Česká společnost má tendenci idealizovat si dobu první republiky. V představách mnohých tyto úvodní dvě dekády existence Československa připomínají rajskou zahradu, kde kvete demokracie, voní čest a poctivost a vše ozařuje masarykovská moudrost. Přitom realita připomínala takový ráj jen velmi vzdáleně.

I doba masarykovského Československa měla kupříkladu i své „Marky Dalíky“ a řadu kauz spojených se zmanipulovanými vojenskými zakázkám.

Koně a benzín

Kdyby nic jiného, výmluvně o tom vypovídá i nedostatečná motorizace někdejší československé armády a obrovské množství koní, jimiž byla „vybavena“.

Největší a nejmocnější stranou byli agrárníci, kteří až na krátké epizody úřednických vlád vždy sestavovali vládu. A dodávky pro armády byly vždy lukrativní. Ono lpění na koňských silách zapřažených v postroji místo pod kapotami aut proto není až takovým překvapením.

Letectvo se ovšem bez motorů neobejde – a k tomu je zapotřebí i pravidelná dodávka paliva . To nosil v paměti Bohumil Benoni, dříve pobočník M. R. Štefánika za 1. světové války. Benoni si proto založil společnost Naftaspol a hloubal, kterak by mohl k penězům přijít.

Naštěstí pro něj (a naneštěstí pro armádu) potkal Josefa Jana Svátka, toho času ministerského radu, který mu nabídl svou pomoc. Svátek vedl dosti nákladný život, kromě náročné manželky musel hradit provoz velkého bytu v Dejvicích se služebnictvem, nejspíše mu tedy přišlo vhod „pomoci“ se zakázkou pro ministerstvo obrany.

Benoni na jeho radu v novinách nechal otisknout inzerát, že jeho firma oplývá levným benzínem, se kterým by ráda rozvinula obchodní aktivity. Na tuto anonci se chytil Otto Kolben, který měl taktéž zájem obchodovat s palivem pro armádu. Dali tedy své hlavy (a benzínová aktiva) dohromady a nyní už bylo na Svátkovi, aby se postaral o zdar plánu.

Benzín pro armádu měl původně pocházet od spojence z Malé dohody, z Rumunska. Už tehdy se měly zakázky správně soutěžit podle řady kritérií a při celkovém hodnocení by zřejmě Benoni s Kolbenem neuspěli.

Jejich benzín totiž nevykazoval dostatečnou kvalitu, avšak cenově se rovnal tomu rumunskému – aby byl samozřejmě zisk maximální.

Ministerský rada Svátek tedy oslovil štábního kapitána Boubelu, který měl na starosti armádní dodávky. Ten milerád „pomohl“ podobným způsobem jako Svátek.

Celou věc úspěšně zmanipuloval tak, že hlavní štáb vydal výnos, aby dodávky maziv a paliva nebyly soutěženy ve výběrových řízeních. Načež byly na Benoniho stranu získáni i chemici, kteří napsali posudky o tom, že dodávaný benzin je nejvyšší jakosti. Dvojice byznysmenů tak mohla dvojnásobně zvýšit cenu oproti benzínu na volném trhu.

A aféra byla na světě

Za svou pomoc získal Svátek 400 tisíc tehdejších korun, z nichž část měl obdržet štábní kapitán Boubela. Nutno podotknout, že tehdejší koruna měla mnohem vyšší hodnotu než teď; například bankovní úředník na přepážce pobíral kolem kolem 1500 korun.

Pokud mu přisoudíme řekněme 30 tisíc v dnešních korunách, činil úplatek asi 8 milionů v dnešní měně. To už je slušné, nemyslíte?

Všechny strany byly každopádně spokojeny. Ovšem jen do chvíle, než začala z oblak padat letadla československé armády létající na benzín, který dodal Benoni.

O celou věc se začaly zajímat technické komise a jiné kontrolní orgány a aféra byla na světě. I tady se nabízí drobná paralela s Pandury, neboť i těch se ukázalo, že bez úprav nejsou schopny působit v místech misí, pro které byly primárně pořizovány.

A to raději nevzpomínejme na nákup civilních Landroverů pro naši armádu, které musely být vzápětí za nemalých nákladů přestavěny pro její potřeby, či ještě dříve na padáky, co se neotevíraly.

Vraťme se ale zpět do doby první republiky a pohleďme, jak se s tímto skandálem tehdejší politika i spravedlnost vypořádala.

Strhla se lavina s kontrolami dodávek a zjistily se manipulace i s dodávkami takových věcí, jako byl textil nebo dokonce psací stroje. Nicméně žádná z nich nebyla tak křiklavá jako ta benzínová kauza.

Hojně se o ní mluvilo i na půdě parlamentu. Snad jen Karlu Kramářovi se podařilo najít smítko čehosi pozitivního. Pochvaloval si, že na pochybení přišly orgány samy a začaly ho řešit dříve, než nějaký nedočkavý novinář umožnil neopatrným článkem bez jasných důkazů komukoliv zahlazovat stopy, než věc začne být šetřena státními orgány. Republiku ještě pořád strašila tzv. lihová aféra, v níž se to právě tak odehrálo.

Jak rychlá je spravedlnost

Zatímco Marek Dalík se dostal za mříže až téměř po deseti letech od svého angažmá v nákupu Pandurů, pánové zapleteni do benzinové aféry se dostali před soud už do roka od první dodávky uskutečněné v roce 1923.

Civilní soud zabral 15 dní a vojenský proces 39. A jak vypadalo zúčtování? Svátek dostal 13měsíců, Benoni dva roky, Boubela čtyři a Kolben si odseděl 20 měsíců.

Jak vidno, korupce je věčná a bujela i za první republiky. Překvapující je však rychlé konání úřadů (a to ještě před medializováním kauzy), rozsah kontrol a následná snaha opravdu ještě více znesnadnit podobné jednání pro budoucnost.

Nikdo z vrchnosti nestál o ostudu, i proto spravedlnost nabrala tak závratné tempo. Od nákupu Pandurů uběhlo devět let, než začaly padat tresty. Sedm let příprav na soud, sedm let času na kontakty se svědky, sedm let času odklánění peněz a kdo ví čeho ještě… Je přeci jen něco, z čeho se lze z první republiky stále poučit.