KOMENTÁŘ. Na tomto webu před časem vyšel komentář bývalé dlouholeté české velvyslankyně Dany Huňátové pod titulkem: Velvyslanecký post jako oblíbená forma korupce. Postsovětské zvyky v české diplomacii. Nedá mi, abych jej nekomentoval, píše bývalý český diplomat Pavel Svítil.

Moje někdejší kolegyně Dana Huňátová mimo jiné napsala, že hlavní hodnotou české diplomacie jsou její diplomaté, které však ztrácíme zavedeným postsovětským politikařením. Zvláštní kapitolou je pak obsazování velvyslaneckých postů, kdy se u nás zabydlel zvyk udělat velvyslance z bývalých politiků nebo vysokých státních zaměstnanců.

Jak Dana Huňátová dodává, „do procesu jmenování velvyslanců rádi zasahují členové vlády, poslanci i senátoři, v nedávné minulosti dokonce i poradci prezidenta“. Návrh na velvyslance podává vládě ministr zahraničí, ale jak píše paní velvyslankyně, „to ovšem neznamená, že mají politici ministrovi zahraničí nabízet své stranické kolegy nejlépe výměnou za protislužbu“.

Holubi na střeše Černínského paláce si šuškali, že neúspěšní kandidáti v prvním a druhém kole věděli o problematice dokonce více než členové výběrové komise

Nezbývá než s výše řečeným souhlasit, je však nutno dodat, že političtí velvyslanci jsou i v jiných zemích. Tyto osoby mají přímý kontakt na prezidenta či premiéra a mohou mu kdykoliv zavolat. Rozdíl tu však je – a to značný. Tito političtí velvyslanci reprezentují vládnoucí garnituru většinou ve vztahově nejdůležitějších zemích a s ní také odchází. Typickým příkladem jsou Spojené státy.

Jenže v Česku se z politického velvyslance „stává“ po čtyřech letech „profesionální“ diplomat. Platí to napříč politickým spektrem. Je to dáno i tím, že výsledky práce se velmi těžko hodnotí, zejména těm, kteří by to měli dělat, ale diplomatické práci mnohdy nerozumí, neboť na své posty byli dosazeni ne kvůli svým znalostem, ale díky politickým kontaktům.

Bohužel o úspěchu velvyslance již od doby ministra Zielence a premiéra Klause rozhoduje vhodný program návštěvy (tenis nebo lyže?) v dané zemi, plná lednička v hotelu s oblíbenými nápoji, plavba lodí a podobně.

Rovněž vzorná péče o poslance při jejich zahraničních cestách je nutností. Nepamatuji se, že by si poslanec na zahraniční cestě sám platil oběd či večeři, i když měl dvojnásobné diety, aby mohl hostit partnery.

České diplomacii nepomáhá, když ministr zahraničí odměňuje pracovníky ze svého kabinetu velvyslaneckými posty nebo vybírá pracovníky provozních odborů za zásluhy. Jde obvykle o lidi, kteří nikdy nepůsobili na velvyslanectví jako diplomaté, maximálně jako hospodáři, a tudíž o stykové činnosti a zpravodajství nic nevědí.

Oběd, káva, lobbing

Exministr a nyní velvyslanec při OSN Jakub Kulhánek odjel na post v New Yorku (sám se navrhl a sám se schválil s využitím ministerského práva udělit výjimku bez udání důvodu) v době, kdy se sociální demokracie nedostala do parlamentu.

Totéž platí o ministru zdravotnictví za ANO Adamu Vojtěchovi, který je dnes náš velvyslanec ve Finsku. I on odjel do zahraničí, až když už ANO odešlo do opozice. Nový ministr zahraničí Jan Lipavský s tím nemohl mnoho udělat, neboť se jednalo o klasický – dříve uzavřený – obchod s prezidentem Zemanem.

V jiných případech prezident naopak otálel se jmenováním velvyslanců, dokud nebude na velvyslance navržen jeho vybraný chráněnec. A nebyl to jen Miloš Zeman.

Tradice ponechání bývalých politických velvyslanců na ministerstvu zahraničí trvá už od počátku české diplomacie a byla ještě posílena opoziční smlouvou ve smyslu „své lidi si nevyhazujeme“.

Například bývalý starosta Prahy 7 a poslanec za ODS Tomáš Dub přešel na MZV nejprve jako ekonomický náměstek, později odjel jako velvyslanec do Japonska a „ve stavu“ už zůstal. Za vlády ANO a ČSSD se přesunul do Austrálie (kde nyní jako velvyslanec končí).

