Josefa a Jindřich Baucovi ve svém bytě poskytli útočiště několika parašutistům. A během razie v noci z 27. na 28. května 1942 ukryli Karla Čurdu z výsadku Out Distance. Ten své zachránce poslal na popraviště stejně jako desítky dalších, které později udal gestapu.

Rohový dům v Lumírově ulici, č.p. 601. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Den před útokem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha dostal rotmistr Karel Čurda od svého velitele Adolfa Opálky povolení zajet ke své sestře Marii Mácové do Kolína pro prádlo.

Když se od ní dozvěděl o střelbě na Heydricha v kobyliské zatáčce, nasedl do vlaku, aby se vrátil do Prahy. Dostal se jen na nádraží v Praze-Libni, kde musel jako všichni cestující vystoupit a podrobit se prohlídce.

V cestě mohl pokračovat, i když se prokázal falešnou legitimací na jméno Karel Dvořák. Veškerá doprava byla po vyhlášení civilního výjimečného stavu zastavena, a tak se vydal pěšky do Nuslí, kde se ukrýval v bytě manželů Baucových.

Josefa a Jindřich Baucovi (uváděni také jako Bautzovi) žili pod Vyšehradem v rohovém domě v Lumírově ulici č.p. 601. „Teta byla v domácnosti a strýc měl realitní kancelář a taxislužbu, kterou mu provozoval šofér,“ vzpomínala Božena Hurajtová, jejíž maminka Jarmila Kýrová byla sestrou Josefy Baucové.

Jejich otec Josef Valášek byl významným pražským obuvníkem, který spolupracoval s módní návrhářkou Hanou Podolskou.

Baucovi neměli děti, a proto měli k Boženě a jejímu mladšímu bratrovi Jindřichovi pojmenovaném právě po strýci velice blízký vztah. Boženě bylo v květnu 1942 deset let a svou tetu se strýcem často navštěvovala, protože bydleli kousek od Pankráce, kde Kýrovi žili. Stačilo jen seběhnout z Vyšehradu.

Svou neteř a synovce brávali Baucovi na letní byt a s rodiči Boženy plánovali postavit chatu kousek za Prahou. Dokonce už koupili pozemek v Libři u Psár, společné chaty se ale nedočkali. Dne 21. června 1942 je v jejich bytě zatklo gestapo.

Maminka Jarmila Kýrová v práci. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Pomáhala v odboji jako dobrovolná sestra

Padesátiletá Josefa Baucová se do pomoci parašutistům zapojila jako dobrovolná sestra Československého červeného kříže. Ten v Protektorátu Čechy a Morava sice oficiálně zanikl, dobrovolné sestry se ale i poté řídily myšlenkou jeho zakladatelky Alice Masarykové, že každý člen Červeného kříže má být poctivý, nezištný, pracovitý a ochotný pomoci bližnímu, kdykoli je třeba.

Dobrovolnou sestrou byla i Marie Moravcová, kterou parašutisté nazývali „máma“. Byt Moravcových v Biskupcově ulici na Žižkově pro ně sloužil jako styčný bod.

Stejně jako Marie Moravcová se i Josefa Baucová před německou okupací zapojila jako dobrovolná sestra do jednotky „Civilní protiletecké obrany“, která byla součástí obranného systému předválečného Československa.

Místní nuselskou jednotku vedl nadporučík Bohumil Káš, podle něhož dostala název, když přešla do odboje (později se přejmenovala na zpravodajskou brigádu Toledo). Josefa Baucová se do ní zapojila po boku dobrovolných sester Marie Bradáčové a Miloslavy Dubové, jejichž rodiny později také ukrývaly parašutisty vyslané z Anglie.

Maminka Jarmila Kýrová v práci v hospodě U Fořtů, Libeň. První zleva vedle majitele. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Čurda spal u Bauců před i po útoku

U Bauců v Nuslích přespali oba členové výsadku Anthropoid Jan Kubiš a Jozef Gabčík či velitel výsadku Bioscop Bohuslav Kouba. Ten se otrávil při zatýkání v Kutné Hoře 3. května 1942, aby neohrozil své spolubojovníky a rodiny, které mu pomáhaly.

Karel Čurda u Bauců přebýval po neúspěšné akci Canonbury, při níž s kolegy Adolfem Opálkou, Jozefem Gabčíkem, Janem Kubišem a Josefem Valčíkem v noci z 25. na 26. dubna založili u Plzně požáry, které měly sloužit jako orientační body pro anglické letce pro bombardování Škodovky. Angličané ohně ale kvůli mrakům neviděli a jejich bomby dopadly daleko od cíle.

