Prvního srpna 1944 v 17 hodin povstalci po celé Varšavě zaútočili na německé objekty. Poláci chtěli hlavní město osvobodit sami, aby zabránili poválečnému převzetí moci Sověty. Až do pádu komunismu se proto hrdinství povstalců nesmělo v Polsku veřejně připomínat.

Osmdesát let po začátku povstání se po celé Varšavě rozezněly sirény. Chodci i řidiči se zastavovali, aby vzdali hold povstalcům, kteří 63 dní vzdorovali německé přesile. Poláci bojovali dlouhých 45 let, aby takto veřejně mohli vzdát hold hrdinům povstání.

Jednalo se o největší odbojovou akci druhé světové války, která si vyžádala přes 200 tisíc obětí, pomník Varšavského povstání byl v centru Varšavy odhalen přesto až 1. srpna 1989. Poláci totiž povstali nejen proti německým okupantům, ale i z obav před sovětským vlivem po osvobození.

Povstání vedla Zemská armáda (Armia Krajowa, AK), která podléhala polské exilové vládě v Londýně. Ta se obávala převzetí moci Sověty, podobného, k jakému už došlo v Lublinu, prvním polském městě osvobozeném Rudou armádou. Sověti zde okamžitě 22. července 1944 ustavili komunistickou vládu, a Lublin se tak stal dočasným hlavním městem komunistického Polska.

Poláci chtěli Varšavu osvobodit vlastními silami v naději, že tak zabrání poválečnému převzetí moci Sověty. Povstání po 63 dnech skončilo totální zkázou polského hlavního města, kterému se před válkou říkalo „Paříž východu“.

Vlajka Zemské armády se symbolem kotvy představující písmena PW ve zkratce Polska Walcząca (Bojující Polsko). Po válce komunistický režim symbol protinacistického odboje zakázal, v 70. letech se stala tzv. kotwica znakem protikomunistického odboje. Foto: se souhlasem Paměť národa

Zmíněná Zemská armáda také věděla o násilnostech, kterých se postupující Rudá armáda a sovětská zpravodajská služba NKVD na příslušnících Zemské armády dopouštěly. Poláci Sovětům nemohli odpustit napadení východní části Polska 17. září 1939 a vyvraždění 22 tisíc tisíc důstojníků a příslušníků inteligence v Katyni v roce 1940.

Osvobozením Varšavy vlastními silami Poláci chtěli zabránit poválečnému převzetí moci Sověty, a zároveň ovšem doufali, že blížící se Rudá armáda jim pomůže v konečné porážce Němců.

Hodina W

Tyto plány ztroskotaly. Začátek povstání byl stanoven na 1. srpna 1944 o 17. hodině, která byla nazvána hodinou W (godzina W) podle polského názvu města Warszawa. Do boje nastoupilo 50 tisíc povstalců z řad Zemské armády, mezi nimiž bylo mnoho velmi mladých lidí z celého Polska a také dívek, které fungovaly jako ošetřovatelky, spojky, pozorovatelky či listonošky. Zapojily se i menší odbojové skupiny včetně komunistické Lidové armády.

Ulice zaplavily červenobílé vlajky – poprvé po pěti letech německé okupace. Polská radost, že lidé konečně mohou vyvěsit své státní vlajky na domy i významné budovy ale trvala jen prvních pár dní, než Němci začali město přebírat opět pod svou kontrolu.

Povstalci měli k dispozici zoufale malé množství zbraní a munice, takže se prvního útoku mohlo zúčastnit pouze 20 tisíc bojovníků. Ti navíc přišli o výhodu momentu překvapení, protože o jejich plánu se Němci dozvěděli před zahájením povstání. Povstalci se také nedočkali podpory zvenčí – ani od posupující Rudé armády, kterou Stalin nechal zastavit před Varšavou, ani od spojenců, jejichž pomoc se kvůli nesouhlasu Stalina omezila na občasné letecké shazování výzbroje.

