Za posledních padesát let nebyli čeští zemědělci vystaveni tak vypjaté situaci, jaké čelí v souvislosti s výskytem slintavky a kulhavky (SLAK) jejich maďarští a slovenští kolegové. Zprvu se zdálo, že nepůjde o nic významného, rychle však i nezemědělsky vzdělaná veřejnost začíná chápat, že jistým způsobem se tato situace dotkne každého z nás.

Farmy se před veřejností uzavírají, chovatelé a veterináři musí procházet dezinfekcí, to samé stroje. Technicky velkým problémem jsou zejména mlékárenské vozy – během přečerpávání mléka do převozné cisterny se uvolňuje vzduch, a právě skrze něj se nemoc šíří. Omezení se týká ale například i prodeje ze dvora nebo z mlékomatů.

Text, jehož autorkou je publicistka Pavlína Havlová, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Mezititulky jsou redakční. 

Zatímco na úrovni státu v posledním týdnu probíhají jednání s cílem co možná nejlépe se připravit na případ, že se nemoc rozšíří i k nám – protože na rozdíl od Slovenska na to stále ještě máme čas – a Ministerstvo zemědělství i Státní veterinární správa se snaží co nejvíce zvýšit informovanost o této nemoci, úměrně s jejich snahou se na sociálních sítích šíří jedna dezinformace za druhou.

Nejčastěji koluje přesvědčení, že stát se mýlí, když tvrdí, že není nutné se nakažených zvířat co nejdříve zbavit.

Izolovat co nejdříve

„Představ si, že chováš doma hospodářské zvíře a paseš ho na svém (!) pozemku. A najednou přijde stát a řekne ti, že ho máš zabít! Co je to za stát, když tě nutí zabít zdravé zvíře!?“ zní z Facebooku.

Dovolíme-li, aby se nemoc nekontrolovaně přenášela, bude to mít dalekosáhlé následky, a to nejenom pro chovatele, ale třeba i na cenu masa nebo mléka.

Stát samozřejmě nemá zájem nutit chovatele k tomu, aby zabíjeli zdravá zvířata. Stát pouze varuje před tím, že dovolíme-li, aby se nemoc nekontrolovaně přenášela, bude to mít dalekosáhlé následky, a to nejenom pro chovatele, ale třeba i na cenu masa nebo mléka.

SLAK je extrémně nakažlivé onemocnění. Nemoc se šíří bez ohledu na státní hranice či velikosti chovů, šíří se i mezi divokou zvěří, potažmo se může přenést na zvířata v zoologických zahradách.

Ve vnějším prostředí přežívá vir až 20 týdnů. Ulpívá na strojích, na oblečení či botách, na zvířatech a šíří se vzduchem na kilometry daleko. Zjistí-li chovatel ve svém stádu jedno nakažené zvíře, je téměř jisté, že v tom okamžiku už jsou nakažena i všechna ostatní zvířata v chovu.

Ohnisko výskytu, a to ať už jde o malochovatele, nebo velkochov, je nutné izolovat co nejdříve. Úmrtnost je u telat stoprocentní, u dospělých zvířat činí 5 %.

Nepravdivé informace na sociálních sítích mohou celou situaci významně zhoršit. Někteří dezinformátoři je šíří nevědomě… Jiní však zcela záměrně (!) ohrožují zdraví lidí i ekonomiku.

Přesto je nutné si uvědomit, že nakažená zvířata velmi trpí. Zdravé zvíře potřebuje 50–70 kilo krmení denně, neustále přežvykuje. Nemocné zvíře přestává přijímat potravu, případně dojit, má horečku, v tlamě, na paznehtech a na vemenu se objevují velmi bolestivé afty.

Nakažené zvíře touto vážnou nemocí projde, neumře sice, ale zůstává zbídačené. Už nikdy se neuzdraví do stavu, v jakém bylo před výskytem nemoci. Navíc zvířata nadále vir vylučují po dobu až týdnů, a tedy neustále představují hrozbu z důvodu jeho dalšího šíření.

Před nákazou nedokáže zvířata ochránit ani preventivní vakcinace, proto od ní EU ustoupila už v roce 1992. V této situaci, bohužel, se jako nejúčinnější způsob, jak zabránit šíření viru, jeví uzavření a likvidace celého chovu.

Nepravdivé informace na sociálních sítích mohou celou situaci významně zhoršit. Někteří dezinformátoři je šíří nevědomě… Jiní však zcela záměrně (!) ohrožují zdraví lidí i ekonomiku.

Hlavní nebezpečí – člověk

Ačkoliv nevíme, kde a jak přesně došlo k prvotní nákaze, na Facebooku jsem se setkala i s názorem, kdy chovatel malého stáda skotu považuje za hlavního šiřitele viru velkokapacitní moderní stáj ve svém sousedství.

Nebezpečím pro chov hospodářských zvířat není „stát, který na chovatele přijde“ a bude vznášet požadavky na likvidaci chovu. Daleko větším nebezpečím je člověk, který nerespektuje rozhodnutí státu.

Pro velkochov však tento chovatel, který pase svých pár zvířat na pastvině, po níž se zrovna prošla srnka, která předtím přišla do styku s nakaženým zvířetem, představuje stejné nebezpečí. Tak jako nemůžeme obvinit ze šíření viru srnku, stejně tak nemá smysl zlobit se na své sousedy a označovat je za strůjce kalamity.

Situace je natolik vážná, že pozbývá smyslu upozorňovat na to, čím se liší jeden chovatel od druhého (a že tuto debatu zhusta vedeme už pár let). Chovatelé se teď musí naopak semknout, být solidární a bojovat proti této nemoci s ohledem na to, aby neohrozili další chovy ve svém okolí, přičemž se neobejdou bez pomoci, spolupráce a pochopení veřejnosti.

Nebezpečím pro chov hospodářských zvířat tak momentálně není „stát, který na chovatele přijde“ a bude vznášet požadavky na likvidaci chovu. Daleko větším nebezpečím je člověk, který nerespektuje rozhodnutí státu.

Každý, kdo objíždí veterinární kontroly na hranicích nebo kdo by (v případě výskytu SLAK na našem území) zatajoval nemocná zvířata ve svém chovu, vydává všanc životy dalších tisíců (nejen nutně hospodářských) zvířat.

Kvůli silné nakažlivosti bychom svým neuváženým chováním mohli napomáhat viru v jeho šíření paradoxně i my všichni ostatní, kteří přímo u zvířat nepracujeme. Mysleme na to, až třeba půjdeme na nedělní procházku krajinou. Často ji pro nás kultivují právě zemědělci.