Během války zahynulo Vladimíru Munkovi přes třicet jeho příbuzných. „Po válce jsem si říkal: buď to pro mě končí taky, anebo budu něco pořádného dělat, abych na ‚to‘ nemusel myslet.“ A dělal vědu. Jeho vědecká kariéra stoupala až do sovětské okupace Československa v roce 1968, po níž se rozhodl emigrovat. Tématu holokaustu se vědomě vyhýbal a do Osvětimi se poprvé vrátil až po 75 letech. Zemřel na konci září ve věku 98 let.

Vladimír Munk nastoupil do transportu s rodiči a ostatními pardubickými Židy v prosinci 1942. Po měsících ústrků, kdy nemohl do školy, do kina ani do parku, se na tu změnu vlastně těšil. Po návratu po válce zjistil, že kromě rodičů zahynuly desítky příbuzných.

Vladimír byl jediným dítětem Karla a Hermíny Munkových, narodil v únoru 1925 v Pardubicích. Rodina žila ve firemním bytě v lihovaru, kde byl otec zaměstnán jako provozní ředitel. Vladimírovi rodiče byli nadšení sportovci, členové několika pardubických klubů a dobří lyžaři.

Stýkali se s ostatními židovskými rodinami, ale byli jen vlažně věřící. Synagogu v Pardubicích navštěvovali jen o velkých svátcích. Když si Vladimírův otec uvědomil, jak nebezpečná začíná být pro Židy Evropa, snažil se rodinu vystěhovat. Bohužel v té době už téměř žádné státy prchající Židy nepřijímaly.

Potkáme se po válce

Po příchodu Němců se situace dramaticky zhoršila, vycházelo jedno protižidovské nařízení za druhým. V září 1940 bylo jediné gymnázium, které mohl nadále navštěvovat, Židovské gymnázium v Brně. Otec Vladimírovi vyjednal možnost dálkového studia:

Vladimír Munk v Osvětimi v lednu 2020, kdy uplynulo 75 let od osvobození koncentračního tábora Auschwitz. Foto: se souhlasem Paměť národa

„Já ale při závěrečných zkouškách propadl z židovského náboženství… Za Hitlera! Tak jsem se stal Židem bez náboženství,“ smál se Vladimír.

Na konci roku 1941 přišel tatínek o zaměstnání v lihovaru a rodina se musela přestěhovat do vily za Chrudimkou, kde už bydlelo více rodin. Když pak na podzim 1942 přišel příkaz k transportu, Munkovi uschovali peníze, šperky i zařízení bytu po známých a 9. prosince odjeli s ostatními pardubickými Židy do Terezína.

V Terezíně bydleli Munkovi odděleně, ale každý večer se scházeli na společnou večeři. Sedmnáctiletý Vladimír se v Terezíně seznámil s patnáctiletou Kitty, dcerou židovského zlatníka z Teplic, se kterou se pravidelně procházel po korze. Rodina Kitty byla částečně chráněná od transportů, protože její maminka měla americké občanství.

Byl srpen 1944 a všichni v Terezíně si mysleli, že už žádné transporty nebudou. „Ale oni udělali ještě deset nebo dvanáct transportů, prakticky vybílili Terezín, odvezli 20 tisíc lidí. Mezi nimi i mě s tatínkem a později i maminku. S Kitty jsme si před odjezdem slíbili, že až to všechno skončí, potkáme se u jedné pražské tety.“

Viděl jsi ten kouř? Šli rovnou nahoru!

Při selekci po příjezdu do Osvětimi poslali Vladimíra a jeho tatínka každého na jinou stranu. Vladimíra ostříhali, oholili a na levou paži mu vytetovali číslo B 11673.  O plynových komorách do té doby neslyšel:

„Stál jsem na apelplatzu vedle nějakého Poláka a ptal jsem se ho, co se stalo s těma, co šli při selekci na druhou stranu. Odpověděl: ,Vidíš ten kouř?‘ a kývl směrem k vysokým komínům, ‚Šli rovnou nahoru!‘“

Pro Vladimíra to byl obrovský šok. Jídla bylo málo, ale po této zprávě nedokázal nějaký čas vůbec jíst. Po třech týdnech ho poslali spolu s dalšími třiceti vězni na práci do pobočného tábora Gleiwitz, kde opravoval rozbité vagóny.