Ve středu 27. května 1942 Karel Čurda pochopil, že se operace Anthropoid, tedy útok na zastupujícího říšského protektora, povedla. Heydrich ležel vážně raněný v nemocnici a Němci zuřivě pátrali po útočnících. Z rádia v bytě Baucových výhružně znělo:

„Nařizuje se zákaz vycházeti z domů pro veškeré civilní obyvatelstvo od 27. května 21. hodiny až do 28. května 6. hodiny. Každý, kdo pomáhá atentátníkům nebo něco ví, a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou.“

Vyšetřování atentátu se ujal kriminalista z pražského gestapa SS-Obersturmführer Heinz Pannwitz. Do pražských ulic vyslal tisíce vojáků Waffen-SS, wehrmachtu a německých i českých policejních složek, které prohledávaly domy od sklepů po půdy i všechny byty.

Když přišli k Baucům, schoval se Karel Čurda ve světlíku. Měl štěstí, že Baucovi bydleli v prvním patře a vojáky nenapadlo do světlíku nahlédnout.

Předvolání pro Jarmilu Kýrovou k výslechu na gestapu. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Nejdříve opustil, pak zradil

Z obav před další policejní razií odjel do rodné vesnice Nová Hlína u Třeboně. Ukryl se na půdě domu č.p. 12 své sestry Růženy Kostečkové, kde žila i jeho matka Rosálie. Jeho strach rostl každým dnem, když si četl v novinách nová a nová jména popravených v souvislosti s vyšetřováním atentátu.

Našel mezi nimi i rodinu kolegy z výsadku Out Distance Ivana Kolaříka a rodiny dalších parašutistů Arnošta Mikše a Oldřicha Pechala. Jak tvrdil později, právě obavy o příbuzné a úpěnlivé prosby matky a sestry ho vedly k tomu, že využil amnestie vyhlášené 12. června 1942 pro ty, kteří poskytnou informace vedoucí k dopadení atentátníků.

Žádost o informace o Baucových během vyšetřování zločinů Karla Čurdy, který byl ve vazbě od 17. května 1945. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Nejdříve poslal anonymní udání na četnickou stanici v Benešově, ve kterém uvedl jména Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Když pochopil, že jím se nikdo nezabýval, odjel 16. června 1942 ranním vlakem do Prahy.

Nejdříve v bytě rodiny Svatošových na Starém Městě hledal svého velitele Adolfa Opálku. Josef Svatoš mu řekl, aby počkal, že dojde pro rozkazy, Čurda ale místo čekání odešel.

Jeho kroky směřovaly z Melantrichovy ulice do hlavní služebny gestapa v Petschkově paláci v tehdejší Bredovské ulici (dnes Politických vězňů), kde se krátce po poledni dobrovolně přihlásil k výpovědi o osobách, které provedly atentát.

Během mnohahodinového výslechu udal své spolubojovníky i rodiny, které mu pomáhaly. Vojtíškovy v Lázních Bělohrad, v Pardubicích Krupkovy, v Praze rodinu Svatošovu, Baucovu, Hoškovu, Zelenkovu a Moravcovy. Z plzeňských pomocníků pak prozradil Královy, Bejblovy a Hrdličkovy.

„Údaje Čurdovy byly pro vypátrání pachatelů atentátu rozhodující. Nikdy se nám nepodařilo při vlastních akcích pachatele vypátrati nebo pravou stopu zachytiti.“

Sestry Josefa Baucová (vlevo) a Jarmila Kýrová na letním bytě. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

To uvedl po válce před Mimořádným lidovým soudem německý kriminální komisař Heinz Jantur, který Čurdu na gestapu vyslýchal jako první a dosvědčil, že dvacetidenní bezvýsledné pátrání ukončila právě Čurdova zrada.

Gestapo přišlo 21. června

Už 17. června odpoledne se gestapo při brutálním výslechu Vlastimila Moravce, syna Marie Moravcové, dozvědělo, že se parašutisté ukryli v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje, který němečtí okupanti na zlost Slovanům přejmenovali na sv. Karla Boromejského. A promluvila také Hana Krupková z Pardubic.

Motáky Josefy Baucové pro Jarmilu Kýrovou z vězení. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Německé vojsko chrám v Resslově ulici hned v ranních hodinách 18. června obklíčilo. Jan Kubiš a Jozef Gabčík z výsadku Anthropoid, Josef Valčík z výsadku Silver A, Josef Bublík a Jan Hrubý z výsadku Bioscop, Jaroslav Švarc z výsadku Tin a Adolf Opálka z výsadku Out Distance odmítli výzvy ke kapitulaci a přes čtyři hodiny vzdorovali přesile.

Poté, co jim došla munice, ukončili své životy sami. S identifikací jejich těl pomohl Karel Čurda.

Potvrzení o odeslání zásilky Josefě Bautzové do vězení gestapa v Malé Pevnosti v Terezíně ze 4. listopadu 1942, v té době již nežila, ale maminka pamětnice o tom nevěděla. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

V následujících dnech si gestapo došlo pro další vlastence, které Čurda udal. Dne 21. června gestapo zatklo manžele Baucovi a Dubovi.

