Po únoru 1948 odešlo přes československé hranice během dvou let přes dvacet tisíc lidí. Mezi nimi byl i prodavač fotoprodejny na Václavském náměstí Vladimír Zikan. Spletitá cesta za svobodou ho zavedla až na frontovou linii Korejské války a do jedné z polních nemocnic M.A.S.H. proslavených později stejnojmenným seriálem.

Lidé prchající z komunistického Československa po roce 1948 hledali bezpečí a svobodu, hledali zemi, kde by mohli začít nový život. Velkým snem se pro Čechoslováky staly Spojené státy americké. Do roku 1989 tam doputovaly desetitisíce lidí, podle odhadů šlo o 20 až 30 tisíc lidí. Dostat se tam v 50. letech byl ale v podstatě malý zázrak.

Museli jste nejen přejít střežené československé hranice, ale žít pak mnohdy i roky v německých uprchlických táborech, dále k vyřízení víza do USA bylo třeba získat pozvání, příslib práce, naučit se anglicky. Na mladé muže však čekala i povinná dvouletá vojna, během které bojovali v Korejské válce, tedy v zemi, o které Češi dříve neměli ani ponětí.

Tak si zakuřte, kluci…

V létě 1948 se devatenáctiletý Vladimír Zikan ve fotografickém obchodě na Václavském náměstí seznámil s Jindřichem Hoffmannem, jen o málo starším mladíkem. Vzniklo z toho přátelství a nápad, že společně utečou.

Vladimír o svých plánech nikomu neřekl. Zatajil je i před rodiči – hrozila by jim perzekuce StB, protože plány svého syna neudali. Večer před odchodem jim napsal dopis na rozloučenou. Do kartonového kufru sbalil pár nejnutnějších věcí: křestní list, průkazku Sokola, národně socialistickou legitimaci.

Dne 4. listopadu 1948 se oba mladíci sešli na Masarykově nádraží, odjeli vlakem do Chomutova a odtud dál do příhraničních Vejprt, městečka, které od jeho německého protějšku (Bärenstein) odděluje jen potok Polava. Zvolili z bezpečnostních důvodů méně střeženou severní cestu přes sovětskou okupační zónu Německa. Zaplatili si převaděče, kteří je vedli přes Lipsko, Halle a Magdeburg.

Cestovali přeplněnými vlaky s vytlučenými okny. Německá nádraží byla po válce v troskách: „V Magdeburgu na nádraží jsme museli čekat na osobní vlak. Lidé spali všude po zemi. Chodili tam Rusové s automaty, chodili mezi lidmi a dívali se… Já jsem měl kabát montgomerák, máma mi ho koupila, cokoliv amerického byla tehdy frajeřina, takže jsem se tam v tom montgomeráku krčil. Ale dopadlo to dobře,” vypráví Zikan, kterého naštěstí nekontrolovali.

V Helmstedtu přešli v noci bez problémů až do britské okupační zóny, tedy do západního Německa: „Pašeráci s námi šli až za čáru. Tam nám řekli: ‚Kluci, tak si zakuřte.‘ A my jsme věděli, že jsme na druhé straně.“

Dva bezprizorní roky

Vladimír a Jindra pokračovali přes další hranice do Holandska, kde byli zadrženi policií a vráceni zpět do Německa, tam je soud poslal za nedovolené překročení hranic na čtrnáct dní do vězení. Zikan si trest odseděl v malé sklepní cele, každý den měl dvakrát vycházku na dvůr. Právě tady si na cele uvědomil, jak drahá je mu svoboda: „Myslím si, že každý by si něco takového měl na chvíli vyzkoušet – a byli bychom na sebe mnohem hodnější.“

Po dvou týdnech dvacetileté kluky přepravil vězeňský vlak do sběrného tábora International Refugee Organization (IRO) v Osnabrücku. V táboře se jejich cesty rozdělily. Jindřich Hoffmann si našel práci v uprchlické nemocnici a odjel do Austrálie.

Vladimírovi se podařilo sehnat potřebný tzv. sponzoring v USA – americký katolický ženský spolek mu zařídil pozvání a příslib práce na jedné rodinné farmě ve Wisconsinu. Tím získal vytoužené vízum a mohl odcestovat do Ameriky. Ve sběrném táboře však prožil, jak sám říká, dva „bezprizorní“ roky – hrál tu fotbal, sbíral vajgly, které dokuřoval, vydělával si jako popelář a brigádník v nemocnici, kde se zamiloval do zdravotní sestřičky Uršuly. Pokračovalo to prý pak několik měsíců, dokud mu neutekla s mladým lékařem.

