu veřejnosti. V celém rozlehlém Rusku ještě ani nebyly spočítány všechny hlasy a nově zpolitizovaní rozhněvaní blogeři již na internet umisťovali desítky případů nehorázných volebních podvodů od téměř komického používání neviditelného inkoustu ve volebních místnostech až po tradičnější vhazování velkého počtu hlasů či opakovaného hlasování.

Předešlé volby možná nebyly o nic čistší, ale v tehdejším Rusku ještě nepanovala doba internetu a smartphonů. Státní televize věrně papouškovala to, co chtěl Kreml, ale s revoltou na webu Putin nic nenadělal.

„Všichni lidé, kteří pro nás monitorovali volby – některé z nich z volebních místností prostě vyhodili –, šli domů a napsali na svůj blog přesně to, co viděli,“ řekl politolog Oreškin, který v Moskvě organizoval nezávislý monitoring. „Pomohli rozpoutat bouři.“

My jsme tady moc!

S každým novým videem o volebním podvodu na internetu hněv Ruska narůstal. Nezůstane tento vztek ale jen na internetu, na opozičních chatech a fórech jako kdysi v kuchyních sovětských disidentů, šeptajících si o nespravedlnosti a o svých snech o lepší budoucnosti? Nebo lidé vyjdou do ulic? To nikdo nevěděl. Celá generace koneckonců vyrostla bez reálné zkušenosti s veřejným protestem.

„Až do prosince roku 2011 protiputinovské demonstrace obvykle přilákaly jen několik stovek lidí, takže jsem si vůbec nebyl jistý, že se nás sejde hodně,“ vyprávěl Ilja Jašin, ústřední postava malého liberálně opozičního hnutí Solidarnost, jež 5. prosince 2011 zorganizovalo povolební demonstraci v centru Moskvy. O nevelkých očekáváních vypovídají textové zprávy, jež si vyměnili Navalnyj a Jašin pár hodin před demonstrací.

„Komunisté měli [na své demonstraci] 400 lidí,“ napsal Navalnyj.

„Takže hrozí, že my jich budeme mít 800,“ žertoval Jašin.

Nepoddajnému a výřečnému Jašinovi nebylo sice ještě ani třicet, ale už patřil k veteránům protiputinovského hnutí. O drtivé nevyhnutelnosti Putinovy vlády věděl všechno. Nadchl ho pobyt na Ukrajině a to, že na vlastní oči viděl Oranžovou revoluci, avšak jeho pokusy podnítit podobnou vzpouru v Rusku brzy vyšly do ztracena.

„Měl jsem vážnou starost, že lidé zůstanou doma jako vždycky,“ přiznal. „Samozřejmě,“ řekl mi s úsměvem, „když jsem přijel a viděl, kolik lidí přišlo, bylo mi jasné, že tu cosi začíná.“

Vraťte nám hlasy

Ono „cosi“ byla krystalizace narůstající nespokojenosti v pouliční protestní hnutí, jaké moderní Rusko dosud nezažilo. Od pozdního odpoledne se na náměstí u stanice metra Čistyje prudy kousek od Kremlu začaly shromažďovat tisíce demonstrantů.

„Vraťte nám hlasy,“ skandoval rozrůstající se dav postávající v lehkém mrholení u sochy dramatika osmnáctého století Alexandra Gribojedova. Každý nový příchozí se nejdřív zarazil, když viděl, kolik lidí přišlo, a pak hned posílal textovky nebo tweetoval. Elektronické nervové centrum protiputinovského hnutí pulsovalo neobvyklou energií.

Byla to scéna jako stvořená pro Navalného, jenž si svými smělými odhaleními a břitkým ironickým humorem získal široké publikum. Dlouhonohý Navalnyj přelezl plot a razil si cestu zaplněným náměstím. „My existujeme! My jsme tady moc!“ zakřičel coby ztělesněný hněv vůči „nacionalistům, liberálům, levičákům, zeleným, vegetariánům a Marťanům“, kteří uposlechli jeho internetovou výzvu a přišli. „Tihle šejdíři a vrazi… se nás musí bát a musí vědět, že je nenávidíme!“ soptil Navalnyj, načež přešel v nacionalistický pokřik: „Nezapomeneme! Neodpustíme!“

Poprvé během Putinovy dlouhé vlády ve vzduchu skutečně visela vzpoura. Shromážděný dav ten večer nesestával ani z fanatických NacBolů křičících „Ano! Smrt!“, ani z komunistických důchodců s portréty Stalina. Byli to studenti a absolventi vysokých škol, šéfové kanceláří a počítačoví programátoři: generace, která si sotva pamatuje Sovětský svaz, ale jejíž frustrace z Putinovy vlády pevné ruky konečně explodovala.

Toho dne se Rusko probudilo

Demonstrace byla povolena – úřady podle všeho očekávaly obvyklých pár desítek nejzapálenějších odpůrců režimu –, ale když se Navalnyj a spoluorganizátor demonstrace Jašin pokusili vést pochod k nedalekému sídlu Ústřední volební komise, policie zasáhla.

„To je naše město!“ skandovali demonstranti proti policistům. „Putinovy děvky! Přestaňte poslouchat šejdíře a zloděje!“

Pořádková policie, zaskočená početností davu i jeho neskrývaným vztekem, odpověděla tím, co uměla nejlépe – tlučením do hlav a zatýkáním. Po skončení demonstrace se v policejních celách ocitlo asi 300 lidí. Navalnyj pak vyvěsil na Twitteru fotografii policejního antonu plného rozesmátých mladých tváří – byl to tehdy první z řady tweetů, jež by se daly označit jako kultovní. Ukázalo se, že politika může být zábava.

