Bourání železné opony, hranice ČSSR - Rakousko, 1990.
Bourání železné opony, hranice ČSSR - Rakousko, 1990.
,

Útěk přes dráty, dva měsíce po listopadu 89. Kubánská rodina v československé pasti

Jedním z posledních politických uprchlíků z Československa byl Kubánec Rolando Saumell Acosta s těhotnou manželkou Sárou a ročním synem Lumírem. Případ je pozoruhodný mimo jiné tím, že se stal až po 17. listopadu 1989 – poté, co se komunismus v Československu zhroutil a disident Václav Havel byl zvolen prezidentem.

V tuzemských národních podnicích pracovaly za tzv. normalizace tisíce Kubánců, kteří se dostávali do ČSSR v rámci hospodářských dohod s komunistickou Kubou. Většinou dřeli šest dní v týdnu za tvrdých podmínek, úřady je posílaly na místa, o která čeští a slovenští dělníci neměli zájem, navíc jim kubánský státní aparát bral zhruba 60 procent platu.

V ČSSR měli ještě menší svobodu, než českoslovenští občané, žili pod soustavným dohledem, hned po příjezdu jim byly odebrány pasy. Například v roce 1985 u nás v takovém postavení pobývalo zhruba devět tisíc Kubánců. Přesto byl pro mnohé z nich život v Československu lepší a přinejmenším z hlediska výdělku výhodnější než život doma.

Raději Zlín než Havana

Rolando Saumell Acosta se narodil v červnu 1963 v Havaně. Jeho otec byl lékař, vystudoval v New Yorku. Rolando se dostal do Československa v necelých osmnácti letech, padělal tehdy osobní dokumenty a vydával se za staršího, aby mohl opustit Castrův „ostrov svobody“, kde podle svých slov „neměl žádnou budoucnost“.

Rolando Saumell Acosta v době útěku (foto: Post Bellum)

Pracoval ve Zlíně (tehdy Gottwaldově) v továrně Svit, ale jelikož měl talent na jazyky, naučil se česky a začal pracovat jako tlumočník pro kubánskou ambasádu. Získal tím lepší postavení a mohl například žít s manželkou Sárou (rovněž Kubánkou) a synem Lumírem, který se narodil v září 1988 – Kubánci běžně nesměli uzavírat sňatky, rodičovství znamenalo povinnost vrátit se domů. Současně z práce tlumočníka vyplývala znalost všemožných „utajovaných skutečností“ (řečeno policejní hantýrkou), a tudíž i pozornější dohled ze strany kubánské tajné policie.

Když se v listopadu 1989 zhroutil v ČSSR komunismus, museli se Kubánci rychle vracet domů. Rolando Saumell Acosta chtěl zůstat, později se rozhodl, že by raději odjel do USA, kde měl příbuzné. V Československu však tehdy nebylo možné požádat o politický azyl, ještě ani neexistoval azylový zákon. Rýsovala se jediná možnost, jak se návratu na Kubu vyhnout: dostat se do Německa nebo do Rakouska a žádat o azyl na Západě. To nebylo jednoduché: Rolando, Sára ani Lumír neměli doklady a nevěděli, jak překročit hranice.

Rolando se tehdy přátelil se stejně starou Miriam Florianovou (dnes Prokopovou), která s Kubánci pracovala jako úřednice, a s jejím nastávajícím Jiřím Prokopem. Protože se Rolando bál o život (jeho kubánský kamarád se zúčastnil jedné z listopadových protikomunistických demonstrací, jeho fotografie vyšla v novinách a poté zmizel), vymysleli společně s Prokopovými, že se přes již děravou „železnou oponu“ vydají pěšky. Jiří Prokop se předtím obětavě vypravil na ambasády USA v Praze a ve Vídni – a zjistil, že jiná cesta není.

Na drátech s ročním dítětem

Hranice do Rakouska se pokusili přejít u Valtic na jižní Moravě – bylo to 31. ledna 1990. „V noci jsme se plížili polem, Rolando se Sárou táhli Lumíra, kterému bylo něco přes rok a tašku se základními potřebami. Sára byla navíc těhotná,“ vzpomíná Miriam Prokopová.

Její muž si pro tu příležitost obstaral pákové nůžky: „Nebylo to jednoduché. Malý Lumír celou cestu brečel, vždycky jsme kus šli, zalehli a zase šli. Přestříhal jsem těmi nůžkami dráty, jenomže se spustila bezpečnostní signalizace a vzápětí se objevili vojáci. Tak jsem jen zavolal: Jsou tady děti, nestřílejte,“ říká Jiří Prokop. Vše se dělo několik týdnů poté, co nový československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier se svým rakouským protějškem Aloisem Mockem slavnostně přestříhali hraniční dráty, a dali tak najevo, že „železná opona“ už oficiálně přestala existovat.

