Politolog a odborník na volby a volební systémy Tomáš Lebeda z Katedry politologie a evropských studií Univerzity Palackého rozebírá v rozhovoru pro HlídacíPes.org vize, jež Andrej Babiš představuje ve své nové knize O čem sním, když náhodou spím. „Některé vize by mohly vést k demontáži zastupitelské demokracie v České republice,“ upozorňuje Lebeda. 

Rozhovor vznikl pro novou publikaci Andrej Babiš – Vůdce pro 21. století. Přinášíme jeho třetí a poslední část.

• Zmínil jste kategorii věcí, které vás v té knize oslovily. Vzpomenete si, o co konkrétně se jednalo?

V té knize jsou myšlenky, které jsou velmi zajímavé a nosné. Já bych například zmínil vizi o elektronické společnosti. Jak bychom měli využívat příležitosti, které nám nabízí dnešní technologie. To je něco, co Estonsko zvládlo naprosto skvěle a nyní ho to činí velmi konkurenceschopným. Tady vidím, že stát může mít velmi silnou úlohu při prosazování podobných vizí. To je jedna z nejdůležitějších myšlenek, a kdyby se ji podařilo uskutečnit, Andrej Babiš by udělal velký kus práce. Pak je tam velmi lehce načrtnutý koncept sociálně odpovědné společnosti, která musí být na jedné straně solidární, na druhé straně musí vyžadovat nějakou protihodnotu. Jsou to však zatím pouze hrubé nástřely, spíše vize než konkrétní programové body, ale souhlasím s nimi.

• A co zmíněná redukce ministerstev ze 14 na 11?

Popravdě redukce počtu ministerstev mi vadí nejméně. Ale ono to všechno souvisí dohromady. Budeme-li rušit kraje a budeme-li exekutivní kompetence rozdělovat mezi centrum a obce, tak se mi zdá trochu zvláštní některá ministerstva spojovat. Mnohdy by pak šly jednotlivé agendy vyloženě proti sobě. V zahraničí bývá poměrně běžné, že ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zemědělství bývají sloučené. V českém prostředí však často mívají tato ministerstva protichůdné zájmy. Netuším, proč by mělo být spojeno ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo sociálních věcí. To jsou přece úplně jiné agendy. Administrativně lze spojit všechno. Ty domy zůstanou stejné, úředníci zůstanou stejní, pouze budete mít jednoho ministra, jeden sekretariát a jedno personální oddělení. Ale popravdě řečeno, ze všech politicko-institucionálních změn mi to připadá jako nejméně problematické.

• Co vám tedy připadá problematické?

Daleko více problematický mi připadá nápad Andreje Babiše na to, že lidé budou hvězdičkovat úředníky a ti, kteří jich budou mít nejméně, dostanou padáka.

• Tak trošku firemní systém.

Ano. On si patrně neuvědomil, že úředník má sice pomáhat občanovi – a v takovém případě je určitě nějaký evaluační systém vhodný – ale na druhé straně, úředník musí velmi často bránit zájem státu před snahou občana vyhnout se nějakým povinnostem nebo si nárokovat něco, co mu nepatří. Třeba zrovna při získávání sociálních dávek, když jsou požadavky neoprávněné. Myslíte si snad, že když někomu odmítnete přisoudit nějakou dávku, protože na ni nemá nárok – a hájíte tím zájmy státu a všech daňových poplatníků, chováte se efektivně – že vám dá takovýto občan pět hvězdiček? To asi ne.

• Počítám, že finanční úřad by do měsíce přišel o všechny své zaměstnance.

Pochopitelně. V té knize je celá řada tezí načrtnutých jen velmi rychle bez rozmyslu, ale některé z nich vnímám jako velmi závažné.

Redakce HlídacíPes.org připravila exkluzivní publikaci mapující byznys i záměry Andreje Babiše.

Zájemci o publikaci mohou napsat na email [email protected].

• Nemůžeme nezmínit také zahraniční politiku, ke které se Andrej Babiš vyjadřuje spíše sporadicky.