Záběr z povstalecké filmové kroniky. Foto Eugeniusz Haneman, vlastník: Muzeum Varšavského povstání / poskytl Polský institut v Praze, se souhlasem Paměť národa

Hitler stejně jako Stalin v povstání viděl skvělou příležitost, jak se zbavit vzpurných Poláků. Jeho říšský velitel jednotek SS Heinrich Himmler proto vydal rozkaz, aby německé jednotky ve Varšavě vraždily zajaté bojovníky i všechny civilní obyvatele včetně žen a dětí bez ohledu na Ženevské konvence. Z jeho rozkazu měla být Varšava srovnána se zemi („Warschau wird glattersiert“) také jako odstrašující příklad pro zbytek Evropy.

Ani ohromné odhodlání proti nenáviděným okupantům bojovníkům nemohlo nahradit vyzbrojení, které oproti tomu mělo k dispozici 20 tisíc německých vojáků – šlo o tanky, letadla, dělostřelectvo, minomety, velký počet automatických zbraní. Němci postupně začali přebírat kontrolu nad čtvrtěmi a ulicemi obsazenými povstalci, ti byli šokováni brutalitou Němců – v prvních dnech povstání vyvraždili 50 tisíc civilních obyvatel ve čtvrti Wola a ženy a děti využívali při útocích na povstalce jako živé štíty.

Proti německým okupantům bylo připraveno bojovat až 50 tisíc povstalců. Vlastník: Muzeum Varšavského povstání / poskytl Polský institut v Praze, se souhlasem Paměť národa

Pochod po mrtvolách

Od 6. srpna byly hnány pěší transporty civilních obyvatel do tranzitního tábora (Durchgangslager), který Němci narychlo zřídili v Pruszkówě nedaleko Varšavy v bývalé opravně železničního vozového parku.

Jak připomíná nápis v místě bývalého tábora: „Tudy prošla Varšava od 6. 8. do 10. 11. 1944“, dohromady se jednalo o 650 tisíc obyvatel, přičemž asi 55 tisíc z nich bylo posláno do koncentračních táborů, 150 tisíc na práce do Německa, 350 tisíc práce neschopných pak do různých míst v Generálním gouvernementu, jak se nazývala část polského území pod německou okupační správou. Téměř 100 tisíc lidí z tábora obehnaného dvoumetrovou betonovou zdí uteklo díky Polskému červenému kříži.

Tranzitním táborem v Pruszkówě prošlo 650 tisíc obyvatel Varšavy. Foto: Wikimedia Commons, se souhlasem Paměť národa

Svědkem hrůz spojených s potlačením Varšavského povstání byla tehdy sedmiletá Elżbieta Grosseová, která se narodila ve Varšavě polské matce a českému otci. Dne 8. srpna gestapo vtrhlo do sklepa, kde se rodina schovávala. Nejdříve do něj přilétly granáty. Někteří lidé zemřeli, jiní byli těžce zranění. „Nás, kteří jsme zbyli živí, Němci vyvedli na ulici,“ vzpomíná Elżbieta Grosseová.

„Seřadili nás do průvodu a pochodovali jsme po mrtvých tělech. To bylo strašné, protože Němci šli po krajích toho průvodu a zastřelili každého, kdo se nějak odchýlil, vysunul, omdlel nebo upadl. Tak jsme po těch lidech s maminkou taky šlapaly. Těsně mě tiskla k sobě, abych náhodou neškobrtla a nevychýlila se z té řady.“

Přesto na ni jeden z vojáků vystřelil. Měla ale obrovské štěstí. Kulka ji minula a trefila ji pouze do jednoho z dlouhých copů. O ten přišla. Načas pak ale také ohluchla. A leknutí ze střelby způsobilo i to, že ztratila paměť.

„Já si od té doby nepamatuju svou minulost od narození. Nic. Takže moje historie začíná od chvíle pochodu po mrtvolách ve Varšavě a dodnes si nepamatuju nic z doby předtím.“

Šťastné shledání Elżbiety Grosseové s maminkou po válce. Vlastník: Muzeum Varšavského povstání / poskytl Polský institut v Praze, se souhlasem Paměť národa

Průvod Němci dovedli na nádraží. Tam Elżbietu Grosseovou s matkou naložili do vlaku a odvezli do Pruszkówa, kde se nacházel onen tábor, v němž byli lidé rozřazováni do skupin a posíláni do dalších táborů.