V létě roku 1951 Vladimír Zikan nastoupil v Brémách na vojenskou loď a po dvou týdnech plavby se ocitl v New Orleans na americké půdě. Na rodinné farmě ve Wisconsinu vydržel, i když se tam cítil izolován od lidí. Po třech měsících se s laskavými lidmi rozloučil a odjel do New Yorku. Hrál profesionálně fotbal, v barech hrál zase na klavír, brigádničil v pekárně, jako dělník nastoupil do továrny.

Strach v Koreji

Nešel mu však stále jazyk. Dopis, který dostal od americké armády, mu musel přeložit kamarád. Stálo v něm, že se má dostavit k vojenskému odvodu.

Přátelé mu prorokovali, že ho odvodní komise kvůli neznalosti angličtiny odmítne, opak byl ale pravdou. Dostal nejvyšší kategorii a v červenci 1952 narukoval do americké armády. Ta tehdy vstupovala do třetího roku války v Koreji – v rámci intervence OSN tu bojovala proti severokorejskému komunistickému režimu podporovanému Čínou a Sovětským svazem. Po výcviku ho zařadili do pěchoty a odeslali na frontu.

Vylodili se v jihokorejském Pusanu, pak vlakem pokračovali do Soulu, fronta se v tu dobu již nacházela severně od města, a odtud k jednotlivým jednotkám. Mezi vojáky prý tehdy vládlo vlastenectví:

„Lidi tam šli s vědomím, že je to nutné. S tím jsem tam já šel taky, chtěl jsem být občanem – a dostal jsem i občanství, když jsem byl v Soulu. Všichni jsme se báli, jen později už míň. Já jsem se bál nejvíc toho, že kdyby mě chytili, tak by mě poslali zpátky do Československa.“ První frontovou zkušenost líčí jako „panickou“ – něco, na co přes veškerou přípravu nemohl být připraven.

M.A.S.H.? Můj oblíbený seriál

V Koreji strávil 14 měsíců, z toho zhruba polovinu na frontě, tu druhou pak – po uzavření příměří – u tzv. Ordnance Corps, jednotky zajišťující logistickou podporu. Účastnil se minometných a kulometných přestřelek, frontových útoků.

„Odehrávaly se většinou na polích, horší to bylo ve vesnicích, kde je spousta skrýší,“ vypráví Zikan, který byl zraněn při havárii náklaďáku. Tváří spadl na kámen a polámal si a vyrazil devět zubů, skončil na týdny v polní mobilní nemocnici M.A.S.H.:

„Já se na ten seriál rád dívám, je to můj oblíbený seriál. Je tam spousta věcí, které odpovídají skutečnosti. Jasně, osmdesát procent ne, ale některé příběhy si pamatuji. Třeba tam byl muzikant. A přišel o ruku. Probudil se a zjistil, že už nikdy nebude hrát. A farář ho umluvil, že kdosi napsal koncert jen pro levou ruku,“ usmívá se Zikan při vzpomínce na polní nemocnici.

Vladimír se do USA vrátil až v roce 1954, když dokončil dvouletou vojenskou službu. V New Yorku znovu nastoupil do fabriky, ve které mu jako veteránovi museli držet místo, pak přijal nabídku Baťova závodu u Baltimoru, aby vytvořil podnikovou fotbalovou jedenáctku.

V Baltimoru se usadil natrvalo a časem hrál i za místní profesionální klub Baltimore Pompeii. Později si našel práci u firmy na elektroniku Westinghouse. Z dělníka se vypracoval na manažera. Vystudoval Industrial Management na University of Baltimore a u firmy zůstal celkem dvaatřicet let.

V USA se oženil a se ženou vychovali dva syny, kteří česky ale už neumějí. Starší syn studoval v Evropě a Prahu několikrát navštívil, jeho otec Vladimír se do České republiky pravidelně vrací. Na závěr rozhovoru pro Paměť národa, který poskytl v roce 2018, se vyznává: tuto zemi miluje a často sem jezdí, hledá tu své přátele z dětství.

Autoři textu Kristýna Himmerová a Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí