KOMENTÁŘ. Když něco slyšíme příliš často, ať je to sebevíc znepokojivé, naše pozornost otupí. Platí to i o varováních před „maďarskou“ či „slovenskou“ cestou, na kterou se prý Česko chystá vydat v případě návratu hnutí ANO k moci. Existuje sice dost důvodů, proč si nemyslet, že únos státu po vzoru Orbán nebo Fico se Andreji Babišovi podaří zcela zkopírovat. Varovné trendy tímto směrem jsou ale zjevné.

Stačí se podívat, jak hnutí ANO přichází na chuť dehonestaci novinářů, v níž slovenská i maďarská vláda došly už velmi daleko.

Zároveň platí, že otázka „A vy jste z kterého média?“ patří do arzenálu politiků už dlouho a nebylo by fér přičítat její vynález až moderním populistům typu Viktora Orbána nebo Roberta Fica – či Andreje Babiše. Rozdělování médií na oblíbená a neoblíbená je součástí politicko-mediální hry. Musí s tím přirozeně počítat i sami novináři.

Problém nastává, když se z libovůle konkrétních politiků neodpovídat některým médiím, či je dokonce vědomě dehonestovat, stane systémový postup vládní strany či vlády jako celku.

Když Babiš a Fico volají do redakce

Leccos by o tom mohli za posledních patnáct let vyprávět novináři v Maďarsku. To, jak nejsou zváni na tiskové konference, jak politici vládního Fideszu ignorují jejich dotazy, jak se o odpovědi na dotazy podle zákona o svobodném přístupu k informacím musí namísto běžné úřední lhůty soudit, nebo jak se někteří z nezávislých žurnalistů stali přímo terčem očerňující kampaně provládních médií.

Bývalá středočeská hejtmanka Jermanová není prvním samozvaným arbitrem relevance médií. Vynikal v tom i bývalý hradní mluvčí Jiří Ovčáček, který často novinářské dotazy buď ignoroval, nebo odbýval frázemi typu „odpovídám novinářům, nikoli bolševickým kádrovákům“.

A Slovensko? Robert Fico předloni po nástupu do čela své čtvrté vlády vytvořil seznam nepřátelských redakcí, jeho ministři začali ostentativně preferovat některá pseudomédia z dezinformačního prostředí a z veřejnoprávních médií udělala vláda de facto média státní.

Občas zvedne telefon i sám premiér a své výhrady nevybíravě sdělí přímo redaktorovi – jako nedávno, když Fico volal novináři soukromé televize Markíza, protože se mu nelíbila reportáž o summitu v Bruselu. Nechyběly přitom prý ani vulgarity, premiér navíc přidal výhrůžku, že Markíza může v budoucnu přijít o vysílací licenci.

Co z toho už známe v Česku? Pokud jde o telefonáty politiků ANO do redakcí, pár příkladů by se našlo. Tím nejznámějším je bezesporu ten, kdy Andrej Babiš, coby nový majitel vydavatelství Mafra, volal v roce 2013 do Lidových novin, a ptal se, proč v novinách není zpráva o jeho tiskové konferenci. Redaktorovi mimo jiné sdělil, že „můj ksicht totiž prodává noviny, pokud jste to ještě nezjistil“.

Protože nejste relevantní

Jsme o dvanáct let dál a politici do redakcí volají stále. Před pár dny HlídacíPes.org popsal spory plzeňského primátora Romana Zarzyckého (rovněž ANO) s regionálními weby Drbna.cz i to, jak si v lednu primátorovi lidé stěžovali po telefonu přímo v redakci na jeden z vydaných článků, který se Zarzyckému nelíbil.

Stejně jako na Slovensku a v Maďarsku si také čeští politici (a to zdaleka nejen ti z hnutí Andreje Babiše) stále víc libují v návštěvách spřízněných pseudomediálních platforem namísto seriózních médií – přirozeně proto, že jim tam nehrozí žádné nepříjemné otázky.

Typickým příkladem je web XTV a přidružený youtubový kanál Xaver Live, kam si hojně chodí nekonfliktně popovídat nejen tváře ANO, ale i různých menších, takzvaně vlasteneckých partají.

A právě někde tady je ona v úvodu zmíněná odbočka na „maďarskou“ (či chcete-li „slovenskou“) cestu. Ukazuje to další nedávné zjištění HlídacíPes.org.

Nová europarlamentní frakce Patrioti pro Evropu, jejíž součástí je i hnutí ANO, má v XTV od letoška svůj vlastní pořad, opatřený logem frakce a vyráběný ve spolupráci s ní.

Když se ale redakce dotazovala europoslanců ANO Ondřeje Knotka, Kláry Dostálové a Jaroslavy Pokorné Jermanové, kolik za jejich vystoupení v XTV frakce zaplatila z peněz daňových poplatníků, kromě obecných odpovědí ve stylu „máme právo na mediální propagaci“ přišlo na řadu i zpochybňování novinářské integrity a škatulkování médií.

„Protože Hlídací pes pro mě není relevantní médium. Já vás neznám osobně, mám pochybnosti o vaší činnosti, takže v tuhle chvíli se nedivím, že tu odpověď jste dostal takovou, jaká je, protože jiná ani nemůže být,“ odmítla sdělit cokoli bližšího k platbám směrem k XTV Jermanová.

U nás se to stát nemůže?

Bývalá středočeská hejtmanka přirozeně není prvním samozvaným arbitrem relevance médií. Vynikal v tom i bývalý hradní mluvčí Jiří Ovčáček, který často novinářské dotazy buď ignoroval, nebo odbýval frázemi typu „odpovídám novinářům, nikoli bolševickým kádrovákům“.

Skutečný problém pro demokratickou kontrolu politiků veřejností tak není názor konkrétně paní Jermanové na libovolnou tuzemskou redakci, ale to, že druhé a třetí patro hnutí ANO se směrem k médiím začíná chovat stejně jako stranické špičky.

Jak se vypořádat s kritickými médii, ukázal i méně chápavým spolustraníkům přímo šéf ANO Andrej Babiš svým loňským sněmovním vystoupením na hraně veřejného lynče směrem k moderátorovi veřejnoprávní České televize Martinu Řezníčkovi. Jindy se podobné „péče“ ze strany ANO dostává i dalším tvářím ČT, třeba Barboře Kroužkové nebo Václavu Moravcovi.

Lze oprávněně namítnout, že česká veřejnoprávní média jsou co do kvality i důvěryhodnosti úplně jiná liga než ta slovenská a že jakýkoli zásah proti nim (který Andrej Babiš v případě návratu k moci avizuje) se setká s pravděpodobně větším protitlakem než tomu bylo loni na Slovensku.

Je také pravda, že Česko navzdory vlivu Andreje Babiše nedosahuje takového stupně koncentrace byznysové, mediální a politické moci v rukou jediné rodiny a spřízněných oligarchů jako je to v případě klanu Viktora Orbána (viz nedávno publikovaný maďarský film Dynastie).

Zároveň ale nelze nevidět, že se hnutí ANO stále pevněji semknuté za svým předsedou obrací ke svým maďarským a slovenským vzorům i v přístupu k médiím. Byla by chyba tato varování ignorovat jen proto, že máme pocit, že už zazněla příliš často a že se třeba nenaplní. Cesta zpět k nápravě bude totiž mnohem těžší – pokud bude vůbec možná.