Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Johan Wistbacka, zdroj

Problém s imigranty má své kořeny. Nestýská se teď Evropě po tyranu Kaddáfím?

Konec Kaddáfího diktatury v Libyi přinesl chaos. Spojovat dnešní vlnu ilegální imigrace do Evropy s pádem režimu v této arabské zemi na severu Afriky je velmi svůdné a málokterý kritik odolá. Byl tedy vojenský zásah v Libyi před čtyřmi lety nutný, či nikoliv? Odpověď hledá Zdeněk Müller, český arabista žijící v Paříži.

V polovině září roku 2011 vládlo v Benghází na libyjském východě nadšení. Vlajky nové Libye se mísily s vlajkami Francie a Velké Británie. Britský ministerský předseda Cameron a francouzský prezident Sarkozy zdravili vítěznou revoluci a zrod nové Libye.

Dostalo se jim slávy jako osvoboditelům. Právem. Bez  podpory ze strany NATO v podobě útoků  bojových letadel USA, Francie a Velké Británie by libyjské povstání sotva dokázalo zvítězit necelý rok po svém vypuknutí.


 Čtěte také: Bojíte se islámu? Kdo jsou naši přátelé: sunnitští Arabové, nebo šíitští Íránci?


Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí byl zabit 20. října 2011. Kulka do jeho hlavy stvrdila konec jedné diktatury. Trvala 42 let pod slovním novotvarem „džamáhíríja“ čili vláda mas.

Podívínské stránky této „přímé demokracie“ v rukách všemocného autokrata častokrát zastíraly pravou podobu krutovlády. Na podzim roku 2011 se země se sedmi miliony obyvatel, leč rozlohou přesahující téměř čtvrtinu Evropy, osvobodila.

Politici v Londýně a Paříží spolu s médii oslavovali úspěch jednoho „arabského jara“ a hodně si od toho slibovali.

Hledá se viník. Cameron? Sarkozy?

Necelé čtyři roky staré výjevy nadšení se dnes zdají být fraškou a špatnou komedií. Libye je v plamenech a krvácí. Stala se kořistí zuřivé občanské války, kterou dotují vlády Saúdské Arábie a Kataru.

Část země ovládají džihádistické milice a filiálky kriminálníků, které se živí převaděčstvím afrických migrantů do Evropy a drogovým obchodem. Pro mnoho obyčejných Libyjců se život změnil v utrpení.

Konec diktatury přivodil namísto splnění nadějí chaos a staví otázku: bylo nutné a vhodné, aby Západ v Libyi intervenoval?

Odpůrci intervence mají dnes navrch a tepou ze všech stran. Lepší tyran než anarchie, tvrdí. Kaddáfí alespoň „držel zemi na uzdě“. S ním by nebyly ozbrojené islamistické bandy pár mil od italských břehů, nebyly by kriminální gangy podloudného obchodu s migranty, zbraněmi a drogami, s ním by se raketami nestřílelo ve městech a džihádisté by nerozvraceli africký Sahel.

V Británii se kritizuje „špatně promyšlená intervence“ ze strany Cameronovy vlády a ve Francii se viní Sarkozy z toho, že připustil intervenci bez jakéhokoliv projektu politické návaznosti. Západní podporu dostaly opoziční síly, které možná byly sympatické, ale bez vskutku reálné šance se prosadit v praxi a v terénu.

Jednej správně. Ale rychle!

Kritické hlasy „neangažovanosti“ jsou pádné a naslouchá se jim jako hlasům „zdravého rozumu“. V zahraniční politice se však zřídkakdy nabízí možnost rozhodovat v atmosféře akademické rozvážnosti či s mediálním odstupem padni komu padni.

Rozhodnutí se přijímají pod tlakem vnitřních i vnějších okolností a nelze opomenout ani osobnostní stránku a povahové rysy jednajících politiků. Velmi často není na rozvažování mnoho času, mnohdy jde o sotva pár dní, někdy i jen hodin.

V lednu 2013 měl francouzský prezident Hollande necelý týden na to, zda schválí či neschválí bombardování džihádistických konvojů útočích na maliské hlavní město Bamako.

V březnu 2011 se objevila reálná hrozba, že Kaddáfího soldateska bude masakrovat lidi v Benghází jen proto, že se tu zrodila opozice. Nad takovou hrozbou se nedalo mávnout rukou a pasivně přihlížet.

