Události posledních let ukázaly, že obchodní síla Číny v České republice je ve skutečnosti velmi nadhodnocená, říká pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti) v rozhovoru pro server Sinopsis. Vysvětluje také, proč by Česko nemělo směrem k Tibetu tvrdit, že „dalajlamismus je zbytečnou komplikací pro podnikání“ a proč na pražský magistrát patří tibetská vlajka.

Někteří lidé Vás vnímají jako bojovníka proti diktaturám, proti komunistickému režimu a také jako propagátora svobody a lidských práv atd. – považujete se za něj?

Praha je otevřené, liberální a progresivní město, které silně podporuje svobodu a demokracii, a proto se i stavíme proti jakékoliv diktatuře. Jsem hrdý a těší mě, že mohu být vyslancem těchto hodnot. Ve skutečnosti to však není o budování mého osobního profilu např. jako bojovníka proti diktaturám. Jde o takový vedlejší produkt. Možná, kdyby lidé častější vystupovali proti diktaturám a porušování lidských práv, nikdo by si těchto mých aktivit nevšiml. A tak by to mělo být. Pokud ale mohu alespoň pomoci prosazovat tyhle hodnoty, aby se staly běžnějšími, jsem rád.

Ale přesto, jako první jste třeba začal zpochybňovat spolupráci mezi Prahou a Pekingem v rámci dohody partnerství sesterských měst. Navzdory varování z Číny jste navštívil i Tchaj-wan. A na magistrátu jste také předloni přijal premiéra tibetské exilové vlády Lobsanga Sangaje. Plánujete v takových aktivitách pokračovat?

Partnerství s Pekingem nepodporovali mí kolegové z Pirátské strany ani koaliční partneři ze zastupitelstva. A to proto, že nebylo založeno na vzájemném respektu. A tibetská delegace vedená Lobsangem Sangajem v Praze byla už v minulých letech. Takže to nejsem jen já. Je to vlastně celé vedení Prahy, naše koalice. Nejprve jsme se pokusili změnit dohodu o partnerství mezi Prahou a Pekingem, která byla podepsána v roce 2016, aby byla jako jiné standardní dohody o partnerství měst. Protože v té naší byl článek číslo tři, který byl věnován politice jedné Číny, která nemá co dělat v takové dohodě dvou měst. Peking však nebyl ochoten článek 3 vypustit. Museli jsme tedy ukončit partnerství, ale náš čínský protějšek byl nakonec o něco rychlejší.

Myslím si však, že tato spolupráce ve skutečnosti nebyla ku prospěchu Prahy. Bylo to za prvé velmi politické partnerství – kvůli tomu článku. Rovněž to nebylo (ekonomicky) výhodné, protože všechny projekty, které se uskutečnily, byly benefitem pouze pro čínskou stranu. A poslední věc, nezacházeli s námi jako s partnerem s respektem.

Například když jsme poukázali na to, že v partnerských dohodách mezi Pekingem a Londýnem nebo Pekingem a Rigou není žádný článek tři, začali nás jednoduše ignorovat. Myslím si, že dohody měst mají být apolitické, vzájemně výhodné a partneři se k sobě mají chovat s respektem. Rozhodli jsme se tedy raději upevnit vztahy s Tchaj-pejí, protože s tímto městem máme společné cíle. Například dnes (27. ledna, pozn. red.) jsme uspořádali s Tchajpejskou hospodářskou a kulturní kanceláří (TECO) zde v Praze tiskovou konferenci, věnovanou spolupráci v oblasti vzdělávání. Jsem ale taky rád, že projevujeme podporu i Tibetu, například právě přijetím premiéra tibetské exilové vlády Lobsanga Sangaje v roce 2019.

Říkal to i Mao…

Lobsang Sangaj tvrdí, že česká zkušenost s demokracií je inspirací pro Tibeťany. Co si myslíte o tomto srovnání? Mají Češi něco, co by Tibeťany v exilu mohlo ovlivnit ve vnímání a prosazování demokracie?

Oceňuji, že pan Sangaj nachází v české zkušenosti s demokracií inspiraci i pro Tibet. Myslím si však, že kulturní a politický kontext obou národů je odlišný. Česká republika má bohaté zkušenosti s přechodem k demokracii. Existuje ale i spousta věcí, které mají naše národy společné. Český národ by měl být hrdý na to, že nás ostatní považují za inspirativní. A proto bychom měli nabízet partnerství a spolupráci, spíše než být neuctiví a tvrdit, že dalajlamismus je zbytečnou komplikací pro podnikání. Což jsme bohužel mohli v roce 2012 slyšet od předních představitelů této země (termín dalajlamismus poprvé použil expremiér Petr Nečas, pozn. red.).