Když se přiblížila fronta, vyhnali všechny vězně z baráků a 18. ledna 1945 je vedli na západ do tábora Blechhammer. Tam je rozdělili do baráků, k smrti unavený Vladimír si zalezl na postel a okamžitě usnul. „Druhý den jsem se probudil a tábor byl prázdný, Němci to hlídali, pak přijely dva tanky a ty rozstřílely sklad potravin, pak všichni odešli.“

Nemyslet na „TO“

Po osvobození se vrátil do Pardubic a zjistili, že kromě jeho rodičů zahynulo v koncentračních táborech více než třicet nejbližších příbuzných. Obešel pár lidí, u kterých si před transportem nechali majetek. „Většinou se lidi chovali slušně. On mě po návratu každý litoval,“ vzpomíná na poválečné období Vladimír, „ale o koncentráku nechtěl nikdo slyšet. A to nejen hned po válce, ale ještě v šedesátých letech.“

Vladimír Munk při práci v laboratoři. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Ve zrychleném letním kurzu odmaturoval a na podzim 1945 nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství v Praze. „Po válce jsem si říkal, že mám dvě možnosti, buď to pro mě končí taky, anebo budu něco pořádného dělat, abych na to nemusel myslet.“

Vladimír nezapomněl na slib, který si dali s Kitty před jeho odjezdem do Auschwitzu. Kitty se dožila osvobození v Terezíně a s Vladimírem se šťastně setkali už začátkem června. Chodili spolu až do roku 1947, kdy se její rodina odstěhovala do Ameriky. Pak si několik měsíců jen psali, když ale bylo Kitty 21 let, vrátila se do Prahy a vzali se.

Nevychovat další generaci holokaustu

„S manželkou jsme se dohodli, že nebudeme na holokaust vzpomínat. Některé rodiny přežily, ale v holokaustu žily dál. Rodiče například říkali dětem, že oni museli v koncentráku poslouchat nebo že co by dali v lágru za takové jídlo. Vytvořili tak druhou a další generaci holokaustu. A to my nechtěli.“

Po studiích našel Vladimír uplatnění v Ústředním výzkumném ústavu potravinářského průmyslu, stal se kandidátem věd a tři roky pracoval na projektu s ministerstvem národní obrany o účinku chemických otravných látek na potraviny. V roce 1963 byl přijat do Akademie věd.

V květnu 1968 dostal Vladimír Munk za svoji práci státní cenu, profesní růst ale zastavila invaze  v srpnu 1968. „Situace mi tolik připomínala okupaci v roce 39, že jsem začal přemýšlet o odchodu.“  Do Akademie věd se dostal proti souhlasu komunistické organizace ústavu.  „Stejně by mě vyhodili a já už nechtěl riskovat, měl jsem dva dospívající syny.“

Kameny zmizelých připomínající rodinu Vladimíra Munka před instalací v Pardubicích. Foto: se souhlasem Šárka Kuchtová

Munkovi odešli do USA a v únoru 1969 a Vladimír získal učitelské místo na univerzitě v Plattsburghu, kde zůstal až do penze. Po dvaceti letech získal na doporučení studentů ocenění Nejlepší učitel roku.

Kitty Munková byla poslední roky svého života těžce nemocná, zemřela 30. ledna roku 2015.

Vladimír Munk se po celý život tématice holokaustu vyhýbal. „Od války jsem v Osvětimi nebyl,“ vysvětloval pamětník, „pořád jsem to odsouval, ne že bych na to zapomněl, ale nechtěl jsem na to myslet.“

Podívejte se na trailer k dokumentu o Munkovi, který v červnu vyhrál cenu Emmy Awards.

Do Osvětimi se vypravil po 75 letech při příležitosti oslav osvobození tábora. „Jel jsem se rozloučit. Vždyť tam zahynulo více než třicet mých nejbližších příbuzných.“

V posledních letech Vladimír Munk žil v Plattsburghu v domě s pečovatelskou službou. Pardubický lihovar, kde rodina Munkova před válkou žila, byl v roce 2019 zbourán. Přesto památka na Karla, Hermínu a Vladimíra Munka tak úplně z Pardubic nezmizela. Jejich jména připomínají Kameny zmizelých položené do dlažby nedaleko vlakového nádraží. Jen pár metrů od bývalého lihovarského dvoru a bytu s terasou, kde Vladimír Munk s rodiči prožil nejšťastnější předválečná léta.

Vzpomínky Vladimíra Munka zaznamenali spolupracovníci pobočky Paměť národa Východní Čechy. Tento článek vznikl díky podpoře Pardubického kraje. Autorka textu Šárka Kuchtová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.