Rodiče příbramské učitelky Hany Vondráškové ukrývali parašutisty. Po prozrazení výsadku zmizeli v koncentračních táborech, ona pak vyrůstala u příbuzných. Tatínek se z lágru vrátil s tuberkulózou, maminku už nikdy neviděla.

V noci na 9. dubna 1944 seskočili poblíž osady Větrov nedaleko dnešní vodní elektrárny Orlík čtyři českoslovenští vojáci. Skupina vyslaná z Londýna v rámci operace Chalk měla mimo jiné navádět další výsadky. Parašutisté měli několik adres, kde by mohli najít útočiště… Všude je však odmítli.

Otec Hany Vondráškové, 50. léta. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

V kopcích, svažujících se k Vltavě, žila na samotě zvané Holušice, kousek od Kozárovic, také rodina Kontova. Josef pracoval jako kameník v žulových lomech, Marie se starala o hospodářství a o dvě děti – synovi byly necelé tři roky, Hana už chodila do první třídy. A parašutisté nakonec našli útočiště právě u Kontových.

„Rodiče se jim rozhodli pomoci. Schovali je v senících pro lesní zvěř. Oni pak po nocích vysílali z našeho pokoje, dostávali večeři, a když se jim práce protáhla do rána, tak i snídani,“ vyprávěla Hana v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

„Občas jsem je zahlédla, ale to bylo všechno. Rodiče chtěli, abych toho věděla co nejméně,“ řekla příbramským školákům. Problém ale byl, že jeden ze statkářů parašutisty mezitím nahlásil četníkům. Považoval je totiž za německé provokatéry.

Tatínek naštěstí svolil

O výsadku se nicméně v kraji vědělo a okolí začali prohledávat protektorátní četníci. „Rodiče měli hodně práce, takže nás hlídala babička, které jsem měla hlásit, když se nějaký objevil. Vyšla mu naproti, měla pro něj třeba vajíčka, a zeptala se: ‚Copak tu děláte?‘ A on prý, že dostal úkol prohlížet všechno. V klidu se rozloučili, ale bylo vidět, že nás už sledují.“

Babička Hany Vondráškové, 1943. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Jako prvního gestapo chytlo – na udání konfidenta – parašutistu Františka Nedělku. Ten po nátlaku vyzradil místo úkrytu, k přepadení usedlosti Kontů tak došlo 13. května 1944. „Maminka mi ještě stihla říct, ať obleču bratříčka a utečeme k dědečkovi. Jenomže byl malý a nechtěl nikam jít. Tak jsem vzala hřebíky a řekla, že je budeme u dědečka zatloukat, a nakonec jsme zmizet stihli.“

Otce zatkli hned, v srpnu si gestapo přišlo pro matku. Hana se to dozvěděla ze šuškandy ve vsi, babička se jí to bála říct. Oba rodiče byli nějaký čas v terezínské pevnosti, maminku pak převezli do Ravensbrücku a tatínka do Mauthausenu.

Prarodiče se museli starat o hospodářství a na děti neměli čas ani energii. Oba sourozenci proto putovali do péče pražských příbuzných – každý jinam. Hana bydlela u tety na Vinohradech, kde v září nastoupila do druhé třídy.

Hana Kontová s bratrem Janem, 1943. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Konec války Hana prožila opět v Holušicích s babičkou a dědou. „Ruské vojáky jsme vítali jako hrdiny. Lidé jim dávali jídlo, ale hodně si toho i sami brali. Nám vzali třeba hodinky a budík,“ zavzpomínala paní Vondrášková pro Paměť národa.

V červnu 1945 přišla zpráva z českobudějovické nemocnice, že se tam Hanin otec zotavuje z těžké tuberkulózy – v době osvobození lágru Američany byl Josef Konta na pokraji smrti. Po návratu domů se vrátil k práci v lomu, ale jen nakrátko, byla nad jeho síly. Za svoji statečnost nedostal odškodnění, příběhy nekomunistických odbojářů spojené s pomocí vojákům vyslaným ze Západu měly upadnout v zapomnění.

Hana Vondrášková. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

O maminčině osudu Hana dlouhé roky nic nevěděla. I po válce dál bydlela s bratrem u pražských tetiček, otec se za dětmi občas zajel podívat, domů do Holušic se vrátily až později. Základní školu Hana dokončila v Chrašticích a měla se jít vyučit kuchařkou, aby byla tatínkovi k ruce. „Chtěla jsem ale učit. A tatínek svolil, že mohu jít na pedagogické gymnázium.“

Svědectví z transportu

Odmaturovala v roce 1956 a udělala si nástavbu nezbytnou pro to, aby mohla začít učit. Nastoupila na druhý stupeň v chraštické škole, tedy ve svém rodném kraji. Její specializací byly čeština a výtvarná a hudební výchova.

Když se v roce 1959 provdala za Václava Vondráška, bylo jí dvaadvacet. Ženich pocházel ze sedlácké rodiny, kterou komunisté vyhnali ze statku, a novomanželům se zanedlouho narodily dvě děti. Paní Vondrášková dál nevěděla nic o tom, co se stalo s její maminkou odvlečenou v létě 1944 do koncentračního tábora Ravensbrück. Až v roce 1968, to jí bylo jedenatřicet, dostala pozvánku na setkání bývalých vězňů a jejich příbuzných z celé Evropy.

Hana Kontová, 1947. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

„Konalo se v restauraci v pražské Lucerně. Měla jsem s sebou maminčinu fotografii a každou ženu si prohlížela, protože jsem si popleteně myslela, že ji třeba uvidím,“ svěřila se paní Vondrášková. „Potom ke mně přišla nějaká paní a řekla: ‚Ty jsi Mařenky Kontové, viď?‘ A vyprávěla, jak s mojí maminkou jely vlakem z lágru do Československa.“

Následující výklad není jednoznačný. Transport z největšího ženského koncentráku křižoval území Německa a Polska (Ravensbrück leží sto kilometrů na sever od Berlína). Po cestě bylo nutné opravovat zničené koleje, takže vlak každou chvíli zastavil. Přestávky trvaly i několik hodin, během nichž cestující vystupovali, aby si došli na záchod.

Vyprávění svědkyně tlumočí Hana Vondrášková: „Bylo to prý ještě někde v Polsku. Maminka, když zase zastavili, už to nevydržela…“

Víc Hana nezjistila. „Měla jsem se té paní víc vyptávat nebo si na ni vzít kontakt, ale nedokázala jsem to. Celé jsem to zkazila.“

Nad zmizením Marie Kontové se zamýšlel Josef Velfl, ředitel Hornického muzea v Příbrami: „Lidé z koncentračních táborů byli v zuboženém stavu – vyzáblí, hladoví, nemocní. Mohlo se snadno stát, že v polských pustinách nenašla pomoc a zemřela.“

Až po listopadu

Hana Vondrášková učila do roku 2002 na základní škole v Příbrami. Historik Velfl ji zná od dětství, byla totiž jeho učitelkou. „Nikdy se před námi nezmínila, že je dcerou odvážných rodičů, kteří podpořili československé parašutisty vycvičené v Británii,“ říká. Svěřila se s tím až po listopadu 1989 a pan Velfl na to upozornil příbramské školáky.

Hana Vondrášková, 2020. Foto: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Příběh Hany Vondráškové zaznamenali Aneta Bolfová, Viktorie Gazdová, Vratislav Kocurek, Kateřina Karcolová a Alžběta Cheníčková ze ZŠ 28. října v Příbrami pod vedením Petry Šorfové. Autor textu Marek Šálek působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.