Magistrát hlavního města Prahy také každoročně vyvěšuje tibetskou vlajku a připomíná výročí povstání proti čínské okupaci Tibetu…

Jsem rád, že mohu říci, že současné vedení Prahy tuto aktivitu podporuje. A ano, samozřejmě, osobně to podporuji i já, protože si myslím, že je velmi důležité vzpomenout na útlak Tibeťanů a odsoudit ho, stejně jako i na další příklady porušování lidských práv. Teď máme například vyvěšenou běloruskou vlajku. A ta vlaje na naší radnici ze stejného důvodu jako ta tibetská. A mimochodem, dalajláma jednou řekl, že i předseda Mao tvrdil, že by mělo být povoleno vyvěšovat tibetskou vlajku. Takže opravdu nevidím důvod, proč bychom to neměli dělat my. Navíc Češi jsou v této věci plni pochopení, protože v historii českého národa jsme měli podobné problémy s naším kulturním sebeurčením. Což je také důvod, proč se tradice vyvěšování tibetské vlajky rozšířila mezi městy a vesnicemi po celé ČR.

Lobsang Sangaj také kdysi řekl, že nucené a násilné odstraňování tibetských vlajek v roce 2016 během návštěvy čínského prezidenta –⁠ generálního tajemníka Si Ťin-pchinga proměnilo tibetskou vlajku v symbol odporu Čechů vůči Číně. Co si myslíte o tom, že tibetská vlajka je nyní symbolem odporu?

No, myslím, že je to hlavně symbol podpory. A když tento symbol podpory vytrval navzdory snahám o jeho odstranění, stal se důkazem ochoty postavit se za tuhle věc. Troufám si říci, že Češi podporující Tibet také volají po obnovení oficiální podpory, která byla pro českou zahraniční politiku od roku 1989 řekněme do roku 2012 typická.

Život bez komunistů

Když zmiňujete minulost, jak se tedy díváte na omezení, která magistrát hl. města Prahy zavedl při demonstracích během návštěvy Si Ťin-pchinga v Praze v roce 2016? V té době jste sice nebyl primátorem, ale přesto, co říkáte na to, že poklidné shromáždění občanů bylo zakázáno pod záminkou dopravních a bezpečnostních opatření? Neopakovala by se třeba taková situace, kdyby Si v budoucnu opět navštívil Prahu?

Jak jste zmínila, v té době jsem nebyl v politice, proto nemohu činy tehdejšího vedení města komentovat. Dohled nad návštěvou Si Ťin-pchinga však měla na starosti Policie ČR a Ministerstvo vnitra ve spolupráci s Kanceláří prezidenta republiky. Hlavní město Praha rozhodnutí nedělalo, bylo jen vykonavatelem.

Jaký je váš názor na budoucnost Tibetu a jeho obyvatel? Myslíte si, že jednou dosáhnou svobody, řekněme jako Češi po roce 1989?

Přeji si, aby byli všichni lidé v Číně jednoho dne svobodní, osvobození od komunistů. Do té doby si alespoň přeji, aby došlo k jejich kulturnímu sebeurčení –⁠ a aby byli osvobozeni od útlaku. A věřím, že je naší povinností podporovat globální povědomí v této oblasti.

Co podle Vás vysvětluje tak dlouhé trvání česko-tibetských vztahů – víc než 60 let jsou tibetští lídři v exilu, více než 30 let uplynulo od první návštěvy dalajlámy v ČR…

Ano, je to dlouho. Samozřejmě si přejeme, aby cesta Tibeťanů ke svobodě a kulturnímu sebeurčení byla co nejkratší. Jako město můžeme nabídnout podporu a myslím si, že to budeme dělat, dokud to bude potřeba. Z naší historie si přece pamatujeme, že utlačovaný národ potřebuje mezinárodní podporu.

Nebojím se pomsty

Pozváním Lobsanga Sangaje na radnici nebo cestou na Tchaj-wan jste „rozzlobil“ zejména některé byznysmeny nebo politiky, kteří mají zájmy v Číně nebo s ní nějak spolupracují. Nebojíte se nějaké formy pomsty?