Uprchlíci byli tehdy zatčeni, nicméně major pohraniční stráže se k nim prý choval slušně (Rolando vzpomíná, že se mu vyznal z obdivu k Fidelu Castrovi). „Snažil jsem se toho důstojníka přesvědčit, aby nás prostě nechal odejít do Rakouska,“ vypráví Jiří Prokop: „A snad by to i udělal, ale na drátech ještě byla funkční signalizace a už si pro nás jela ještě existující Státní bezpečnost. Přeci jen už ale byly nové poměry, čili nás nezatkli, jen sepsali protokol a přikázali, abychom se vrátili domů. To jsme ovšem neudělali a jeli jsme všichni v noci vlakem do Prahy k Daně Němcové. Díky tomu protokolu měli Rolando a Sára v ruce alespoň nějaký úřední dokument.“

Se zpožděním za svobodou

K psycholožce, disidentce a v té době už také poslankyni federálního parlamentu Daně Němcové, na kterou měli spojení od přátel a příbuzných, dorazili k ránu: „Vzpomínám si na to dobře,“ říká Němcová po třiceti letech: „Ti moravští manželé pak odjeli zpátky domů a Rolando se Sárou a Lumírem zůstali u nás v bytě v Ječné ulici, bydleli tam několik dní. Snažili jsme se najít způsob, jak jim pomoci.“

Rolando Saumell Acosta dnes (foto Skype z Floridy: Post Bellum)

Nakonec se jejímu synovi, výtvarníkovi Davidovi Němcovi, podařilo domluvit přes známé s tehdejším ministrem vnitra Richardem Sacherem, že zajistí odvoz Rolandovy rodiny: „Přijelo takové vojenské terénní auto, nasedli do něj Kubánci s mámou, která uměla německy, a jeli na rakouské hranice. My jsme si s kamarádem Vláďou Vojákem půjčili bratrova trabanta a dělali jsme doprovod, abychom mámu odvezli zpátky.“

Na konci cesty se ovšem ukázalo, že na hraničním přechodu není nic předjednáno, muži z ministerstva vnitra Rolandovu rodinu těsně před hraničním přechodem jednoduše vysadili a oznámili, že dál musí jít uprchlíci bez pasů pěšky. Nakonec se do Rakouska přeci jen dostali, ale jen díky odhodlání a vytrvalosti Dany Němcové, která přesvědčila rakouské úředníky (a čelila přitom obvinění, že je „převaděčka“).

Rolando, Sára a Lumír museli do uprchlického tábora, nicméně po různých peripetiích získali politický azyl. V Rakousku se jim narodila dcera Jerry Lee. Všichni dnes žijí na Floridě, Rolando ještě pořád umí česky a považuje Čechy nebo spíš Moravu za svůj domov.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

8 komentářů

  1. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Oko nezůstalo suché. Ani jedno.

  2. nemec napsal:

    Škoda, že už tenkrát neexistoval internet aby se to rozneslo do celé republiky. Dovede si představit ty davy na hranici jak prchají do svobodného světa? Ti co neprchli , by dnes mohli dostat vyznamenání , že se zasloužili , že se naše republika nerozpadla.

    • petrph napsal:

      Ale jo, ono se to rozneslo i bez internetu. Nakonec, všichni tehdá poslouchali Svobodnou Evropu. Akurát že to už pro naše lidi nemělo smysl, když už viděli že komunismus se hroutí po celém východním bloku. To už se spíš ti !podnikavější“ připravovali na vstup do podnikání, a taky do politiky…

  3. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Dotaz na Post Bellum : četli jste už třeba knihu Volavčí sítě – po stopách třetího odboje? Tam jsou posány záležitosti, vedle kterých je v článku popsaný příběh procházkou v růžové zahradě, či povídáním před spaním, aby děti brzy usnuly.

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Ještě je třeba upozornit autora (-y) z Prahy , že to,co je v knize popisováno, souvisí s Prahou jen tím, tam byli pověšeni dva z aktérů z jedné části knihy a to 18. prosince 1952 na Pankráci.

  4. petrph napsal:

    Opravdu děkuji. tohle je skutečně nečekaný příběh, i když obávám se že naprosto přesně mapující tehdejší polistopadovou situaci..

  5. Václav Čech napsal:

    Zajímavý příběh a myslím, že měli kus štěstí. V tom zaběhaném odpudivém režimu se skutečně mohlo stát cokoli. Moc dobře pamatuji hysterii a zlomyslnost lidí v pohraničí, jak sledovali bedlivým okem každého, kdo se objevil na návštěvě u přátel. Sedli jsme si na zahradě kolem ohně s přáteli a chvíli na to přijeli pohraničníci po zuby ozbrojení, v gazících, náklaďácích i se psy. Obvinili nás z vysílání ohnivých signálů do západního Německa, legitimovali nás všechny a dost dlouhou chvíli trvalo, než se vše vysvětlilo. Víckrát jsem do pohraničí raději nejel a scházeli jsme se raději ve vnitrozemí.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *