Česká policie objevila kouzlo prostorového odposlechu. Jak ukazuje olomoucká kauza Vidkun, protimafiánský útvar významně staví na informacích, které získal nahráváním kavárenských hovorů mezi podnikatelem Ivanem Kyselým a policistou Karlem Kadlecem. Je za tím vidět pokrok – to, co bylo donedávna doménou tajných služeb, má dnes k dispozici kdejaký policejní útvar. Ale kouzlo odposlechu na veřejném místě je ještě v něčem jiném: není k němu třeba souhlasu soudce.

Olomoucká kavárna Cafe Delux v motelu Janiš patřila k oblíbeným místům podnikatele Ivana Kyselého a náměstka policejního ředitele Karla Kadlece. Od loňského července do letošního října se v malé kavárně poblíž olomouckého hlavního nádraží sešli v desítkách případů a z toho, co si u stolečku povídali, ÚOOZ postavil podstatnou část obvinění z vynášení informací jako hlavní větve tzv. operace Vidkun.

Podle zatím dostupných informací se ÚOOZ v desítkách případů podařilo umístit do jejich blízkosti, nejspíš do jídelního nebo nabídkového lístku nebo popelníku tzv. prostorový odposlech. Umožňuje to postupující miniaturizace techniky, samotná nahrávací zařízení jsou velice malá.

Tento text nepojednává o tom, co si oba muži povídali, které kauzy spolu řešili a jak to souvisí s dalšími osobami, na které se policie zaměřila. Jde o to, jak snadno se dnes policie dostává k soukromým hovorům, které spolu lidé v jejich hledáčku vedou na veřejných místech. Slovo „veřejné“ je totiž velice podstatné.

Jde jen o výdrž baterií

Policista, který chce odposlechnout hovor na veřejnosti, řeší v podstatě jen výdrž baterií, které zařízení pohánějí. „Ve většině případů se musí spolehnout sám na sebe, spolupráce s obsluhou kavárny nebo restaurace nepřichází většinou v úvahu,“ říká policista z celorepublikového útvaru, který praxi umísťování odposlechů pro HlídacíPes.org popsal.

Práci policii usnadňují případy, kdy jsou sledované osoby, řekněme v rámci „společenského statusu“, zvyklé usedat ke stejnému stolu. „Ale ani jinak to není příliš složité. Řešíte v podstatě jen výdrž baterií. Pokud víte, že se schůzka odehraje v následujících dejme tomu dvou hodinách, máte hodně usnadněnou práci,“ říká.

Složitější situace nastává, pokud je třeba nahrávací zařízení nechat na určeném místě delší dobu. Kolují historky o tom, kterak se kdysi Státní bezpečnosti podařilo napojit její zařízení přímo na rozvody proudu, a vyrobila tak odposlechy v podstatě s neomezenou životností. I dnes přicházejí v případech, kdy je třeba odposlech ponechat na místě delší dobu, ke slovu „staré dobré buřty“, tedy velké baterie, říká policista.

Souhlas soudu chrání jen obydlí

Policie na veřejných místech může fotit a nahrávat v podstatě bez kontroly. Stačí jí k tomu souhlas státního zástupce, v tom je rozdíl proti klasickému odposlechu, o který musí žádat soud. „Pořizování zvukových či obrazových záznamů v kavárnách a restauracích není spojeno se zásahem do nedotknutelnosti obydlí,“ vysvětluje rozdíl advokát Tomáš Sokol.

Psali jsme: Za pět let nasadila policie “červy” ve 47 případech. Jak funguje “hackerský” policejní systém?

Válka policajtů mezi ÚOOZ a inspekcí: Po poločase 2:1 pro Šlachtu

Pro klasický odposlech platí i další omezení. Pokud ho policie nasadí tzv. neúčelně, tedy nevede k zahájení trestního stíhání, musí o tom dotčenou osobu informovat. Je to poměrně novinka a taky je třeba říct, že panují vážné pochybnosti o tom, že se tak ve všech případech děje. Naproti tomu neexistuje žádná evidence o tom, co se děje s hodinami nahrávek lidí, které na veřejných místech policie odposlechla a nahrála mimoděk. Použije to, co potřebuje, zbytek se vyřadí.

Policii chybí operativa

Brněnský politolog Tomáš Šmíd, který se věnuje metodám policejní práce a organizovanému zločinu, tento postup nazývá rybařením. V nedávném textu pro Lidové noviny varoval, že „elitní“ policejní útvary de facto rezignovaly na klasickou operativu, tedy získávání informací přímo v zájmovém prostředí prostřednictvím informátorů.

„Většina kauz stojí především na odposleších. Samozřejmě že odposlechy jsou velmi dobrý nástroj pro potírání závažné trestné činnosti, jenže tento přístup k jejich užívání je pouze diskredituje,“ napsal Šmíd.

O tom, že se elitním útvarům v podstatě zhroutila operativa, se mluví již nějakých osm let. Mohou za to dvě vlny tzv. výsluhových odchodů zkušených policistů, za které vedení nedokázalo sehnat náhradu. Svou roli sehrálo také povinné informování o zahájených kauzách prostřednictvím tzv. metodiků, které, než se ho podařilo zrušit, řadu policistů znechutilo. Na vysokých místech v policii sedí lidé, kteří s prací v prostředí mají malé nebo nulové zkušenosti. Tzv. bílé límečky jako podstatný zdroj informací z prostředí finanční kriminality nemají důvěru s nimi spolupracovat. Policie ve stále větší míře spoléhá na odposlechy, včetně prostorových.

Čas na změnu?

Advokát Sokol říká, že se s prostorovými odposlechy z pohledu obhajoby zatím žádné zásadní problémy nevyskytly. „Otázkou je, kde všude jsou mikrofony a kamery umístěny. Zatím jsem nezaznamenal únik nějakých intimních dokumentů a je otázka, zda se dá regulovat umístění snímačů zákonem. Spíše asi ne,“ říká Tomáš Sokol. Dodává, že kontrola je hlavně na soudcích a státních zástupcích.

Poslanec Radim Holeček (ODS), který vede podvýbor pro ochranu soukromí, ale namítá, že za úvahu stojí sjednocení podmínek klasického a prostorového odposlechu. „Chápu a respektuji, že orgány činné v trestním řízení mohou v odůvodněných případech využívat při odhalování či dokumentování trestné činnosti i sledování osob prostřednictvím odposlechů. Je ale otázkou, zda by nemělo dojít ke sjednocení podmínek povolení takového sledování bez ohledu na to, zda k němu dochází v soukromí sledovaného nebo ve veřejném prostoru, tedy například v restauraci,“ říká Holeček. Podle něho by z hlediska minimalizace rizik případného zneužití odposlechů mohlo každé jejich použití zásadně podléhat povolení soudce. „Přinejmenším diskuzi na parlamentní půdě si toto téma rozhodně zaslouží,“ říká Holeček.

Souhlasí s ním i šéf komise pro kontrolu odposlechů, tzv. Velkého ucha, poslanec Daniel Korte (TOP 09). „Ztrácí se klasická policejní práce, a vůbec se mi to nelíbí. Mám-li volit mezi svobodou a bezpečím, volím vždy svobodu,“ říká Korte.