„Protože jsme s maminkou měly československou příslušnost, měly jsme být odvezeny do Bavorska. Pak mě a maminku oddělili. To byl snad jeden z nejhorších momentů v mém životě…“ popsala Elżbieta, která se po válce shledala s oběma rodiči.

O tom nikdo nemluvil

Tranzitním táborem v Pruszkówě prošla také tehdy dvanáctiletá Bibiana Szulc Ach, která popsala řádění Němců během povstání:

„Němci dělali to, že vyjeli nákladním autem krytým plachtou – tomu se říkalo bouda – a chytali lidi na ulici. Na koho narazili, tak ho dali do toho auta. A potom ty lidi stříleli. Postavili je čelem ke zdi a všechny postříleli, spousta krve. Pak vyvěsili, kdo tam byl zastřelen, ty mrtvoly odnesli, krev zůstala. To jsem viděla. Na ulici, proti našemu baráku, kde jsme bydleli. Hrozné! Ti Němci šíleně řádili, protože odboj byl dost silný.“

Do Pruszkówa přišla s maminkou a dvěma staršími sestrami 11. srpna 1944, po několika dnech byly převezeny dobytčím vagonem do Osvětimi, kde je rozdělili. Po válce se jako zázrakem všechny sešly, ale o svých zážitcích nehovořily. „Nikdo nikdy nemluvil o tom, jak přežíval okupaci, válku, nevraceli jsme se k tomu. Nikdo. A nemluvilo se o tom ve škole ani mimo školu. Později jenom trošku. Až teď se o tom mluví.“

Zkáza pokračovala i po povstání

Povstání místo několika dní nakonec trvalo dlouhých 63 dnů a skončilo kapitulací povstalců 2. října 1944. Ti navzdory nedostatečnému vyzbrojení připravili o život 16 tisíc německých vojáků. Na straně povstalců padlo 15 tisíc bojovníků, mezi nimiž proslul zejména „harcerský“ (tedy skautský) prapor Zośka. Tuto elitní jednotku Zemské armády proslavil především útok na opevněný koncentrační tábor Gęsiówka, z něhož mladí bojovníci osvobodili 383 vězňů, z toho 348 Židů.

Strašné byly ztráty na civilním obyvatelstvu, odhaduje se, že zahynulo mezi 150 tisíci až 200 tisíci lidí. Před válkou ve Varšavě žilo 1,3 milionu obyvatel, na začátku srpna 1944 kolem 900 tisíc, a když do ní 17. ledna 1945 vstoupily přes zamrzlou Vislu oddíly Rudé armády a Polské lidové armády (Ludowe Wojsko Polskie), živořilo v troskách města méně než 1000 lidí.

Zkáza pokračovala ještě tři měsíce po konci povstání – Němci systematicky pálili a bourali domy, zničili 85 procent zástavby Varšavy.

Bibiana s jednou ze svých starších sester u sochy Tanečnice v parku od Skaryszewského ve varšavské čtvrti Praga v roce 1942. Vlastník: Muzeum Varšavského povstání / poskytl Polský institut v Praze, se souhlasem Paměť národa

Po osvobození se naplnily obavy Zemské armády a polské exilové vlády – moci se chopili komunisté, kteří Zemskou armádu obvinili z vlastizrady a spolupráce s Němci. Účastníci povstání byli perzekuováni a řada z nich uvězněna. Komunistická propaganda pak povstání líčila jako nezodpovědný boj vedený cynickými veliteli, kteří si v rozporu se zájmy polského národa plnili své osobní cíle.

Účastníci Varšavského povstání se dočkali plnohodnotného ocenění až po pádu komunismu v roce 1989. Do té doby hrdinství padlých bojovníků připomínaly jen skromné hroby s nápisy „Účastník Varšavského povstání“ a písničky z Varšavského povstání, které však oficiální rádia nehrála.

Důstojné připomínky památky zabitých lidí se Poláci dočkali v roce 2004, kdy ve Varšavě bylo otevřeno moderní Muzeum varšavského povstání s mottem „Chtěli jsme být svobodní a za svobodu vděčit jen sobě!“

Autorka textu Markéta Bernatt-Reszczyńská působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.