Minulá zkušenost tížila vědomí politiků velkých evropských zemí. Do pozici odpovědných se dostali politici z generace, které se do paměti vryly váhání a pasivity s následky v podobě genocidy Tutsiů v Rwandě či vraždění podle vzorce etnické čistky v Srebrenici na Balkáně.

K těmto pocitům „nutnosti jednat“ se přidaly urgentní žádosti Organizace afrických států a Ligy arabských zemí o pomoc. Rada bezpečnosti OSN dala záruky. Následně pak francouzské letectvo zastavilo postup Kaddáfího jednotek na Benghází.

Nemělo se včas přestat?

Otazník visí nad tím, zda tímto zásahem měla intervence skončit, nebo zda bylo naopak správné, že pokračovala. Bylo opravdu nutné dále bombardovat, když se podařilo Benghází uchránit?

Vyslaný signál byl přece jasný. Civilní obyvatelstvo se nesmí stát terčem a nelze ho beztrestně vraždit. Leč bylo rozumné dalším bombardováním podpořit povstání, jehož cílem bylo svržení Kaddáfího?  Nikoliv, soudí Číňané a Rusové, argumentujíce, že rezoluce Rady bezpečnosti neměla za cíl „legitimizovat změnu režimu“.

Zastánci intervence, kteří hájí jako nutnost pokračovat i po operacích na obranu Benghází v západní letecké kampani, přičítají současnou katastrofální situaci v Libyi  absenci „následných kroků“ po pádu Kaddáfího. Nikdy ale neříkají jasně, co si pod „následnými kroky“ představovali.

Libyjci nepožadovali nějakého evropského „správce“, nevznesli požadavek finanční pomoci, nepřáli si poručnictví a dohled ze strany OSN anebo něco jako jednotky mezinárodní policie. Zastánci „následných kroků“ by si měli nejprve vyjasnit, jaký je rozdíl mezi „budováním národa“ a vměšováním zavánějícím neokolonialismem.

Kaddáfí podněcoval napětí ve světě

Obhájci neintervence postupují bezesporu správně, ptají-li se po smyslu západní intervence. Leč tuto pozici kalí idealizovaná představa Libye pod Kaddáfím. Už za jeho éry začal chaos, velmi výrazně pak v březnu 2011.

Libyjský vůdce řadu let obratně využíval a zneužíval etnické konflikty v subsaharské Africe. Saharskou oblast ponechával volnou pro kšeftaření všech ražení a pro šmelináře všeho druhu. Manipuloval a podvracet jak v Africe a v arabském světě, tak v severním Irsku či španělském Baskitsku.

Doma vládl pevnou rukou, terorem, prostřednictvím milic a bezpečnostních gard jako podněcovatel a pak smiřovatel kmenových sporů a roztržek. Nikdy neměl zájem vytvořit fungující stát a neponechal za sebou žádnou skutečně etatickou strukturu.

Libyjský stát se nerozpadl následkem povstání a západní intervence. Nemohl se rozpadnout, protože nikdy neexistoval. Naprostá absence pevných kontur státu je neslavným dědictvím libyjského Vůdce.

Ještě závažnější skvrnou na názorové pozici „neintervenistů“ je spojování aktuální vlny nelegálních přistěhovalců s pádem režimu Kaddáfího.  Je to lákavé, avšak velmi zjednodušené.

Ti, kdo prchají do Evropy

Ti, kteří prchají před válkou a bídou, či spojují své iluze se zcela klamnou představou Evropy a jsou ochotni podstoupit kvůli útěku jakékoliv riziko, smrt nevyjímaje, se jen tak nevzdají.

Libyjskou cestu usnadňuje tamní chaos. Pokud se zavře, najde se jiná. Představa, že stabilizace Libye zastaví migrační proud, jehož pravým důvodem je zhroucení části arabského světa a subsaharské Afriky, je laciná iluze.

Rozhodnutí intervenovat v Libyi mělo své důvody. Pokud dnes převažuje mínění, že to byla chyba, není to o nic více a o nic méně podložené než ono nyní kritizované intervenování.

Nabízí se hra na alternativní dějiny ve stylu, co by se stalo, kdyby se to nestalo. Stejně tak si lze nyní pohrávat s alternativami na adresu Sýrie. Co by se se bývalo stalo, kdyby se intervenovalo i tam?

Podle toho, co se zrodilo na syrském území bez vojenské intervence Západu, totiž etatický džihádismus, a co se rozšířilo i do sousedního Iráku, nelze nedojít k závěru, že otázka intervenovat či nikoliv nemá jednoznačnou odpověď.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře