V roce 1970 poslal královéhradecký soud do vězení tři mladíky. Nejvíc dostal čtyřiadvacetiletý Miroslav Jeník – deset měsíců. Čím se provinili tito dělníci zaměstnaní v dolomitových jeskyních Bozkov? Měli na své prkenné boudě „nevhodnou“ nástěnku, z amplionu pouštěli zakázanou rozhlasovou stanici Svobodná Evropa a zpívali zakázané písně jako Běž domů, Ivane.

Miroslav Jeník se narodil v roce 1946 ve Vrchlabí. V roce 1960 se s rodiči a bratrem přestěhoval do Bozkova na Semilsku. Jeho otec tu působil jako placený funkcionář, tajemník Národního výboru.

V roce 1966 náhle zemřel, jeho syn v té době sloužil na vojně, kde vstoupil do KSČ, protože mu velitelé slibovali různé výhody. Po vojně nastoupil jako řemeslník k provoznímu zázemí dolomitových jeskyní v Bozkově.

Bezpečnost si nejdřív netroufla

Zločinů hanobení republiky a jejích představitelů se měl Jeník a další dělníci dopustit v roce 1969 tím, že na svou prkennou boudu, kterou používali jako šatnu a odpočívárnu, instalovali „nevhodnou“ nástěnku. Připíchli na ni výstřižky z novin z léta roku 1968, manifest Dva tisíce slov a podobně. Turisté se do Bozkova sjížděli nejen na unikátní dolomitové jeskyně, ale za ještě větší atrakci měli boudu s nástěnkou:

„Do amplionu jsme pouštěli vysílání Svobodné Evropy. U nástěnky pořád stáli nějací lidí, protože v roce 1969 už skoro nikde nic podobného nebylo. Komunistům nástěnka vadila. Stěžoval si na nás jeden učitel z Rokytnice nad Jizerou,“ vypráví Jeník.

Miroslav Jeník se svým synem na podzim 1970, krátce před nástupem do vězení (Foto: Post Bellum)

Na základě udání jistého soudruha učitele, který s dětmi vyrazil na exkurzi do dolomitových jeskyní, byla na místo vyslána tříčlenná hlídka VB. Podle policejního záznamu dorazila pozdě odpoledne 29. července 1969 a narazila na vedoucího výstavby Jana Lukáška a skupinu dělníků posedávajících po práci u piva.

Ti odmítli odstranit „závadný“ materiál, přičemž se někteří z dělníků, včetně Stanislava Doubka, příslušníkům navíc posmívali, zapsali si policisté.

Vzhledem k tomu, že příslušníci VB neměli početní převahu umožňující jim vynutit si své požadavky silou, rozhodli se raději vzdálit a vitríny se zmocnit lstí, cituje policejní záznam historik Lukáš Cvrček ve své historické studii, která vyšla v časopise Paměť a dějiny Ústavu pro studium totalitních režimů. Inkriminované nástěnky se zmocnila StB, která jí servala z dělnické boudy v noci z 12. na 13. srpna 1969.

„Až bude Husák viset na větvi“

Řemeslníci z dolomitových jeskyní Bozkov se dopustili zločinu podle soudního rozsudku i tím, že zpívali na veřejnosti písně „Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša“ a zlidovělý protestsong „Až bude Gustáv Husák viset na větvi, bude v Čechách zase ráj“. Měla stejnou melodii jako americký tradicionál „Černý muž pod bičem otrokáře žil“.

Kromě toho vyškrábali v žumpě protisovětský nápis „21. srpen – den hanby“, který doprovodili nacistickým hákovým křížem a sovětskou pěticípou hvězdou.

Jeník dostal oproti souzeným přátelům měsíc vězení navíc za slovní výtržnost. Měl se jí dopustit v únoru 1969 před semilským kinem, kde se konal večer přátelství ČSSR a SSSR. Údajně napadl bozkovského komunistu Kurfirsta, který kráčel na soudružský večírek se sovětskými důstojníky z trutnovské posádky:

„Já mu opravdu nic neudělal, jen jsem ho chytil za rameno a říkám mu: ´Pane Kurfirst, na tohle se nezapomíná, to nám musíte jednou vysvětlit.´ No a on to nahlásil. U soudu tvrdil, že jsem ho napadl,“ vypráví Miroslav Jeník.

Do vězení Miroslav Jeník nastoupil v prosinci roku 1970, pár týdnů po tom, co se jim narodil během těžkého porodu syn. Manželce Miladě v nemocnici oznámili, že už další dítě mít asi nebude, porod by nepřežila. Ve vězení každý den Jeník těžce pracoval na stavbách, pokládal koleje, přesto jeho manželka s dítětem dostávala z vězeňské správy jen devadesát korun měsíčně jako přídavek na dítě.

„Její rodiče ji živili. Peníze mi všechny sebrali, tzv. úložné jsem měl jen třicet korun měsíčně. Když mě pustili, abych uživil rodinu, musel jsem pracovat o sobotách i nedělích,“ popisuje Jeník, který po propuštění nastoupil jako skladník do podniku Chema a také pracoval na nádraží v Jesenném. Dnes má se synem truhlárnu.

Vězení místo metálu

Miroslav Jeník by si přitom tehdy zasloužil spíš vyznamenání. Dva roky před svým odsouzením, při srpnové okupaci, se zachoval jako hrdina, vrhnul se do plamenů a vytáhl hořící ženu.

Dne 21. srpna 1968 brzo ráno odcházel jako každý den do práce do jeskyní. Slyšel hučení letadel. Až z rádia se dozvěděl, že Československo přepadla vojska Varšavské smlouvy. S bratrem a kamarádem Rudou Šourkem sedli do malého fiátku 600 a vyrazili do nejbližšího města, do Tanvaldu, kde se chtěli připojit k demonstrujícím. Cestou narazili na konvoj sovětských zásobovacích vozidel značky ZIL a stali se svědky tragické havárie v Desné:

„Najednou brácha zařval ‚bacha!‘. Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak se ZIL valí rovnou na nás. Strhnul jsem fiata k pravému obrubníku a ruský náklaďák nás těsně minul,“ popisuje Miroslav Jeník. „Ve velké rychlosti naboural bokem do sklárny. Z rozbité cisterny se vylil benzín, za chvíli chytnul a vybuchl.“ Miroslav Jeník vycouval fiatem do bezpečí.

Silnice v Desné v Jizerských horách po výbuchu ruské cisterny 21. srpna 1968 (Foto: Post Bellum)

„Ruda Šourek vykřikl: ‚Teď nás tady Rusáci všechny postřílejí!‘ A zmizel. My s bráchou jsme si všimli, že na chodníku leží žena a šlehají na ní plameny. Z auta jsme vzali deku a utíkali jsme k ní,“ vypráví Jeník, který se vrhnul do plamenů, aby dívku zachránil. Hořela přiléhající sklárna i protější dřevěná budova, v plamenech se ocitla celá ulice. „Oheň šlehal i z kanálů, kam natekl benzín,“ vzpomíná Miroslav Jeník, který utrpěl popáleniny hlavy a trvale si poškodil zrak.

K bratrům Jeníkovým a popálené ženě přispěchali na pomoc jako první hasiči ze sklárny a také zaměstnanci. „Lidé, co přišli zespoda z Desné k požáru, nám říkali, že si mysleli, že jsme uhořeli. Divili se, že jsme na světě. Hořela totiž i silnice.“ Kolem Miroslava Jeníka a jeho bratra svištěly vybuchující kanystry, jeden z nich trefil do hlavy i Jeníka, který začal krvácet.

V ohnivé spoušti přišly o život čtyřiasedmdesátiletá Marie Vodáková a její vnučka, osmiletá Dagmar Škavová. Patřily mezi 137 Čechů a Slováků, kteří zahynuli vinou okupačních vojáků.

Ženu, kterou bratři Jeníkovi zachránili, už nikdy nepotkali. I když se ji Miroslav pokoušel najít a kontaktovat, nepodařilo se. Její rodina o to prý nestála.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.