Potíž je v tom, že většina politických nominantů nemá praktické zkušenosti s prací na MZV, a proto jsou pro ně vytvářeny specifické posty typu zvláštní zmocněnec pro vědu, pro krajany, pro západní Balkán, pro migraci.

Svou funkcí často duplikují činnost zavedených odborů (západního Balkánu, východní Evropy…), které se problematice věnují. Ze zpráv zmocněnců o jejich činnosti lze snadno vydedukovat, že v podstatě nedělají nic – především čekají na své další vyslání do zahraničí.

Pro práci v odborech jsou političtí velvyslanci obvykle nepoužitelní, protože umí vydávat pokyny, ale ne připravovat podklady pro jednání a řešit běžnou agendu.

Proto si řada těchto velvyslanců po návratu do Černínského paláce chodí jen na oběd, kávu – a lobbovat za své další vyslání.

Je třeba uznat, že mnoho z nich je v tom úspěšných a po roce, dvou či třech si vysedí další velvyslanecký post. Když se třeba stanou trnem v oku prezidentovi či někomu ve vládě, tak se spokojí i s vysláním na nižší post generálního konzula, což je plně v kompetenci ministra zahraničí.

Holubi na střeše Černínského paláce

Celkově tak bobtná počet pracovníků v ústředí, ale i v zahraničí. Kde dříve stačil na práci jeden profesionální diplomat, po příjezdu politického nominanta je potřeba na stejnou práci ještě jeden a obslužný personál – sekretář/ka, řidič.

Jen za ministra Zaorálka byla – jak připomněla kolegyně Huňátová – do zahraniční služby přijata více než stovka nových pracovníků, řada z nich bez ověření potřebné kvalifikace, stačila výjimka udělená ministrem. Blížilo se totiž spuštění zákona o státní službě, proto do státní sféry zamířili členové z velké většiny sociální demokracie, ale i členové dalších tehdy vládních stran a hnutí.

Perspektiva pro profesionální diplomaty – absolventy diplomatické akademie MZV – získat velvyslanecký post je mizivá.

Mnohem jistější cestou je spojit svůj osud s politickou stranou. Pak může být cesta na post náměstka a velvyslance velmi rychlá. Je zřejmé, že zájem o změnu systému není. Bývalý triumvirát ODS, ČSSD, KDU-ČSL dnes doplňují Starostové.

Změna zákona o státní správě také zjednodušuje život personálním oddělením při přijímání politických nominantů.

Když se kupříkladu chtěl Andrej Babiš v roli premiéra zbavit tehdejšího státního tajemníka z Úřadu vlády, padlo rozhodnutí, že se přemístí na MZV. To pak muselo vypsat dvě kola výběrového řízení, aby se (v té době manžel ministryně Maláčové) mohl přihlásit.

Holubi na střeše Černínského paláce si šuškali, že neúspěšní kandidáti v prvním a druhém kole věděli o problematice dokonce více než členové výběrové komise; přesto museli sehrát roli užitečného idiota, který neuspěje.

Byli za to později odměněni velvyslanecký postem (a je třeba uznat, že zrovna oni si to svou prací zasloužili). Zákon o zahraniční službě by jistě byl přínosný, ale řekněme si upřímně: žádný zákon není zárukou změny. O to důležitější je tyto zavedené praktiky pranýřovat. Třeba se i díky tomu postupně utvoří nová politická kultura.

Na rozdíl od výběru ústavních soudců zůstává výběr velvyslanců jaksi ve stínu. Podle ústavy kandidáta na tento výjimečný post navrhuje vláda a prezident velvyslance schvaluje a pověřuje, tj. má rozhodující slovo.

Bude proto zajímavé, jak se s touto agendou vyrovná současný prezident. Zda půjde vládě na ruku a bude pověřovat (i) politické trafikanty, nebo bude mít zájem o jejich kvalitní výběr.

S blížícím se koncem volebního období lze tradičně očekávat, že tlaky na nominaci politiků na velvyslance porostou a ministr Lipavský jako reprezentant čtyř poslanců v současné vládnoucí koalici s tím asi nic udělat nemůže. Prezident by však zde mohl splnit užitečnou roli.

Autor textu, JUDr. Pavel Svítil, Ph.D., působil přes 30 let jako diplomat na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, na zastupitelských úřadech v Polsku, Slovinsku, Kypru, osm let v Evropské službě vnější akce, z čehož čtyři roky jako zástupce vedoucího Delegace EU v Indii. Z ministerstva odešel v roce 2021 po dvou letech na překážkách v práci na straně zaměstnavatele.