„Přišli nám to říct Bradáčovi, které pak gestapo také sebralo. Poradili nám, že nemáme chodit k tetě, že tam čeká SS a každého, kdo tam zazvoní, sebere. Chodili jsme se pak z Vyšehradu dívat do oken, kde bydlela tetička Baucová, a viděli jsme, že se rozhrnula záclona a tam koukal esesák,“ vzpomínala Božena Hurajtová.

Jarmila Kýrová se o zatčení své sestry oficiálně dozvěděla až 13. července z úředního oznámení, že se Josefa Baucová nachází v německém policejním vězení na Karlově náměstí. Desetiletá Božena dobře vnímala, že se děje něco strašného, i když se jí rodiče před realitou snažili chránit.

„Viděla jsem, jak to maminka hrozně špatně nesla, jakou měla o svou sestru starost,“ říká pamětnice. Jarmila Kýrová se snažila propašovat do vězení spolu s čistým prádlem to, o co ji sestra prosila v motácích, například trochu jídla či bačkory. Domů se vracela nešťastná, protože dozorci to přilepšení zabavovali.

Příbuzní o popravě nevěděli

Po skončení vyšetřování převezli Josefu Baucovou a ostatní pomocníky parašutistů do věznice pražského gestapa v terezínské Malé pevnosti. Jejich počet se vyšplhal na 262.

Zatčení netušili, že je 29. září 1942 stanný soud v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti – na rozdíl od představitelů čs. pravoslavné církve Jana Sonnevenda, biskupa Gorazda, Vladimíra Petřka a Václava Čikla, kteří parašutistům poskytli úkryt v chrámu sv. Cyrila a Metoděje, a byli za to k trestu smrti odsouzeni ve veřejném líčení.

Pamětní deska Baucovým na domě v Lumírově ulici. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

O rozsudku smrti nevěděli ani příbuzní uvězněných, a tak Jarmila Kýrová posílala své sestře do Malé pevnosti balíčky i v době, kdy už nežila.

Baucovi a ostatní vlastence převezli 22. října 1942 do koncentračního tábora Mauthausen. V jejich průvodních listech stálo „Návrat nežádoucí“ a to znamenalo popravu.

Ta začala 24. října 1942 v 8:30 ráno. Josefa Baucová byla zastřelena do týlu mezi prvními v 8:36 a Jindřich Bauc mezi posledními v 17:32 hodin. Jejich úmrtní listy dostali Kýrovi až o několik týdnů později.

„Žili jsme v tom, že teta zahynula v plynové komoře a strýce zastřelili. Pak nás ale navštívil Jaroslav Čvančara, který o tom všem píše, a řekl nám, že i tetu Němci zastřelili,“ uvedla Božena Hurajtová.

Informace o zplynování žen se objevovala v oficiálních materiálech ještě dlouho po konci války.

Vyznamenání po válce

Kýrovi byli odplaty nacistů ušetřeni, ale stres spojený s výslechy, které pokračovaly i v roce 1943, si vybral svou daň.

„Maminka přišla do jiného stavu, ale nevěděla o tom. Krvácela a lékařka ji léčila na nádor. Jenže nádor se začal hýbat a 1. listopadu 1943 maminka porodila postiženou dceru Helenu. Chybělo jí měkké patro, takže absolvovala několik plastických operací a špatně potom mluvila,“ vyprávěla Božena Hurajtová, která dodnes pečlivě uchovává veškeré materiály o své tetě a strýcovi.

Vojenské vyznamenání Československý válečný kříž 1939, které udělil Josefě Bautzové prezident Edvard Beneš. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Nechybí mezi nimi vyznamenání „Československý válečný kříž 1939“, který Josefě i Jindřichu Baucovým udělil 16. února 1946 za jejich odbojovou činnost ministr obrany Ludvík Svoboda či výstřižek z novin o mimořádném lidovém soudu, který 29. dubna 1947 vynesl tresty smrti nad dvěma zrádci z řad parašutistů – Karlem Čurdou a Viliamem Gerikem.

Na svou neteř Boženu by Baucovi byli jistě pyšní – v roce 1951 nastoupila do vojenského leteckého výcviku, který úspěšně ukončila, a stala se kurýrní pilotkou.

Božena Hurajtová na Vyšehradě nedaleko domu, kde vyrůstala, červen 2022. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

V článku byly využity informace ze soudního spisu mimořádného lidového soudu v Praze s Karlem Čurdou a Viliamem Gerikem a trestního spisu Karla Čurdy uložených ve Státním oblastním archivu Praha, knih Jaroslava Čvančary „Někomu život, někomu smrt“ z roku 2003 a Jaroslava Žižky „Proti okupantům“ z roku 1975, brožury „Velký čin malé církve“ z roku 1948 a sborníku „Zpravodajská brigáda“ Josefa Daňka z roku 1999.

Autorka textu Markéta Bernatt-Reszczyńská působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.