Nebojím se ničí pomsty. Více se zajímám o schopnosti a možnosti. Je to velmi jednoduché. Pokud čelíte nespolehlivému partnerovi, je v zásadě morální povinností vyjádřit se a říct, že je nespolehlivý. A to i přes možné důsledky. Čína je nespolehlivým obchodním partnerem a mnohokrát se to potvrdilo, například slibované investice do České republiky nikdy nepřišly. A spolupráce mezi Prahou a Pekingem pro nás opravdu nebyla výhodná. To ale neznamená, že i kdyby to mělo ekonomické výhody, že není důležité mluvit o porušování lidských práv, když se něco takového děje.

Měl jste někdy kvůli podporování lidských práv, Tibetu nebo Tchaj-wanu nějaké problémy?

Ne, nemám pocit, že bych „platil nějakou vyšší cenu” za poslední návštěvu Tchaj-wanu. Faktem je, že hrozby a jejich konečný výsledek ve skutečnosti ukázaly, že síla Číny tady není rozhodně taková, jak ji vnímala některá média nebo někteří politici. Odplatou za naši poslední návštěvu Tchaj-wanu, v senátní delegaci vedenou Milošem Vystrčilem, bylo jen to, že Číňané zrušili nákup asi 11 klavírů za cenu zhruba 5 milionů korun. Ale tahle pianina byla rychle zakoupena českým filantropem. A to bylo vše, všechny škody, které nám mohli způsobit. Myslím si, že je zcela zřejmé, že obchodní síla Číny v České republice je ve skutečnosti velmi, velmi nadhodnocena.

Takže žádný negativní dopad, osobně ani profesně?

No, došlo k té kauze, kterou objevili novináři, společnost Home Credit si prostřednictvím PR agentury budovala síť novinářů a politiků, kteří pro ní pracovali ve prospěch vylepšování obrazu Číny v České republice. To dokazuje, že se tady něco děje. Že někteří tady slouží individuálním zájmům určitých jednotlivců, kteří mají ekonomické zájmy v Číně, chtějí tam podnikat, dělat nějaké obchody a jsou ochotni za to dát všanc kredit celé země. Myslím si, že je to něco, proti čemu by se měl postavit každý, bez ohledu na možný osobní dopad.

Jak vidíte solidaritu jiných evropských měst a jejich primátorů, pokud jde o prosazování lidských práv v Číně? Jste v tom sám?

Praha v této oblasti nekoordinuje své akce s žádným jiným evropským městem. Existuje však několik evropských měst, která velmi silně podporují lidská práva, Ta jsou také pilířem tzv. Paktu svobodných měst. Je to tedy určitě něco, co bychom rádi propagovali i na naší platformě hlavních měst států V4. Deklarace sdílených hodnot a spolupráce mezi hlavními městy liberálů jsou definovány v našem paktu čtyř měst. Postoj Prahy –⁠ v oblastech, o nichž v tomto rozhovoru hovoříme –⁠ k nám přitáhl v Evropě i mimo ni poměrně velkou pozornost. Pro mnoho lidí se zdají být lidská práva zajímavým a důležitým tématem. I když je tedy odpověď „ne“ –⁠ nekoordinujeme se, necítím se být v této oblasti sám. Mimochodem, nejlepší by bylo, kdyby podpora lidských práv byla něco tak normálního, že by vůbec nepřitahovala žádnou pozornost.

Když se ještě vrátíme k Tchaj-wanu, podpořil byste větší zastoupení Tchaj-wanu v České republice, třeba v podobě kulturního centra, jaké mají třeba Francouzi nebo Němci?

V tuto chvíli je Tchaj-wan v Česku zastoupen Tchajpejskou hospodářskou a kulturní kanceláří (TECO) se sídlem v Praze a já mohu s potěšením říci, že naše vztahy jsou mimořádné a že se můžeme spolehnout na jejich podporu, stejně jako na to, že budeme pokračovat v projektech společných zájmů. Jelikož jsme zaznamenali rostoucí zájem o další spolupráci, zní celkem logicky, že by to mohlo vést i k většímu počtu tchajwanských zástupců v České republice a Praze. Když jsme Tchaj-wan navštívili naposledy, proběhla například diskuse o možnosti otevření pobočky tchajwanské investiční banky zde v Praze, případně o otevření pobočky Tchajwanského vývojového a výzkumného ústavu. Určitě tedy existuje prostor pro větší spolupráci.