Na Silvestra 1948 zatkla Státní bezpečnost rodinu Indrákových – otce, matku i jejich nezletilou sedmnáctiletou dceru Jarmilu. Podle komunistického vyšetřovatele se dopustili velezrady, protože u sebe nechali přespat západního špiona, agenta chodce. Při zatýkání šli estébáci – podle svědectví – najisto k úkrytu cenností. Během domovní prohlídky zmizelo rodinné zlato a šperky. Celá rodina skončila ve vězení.

Jarmila Bočánková, rozená Indráková, se narodila roku 1931. Její smíšená česko-německá rodina, otec vlastenecky založený Čech, matka Němka, žila v Sudetech ve Šternberku velmi skromně. Maminka zůstávala v domácnosti, otec pracoval jako cestář na úpravách silnic, jezdil s parním válcem, ve Šternberku zastával pozici náčelníka místního Sokola.

Jarmila Bočánková. Foto: se souhlasem Post Bellum

Ještě před válkou za nimi přišel jejich německý soused s výhrůžkou, že se místní Němci organizují a chtějí popravit jejich příliš vlasteneckého tatínka.

„Mamince řekl, že má vzít dítě – bylo mi sedm – a manžela a všechno nechat ležet a jít pryč. Takže my jsme ještě v noci utekli – po svých, auto jsme neměli. Po cestě nás brali sedláci, co jezdili na pole. S sebou jsme měli jenom pár osobních drobností. Šli jsme za sourozenci tatínka do Tovačova, odkud pocházel tatínek. Stařenka nás tam uložila na půdě do sena a my jsme tam všichni tři vyčerpáním usnuli. A ve čtyři hodiny ráno někdo bouchal na vrata, kde jsme spali. A to byl tatínkův bratr, který volal: ‚Jarošu, vstávej! Je mobilizace. Rukujem.‘ Takže tatínek odešel na vojnu. A my s maminkou jsme zůstaly v Tovačově,“ vypráví Jarmila Bočánková.

Otec se za pár týdnů vrátil zpátky. Čechoslováci demobilizovali, nebránili se, zemi postupně obsadilo nacistické Německo. Rodina Indrákových v Tovačově získala byt a žili zde do konce války. Hororové chvíle zažili až během osvobození v květnu 1945.

Prosím, nestřílejte maminku

V Tovačově se v květnu 1945 odehrála srdcervoucí scéna: Před sovětským důstojníkem Rudé armády padla na kolena a rozplakala se patnáctiletá Jarmila, oblečená v kroji, chtěla vítat osvoboditele. Vedle ní se sepjatýma rukama také na kolenou se skloněnou hlavou prosil o milost své ženy i Jarmilin otec.

Matku ozbrojenci zatkli, uvěznili ve sklepě v nedalekém zámku a chystali „lidový soud“, který by ji poslal na popraviště. Kdosi ji udal, že je německého původu a za války se scházela s prostějovským velitelem gestapa.

Není jasné, co všechno se odehrálo. Jarmila o tom do detailu nehovoří. Faktem však zůstává, že sovětský důstojník řádění ozbrojenců z Revoluční gardy zastavil a maminku Štěpánku nechal žít.

Figurky vyrobené maminkou paní Bočánkové ve vězení. Foto: se souhlasem Post Bellum

Podle vyprávění Jarmily Bočánkové se opravdu její matka za války pravidelně setkávala s vysoce postaveným gestapákem, svým spolužákem.

„Navštěvoval nás velmi často. Auto nechával stát kus od nás. Zazvonil a šel dál. Mamince Štěpánce říkal Štefi, byli spolužáci. Předával jí informace, například, že v sedm večer přijede gestapo z Přerova. Maminku instruoval: ‚Jdi do domu číslo třeba sedmdesát a vyřiď jim, ať okamžitě odstraní rádio, protože jsou udaní, že poslouchají Moskvu a Londýn.‘ Takto maminka zachránila asi sto lidí. Přesto ji po válce nařkli, že měla kontakt s gestapákem,“ vysvětluje Bočánková.

Na slavnosti přivítání osvoboditelů jí bývalá kamarádka rozbila kamenem hlavu. Křičela na Jarmilu přede všemi sprosté urážky kvůli německému původu její maminky.

Rodina se vylekala a městečko Tovačov nadobro opustila. Vystěhovali se do vesnice Hlubočky u Olomouce, kde je nikdo neznal. Její tatínek na Čechy po těchto květnových událostech zanevřel, stáhnul se prý do sebe a se Sokolem už nechtěl nic mít, vypráví paní Bočánková.

Když si StB přišla pro šperky

Indrákovi se po válce spíše stranili lidí. Jarmila vzpomíná, že většinu času rodina trávila společně doma, žili velmi skromně, do restaurací nechodili, žádného luxusu si nedopřávali, i když zdědili poměrně rozsáhlý majetek. Jejich strýc, povoláním zubař, jim odkázal značné množství zlatých šperků, které dostával od svých pacientů.

Prý se o nich po kraji rozkřiklo, že zdědili zlatý poklad. Jarmila se domnívá, že právě to byl skutečný důvod přepadu Státní bezpečností na konci roku 1948.

Vzpomíná si, že u nich párkrát přespal nějaký cizí člověk. Dala mu prý na jeho prosbu prázdnou tubu od zubní pasty. Netušila, že se jedná o převaděče, agenta chodce, západního špiona, který prázdnou tubu chce využít pro takzvanou mrtvou schránku.

Jarmila Bočánková a další dívky ve Lnářích. Foto: se souhlasem Post Bellum

Paní Bočánková zatčení a zničení své rodiny vysvětluje jako obyčejnou policejní loupež. Z počínání estébáků při zatýkání viděla, že měli vše předem připravené a promyšlené. Bezostyšně si rozebírali jejich majetek, hlavně šperky od strýce.

Za tmy na silvestra 1948 rodinu Indrákových zatkli. Rozespalé postarší rodiče v nočních košilích tajní policisté vyvlekli do auta. Když pak bylo Jarmile asi za čtrnáct dní dovoleno, aby s ostrahou zajela do bytu pro oblečení rodičů, v bytě z movitého majetku již nezbylo takřka nic. Během zatýkání prý policisté šli přímo k jejich sejfu.

Tatínek, maminka a jejich nezletilá dcera putovali do vězení, součástí rozsudku byla i konfiskace majetku a odebrání jejich nevlastní dcery Dadulky, dítěte, které porodila jejich sousedka a u porodu zemřela. Na prosbu umírající Indrákovi děťátko adoptovali. Co se s ní stalo, to Jarmila Bočánková nikdy ani přes dlouhé pátrání nezjistila, už ji nikdy zpátky do výchovy nedostali.

Jarmila se domnívá, že Dadulku anonymně estébáci předali na výchovu do nějaké komunistické rodiny.

Zkáza rodiny

Zatčené Indrákovy odvezla policie do vazebních cel v Olomouci, které se nacházely v podzemí. Maminku za pár dní odvezli ve zbědovaném zdravotním stavu do vězeňské nemocnice. Sedmnáctiletou, velmi jemnou a stydlivou Jarmilu oddělili od tatínka.

„Na cele jsem měla v rohu takový kýbl jako WC. Šla jsem se vyčůrat a najednou se otevřelo ve dveřích okýnko a mužskej obličej se tam objevil. Takže to bylo takový opravdu moc krutý. A v rohu stála jenom taková pryčna, trošku vyvýšená, tak půl metru od země. A tam se válela špinavá roztrhaná malá šedá deka. A víc tam nebylo. Ráno nám přinesli trochu vody. A to bylo všechno. A tam jsem trávila čas do července, než se konal soud,“ popisuje Jarmila Bočánková, kterou prý vyšetřovatelé fyzicky netýrali.

Jarmila Bočánková. Foto: se souhlasem Post Bellum

Naopak se zaměřili na jejího tatínka, kterého podle svědectví mnohokrát ztloukli do bezvědomí.

„Tatínka zbitého tahali buď za nohy, nebo za ruce po zádech. Ale byl tam moc hodný bachař a ten vždycky přišel za mnou a řekl: ‚Tady máš nějakou mastičku a na čtyřce leží tvůj otec. Běž a trošku mu namaž ty rány‘,“ vzpomíná Jarmila, která pak mohla nějaký krátký čas strávit se zbitým tatínkem. Měl prý pomlácený obličej, zlomený nos, natržené ucho, během výslechů přišel o sluch.

Jarmila si k němu sedla, vzala hlavu do klína a hladila ho, tatínek ji prý ani nepoznal, sténal bolestí. „Muselo to být pro něj strašně těžké, byl už starý,“ vypráví Jarmila Bočánková, která pak týdny ve své cele slýchala výkřiky bolesti, sténání svého otce. Trhalo jí to srdce.

V červenci 1949 se konal soud. Jednalo se o protistranickou skupinu čítající asi dvacet lidí, kteří se měli dopustit zločinu velezrady a vyzvědačství. V jejím čele stáli převaděči a agenti chodci František Paštěka a Jiří Anderle, kteří dostali tresty smrti, po odvolání doživotí.

Mladistvou Jarmilu odsoudili ke dvěma letům vězení, jejího otce Jaroslava Indráka k osmi letům vězení a maminka Štěpánka Indráková dostala sedm let. Jarmila skončila ve zvláštních zařízeních pro mladistvé na celé čtyři roky.

Manželství z vězení

Prošla věznicemi v Hradci, Zámrsku a ve Lnářích, kde s dalšími odsouzenými dívkami, pracovala v továrnách a na polích. Vznikla tu prý úžasná sedmičlenná parta spoluvězeňkyň, jejichž přátelství vydrželo dodnes.

Civilní postarší zaměstnanec, správce ve Lnářích – Cyril Šollar – dívkám nosil ovoce, dopisy a Jarmile nabídl, že až ji pustí, tak si ji vezme.

„Toho jsem nedbala. Po propuštění jsem za ním jela poděkovat mu za pomoc. Nebyl tam, ale jeho dědeček slíbil, že mu to vyřídí. Pak přijel za mnou a vzal mě na zmrzlinu, pak přijel podruhé a zase mě vzal na zmrzlinu. A pak jsme se vzali, ale stále jsme si vykali,“ popisuje Jarmila jejich neromantický vztah, který prý navázala nikoliv z lásky, ale z beznaděje, potřebovala pomoci, mít někoho nablízku. Její rodiče stále seděli ve vězení.

Byt měli novomanželé přímo ve věznici pro mladistvé ve Lnářích. Narodily se jim během dvou let dvě děti. Její manžel však za čtyři roky zemřel na infarkt. Jako bývalá kriminálnice s obtížemi sháněla práci, nakonec ji za minimální plat vzali do olomoucké tiskárny.

Později se znovu vdala. Odstěhovali se do Plzně, kde pracovala jako uklízečka v nemocnici, po čase povýšila na sanitářku, odbornici na ošetřovatelskou techniku. Po večerech dostudovala střední zdravotnickou školu.

Jako zdravotní sestra pak pracovala v psychiatrické léčebně v Dobřanech na oddělení gerontopsychiatrie. V náročně službě starým lidem s mnohdy těžkými psychotickými stavy působila celých jednadvacet let.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.