Je to jedna z oblastí této knihy, ze které jde cítit silná nekompetence těch, kteří to psali. Českou společnost obecně zahraniční politika příliš nezajímá. Když se podíváte například na britské zprávy, tak přestože je britská společnost daleko více stratifikovaná – nižší sociální skupiny jsou mnohem vzdálenější tomu, jak sledují politiku střední a vyšší společenské třídy – i tam se věnuje zahraniční politice výrazně větší prostor. U nás svět končí v podstatě našimi hranicemi a maximálně si zanadáváme na Brusel. Ale bohužel právě proto mají lidé zkreslené představy o tom, co nám Evropská unie přináší, protože se o ni nezajímají. Hlavní problém je však v tom, že jim dodnes zřejmě nikdo nedokázal vysvětlit, proč by se o to zajímat měli. Z toho důvodu si myslím, že si pak mohou autoři této knihy dovolit pojmout zahraniční politiku tak neprofesionálním způsobem, jakým ji pojali.

• Tvrdíte tedy, že Andrej Babiš je – ve vztahu k Evropské unii – stejně politicky negramotný jako mnozí občané České republiky?

Já vlastně nechci hovořit o Andreji Babišovi, protože si opravdu nemyslím, že tu knihu psal skutečně on. Obecně jsou tam v oblasti zahraniční politiky extrémně zjednodušující teze, které jsou minimálně rozpracované. Na jedné straně mne lehce uklidnilo to, že se k Evropské unii nestaví a priori negativně, protože vyjmenoval některé výhody, které nám plynou z členství v ní. Zároveň zdůraznil, že je pro nás prioritní být jejími členy. Dokonce se tam píše o tom, že máme před sebou diskuzi nikoli o tom, zda chceme být členy Evropské unie, ale zda chceme maličko jinou Evropskou unii. Tento směr úvah není úplně špatný. Já osobně například chci trochu jinou Evropskou unii. Unii, se kterou by pro nás bylo snazší se více identifikovat, u které bychom cítili, že je více prospěšná evropským občanům.

• Kdyby Andrej Babiš získal tak silný mandát, jaký je mu připisován, co by to znamenalo pro Ústavu?

Můžeme se samozřejmě uklidňovat tím, že pro změnu ústavy potřebujete mít tři pětiny nejen ve Sněmovně, ale i v Senátu. Pochybuji, že by si Senát sám odhlasoval své zrušení – což je jedna z pojistek. Takže já osobně bych řekl, že pokud by vše běželo tak, jak má, nemuseli bychom mít o ústavnost tolik obav. Dokonce ani v případě jednostranické vlády hnutí ANO, která by určitě tři pětiny neměla. A pokud by je nějakým zázrakem měla ve Sněmovně, tak by ji neměla v Senátu.

Nicméně často jdou věci trochu jinými cestami, než si umíme představit. Stačí například pouze prosadit to, že Ústavu lze měnit prostřednictvím referenda, ne jenom parlamentní cestou. A to referendum je v tomto smyslu – a teď se veřejnosti omlouvám – velmi nebezpečná věc. Je to jeden z prvků, který by chtěl Babiš také vložit do Ústavy, právě jako nástroj na změnu Ústavy. Jedna věc jsou švýcarská referenda, která fungují velmi dobře, protože společnost je na ně zvyklá, vláda k nim přistupuje velmi odpovědně a má to tam tradici. Referendum má však i svá „ale“.

Švýcarsko bylo například jednou z posledních zemí, která zavedla volební právo pro ženy. K tomu došlo až v 60. letech, protože to do té doby muži v referendu neschválili. To nebylo asi úplně demokratické, že? V řadě zemí referenda často neslouží primárně k vyjádření vůle lidu, ale k tomu, aby pomohla silným vůdcům upevnit jejich postavení a třeba změnit Ústavu. Takže stačí zavést tento prvek do ústavního systému a ten zbytek už bude velmi snadný.

• Na závěr se ještě nabízí otázka – existuje nějaká alternativa pro voliče hnutí ANO?

Alternativ je spousta. Ale mimochodem jeden z poznatků, který máme, říká, že čím více alternativ máte, tím více si lidé stěžují, že jich není dostatek. V datech, která máme z povolebních průzkumů, se ukazuje, že spousta lidí si stěžuje, že nemá koho volit, a to i v případech, kdy je velmi pestrá politická nabídka. Prostě proto, že lidé, kteří se o politiku nezajímají, mají velký problém se v té nabídce zorientovat. A pak jsou samozřejmě mnohem snáze ovlivnitelní různými prostředky politické komunikace a politického marketingu. Zatímco pokud je nabídka o něco menší, stává se i pro méně zainteresované voliče přehlednější a srozumitelnější. Neříkám, že to tak musí platit vždy, ale je to bezesporu jev, se kterým se setkáváme.