Chcete podpořit HlídacíPes.org?

Udělejte to ZDE a získejte tak i unikátní publikaci ZE – MAN.

Navalného a Jašina druhý den ráno odsoudili na patnáct dní za mřížemi a toto rozhodnutí uvěznit (třebaže nakrátko) charismatického bojovníka proti korupci se stalo osudným. Čas strávený ve vězení Navalného zápal nijak neutlumil a napomohl jen k tomu, že se stal okamžitě vůdčí postavou rozrůstajícího se protiputinovského hnutí.

Počet demonstrantů nebyl ten večer 5. prosince sice nijak ohromující – pozdější odhady uváděly pět až osm tisíc –, avšak demonstrace se v disentu stala legendární. Během následujícího léta se nová politická strana, jedna z desítek, jež využily neochotné reformy Kremlu a zaregistrovaly se, pojmenovala Hnutí 5. prosince. „Toho dne se Rusko probudilo,“ psalo se na letáčcích na křídovém papíru, jež byly rozdávány na masové demonstraci v centru Moskvy.

Hrdinové z Hvězdných válek

Den po památném volebním protestu se už na sociálních sítích plánovala další demonstrace na večer – tentokrát nepovolená – na moskevském Triumfálním náměstí. Zatímco se aktivisté domlouvali, do Moskvy proudily policejní posily a jednotky ministerstva vnitra. Byla mezi nimi i nechvalně známá Dzeržinského divize, motorizovaná pěchota pojmenovaná po zakladateli Stalinovy tajné policie.

„Právě jsem napočítala sedmnáct nákladních aut plných vojáků,“ napsala jedna blogerka a vyvěsila snímek bezpečnostních jednotek soustřeďujících se hned u centra města. „Dávejte si všichni pozor!“
Kromě posil bezpečnostních jednotek vozily autobusy z celého Ruska a často až ze Sibiře tisíce teenagerů z hnutí Naši, aby byli fyzicky přítomní v centru Moskvy.

Obsazovali náměstí po celé metropoli a vykřikovali hesla jako „Ano Putinovi! Ano volbám!“ Z důvodů, jež nedokázali úplně vysvětlit, byli někteří oblečení jako Stormtroopeři, příslušníci úderných oddílů věrných Galaktickému impériu z filmové série Hvězdné války.

Mnoho proputinovských aktivistů si před filmovými štáby zakrývalo obličeje. Někteří otevřeně přiznávali, že do Moskvy přijeli kvůli penězům a aby si udělali výlet. Našli se samozřejmě pravověrní věřící. „Putin je naše naděje,“ ušklíbl se hubený mladík, který se mi představil jako Sergej. „Vy jste cizinec, nebo co?“ otázal se. „Špión?“

Schylovalo se k večeru a protiputinovští demonstranti se na Triumfálním náměstí kousek od Kremlu začali scházet u sochy sovětského básníka Vladimira Majakovského. Čekali na ně stovky aktivistů Naši a velký kontingent pořádkové policie. Proklestil jsem si cestu davem demonstrantů na kraj náměstí. Z obchodu s cédéčky zněla ABBA, „The Winner Takes it All“ („Vítěz bere vše“ – pozn. red.). Nebyla to sice písnička k revoluci, myslím ale, že se to vcelku hodilo.

„Hanba!“ křičeli demonstranti, když se pořádková policie pustila do práce – se skloněnými hlavami a zdviženými obušky tlačili policisté demonstranty do Tverské ulice, třídy s luxusními butiky a drahými restauracemi.

„Když na vás zaútočí, nekřičte ,Hanba!‘, ale braňte se!“ volal jeden demonstrant.

Clintonová prý dala signál

Nikdo však neposlouchal. Co také demonstranti mohli dělat proti těžkooděncům z pořádkových oddílů, dobře vycvičeným a připraveným na složitosti pouličního boje? Ani ten hlučný demonstrant vyzývající k odporu nešel příkladem. Vyrazily zatýkací oddíly a z davu vytáhly tělnatého a dobře oblečeného muže. Ten večer byly v Moskvě pozatýkány stovky dalších. Znepokojivé pro Kreml bylo, že protesty se šířily: dalších 200 lidí bylo zadrženo po rozehnání demonstrace v Petrohradu.

Putin si pospíšil a informoval Rusy, kdo podle něj stojí za růstem politického napětí. Ve strohém televizním komentáři prohlásil, že americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová hned po parlamentních volbách „dala signál“ opozičním vůdcům: „A ti začali s podporou amerického ministerstva zahraničí aktivně jednat.“

Po vzpouře na Ukrajině v roce 2004 Kreml úspěšně potlačoval všechny pokusy o Oranžovou revoluci, avšak politické otřesy na Středním východě a v Severní Africe oživily obavy, že USA začaly podněcovat změnu režimu v Rusku. Podle neověřených zpráv navíc věci pro Putina začaly mít osobní rozměr: proslýchalo se, že začal být posedlý osudem libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, zavražděného jeho vlastními lidmi v říjnu roku 2011 během ofenzívy vzbouřenců podporované USA.

„Lidé u nás nechtějí, aby se situace v Rusku vyvíjela jako v Kyrgyzstánu nebo nedávno na Ukrajině,“ pokračoval netypicky nervózní Putin. „Nikdo u nás si nepřeje chaos.“

V následujících dnech nabídneme další ukázky z knihy